Časopis Naše řeč
en cz

Odhalení pamětní desky prof. dr. Q. Hodurovi v Litomyšli

Alois Jedlička

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V letošním roce uplynulo 95 let od narození Quida Hodury, někdejšího ředitele Kanceláře Slovníku jazyka českého a prvního profesora českého jazyka na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy (a později na Vysoké škole pedagogické). Rodná Litomyšl uctila památku českého jazykovědce, vysokoškolského učitele a vzácného člověka Q. Hodury zasazením pamětní desky s bustou na Hodurově rodném domě. Busta, jejímž autorem je národní umělec Karel Lidický (architektonickou úpravu provedl arch. doc. B. Hanák), byla slavnostně odhalena 7. června 1974 v Litomyšli. Za ministerstvo kultury, jehož péčí byla deska zhotovena, přednesl projev akad. malíř J. Sádlo, za vědecké kolegium jazykovědy ČSAV a za filozofickou fakultu Univerzity Karlovy promluvili prof. dr. Al. Jedlička a akad. B. Havránek. Akad. Havránek ve svém projevu zdůraznil široké rozpětí odborného vzdělání prof. Hodury; ke vzdělání získanému v tehdejší pozitivistické historické pražské škole gebauerovské připojil v Paříži poznání problematiky slovně sémantické a stylistické; to ovšem bylo podloženo jeho hlubokým porozuměním pro umění hudební i literární. Toto široké rozpětí se výborně uplatnilo při práci na Příručním slovníku jazyka českého, na němž měl prof. Hodura velký podíl: dovedl dobře postihnout dialektický vztah základního významu a konkrétní realizace slova. Uvedl také hluboký vztah prof. Hodury k lidem, jeho důvěru k nim. Ukázal, jak sám jako Hodurův spolupracovník mnoho získal z jeho upřímného zájmu o práci druhých lidí a jak z tohoto zájmu čerpal cenné podněty. Touto vlastností vynikal prof. Hodura také jako vysokoškolský učitel a jeho důvěra k posluchači a úcta k jeho vývoji mu nejen získávala oblibu, ale stala se přímo základem jeho vychovatelské metody. Tato důvěra k studenstvu a úcta k němu by měla být odkazem i dnešním vysokým školám.

Ve všech projevech bylo vyzvednuto hluboké a trvalé přátelství Q. Hodury se Z. Nejedlým, o němž podávají svědectví i slova Z. Nejedlého z jeho nedávno zveřejněných deníkových záznamů v knížce Moje práce (nakl. Academia, 1973, s. 30n.). Byla zdůrazněna i Hodurova pokrokovost, vědecká i politická, byly oceněny i jeho široké kulturní zájmy.

Al. Jedlička pak ukázal, jak byl Q. Hodura pevnými a trvalými pouty spjat se svým rodným městem, Litomyšlí, i s celým rodným krajem. Jako jazykovědec vychází z popisu rodného nářečí (v knižní monografii Litomyšlské nářečí, [250]1904), které si zachovalo některé osobité a typické rysy, vrací se k němu i v pozdějších drobnějších pracích, ale nezůstává jen u nářečí, neomezuje se jen na dialektologii. Naopak, ve své další činnosti se soustřeďuje na studium spisovného jazyka, svými podněty přispívá i k vypracování nové teorie spisovného jazyka a aktivně se podílí na úkolech jazykové kultury. Správně si přitom jako jiní jazykovědci uvědomuje, že lidový jazyk není lepší než jazyk spisovný, že jazyk spisovný je prostě jiný, že jeho norma je při vší souvislosti s lidovým jazykem samostatná.

K tomuto poznání jej přivedla i činnost v Kanceláři Slovníku jazyka českého, jejímž se stal Hodura v r. 1929 ředitelem, i práce na Příručním slovníku jazyka českého, který začal za Hodurova ředitelování v r. 1935 vycházet. Práce na slovníku nové spisovné češtiny samozřejmě poutala Hoduru k současnosti, vedla k pozornosti k současnému spisovnému jazyku a jeho slovní zásobě, k odhalování současných dorozumívacích potřeb. Ale ani aktuální zájem o současný spisovný jazyk nezatlačil u Hodury zcela jeho vztah, vypěstovaný za univerzitních studií J. Gebauerem, ke studiu historie jazyka. Hodura zkoumá v drobných příspěvcích minulost jazyka, zamýšlí se nad původem slov i vlastních jmen (Běloves) a vykládá je, později vydává se zeměpiscem B. Horákem staročeské cestopisy (Milion Marka Pola a J. Léryho Historie o plavení se do Ameriky) a podává rozbor jejich jazyka.

Q. Hodura v sobě spojoval hluboký i citový vztah k domácí kulturní i vědecké tradici s citlivým smyslem pro vše nové, co vzniká, pro hodnoty, které jsou skryty v tom, co nastupuje. Byl oddaným žákem představitele české historické jazykovědy Jana Gebauera, jehož nám zpřítomnil ve svých vzpomínkách (Naše řeč 27, 1943, s. 32n. a 49n.), uchovatelem jeho tradice. Ale to mu nebránilo v tom, aby přivítal vznik nových pokrokových myšlenek v české jazykovědě v třicátých letech, které založily novou tradici a získávaly ohlas i za hranicemi, přiklonil se k nim a podporoval jejich šíření.

Q. Hodura nezanechal po sobě velké individuální syntetické dílo. A přece podněty, které dával, postřehy, které přinášel, iniciativa s níž přicházel, často i průkopné, ač nenápadné ukazování cest jsou významným přínosem pro českou jazykovědu, pro českou jazykovou kulturu a jazykovou výchovu. V mnoha případech přísluší prof. Hodurovi prvenství ve vyslovení myšlenek, ve vykonávané činnosti, v započetí díla. Už ve své první knižní práci o litomyšlském nářečí vyslovil podnětnou myšlenku, která se teprve mnohem později dočkala plné realizace v pracích dnešních našich dialektologů. Píše tam: „Poznal jsem, že k poznání lidového typu podává frazeologie a syntax materiál daleko významnější než fonetika.“ Po r. 1945 nazval svůj článek o vzdělávání v mateřském jazyce příznačně Více slovníku! a podnětně v něm upozornil na potřebu věnovat pozornost rozšiřování slovní zásoby žáků a vůbec práci se slovníkem. Nejvýznamnějším dokladem Hodurovy iniciativnosti je vypracování první vysokoškolské příručky O slohu (1953, 2. vyd. 1955) pro potřeby pedagogických fakult a vysokých škol pedagogických, na nichž byla [251]stylistika jako samostatný předmět zakotvena v učebních plánech. Cesta, kterou tehdy Hodura nastoupil, byla postupně prošlapávána, nová vysokoškolská disciplína byla intenzívně rozvíjena, ale pracovní výsledky nejsou ještě dostatečně syntetizovány. V oblasti stylistiky má Q. Hodura i jiná prvenství: Už v roce 1921 napsal průkopnou studii o využití nářečí v uměleckém díle, a to právě prvků nářečí litomyšlského v Jiráskových dramatech Vojnarka a Otec (ve sb. Alois Jirásek, Praha 1921, s. 362n.). Ve studii O českém jazyce Zdeňka Nejedlého (Naše řeč 36, 1953, s. 1n.) pak podal příklad rozboru jazyka a slohu autora, v němž ukázal, jak těsně souvisí jazykové vyjádření s „myšlenkovým světem“ autora, s jeho názory i osobními vlastnostmi a jak se v něm odráží i určení projevu, zřetel k adresátům. Je obdivuhodné, jak dovedl Hodura sepnout s jazykovým vyjádřením význačné a charakteristické vlastnosti Nejedlého politika, vědce a kulturního pracovníka, jeho zakořenění v lidu, revolučnost jeho povahy, opravdovost i oddanost marxismu.

Q. Hodura vždy zdůrazňoval spojení vědy s potřebami života a společnosti. I předmět jeho vědeckého zkoumání — český jazyk — byl pro něho spojen s vyjadřovaným obsahem, se společenskou funkcí i s konkrétními nositeli. Společenskou úlohu jazykovědy prokazoval Hodura na poli jazykové kultury: Významně se podílel na relacích rozhlasové Jazykové poradny, předchůdkyně dnešního populárního Jazykového koutku, a mnoho záslužné praktické práce pro jazykovou kulturu vykonal spoluprací s filmem i s redakcemi nakladatelství.

Q. Hodura byl osobností skromnou, vyznačoval se přirozenou bezprostředností, ale zároveň kultivovaností. Takové vlastnosti přispívaly k stmelování pracovního kolektivu, který Hodura na vysoké škole vedl, k vytváření ovzduší vpravdě soudružského.

V Hodurově osobnosti vystupoval do popředí i další rys jeho povahy: věrnost, projevovaná přátelům, blízkým spolupracovníkům a ne na posledním místě je to i věrnost pokrokovým myšlenkám a přijatým zásadám.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 5, s. 249-251

Předchozí Marie Krčmová: Protetické v v brněnské městské mluvě

Následující J-T: Chvála jazyka (Na okraj XVIII. Šrámkovy Sobotky)