Časopis Naše řeč
en cz

Protetické v v brněnské městské mluvě

Marie Krčmová

[Články]

(pdf)

-

V této studii se zabývám rozborem jednoho ze systémových rysů brněnské městské mluvy, totiž rozborem využití protetického v v různých generačních vrstvách.

Za brněnskou městskou mluvu pokládám tu podobu mluvené češtiny, kterou užívají při běžném neoficiálním mluvním styku osoby v městě narozené a vyrostlé. Jde o soustavu jazykových prostředků řídící se zákonitostmi hovorového stylu, avšak v podstatě založenou na středomoravském interdialektu.[1] Při soustavném výzkumu je jádrem zkoumání mluva těch Brňanů, kteří pocházejí z Brna alespoň po jednom rodiči, pokud možno po matce.

Stav jazyka zkoumám ve třech generačních vrstvách. Nejstarší vrstva (SV) je reprezentována mluvčími staršími šedesáti let; těžištěm výzkumu tu byl úzus osob ve věku kolem sedmdesáti let. Jako reprezentanti jazyka města byli voleni jen informátoři, kteří se narodili a vyrostli v těch částech dnešního Brna, jež měly již na počátku tohoto století vysloveně městský charakter (měly početnou vrstvu dělnictva a řemeslníků, pro niž byl příznačný značný pohyb a růst obyvatelstva). Byli jimi příslušníci základních městských sociálních skupin, dělníci nebo drobní živnostníci. Materiál byl získán ze spontánních promluv, obvykle monologických. Jeho rozbor tvoří relativně stabilizovaný základ pro poznání novějšího jazykového vývoje.

[244]Mluva osob produktivního věku (PV), tj. přibližně osob od dvaceti do šedesáti let, tvoří druhou generační vrstvu materiálu. I tu si všímám hlavně mluvy základních sociálních skupin Brňanů. Materiál byl získán nejen z navozených rozhovorů, ale i záznamem běžné komunikace vybraných osob, jejichž brněnský původ mi byl znám.

Mluva nejmladší generace Brňanů, brněnské školní mládeže (MV), vyrůstá na základě mluvy generace střední. Materiál tu byl získán ze záznamů spontánních neveřejných promluv, monologů, a častěji dialogů brněnských školáků ve věku třináct až patnáct let. I tu byly za informátory voleny jen děti pocházející z Brna alespoň po jednom z rodičů, pokud možno po matce, a v Brně trvale žijící. Pro konečné zpracování byl vybrán pouze materiál od dětí z vnitřního města a ze čtvrtí výrazně městského charakteru. Vytvářela se tak návaznost na materiál z SV a PV. K sociálnímu původu dětských informátorů nebylo přihlédnuto pro poměrnou homogennost dětského kolektivu. Materiál z přímého výzkumu doplňuji údaji z anket zaměřených na poznání jazykového povědomí žáků.[2]

Tradiční dialektické zázemí brněnské městské mluvy zná dvě protetické hlásky:[3] protetické h (halmara, hitrnica), jež je geograficky omezené a dnes už jen reliktní a jež do vlastní městské mluvy neproniklo, a protetické v. Protetické v, jež předchází spisovné náslovné o, je hláska poměrně rozšířená; je jedním ze systémových znaků nespisovných jazykových útvarů vlastních Čech a přibližně západní poloviny Moravy. Rozsah využití této hlásky se však v různých lokalitách poněkud mění, protetického v se neužívá vždy u téhož okruhu slov, a rovněž ne zcela důsledně. Pokud jde o sledovanou jazykovou oblast, můžeme s určitým zjednodušením říci, že v tradičních teritoriálních dialektech Brněnska a v interdialektu nižší hierarchie je protetické v pravidelné u výrazů běžné slovní zásoby (von, vodnesl, voči), méně pravidelně se užívá u vžitých výrazů cizího původu a u slov intelektuálních (vorganizovat, vodpovědnost) a že se užívá sporadicky i u jmen vlastních (Vobřany, Vondráček místo Ondráček). Z tohoto stavu vyrůstá mluva města, v níž jsem zaznamenala toto využití protetického v:

[245]SV: Nejstarší vrstva mluvy města navazuje v užití protetického v plynule na stav tradičních dialektů. Protetické v zaznamenáme celkem pravidelně u běžných výrazů, velmi časté, i když ne pravidelné, je u tvarů zájmena on (SV von), u předložek o, od a u slov s předponami o-, od-, ob- (vo půl, vode mně, votříská se, vokusování; nezvodpovjedné, vodstupný, vobdivuju ho). U celé skupiny slov se s protetickým v nesetkáváme vůbec, nebo setkáváme se jen sporadicky, spíše náhodně. Jsou to přejatá slova jako opereta, organizace, slova intelektuální slovní zásoby nebo výrazy terminologicky užité jako otec, ohon, obchodní sluha, okresní dům, okrasný stromy, slovo ovoce (s ojedinělým dokladem vovocná kaša), a dále vlastní jména zeměpisná Olomouc, Ostrava, Obřany apod. Do jaké míry se užívání protetického v objevuje u vlastních jmen osobních, nemůžeme ze získaného materiálu posoudit. Je zajímavé, že již v této vrstvě městské mluvy se jeví jistá tendence neužívat protetického v u číslovek, zejména složených: vedle méně častých dokladů jako vosum, vosumdesát máme doloženo i osumdesát, třijaosumdesát, před osumnáctým rokem aj.

V kvantitativním vyjádření se jeví využití protetického v u SV takto: Z 300 dokladů ze spontánního textu, kde by výraz ve spisovném jazyce začínal hláskou o, bylo užito protetického v ve 196 případech. Z lexikálních jednotek tu byly nejfrekventovanější různé tvary zájmena on (131 případů), u nichž bylo užití proteze nejčastější (105 von : 26 on). V ostatních případech již nebyla převaha proteze tak jasná (91 vo- : 78 o-); vyloučíme-li z přehledu případy, kdy je užití proteze takřka vyloučeno (viz výše, takových případů bylo 27), dostaneme u ostatních lexikálních jednotek přesnější poměr 91 případů užití proteze ku 51 případům bez proteze. Převaha užití tohoto prvku v SV je tedy z kvantitativního rozboru zřejmá.

PV: Jazyková situace PV se od stavu v SV dost podstatně odlišuje. Pozorujeme tu totiž znatelný odklon od užívání proteze ve všech sledovaných pozicích. I v této vrstvě zachytíme výrazy, kde je protetické v vyloučeno nebo je jen velmi málo pravděpodobné (přejatá slova, termíny jako astigmatismus oční, oční klinika — ale časté voči; vobčan // občan, ale občanský výbor; obvod, odbyt apod.). Nenajdeme výraz, kde by se podoby s protezí užívalo výlučně, poměrně častější je ovšem u výrazů expresívních (vobluda, vostuda).

V kvantitativním vyjádření se výskyt proteze v PV jeví takto: Ze 300 případů zachycených ve spontánním textu bylo celkem 140 případů s protezí a 160 případů bez proteze, z toho u velmi frekventovaného [246]zájmena on // von byl poměr 73 von : 74 on; případů, kde je protetické v takřka vyloučeno, jsem u tohoto vzorku zaznamenala 28, ve zbývajících výrazech je tedy patrná menší převaha podob s protezí: 67 vo- : 58 o-. Užití protetického v tedy v této vrstvě mluvy města ustupuje. Ústup se však neděje vyloučením možnosti proteze u některých výrazů, ale spíše poněkud častější volbou spisovnější podoby slova ve spontánním projevu. Uvnitř promluvy nebývá v- vždy výrazné, zejména po předložce je někdy jen naznačeno a je pak při poslechu méně nápadné.

MV: U nejmladších Brňanů výraznou změnu ve využívání protetického v nepozorujeme. Podobně jako ve starších vrstvách mluvy města se tu setkáme s výrazy, v nichž je užití tohoto prvku takřka vyloučeno (může se však objevit při jazykové hře nebo při záměrné hravé stylizaci jazykového projevu do podoby co nejodlišnější od vyjádření spisovného), a také s vrstvou slov, kde je kolísání ve využití protetického v pravidlem. Tyto skupiny výrazů se od skupin vymezených v SV a PV neliší. Podobně jako v PV se objevuje výslovnost s méně výrazným v.

Kvantitativní vyjádření stavu využití proteze ve spontánním projevu, jehož podklad byl získán stejným postupem jako u materiálu v SV a PV, však naznačuje jistý rozdíl: Ze 300 dokladů bylo zaznamenáno 156 případů s protezí: 144 případům bez proteze, z toho u zájmena on 70 dokladů na podobu von a 56 dokladů na tvar bez proteze. Po vyřazení 14 slov, kde je proteze takřka vyloučena, bylo ve zbývajícím materiálu 80 případů s protezí a 74 případů bez proteze. Bez proteze byly často číslovkové výrazy (osumnáct, osmá třída) a také v předložkových spojeních s neslabičnou předložkou bylo případů s protezí méně, jako by se celé spojení ve výpovědi chovalo jako jediný nerozložitelný celek (z okýnka, k ostrovu). Kvantitativní údaje tu ukazují vyšší podíl tradičnějších tvarů s protetickým v než v PV. Důvodem tohoto posunu je velmi pravděpodobně vyšší expresívnost dětských dialogů (viz dále).

Na stav využití proteze v mluvě nejmladší generace Brňanů ukazuje nepřímo i jejich jazykové povědomí. Při anketním výzkumu byly zaznamenány tyto výsledky:[4]

 

[247]celkem

tvar s protezí

vohňu - vohni

vokurek - vokurka

tvar bez proteze

ohňu - ohňi

okurek- okurka

nevyplněno

děti narozené v Brně a žijící v centru města

1388

536

38,6 %

787

56,7 %

65

děti narozené v Brně a žijící v zemědělských předměstích města

348

229

65,8 %

101

29,1 %

18

děti ze zemědělských obcí v bezprostředním okolí města

94

76

80,9 %

15

15,9 %

3

Vcelku ukazuje anketa poněkud jiné výsledky než rozbor spontánních promluv. Důvod tohoto rozdílu je třeba hledat především v asi 10% přeceňování spisovných tvarů na úkor tvarů lidových, jež je ve všech písemných anketních výzkumech pravidlem. Vzniká z menší schopnosti některých informátorů zapojit se do výzkumu a odhadnout a písemně zaznamenat vlastní jazykovou zvyklost. Stabilizované výsledky v obou fázích výzkumu však napovídají, že výsledek není náhodný a že jazykovou realitu skutečně odráží. Výsledky ankety zároveň naznačují další okolnosti: u dětí z jádra města přestává být protetické v součástí jazykového povědomí, nevidí v něm již plnou a pravidelně využívanou součást své mluvy (na jiných případech v anketě se ukázalo, že některé jiné tradiční jazykové prvky se drží v jejich povědomí daleko lépe), zatímco povědomí dětí vyrůstajících v zemědělských předměstích města v živém kontaktu s tradičnější mluvou lidovou je blíže staršímu stavu, i když v jazykové praxi jsou rozdíly mezi oběma skupinami dětí minimální. I tento rozdíl v anketních výsledcích je obrazem rychlejšího ústupu tradičního jazykového prvku ve vlastní městské mluvě.

Jazykový úzus města Brna se ve využívání protetického v zřejmě blíží ke spisovnému stavu, i když se tím prohlubuje rozkolísanost celého jevu. Rozkolísanost můžeme vidět především tam, kde se u téhož mluvčího v jediném jazykovém projevu objevují podoby téhož výrazu bez proteze i s protezí bez zjevného záměru, např.:

Ale ti tváře, ti mňél takovi, on je nemňél tak moc, on bil jemné, já diš sem s ňim třeba jela, já sem mu dávala mašlu, já sem chtěla holku, a von mňél blont vlasi, kohóta sem mu vždicki natočila, teď von mňe to strhával, chudáček malé…

Přestože mluvíme o rozkolísanosti, nelze pokládat užívání jednotlivých tvarů za zcela libovolné. V míře užívání proteze lze pozorovat jisté tendence. Časté užívání protetického v je v brněnském prostředí charakteristickým rysem mluvy méně pečlivé a tvary s protezí jsou [248]uživateli pociťovány jako stylově nižší. Jejich užívání je zřetelně odstupňováno podle objektivní situace promluvy i podle záměru mluvčího. V promluvách na pomezí argotu je protetické v velmi obvyklé a může se tu objevit i u slov, která jsou běžně bez proteze (např. i u slov přejatých), v běžné denní konverzaci se ho užívá nepravidelně, a to častěji v promluvách expresívnějších, v promluvách veřejných nebo usilujících o kulturnost ho nápadně ubývá. Je tomu tak proto, že jde o nespisovný jev vědomý, snadno postřehnutelný, a mluvčí je schopen se ho zbavit všude tam, kde o kulturnější jazykový projev usiluje. Zdá se, že tento tlak působí neuvědoměle, někteří mluvčí se totiž nezáměrně vyhýbali protezi na počátku výzkumu, kdy si poněkud nezvyklost mluvní situace uvědomovali, a později, kdy se zbavili ostychu, tvarů s protetickým v u nich přibývalo.

To, že je protetické v součástí normy obecné češtiny, jež má vzhledem k ostatním nespisovným jazykovým útvarům na našem území postavení vzoru neoficiálního mluveného jazykového vyjadřování, nemá na vztah uživatelů k celému jevu žádný prokazatelný vliv. V jádru města, kde lze předpokládat větší vliv obecně české jazykové normy než v obcích venkovských, je právě ústup tohoto jazykového prvku velmi výrazný, ustoupil značně i z jazykového povědomí uživatelů. Protetického v se v městské mluvě brněnské užívá méně než v běžném jazykovém projevu obyvatel měst z vlastních Čech.[5] Současný stav využití tohoto jazykového prvku naznačuje, že další vývoj povede pravděpodobně k výrazné změně v jeho využití. Nové rozšíření protetického v možným vlivem obecné češtiny však nelze v brněnské mluvě za současné situace očekávat. Vcelku se i v našem případě přesvědčujeme o tom, že úsilí mluvčích o vyšší dorozumívací styl vede posléze k vyloučení jazykových prvků původně zřetelně interdialektických a jejich náhradě prvkem spisovným.


[1] Teoretickým a praktickým otázkám městské mluvy se věnoval ve více statích především Jaromír Bělič, který mj. na samu problematiku městské mluvy obrátil pozornost článkem Ke zkoumání městské mluvy, Slavica Pragensia IV, 1962, s. 569 až 575. Otázek městské mluvy a stavu jejího poznání se týká jeho článek Naléhavé úkoly české dialektologie, SaS 29, 1968, s. 287—294. Mluvy ve městech si všiml i ve svém Nástinu české dialektologie, Praha 1972, s. 326—330. Teoretickými otázkami výzkumu městské mluvy se zabýval také Oldřich Uličný, Ke koncepci výzkumu běžně mluveného jazyka (městské mluvy) v českých městech, Sb. prací PF v Hradci Králové, ř. společenskovědní 3, 1966, s. 155—170, a Slavomír Utěšený, K metodice studia sociální stratifikace jazyka, SaS 28, 1967, s. 434—439. Větší počet prací o městské mluvě dodnes publikovaných se týká mluvy měst od Brna vzdálených. Jazykem města Brna se kromě dvou starších drobných příspěvků (Josef Skulina, O tradiční mluvě v předměstích Brna, sb. Brno v minulosti a dnes IV, 1962, s. 230—233; Jan Chloupek, Dnešní jazyková situace v Brně, sb. Brno v minulosti a dnes IV, 1962, s. 223—230) obírá kniha Františka Svěráka Brněnská mluva, Brno 1971, zaměřená na nejstarší dochovanou podobu brněnské mluvy, a to především v brněnských předměstích.

[2] Anketního výzkumu prováděného kolektivně formou řízeného rozhovoru, při němž děti své odpovědi psaly, se zúčastnilo ve dvou etapách celkem 1071 žáků brněnských škol ve věku 13—15 let. Z tohoto počtu se na výzkumu podílelo 694 dětí narozených v Brně a navštěvujících školy ve středu města, 174 navštěvovalo školy v zemědělských předměstích Brna, 47 dojíždělo do brněnských škol ze zemědělských obcí okresu Brno-venkov a 159 udávalo rodiště mimo Brno. Materiál od těchto dětí, jejichž jazykový úzus byl alespoň zčásti formován jiným jazykovým prostředím než brněnským, z našeho přehledu vypouštím. Dětí pocházejících i po rodičích z Brna bylo málo, v mnoha případech byly dětské znalosti o původu rodičů nedostačující, a proto od rodového původu při hodnocení materiálu odhlížím.

[3] O skutečné protetické hlásky jde pouze v postavení po pauze, jinde jde, chceme-li být přesní, o souhlásky hiátové. Vzhledem k tomu, že tu jde při protezi i hiátu o souhlásku stejnou, mluvím pouze o protezi.

[4] V anketě byly v obou etapách výzkumu položeny skupinám dětských informátorů stejné otázky, a to na podobu spisovného slova okurka (předpokládané podoby vokurekvokurka—okurek—okurka) a na tvar dativu sg. substantiva oheň (předpokládaný tvar vohňuvohni—ohňu—ohni). Na tomto místě si všímám pouze střídání o- : vo-. V přehledné tabulce uvádím pouze souhrnné výsledky obou etap výzkumu. Údaje u obou položek a v obou etapách výzkumu se lišily jen málo, proto shrnutí do jediného přehledu zcela odpovídá faktickému výsledku anketního výzkumu.

[5] Jaromír Bělič ve svém Nástinu české dialektologie, s. 327, uvádí z českých měst výsledky výzkumu R. Brabcové z Brandýsa nad Labem, jež zaznamenala 59,5 % dokladů s protetickým v. Podrobnější údaje o využití protetického v v běžné mluvě českého města najdeme v článku Bohumíra Dejmka Frekvence typických hláskoslovných jevů běžně mluveného jazyka v městě Přelouči, Sborník prací PF v Hradci Králové XIII, jazyk — literatura — metodika, Praha 1971, s. 51—66. Udává se tu u tvarů zájmena on dokonce 100 % podob s protezí, u ostatních výrazů dosahuje zastoupení proteze 76,6 %. V podstatě pražský materiál zpracovávaly Květa Kravčišinová a Božena Bednářová v článku Z výzkumu běžně mluvené češtiny, Slavica Pragensia X, 1968, s. 305—319. Ve svém materiálu zaznamenaly celkem 58,6 % dokladů s protezí. Porovnávací materiál z Moravy zatím chybí, města, o jejichž mluvě byly již práce publikovány (Olomouc, Ostrava, Gottwaldov, Havířov), leží vesměs v oblasti, kde je protetické v zcela výrazným prvkem ne domácím, nýbrž obecně českým.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 5, s. 243-248

Předchozí Alexandr Stich: Jan Neruda jako teoretik a praktik jazykové kultury

Následující Alois Jedlička: Odhalení pamětní desky prof. dr. Q. Hodurovi v Litomyšli

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1