Časopis Naše řeč
en cz

Výslovnostní slovník přejatých slov před ukončením

Ludmila Švestková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Při užívání přejatých slov naráží mluvčí na obtíže několikerého druhu. Nejzávažnější je tu nepochybně neznalost nebo nepřesná, obrysová znalost významu přejatých slov.[1] Vedle toho bývá častým zdrojem potíží při užívání přejatých slov jejich ohýbání, zejm. skloňování přejatých jmen podstatných, dále tvoření odvozených podob, v neposlední řadě i grafická (pravopisná) stránka přejatých slov a také slohová stránka jejich užívání. Pro jazykovou kulturu je však neméně důležitá i správná výslovnost takových slov. K nejistotě a nejasnostem ve spisovné zvukové podobě přejatých slov v češtině vede jak neustálenost a rozkolísanost výslovnostní normy samé, tak i nedostatečná kodifikace (popis) této normy po všech stránkách a ve všech souvislostech. Tento nedostatek je pak přirozenou zábranou i výuce ve spisovné výslovnosti přejatých slov ve školách i v mimoškolní jazykové výchově. Tak např. pokud se v našich slovnících tzv. cizích slov najde poučení o jejich výslovnosti, uvádí se téměř výhradně výslovnost jen slova základního (v ně[215]kterých slovnících pouze jeho výslovnost v jazyce původním), kdežto o výslovnosti slov s ním příbuzných, odvozených apod., popř. různých tvarů základního slova, jakož i částí, z nichž se přejatá slova skládají, které se mohou od výslovnosti slova základního i podstatně lišit, obvykle poučení chybí.

V této souvislosti je třeba si uvědomit, že přejatá a v češtině dosud ne zcela zdomácnělá slova tvoří vyhraněnou skupinu slov nejen po stránce lexikální, tvaroslovné, slovotvorné, pravopisné i slohové, ale také po stránce výslovnostní, že se tu utvořila jistá specifická soustava výslovnosti, která pro přejatá slova platí. Tento specifický ráz výslovnosti přejatých slov, odlišný od výslovnosti slov domácích, si samozřejmě vyžaduje i zčásti jiné metody výzkumu výslovnostní normy, a to jak ve fázi shromažďování materiálu, tak i při jeho zpracování a zhodnocení.

Tyto skutečnosti si při přípravách k 1. vydání pravidel výslovnosti slov domácích (1955) uvědomovala i ortoepická komise. Ustavila proto již v této době zvláštní subkomisi pro slova přejatá, která měla za úkol zpracovat zásady české výslovnosti slov přejatých a připravit výslovnostní slovník.[2]

Ve své práci vycházela subkomise z materiálu, který byl získán excerpcí přejatých slov z Příručního slovníku jazyka českého a později ze Slovníku spisovného jazyka českého; dále byl materiál doplňován z Pravidel českého pravopisu (z r. 1957 a z dalších vydání) a srovnáván s Pravidly slovenského pravopisu z r. 1962 a s předcházející verzí Pravidel českého pravopisu z r. 1941. Pro porovnání byl rovněž excerpován i německý slovník cizích slov Fremdwörterbuch (1. vyd. z r. 1952 a 2. vyd. z r. 1964). Během této práce vyšel Příruční slovník naučný, Rejmanův Slovník cizích slov (1971) a Malý encyklopedický slovník (1971), jejichž přejatými slovy byl náš materiál ještě doplněn.

Při srovnání výslovnostních údajů v užitých slovnících byly mnohdy patrné značné rozdíly. Mísila se tu tendence řídit se výslovností obvyklou v původním jazyce se snahou po výslovnosti, která se v současné době v našem jazyce vžila, jindy docházelo k jakémusi kompromisu. V těchto případech bylo nutno doplnit materiál dalšími doklady konkrétní výslovnosti uživatelů probíraných slov. Nebylo možno hodnotit materiál pouze podle vlastního povědomí členů komise. Avšak ani svědectví odborníků pracujících s určitým termínem nebylo možno považovat vždy za rozhodující. Doklady byly proto doplňovány poslechem i metodami experimentálními.[3] Kromě toho byl uskutečněn sociologický průzkum, v němž byli mluvčí zařazeni z hlediska generačního i sociálního.[4]

Snaha zachytit co největší počet přejatých slov a náročný způsob průzkumu [216]výslovnostního úzu (odlišný od tradičních metod) značně zdržely práci na dlouho očekávané příručce. Byly však nutné k stanovení obecných zákonitostí a tendencí. Subkomise se totiž neomezila na tradiční zjišťování výslovnosti jednotlivých slov, ale snažila se postihnout obecné zákonitosti a tendence (např. ve výslovnosti cizích předpon, přípon a částí složenin), aby mohla na základě těchto zákonitostí stanovit výslovnost celých skupin slov. (K tomuto účelu byl pořízen i retrográdní rejstřík přejatých slov.) Dále bylo nutno sledovat tyto tendence ve vývoji výslovnostní normy, neboť „nelze při kodifikaci respektovat jakýkoli jev, který se v úzu objeví, ukáže-li se, že je dočasný, krátkodobý“.[5]

V letošním roce subkomise pro výslovnost slov přejatých konečně připravila první verzi rukopisu příručky výslovnosti slov přejatých (Výslovnost spisovné češtiny II) a předložila ji ortoepické komisi ke schválení.

Příručka se dělí na dvě části: zásady výslovnosti přejatých slov a výslovnostní slovník. V první části se pojednává o přejímání slov vůbec, o jejich postavení v jazyce a o hlavních zásadách jejich výslovnosti: v samostatných kapitolách se věnuje pozornost výslovnosti samohlásek i souhlásek v přejatých slovech, a to nejen v základech slov, ale i v počátečních a koncových částech odvozených a složených slov, a vysvětluje se vztah mezi jejich grafickou a výslovnostní podobou. Spolu s obecnými zásadami české výslovnosti cizích jmen vlastních se v příručce uvádějí způsoby nahrazování hlásek, které čeština nezná, hláskami nejblíže podobnými.

Naši veřejnost snad nejvíce zaujmou v této připravované příručce problémy rozkolísané kvantity samohlásek přejatých slov a jejich odvozenin. Na rozdíl od slov domácích nenapomáhá pravopis přejatých slov vždy k jejich spisovné výslovnosti; délka se v nich dosud často neoznačuje a to způsobuje nejistotu, projevující se často tím, že se tyto samohlásky vyslovují polodlouze. Např. ve slovech: literatura [-tú-], tribuna [-bú-], lokomotiva [-tý-] aj.

Další potíže působí uživatelům ty případy, kde se výslovnost odvozeného — nebo vůbec příbuzného — slova liší od výslovnosti slova základního: např: schéma, ale schematický, aktiv [aktýf] a aktivní [-tý-], ale aktivista [-ty-] a aktivizace [-ty-]. Tyto a podobné případy jsou v příručce probrány v odstavcích podle jednotlivých typů, takže se uživatelům umožňuje, aby se orientovali ve výslovnosti i těch slov, jež nejsou uvedena ve výslovnostním slovníku, který tvoří druhou část příručky. Tento slovník totiž nemůže a ani nemusí zachycovat celou zásobu přejatých slov.

Názory na výběr jednotlivých hesel a na důležitost a potřebu jejich uvedení v slovníku se značně různí. Jsou uvedeny pouze známější názvy např. látek (gabardén, manšestr), běžnější termíny lékařské a přírodovědecké apod. Proto nelze očekávat, že slovník uspokojí všechny budoucí uživatele. Je však třeba [217]znovu opakovat, že nebylo úkolem rejstříku zachytit bez výběru všechna přejatá slova. Ve slovníku se obvykle uvádí jen slovo základní; je-li výrazně frekventovanější slovo odvozené, je pak uvedeno i ono. Bylo by totiž neúčelné uvádět všechny odvozeniny (např. bagrování, bagrovaný, bagrovací atd.), zvláště vyskytuje-li se při odvozování určitá pravidelnost. Tak je tomu např. u zdrobnělin (a jejich odvozenin), neboť zdrobněliny tvořené od přejatých slov převážně podržují délku slova (fréza — frézka), podobně i mnohá přechýlená slova (archeolog — archeoložka). Neshodují-li se příbuzná slova např. v délce samohlásky, uvádějí slova obě (kultura [-tú-], kulturní [-tu-]; téma, tematický). Neovlivňuje-li předpona (přípona nebo část složeniny) výslovnost následující (předcházející) části, zachycuje rejstřík pouze několik případů (např. biologie, biometrie …), ale neuvádí již ostatní (biodynamika, bioelektřina aj.). Záměrně se v rejstříku ponechávají odvozeniny s výslovností rozkolísanou (diskusní, fazónka, renesanční aj.).

Lze předpokládat, že při definitivní přípravě druhé části pravidel výslovnosti a výslovnostního slovníku slov přejatých dojde ještě k některým drobnějším změnám a úpravám, jako celek je však tato dávno očekávaná příručka přes všechny technické potíže podstatně připravena.

[1] A. Tejnor a kol., Přejatá slova a veřejné mínění, NŘ 55, 1972, s. 185n.

[2] M. Romportl, Práce na pravidlech výslovnosti spisovné češtiny, NŘ 47, 1964, s. 168n.

[3] R. Buchtelová, K činnosti subkomise pro slova přejatá při ortoepické komisi ÚJČ ČSAV, Jazykovědné aktuality II, 1966, s. 41—44.

[4] R. Buchtelová, Příspěvek k aplikaci některých sociolingvistických metod na výzkum výslovnosti slov přejatých, SaS 1971, s. 45.

[5] M. Romportl, J. Novotná, R. Buchtelová, Tendence vývoje české výslovnostní normy, Čsl. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě 1973, s. 233—239.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 4, s. 214-217

Předchozí Jiří Novotný: Významná kniha o českém souvětí

Následující Jiří Kraus: Třikrát o řečnictví v češtině a ve slovenštině