Časopis Naše řeč
en cz

Práce na pravidlech výslovnosti spisovné češtiny

Milan Romportl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

První část zásad a pravidel spisovné české výslovnosti, kterou ve formulaci prof. B. Hály předložila ortoepická komise ČSAV naší veřejnosti v r. 1955,[1] byla prvním pokusem o oficiální kodifikaci české výslovnostní normy. Jak je známo, obsahoval tento první díl toliko poučení o výslovnosti slov domácích a byl zamýšlen spíše jako podklad k diskusi o otázkách české ortoepie než jako kodifikace definitivní.

Od rozebrání této publikace uplynulo bezmála devět let, ale nové vydání prvního dílu ani druhý díl, který měl obsahovat zásady výslovnosti slov přejatých a výslovnostní slovník těchto slov, dosud nevyšly. Mohlo by se zdát, že práce na úseku české ortoepie ustrnuly.

[169]Tento pracovní klid je však jen zdánlivý. Již po vydání prvního dílu zřídila ortoepická komise dvě pracovní skupiny, které mají za úkol připravit vydání obou dílů. První skupina, připravující novou verzi pravidel výslovnosti domácích slov, v podstatě svou práci ukončila; přihlédla k připomínkám, které došly k dosud publikovaným materiálům buď přímo komisi, nebo byly otištěny v odborném tisku, a na základě nových nebo prověřených dokladů upravila nebo opravila některé formulace i celé partie práce. Ukázalo se však ještě potřebným ujasnit kritéria, podle nichž je výslovnost spisovné češtiny stylově rozvrstvena, uvážit, do jaké míry je třeba, aby byly tyto vrstvy a oblasti užívání zvukových prostředků zachyceny při kodifikaci výslovnostní normy. Přes toto zdržení se může předpokládat, že nové vydání prvního dílu vyjde již v příštím roce.

Druhé subkomisi bylo uloženo zpracovat zásady české výslovnosti slov přejatých a připravit výslovnostní slovník. Tato skupina má za sebou mnohaletou práci, jejíž dílčí výsledky se obrážejí nepřímo v jiných slovníkových publikacích. Tak se o ně většinou opírají např. výslovnostní formy přejatých slov, jak je uvádějí „Pravidla českého pravopisu“ z r. 1957 i vycházející „Slovník spisovného jazyka českého“, do značné míry z nich vycházela také pravopisná komise při zavádění nové pravopisné podoby většiny přejatých slov (nebo alespoň jejich nové formy).

Do jisté míry byla podle zásad vypracovaných touto komisí zachycována zjednodušená česká výslovnostní podoba cizích vlastních jmen, kterou uvádí „Příruční slovník naučný“ (I 1962, II 1963). Normování české výslovnosti jednotlivých vlastních jmen, zvláště osobních, není ovšem úkolem této komise. Kromě jmen, která zobecněla nebo od nichž jsou obecná jména hojně odvozována, nebudou ostatní v novém výslovnostním slovníku obsažena, neboť jeho úkolem bude zachytit toliko výslovnost přejatých jmen obecných.

I zde bude podle základní zásady české výslovnostní normy pokládána za spisovnou taková výslovnostní podoba přejatého slova, která je běžná ve spisovných projevech uživatelů spisovného jazyka a kterou ostatní uživatelé této jazykové formy hodnotí jako spisovnou bez individuálních i jakýchkoli jiných odchylek.

Je zde třeba překonávat mylný názor — někdy i mezi odborníky dost rozšířený —, že ideální je výslovnost naprosto shodná s výslovností jazyka, z něhož je slovo přejato. Taková výslovnost není obvykle vůbec možná, protože jazyky mají rozdílnou zásobu fonémů (hlásek) a často nelze v jazyce najít hlásku odpovídající zcela hlásce jazyka druhého. Např. čeština nemá nosové samohlásky jako francouzština, a nemá je proto ani v slovech z ní přejatých, jako abonmá, témbr, pardon; na konci slova má ve výslovnosti pouze souhlásky neznělé (např. na rozdíl od angličtiny) a vyslovuje proto nezněle např. pův. anglické bridž jako [brič].

Ve velké většině slov (jichž má komise ve své kartotéce asi 38 000 a která se stále doplňují) je výslovnost jednoznačná. Není sporu, že např. v slovech [170]socialismus, gymnasium, distinkce — i když jejich pravopisná podoba nevystihuje jejich českou výslovnost do všech důsledků — se spisovně vyslovují hlásky [-izm-], [-ázi-], [dysty-]. Takovou výslovnost zaznamenávají všechny excerpované prameny, všechny poslechové doklady, shodují se na ní všichni členové skupiny. V řadě slov nebo i v celých skupinách slov, která jsou podobným způsobem tvořena a mají stejnou příponu nebo předponu, nebo obsahují stejnou část složeniny, je však možno najít kolísání, neshody nebo přímo rozpory. Zde je třeba doplnit materiál dalšími doklady a svědectvími. Jednoznačným vodítkem nemůže být — jak jsme upozornili — výslovnost v původním jazyce, neboť se stává, že se vytvořil odchylný spisovný úzus (např. v slovech bazén, fazóna apod.). Komise zjišťuje obvyklou výslovnost např. dotazy u odborníků oborů, k jejichž terminologii slovo patří. Ovšem ani jejich svědectví není vždy rozhodující. Jednak se občas v pracovním prostředí některého oboru rozšíří výslovnost zřejmě nesprávná, kterou by bylo možno považovat za jev příslušného slangu (např. ve zdravotnictví [primař] — podobně jako krátké [a] v českém slově [pateř]), jednak se velmi často potvrzuje, že mluvčí mají vyhraněnou představu o správné výslovnosti slova, ovšem i ve vlastních spisovných projevech užívají podoby odchylné (např. odborník je přesvědčen, že vyslovuje slovo sérum ve všech tvarech s krátkým e, poslech však potvrdí opak). Doplnění materiálu poslechem odborných projevů se v takových případech ukazuje nezbytné.

Subkomise pokládala za vhodné rozhodovat souhrnně o výslovnosti jednotlivých cizích předpon a přípon, popř. prvních a posledních částí složenin. Ve velké většině případů bylo tak možno odhalit tendence, které se projevují v celých skupinách podobných typů přípon nebo předpon. Tak např. v příponách obsahujících samohlásku o se objevuje často kolísání mezi výslovností dlouhou a krátkou. Ukázalo se např., že v příponě -on v substantivech středního rodu je vždy krátké o (kritérion, stadion, kólon), kdežto v substantivech rodu mužského převažuje ó dlouhé (balkón, citrón, milión).

Jistým vodítkem pro rozhodování o délce nebo krátkosti samohlásky o (neboť nepřítomnost dlouhého ó v samohláskové soustavě v domácí slovní zásobě může ovlivňovat její realizaci v slovech přejatých) byla silná tendence, že při odvozování od slov s nesporně krátkým o byly možné formy s dlouhým ů (např. kantor - kantůrek, doktor - doktůrek), kdežto od slov s dlouhým ó se odvozeniny s ů nevyskytly (zůstávalo zde buď dlouhé ó, nebo se střídalo o krátké: milión - miliónek, balón - balónek, Platón - platonický).

Ukazuje se, že nebude vyloučeno ani střídání délky a krátkosti v základu odvozovaných a základních slov cizího původu. Některé přípony, popř. části složenin (nejen cizí, ale i českého původu) podporují zkracování samohlásky v slovním základu, jiné na kvantitu samohlásky nemají vliv. Tak např. zkracování nastává při odvozování příponou -izace (např. kolón - kolonizace, Germán - germanizace, Helén - helenizace) nebo -ismus (Helén - helenismus, Germán - germanismus, Platón - platonismus), naopak vliv na délku kmenové [171]samohlásky nemá obvykle např. přípona -ský, -ový, -ní aj. (helénský, germánský, platónský; glukóza - glukózový, benzín - benzínový, balkón - balkónový; archív - archívní, sezóna - sezónní, terén - terénní, ovšem i s výjimkami, např. [kulturní] od [kultúra]).

Subkomise pro výslovnost přejatých slov chce s výsledky své práce seznámit veřejnost ještě před vydáním druhé části výslovnostních pravidel, a to na stránkách Naší řeči. Ovšem i sama publikace, k níž má dojít v r. 1966, má být — podobně jako první vydání příručky „Výslovnost spisovné češtiny I“ — v podstatě jen podkladem k diskusi.


[1] Výslovnost spisovné češtiny, Praha 1955.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 3, s. 168-171

Předchozí Miloslav Sedláček: K situaci v českém pravopise

Následující Pavel Jančák: Počátky výzkumu městské mluvy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1