Frekvence hlavních hláskoslovných znaků v mluvě pražské mládeže
Pavel Jančák
[Articles]
-
Při výzkumu městské mluvy, inspirovaném programovým článkem J. Běliče,[1] se statistickým rozborem charakteristických znaků konkrétně sleduje, jak v důsledku působení nadnářečních vyrovnávacích tendencí dochází k postupnému rozrušování starého nářečního základu a k posilování vyšších jazykových vrstev. Nejlépe je možno tento proces sledovat na jevech hláskoslovných, protože častý výskyt jednotlivých případů umožňuje poměrně spolehlivě posoudit celkový stav sledovaných jevů, kdežto u jevů tvaroslovných, jejichž frekvence je většinou mnohem menší, jsou tyto možnosti omezenější. Postihnout nivelizační proces v městské mluvě rozborem charakteristických hláskoslovných jevů jednotlivých nářečních oblastí se ovšem v Čechách může podařit [192]vcelku zřídka,[2] protože vnitřní oblastní rozrůznění je zde dáno převážně jevy tvaroslovnými. Provádí-li se přesto v Čechách frekvenční rozbor hláskoslovných jevů, pak se pro charakteristiku jazykového stavu v zkoumaných městech volí vlastně jenom ty znaky, které jsou zároveň příznačné pro nadnářeční jazykový útvar, pro tzv. obecnou češtinu, tedy zejména typy dobrí mlíko, celej tejden, vokno proti spis. dobré mléko, celý týden, okno.[3] Je třeba si ovšem uvědomit, že na celém území českých nářečí v užším smyslu nejde v těchto případech o rozdíl zeměpisný, ale o vrstvový. Z toho vyplývá i důležitý požadavek metodický: že totiž do reprezentačního vzorku zkoumaných osob je nutno vybírat jen takové mluvčí, kteří jsou typickými představiteli základních společenských vrstev městského prostředí a jejichž projev je prost individuálních výkyvů, a že při sběru materiálu je nezbytné zachovávat jednotnou stylovou rovinu jejich projevů.[4] Jen při dodržování těchto dvou nezbytných podmínek je možno zaručit porovnání celkových výsledků, a to i mezi různými pracemi navzájem.
Jestliže první souhrnný pohled na současný vývoj mluvy ve městech se musel — zvláště v Čechách — opírat jen o dílčí údaje,[5] tím nesnadněji se odhaduje, jaký podíl mají u nás při tomto vyrovnávacím procesu velká střediska, konkrétně např. Praha, jejíž působení na široké okolí je nesporné a je již velmi starého data. Protože však speciální rozbory jazykové situace chybějí úplně, každý z posuzovatelů pak vychází ze subjektivního hodnocení vlastních dílčích zkušeností a z bezděčného každodenního pozorování. Částečný vhled do jazykové situace v Praze nám umožní naše malá sonda, získaná při výzkumu mluvy mladé generace pro Český jazykový atlas (ČJA).[6]
[193]Výzkum se konal v r. 1973 s 13 vybranými žáky 8. a 9. tříd základních devítiletých škol[7] na Starém Městě a Malé Straně. V těchto dvou čtvrtích vnitřního města se totiž také předpokládá relativně nejmenší pohyb obyvatelstva. Vybíráni byli žáci od narození trvale žijící ve vnitřním městě. Zvláštní situace v Praze, kde je, a i v minulosti bylo, vysoké procento přistěhovalého obyvatelstva vlastně z celé republiky, si nadto vynutila ještě zpřísnit obvyklé požadavky kladené na místní původ zkoumaných osob. Aby se zabránilo možným zbytkům vlivů cizích nářečí někdejších přistěhovalců, bylo nutno — a to tím spíše, že město leží v poměrně málo příznakové středočeské nářeční oblasti — dbát na to, aby z (vnitřní) Prahy pocházeli nejen oba rodiče informátorů, ale pokud možno i všichni prarodiče. Situaci v Praze dobře charakterizuje skutečnost, že z 8. a 9. tříd všech pěti staroměstských a malostranských škol (celkem asi 300 dětí) tomuto ideálnímu požadavku vyhovoval jen jediný informátor, takže další vybraní informátoři se tomuto požadavku jen více méně přibližovali.[8]
Během výzkumu byly s devíti žáky pořízeny tři skupinové nahrávky běžně mluvených projevů o celkovém trvání asi 360 min. Jde o spontánní, jen rámcově usměrněné projevy, které se v ničem neliší od rozhovorů, které žáci vedou mezi sebou o přestávkách, při cestách ze školy, při volné zábavě ap. Účel nahrávky — stejně jako účel celého výzkumu — byl žákům předem vysvětlen. Žáci však měli naprostou důvěru, takže ani skutečnost, že se jejich projev registruje na zvukový pás, ani přítomnost explorátora v ničem neovlivnila stylovou rovinu jejich vyjadřování.[9] Zřejmě tu příznivě působila i ta skutečnost, že už při práci s dotazníkem je snaha o zachování jednotné stylové roviny samozřejmým požadavkem výzkumu pro ČJA.
Nahrávky se uskutečnily s těmito pražskými rodáky: na ZDŠ nám. Curieových (1 ž 58 BAccaa,[10] 2 m 58 BAccaa, 3 m 58 BBbbcd, 4 ž 57 ABbccd), na ZDŠ Masná ul. (5 ž 59 BBbbbb, 6 m 59 BBabbd, 13 ž 59 BDaadd) a na ZDŠ Josefská ul.[11] (9 ž 57 ABabcd, 10 m 58 ABaacd).
Přepis těchto zvukových záznamů byl podkladem našeho statistického šetření o dnešním stavu nejdůležitějších obecně českých hláskoslovných znaků v mluvě pražské mládeže. Rozbor přinesl tyto výsledky:
|
| počet dokladů | podoby s í | s é | počet dokladů | podoby s í | s é |
| Základ slova | 43 | 43 100 % | 0 0 % | |||
| Deklinace tvrdých adjektiv | ||||||
| a) 1. a 4. sg. n. typ nepř. p. m., | | | | | | |
| b) 2., 3., 6. sg. | | | | |||
| V koncovkách celkem | 716 | 710 99,16 % | 6 0,84 % | |||
| Celkem | 759 | 753 99,21 % | 6 0,79 % | |||
Z tabulky je patrno, že nebýt 6 lexikalizovaných dokladů na adverbializované spojení poprvé (užívaného důsledně s -é na rozdíl od podob podruhí …, pokaždí), byl by výskyt podob s -í- ve všech typech stoprocentní. Tak se stalo, že procento podob s -í- v základu slova — a to není obvyklé — je dokonce vyšší než v koncovkách. Na to, aby byl podán detailní obraz jevu v základech slov, je ovšem naše sonda vzhledem k absolutnímu počtu dokladů nedostatečná. Je však oprávněné se domnívat, že ani širší materiálový záběr by nezměnil nic na skutečnosti, že i v základech slov je procento podob s í u pražské mládeže velmi vysoké.
[195]Jinak však — i při tak malém počtu dokladů — se v textech vyskytuje většina frekventovaných slov majících v základu -í-: mlíko 22, polifka 4, -vlíknout 4, -lítnout, -hlídnout, -lízat 1; líp, míň, díl 2. Z oblastních variant sem patří infinitivy níst 4, -líst 3; slovo večír 1 / večer 7 se však nezapočítává a podoby příčestí na -íno (spis. -eno) nejsou v našich textech doloženy.
Do statistiky se nezahrnují slova lékař 1, méno 10 / meno 1, ani slova na -ínko (vokínko 3, ramínko, stehínko 2).
2. Typ celej tejden
|
| počet dokladů | podoby s ej | s í | počet dokladů | podoby s ej | s í |
| Základ slova | 73 | 65 89,04 % | 8 10,96 % | 105 | 77 73,33 % | 28 26,67 % |
| Předpona vej- | 32 | 12 37,50 % | 20 62,50 % | |||
| Koncovky tvrdé adj. dekl. -ej |
|
|
|
278 |
275 98,92 % |
3 1,08 % |
| -ej | | | | |||
| Celkem | 383 | 352 91,91 % | 31 8,09 % | |||
Rozbor textů ukázal, že v koncovkách je -ej téměř důsledné a že spis. podoby — pokud vůbec můžeme takto usuzovat už z pouhých dvou dokladů (napsali to ešťe ňákíma jaziki — inf. 2; má takoví známí, s kteríma choďí — inf. 10) — začínají v koncovkách pronikat spíše tam, kde ej není v absolutním konci slova.[13] Potvrzuje to i ta skutečnost, že pro spis. ý v absolutním konci slova nemáme vlastně v našich textech odpovídající doklad.[14]
[196]Také v základech slov mají podoby s ej výraznou převahu. Spisovné podoby pronikají po jednotlivých slovech, většinou jako výpůjčky ze spisovných kontextů.
V textech je doloženo ej v těchto případech: bejt 21, prej 6, rejže 5, sejra 4, kejchat, krejt 2, dejchat, rozmejšlet, vejrat, žvejkačka 1; kolísání je v těchto slovech: tejden 13/2,[15] vejška aj. 5 (nanejvejš 1/2), mejt 3 / umivadlo 1; jen í ve slovech vodíhovat 2, rísovat 1.
Zvláštním typem je předponové vej-, kam pronikly spis. podoby už natolik, že mají převahu, zvláště také zásluhou hojných výpůjček ze spis. jazyka, kde je tento slovotvorný typ živý v odborné terminologii. Převaha podob s í nad ej v předponě je jistou paralelou k průniku počátečního ú- místo staršího ou- (viz dále 4. Typ ouskej).
Srov. doklady vejlet 9, vejprava 3, ale víbornej 9, vískum 6, víron, vízva, víčňelek, víchova, víklad 1.
2. B Typ cejťit
Výrazným oblastním jevem, dodnes živým i u pražské mládeže, je výskyt ej po c, z, s. V naší sondě je však tento jev doložen nedostatečně.[16]
3. Typ vokno
|
| počet dokl. | podoby s vo- | s o- | počet dokl. | podoby s vo- | s o- |
| Bezpředponová | | | | 202 | 159 78,71 % | 43 21,29 % |
| Předponová | | | | |||
| Předložky | | | | 418 | 418 100 % | 0 0 % |
| von… | 320 | 320 100 % | 0 0 % | |||
| Celkem | 620 | 577 93,06 % | 43 6,94 % | |||
[197]Také protetické v- patří k výrazným rysům pražské mluvy, a to nejen u zájmen a předložek, kde je v naší sondě výskyt stoprocentní, nýbrž i u ostatních bezpředponových a předponových slov. U těchto slov probíhají vlastně dva protichůdné pochody: jednak prostřednictvím spisovného jazyka nově pronikají do běžně mluveného jazyka slova, bez proteze (zvl. odborné výrazy, orgán, otáska), což zajisté urychluje počínající narušování proteze i u starých slov (vodešel — odešel); na druhé straně dostávají — jako výraz jisté „lidovosti“ a pod vlivem výrazně převažujících podob s v- — i tato odborná slova protezi (vobdélňik) a spolu s nimi i slova, která v nářečích dříve protezi neměla (vobrofskej). Proporčně jsou ovšem oba tyto pochody nevyvážené, protože nově pronikající odborná slova s o- jsou zatím ve značné menšině (v našem materiálu necelá osmina všech plnovýznamových slov), takže převaha podob s v- je stále značná. Sledovat tento složitý proces v celé jeho šíři by ovšem bylo možno jen při výzkumu s relativně úplným materiálem, protože tam, kde jev postupuje po jednotlivých slovech, velmi mnoho záleží na tom, která konkrétní slova se v textech vyskytují; vzájemné poměry jednotlivých typů se mohou měnit podle výskytu konkrétních slov v dané promluvě, podle její stylové roviny i podle individuálního úzu mluvčích. V naší malé, stylově jednotné sondě se tento stav projevil takto:
|
| počet. dokl. | podoby s vo- | s o- |
| Slova v staré vrstvě zpravidla s v- | 178 | 155 87,64 % | 23 12,36 % |
| Nová slova a slova v staré vrstvě zpravidla s o- | 24 | 4 16,67 % | 20 83,33 % |
Nejpočetnější skupinou jsou tedy stále slova, která mívají obvykle i v nářečích v- (zachycené podoby s v- tvoří 76,73 % dokladů všech plnovýznamových slov): votamtuď (tamvotuď) 12, vopakovat 6, vokno, voba, vopravdu, vodřít 5, votočit se, votpoledne 4, vobjed, vomáčka, vostatňí, votpornej, vodevřít 3, vočkováňí, voblouček, voprava, votpusťit, vopláchnout, vopsat, vobject, vodject, vodhlásit, votpadnout 2, a dalších 43 slov s výskytem 1. U některých se už objevuje kolísání: vedle staršího vosum 8 / osum 8 je též vodejít 16/1, vobrázek, vorel (u mince), vobďivovat 2/1, volej, vopčas 1/1; ojediněle jsou některá tato slova doložena už jen s o-: ostrov, oslíček, ochrnout 2, otužilec, odbočit, odmítnout 1. Jen v těchto případech lze tedy mluvit o vlastním zanikání protetického v- (o- proniklo v 11,39 % podob u plnovýznamových slov).
Nově pronikající slova i stará slova, která v nářečích obvykle protezi nemají, jsou v textech doložena s o- v těchto případech (9,90 % všech plnovýznamových slov): [198]oďíl 5, oďeleňí, orchestr, ofšem 2, opčanka, opera, opchod, orgán, otáska, osa 1; některá jsou doložena i s v- (1,98 % všech slov): vobičejnej 2/1, vobdélňík 1/2, vobrofskej 1.
4. Typ ouskej
K hlavním obecně českým znakům se dříve počítalo i zachování počátečního ou- (za starší ú-). Novějším vývojem však tento jev svůj někdejší charakter dávno ztratil.[17] V našem materiálu je na podobu s ou- už jen jediný doklad, což činí 0,96 % všech případů (97).
Doložena jsou tato slova: ouskej 1 — úplňe 81, úkol 11, údolí, ústav, úžasnej 1.
Statistický rozbor hlavních obecně českých hláskoslovných znaků přesvědčivě ukázal, že v základní, neutrální stylové rovině běžně mluveného jazyka mladé pražské generace jsou spisovné vlivy zatím stále ještě minimální, zvláště pokud jde o morfologizované typy (dobrej, dobrí). V slovních základech (mlíko, tejden) pronikají spisovné podoby jen po jednotlivých slovech. To platí i o protetickém v-, kde morfologizovaným typům odpovídají neplnovýznamová slova s vysokou frekvencí (von, vo, vod).
Porovnáním s výsledky některých obdobných výzkumů — zejména s Dejmkovým výzkumem v Přelouči, s nímž jsou naše výsledky v úplné shodě — je zřejmé, že pražská mluva se v této své základní stylové rovině v ničem podstatném neliší od mluvy kteréhokoli jiného města na území tradičních českých nářečí v užším smyslu.[18] Vyšší procento spisovných vlivů svědčí tedy na tomto území vždy o vyšším stylovém zařazení rozebíraného materiálu, jež se může projevit jak u jednotlivých mluvčích,[19] tak v různých mluvních situacích. Zcela přirozeně je tento [199]rozdíl zjevný při srovnání s výzkumem K—B, jejichž materiál, představující běžně mluvený jazyk každodenního společenského styku a zahrnující i nepřipravené rozhlasové besedy, je rozhodně na vyšším stylovém stupni než běžně mluvený jazyk mládeže v hovoru mezi sebou. Proto ani nepřekvapuje, že náš výzkum zachytil u pražské mládeže v průměru dokonce ještě méně spisovných prvků, než má Dejmkův materiál zaznamenávaný skrytým mikrofonem, neboť u něho šlo o neveřejné projevy dospělých mluvčích. Rozdílná stylová rovina je ostatně patrná i v samém materiálu K—B, a to mezi dílčími soubory (u nahrávek běžných každodenních hovorů, které pořídily samy autorky, je procento spisovných prvků výrazně nižší než u nahrávek rozhlasových). Jednotlivé rozdíly ve výsledcích jsou patrny z následující tabulky:
|
| Praha (mládež) | Přelouč (dospělí) | běžně mluvená čeština K—B[20] | |||||
| (přímé nahr.) | (rozhlas. nahr.) | |||||||
| 1.-í | | | | | ||||
| 2. -ej | | | | | ||||
| 3. -í- | | | | | ||||
| 4. vo- | | | | | ||||
| 5. -ej- | | | | | ||||
Z toho celkového srovnání je tedy zřejmé, že běžně mluvený jazyk na území českých nářečí v užším smyslu reaguje velmi citlivě na stylové [200]zařazení daných projevů, a to mírou zachování diferenčních obecně českých znaků. Tato závislost se projevuje daleko výrazněji než pozvolný trvalý postup spisovných prvků do městské mluvy, který by ji nápadně odlišoval od mluvy venkovských obcí. Bylo by prospěšné věnovat závislosti mluveného jazyka na stylových rovinách při dalším zkoumání náležitou pozornost (např. sledováním týchž mluvčích v různých mluvních situacích).
[1] Viz zde pozn. 1, s. 183.
[2] B. Dejmek, Neslabičné u v běžně mluveném jazyce Přelouče, NŘ 53, 1970, 32—36.
[3] V Čechách zatím vyšly články B. Dejmka (citováno zkratkou Přel.) a R. Brabcové, srov. zde pozn. 2, s. 183.
Tímto omezením se výzkum městské mluvy stýká s výzkumem běžně mluveného jazyka (viz o něm P. Sgall — A. Trnková, K metodám zkoumání běžně mluvené češtiny, NŘ 46, 1963, 28—35), který se týká i vyšších jazykových rovin. Dílčí výsledky tohoto výzkumu viz K. Kravčišinová — B. Bednářová, viz zde pozn. 2 s. 183 (citováno zkratkou K—B).
[4] Studium variability daných podob v závislosti na stylovém zaměření zkoumaných projevů předpokládal v programovém čl. už J. Bělič (c. d., s. 572) a znovu je zdůraznil S. Utěšený, K metodice studia sociální stratifikace, SaS 28, 1967, 439. Tento požadavek — jak nedávno upozornil J. Chloupek v oponentském posudku dílčího úkolu státního plánu — se však vždy plně nerespektuje.
[5] J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 326—330.
[6] O tomto výzkumu viz S. Utěšený, Městská mluva v Českém jazykovém atlase, NŘ 57, 1974, s. 94—100.
[7] Zaměření na poslední ročníky povinné školní docházky je výhodné zejména proto, že výběr informátorů postihuje celou populaci ještě před diferenciací žactva; přitom lze předpokládat, že u 15letých žáků je jazykový vývoj už zhruba dovršen.
[8] Rodiče 13 zkoumaných žáků byli z 42,31 % z vnitřní Prahy (A), z 53,84 % z ostatních pražských čtvrtí (B), z širšího okolí Prahy (C) nikdo a jen 3,85 % z ostatních Čech (D); mezi jejich prarodiči je však pražských rodáků mnohem méně: (a) 34,62 %, (b) 25,00 %, (c) 21,15 %, (d) 19,23 %.
[9] Jen v nahrávce s dvojicí malostranských žáků, která byla vedena spíše jako dialog s explorátorem než jako vzájemný rozhovor spolužáků, a byla tedy v poněkud vyšší stylové rovině, projevily se u inf. 9 vlivy spisovného jazyka v poněkud větší míře (viz pozn. 19).
[10] Informátoři jsou označeni pořadovými čísly, dále se uvádí pohlaví (m, ž), rok narození (58), místní původ matky a otce (AB) a babičky a dědečka z matčiny (cc) a otcovy strany (aa — vysvětlení symbolů ABabcd viz pozn. 8).
[11] Ředitelstvím těchto škol, jakož i ředitelstvím ZDŠ Uhelný trh a ZDŠ Karmelitská ul. za umožnění výzkumu děkujeme.
[12] Kromě 115 dokladů typu tí dobrí byl v jediném případě zachycen doklad f tej Sláviji — inf. 9; tento tvar byl ve staré vrstvě pražské městské mluvy dříve častější.
[13] Výrazně se projevil rozdíl mezi typy dobrej (69,43%) a dobrejch, -ejm … (35,92 %) v materiálu K—B, s. 306.
[14] Jediný zachycený doklad (Jareš, Šimanofskí a ti, ti nám kradli stoličku pokaždí — inf. 6) nelze hodnotit jako běžné kolísání nespisovných a spisovných podob v rámci daného tvaroslovného typu, protože neutrální nominativní podoba adj. vlastních jmen je dnes spisovná; je to jistý projev lexikalizace.
[15] Druhé číslo udává počet dokladů na spis. podobu.
[16] Jsou jen tyto doklady: cejťit 1; lesík 1; též zejtra 1.
[17] V Přel. (63) představují podoby s ou- 3,9 %, u K—B (306) 3,08 %.
[18] Z tohoto hlediska jeví se velmi zkreslující dílčí výsledky výzkumu R. Brabcové v Brandýse n. Labem (c. d. v pozn. 3). Nesprávné by nebylo to, že autorka zahrnuje do svého zkoumání i materiál vyšších jazykových útvarů (např. mezi informátory je i učitel, z jehož projevu „je cítit uvědomělá snaha učitele češtináře po vylepšování projevu“ — s. 116; do materiálu byly zahrnuty i záznamy vyučovacích hodin na ZDŠ a SVVŠ (!) — s. 119), nýbrž především to, že tento materiál náležitě nediferencuje a nesrovnává s dostatečně širokou stylově neutrální základnou, tj. s materiálem z běžně mluvených projevů v neformálních a neoficiálních situacích. Proto její výsledky nekorespondují s výzkumem Dejmkovým v Přelouči, ale jsou velmi blízké výsledkům K—B.
[19] Ovšem i v rámci téže stylové roviny — v našem případě neutrální — jsou mezi jednotlivými mluvčími zjevné rozdíly v individuálním úzu podle míry spisovných prvků; v našem materiálu se však projevují zatím jen dílčím způsobem, tj. u těch jevů, kde už je kolísání. Nejlépe lze tyto rozdíly sledovat u slov majících v nářečích obvykle protetické v- (vokno). Podle míry zachování podob s vo- je mezi mluvčími toto pořadí: 1. inf. 10 76,47 % (26/8); 2. inf. 4 78,57 % (11/3); 3. inf. 6 87,50 % (21/3); 4. inf. 13 89,47 % (17/2); 5. inf. 1 89,66 % (26/3); 6. inf. 9 90 % (18/2); 7. inf. 5 92,86 % (13/1); 8. inf. 2 95,24 % (20/1); 9. inf. 3 100 % (9/0). Ostatní jevy mohou k takové diferenciaci mluvčích sloužit pro malý absolutní výskyt podob jen doplňkově, např. typ mlejn (jen inf. s více než 5 doklady); 1. inf. 10 50 % (3/3); 2. inf. 3 66 % (4/2, termín vodíhovat 2); 3. inf. 2 90 % (9/1); 4. inf. 5 94,4 % (17/1) atd., kdežto inf. 4 a 6 s nižší frekvencí v- mají -ej- stoprocentní (4:8/0; 6:10/0); typ dobrejma: 1. inf. 10 (57/1); 2. inf. 2 (17/1). U inf. 10 koresponduje vyšší procento spis. prvků u probíraných jevů s výskytem některých dalších spis. prvků morfologických a lexikálních, např.: pak sme dostali tohoto raubíře (místo: tohodle); ta je mňe schopna tu kitaru rošlapat (m. -á); tak sme se tam brouzdali a úplňe zdrceňi (m. -ení) — táta slíbil, že mi to kolo virobí (m. udělá); ťech neňi potřeba mnoho (m. moc); von uš na kozervatoř fstoupil asi ve třinácti (m. šel); srov. k tomu pozn. 9.
[20] Aby bylo možno srovnávat, bylo nutno některé podkategorie, které autorky uvádějí, spojit (K—B 307).
Naše řeč, volume 57 (1974), issue 4, pp. 191-200
Previous Jana Jančáková: Frekvence základních obecně českých hláskoslovných jevů v nářečních projevech
Next Janusz Siatkowski: Bezpředložková spojení v nářečí kladských Čechů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1