Časopis Naše řeč
en cz

Zůstávám s pozdravem (Příspěvek k sociolingvistice českých zdvořilostních obratů.)

Alexandr Stich

[Články]

(pdf)

-

[1]Už několikrát jsme se v poradenské praxi setkali s tím, že lidé uvažují o smyslu a významové stavbě závěrečné dopisové formule zůstávám (popřípadě jsem) s pozdravem, a často ji i kriticky, odmítavě hodnotí.

Výklad vzniku a rozšíření tohoto obratu skýtá zajímavý pohled do oblasti jazyka, o niž projevuje současná jazykověda stále větší zájem, totiž do soustavy jazykových prostředků, které slouží společenskému styku a odrážejí nejrůznější druhy společenských vztahů mezi účastníky dorozumívání. Tento sociolingvistický přístup objevuje v posledních letech právě oblast tzv. jazykové zdvořilosti, studuje ji však zatím převážně na jazycích pro nás značně odlehlých, exotických; tyto jazyky nabízejí k pozorování často velmi složité a zároveň pevně ustálené, přísně dodržované soustavy zdvořilostních prostředků. Ale ani jazyky jako čeština nejsou bez zajímavosti, třebaže historické podmínky, za nichž se čeština vyvíjela, nepřály nikdy příliš ani ustálení, ani značnějšímu rozhojnění a vnitřnímu rozrůznění jazykových forem sloužících společenskému styku. Vývoj závěrečných dopisových formulí vůbec a spojení, jemuž tu věnujeme pozornost, je pro to zvláště názorný příklad.

Středověká česká korespondence, veřejná i soukromá, pevně ustálené, opakované formule sloužící k zakončení dopisu neměla. Bohatě si to vynahrazovala soustavou oslovení a vstupních formulí, často značně rozsáhlých, ve kterých se vyjadřovalo postavení adresáta dopisu v žeb[176]říčku společenské hierarchie a společenský poměr mezi adresátem a autorem dopisu. Přitom rozdíl mezi dopisem oficiálním, veřejným, a dopisem soukromým nebyl téměř žádný, a to ani tehdy, když oba účastníci korespondence byli téhož společenského postavení a byli poutáni intimními, neformálními svazky. Je nutno ovšem připomenout, že korespondence jako zvláštní forma jazykového styku byla tenkrát vyhrazena vyšším společenským vrstvám, šlechtě a duchovenstvu, u nichž formální strnulost jazyková byla odrazem snahy co nejvíce upevnit společenskou hierarchii. Závěr dopisu se skládal obvykle pouze z data (psaného i v českých dopisech latinsky) a z podpisu. (Příklady korespondence té doby lze snadno najít ve Výboru z české literatury doby husitské, díl I. [Praha 1963], s. 80n. a 442n., a díl II. [Praha 1963], s. 198n.) Už tyto počáteční fáze vývoje slohové stránky české korespondence ukazují jeden obecný charakteristický rys zdvořilostních dopisových formulí, totiž tendenci k oslabování jejich významové platnosti. Tím, že se spojení automatizuje pro daný úkol, začíná se vnímat jako celek (to má společné s frazeologickými spojeními) a přestává se na něm požadovat, aby jeho jednotlivé složky byly ve vzájemném významovém spojení. Ukazuje to obvyklá staročeská vstupní formule službu svou (popř. poslušenství apod.) vzkazuji, ve které jsou porušeny významové vztahy jinak v jazyce té doby obvyklé. I ve staré češtině se sloveso vzkazovati pojilo jako s předmětem se skupinou podstatných jmen, která po významové stránce pojmenovávala jazykové projevy (vzkázat pozdrav, přání, rozkaz, žádost [všeho dobrého], popř. i hrozbu), nikoli však s dějovými jmény, u nichž jde o akci nespojenou nutně s mluvením (jako je služba). Spojení vzkázat službu nemůžeme pochopit jinak než jako kontaminaci,[2] krátké spojení mezi dvěma obraty — slíbit službu a vzkázat pozdrav (srovnej k tomu i staročeská spojení vzkázat modlitbu, zdravie apod.[3]). Ztrátu vnitřní významové stavby těchto spojení uka[177]zuje i to, že se později začala zkracovat (ve formě: Službu etc.),[4] takže jedna složka spojení mohla zastoupit celek, nebo že se objevují v podobě Služba má napřed, tj. s podstatným jménem v 1. pádu, popř. že se rozmanitě dále pozměňovala (např. do podoby Službu svou, zdraví a jiného všeho dobrého přeji věrně rád — u Ladislava Velena z Žerotína na poč. 17. stol.).[5]

[178]Teprve v době pobělohorské se v české korespondenci začínají objevovat i ustálené závěrečné formule soustavně. A s nimi se hned dostáváme k našemu obratu zůstávám s pozdravem. S jeho prvotní podobou se setkáváme v korespondenci soukromé, nikoli však jako s formulí běžnou, obecně užívanou. Zatímco např. Kateřina ze Žerotína formule se slovesem zůstávat ještě vůbec neužívá (pravidelně končí dopis S tím Vás ochraně boží poroučím[6] a všeho dobrého vinšuji), je pro její vrstevnici Zuzanu Černínovou z Harasova a jejího syna příznačná formule typu Já tvá upřímná matka do smrti zůstávám, S tím jsem a zůstávám tvá upřímná máteř do smrti, Vašnosti zůstávám do smrti poslušnej, poddanej syn a služebník, popř. Do mý smrti jsem ze všech nejvěrnější a nejposlušnější nehodnej syn a sklav (= „otrok“), apod.[7]

Pozdravné obraty se sponovými slovesy být, zůstávat nejsou v té době ještě automatizovány, sponová slovesa se pojí s podstatným nebo přídavným jménem ve funkci jmenné složky slovesně jmenného přísudku. Že nešlo o formuli běžnou, obecně užívanou, lze usoudit ze stavu, který je např. v českých listech J. A. Komenského. Jeho závěrečné dopisové formule jsou velmi rozmanité, většinou na sobě mají stopu autorovy vyjadřovací originality (např. Takové přání vyslovuje věrný Kristův a Váš služebník stařec Komenský ochablou stařeckou rukou), nacházíme u něho i nové obraty typu Ctěné Tvé slovutnosti nejoddanější, ale [179]formule se slovesem zůstávat jsou mu cizí. Během 17. a 18. století se však tyto závěrečné obraty značně rozšířily, nacházíme je i v korespondenci měšťanských vrstev (např. v podobě Zůstávajíce až do smrti vždy stálý v slibu a upřímný) a v době obrozenské se z nich stává základní, slohově neutrální a automatizovaný prostředek k uzavření soukromého dopisu, přičemž nezáleží na tom, v jakém vzájemném poměru jsou odesílatel a příjemce dopisu. Jako vhodný slohový prostředek tento obrat doporučují i dobové slohové příručky.[8] Proces zautomatizování celého obratu však v té době není dokončen; významová stavba je stále ještě neporušena, tj. vždy se říká, jakým nebo kým pisatel zůstává nebo je. Zároveň se v té době množí počet případů, kdy se tyto obraty kombinují s obraty jinými — vznikají tak společenské formule složené. Tak se setkáváme často s obraty jako Zůstávám s hlubokou úctou oddaný služebník (z korespondence K. Havlíčka). Eliptický obrat s hlubokou úctou je do této formule vložen a skladebně s ní nesouvisí; předpokládá vypuštěné řídící sloveso (např. loučím se, končím), k němuž byla spojení jako s hlubokou úctou původně ve vztahu příslovečného určení společenství (vyjadřujícího okolnosti provázející děj).[9] Z doby obrozenské můžeme také uvést první doklad na užití slovesa zůstávat bez příslušného jména podstatného nebo přídavného: obraty se slovesem zůstávat byly základním prostředkem k ukončení dopisu pro B. Němcovou, naprostá většina jejích dopisů (kromě listů adresovaných členům rodiny) končí obraty typu Zůstávám Vaše vroucí přítelkyně (služebnice apod.), popř. jen Zůstávám Vaše. Ale v jednom případě se její dopis končí pouze S úctou zůstávám. Zde jde však o zřejmou a úmyslnou aktualizaci, nikoli o další fázi vývoje celého obratu; dopis je adresován nakladateli J. Pospíšilovi (datován 18. 12. 1845) a je celkově velmi upjatý a chladný.

[180]V druhé polovině 19. století se začala hromadně šířit formule S (upřímným, srdečným) pozdravem a téměř současně se setkáváme i s tím, že se spojuje s obratem zůstávám, popř. jsem (takový nebo onaký) ve složenou závěrečnou formuli, např. Jsem se srdečným pozdravem v dokonalé úctě oddaný (J. Neruda E. Krásnohorské).

Velká frekvence obratů zůstávám (jsem)[10] vedla ke konci století k jejich úplné automatizaci a ke ztrátě vnitřní významové stavby; k tomu přispívala i okolnost, že se formule stále častěji redukovala na pouhé Zůstávám (jsem) Váš (Tvůj). Pěkně lze tento proces přetváření společenského obratu pozorovat např. v korespondenci P. Bezruče. Většinou ještě končí dopisy obratem Zůstávám se srdečným pozdravem Váš, ale vedle toho se u něho najde už i redukovaná podoba Zůstávám se srdečným pozdravem.

Následkem tohoto vývoje, kterým se ze smysluplného obratu, schopného vyjádřit individuální, osobní citový postoj, stala konvenční formule bez vnitřní významové stavby, bylo i její slohové přehodnocení. Ještě K. Čapek mohl těsně před 1. světovou válkou zakončit dopis staršímu kolegovi literátovi a zároveň příteli S. K. Neumannovi Zůstávám se srdečným pozdravem Váš oddaný, v období meziválečném se však už s obraty tohoto typu v soukromé korespondenci nesetkáváme, alespoň ne u pisatelů, kteří sami kladli na slohovou stránku svého dopisu vyšší slohové nároky. Zato plně vyhovovala automatizovanost a můžeme říci konvenční bezobsažnost spojení Zůstáváme s pozdravem pro neosobní, úřední, a zvláště obchodní korespondenci.[11]

Ale i v této oblasti se závěrečný obrat Zůstáváme (jsme) s pozdravem z hlediska slohové hodnoty vyvíjel; získával postupně slohové zabarvení knižní. V nových společenských podmínkách po r. 1948 začaly pronikat do oficiálního administrativního i hospodářského písemného styku místo této závěrečné formule obraty nové, které měly spíše ráz pozdravu na rozloučenou a které si přes jisté zautomatizování zachovávaly v textu svou významovou hodnotu (vyjadřujíce jistou společenskou, popř. přímo politickou solidaritu). Jsou to závěrečné obraty jako Míru zdar, Čest práci, Pětiletce zdar apod., nebo aktualizované formy tradiční [181]jako Se soudružským pozdravem.[12] Ale přes pronikání těchto nových prostředků a přes své knižní zabarvení se závěrečná formule Zůstáváme (jsme) s pozdravem v praxi udržela, a to zvláště v korespondenci obchodní; její frekvence ovšem silně poklesla a stal se z ní prostředek jen okrajový.[13] A právě to, že ztratila výsadní postavení, vede zpětně k tomu, že se zostřeně pociťuje její významový vnitřní nesoulad (čtenář se nedoví, kým nebo jakým pisatel je nebo zůstává); a odtud pramení ony časté stížnosti a kritické výpady proti jejímu používání. Pro jazykovou praxi tu lze dát asi jen jednu radu — v současné korespondenci se tomuto prostředku vyhýbat; je totiž knižní a zastaralý, tedy slohově příznakový (a tím v rozporu s funkcí jazykové stránky administrativního a obchodního styku, který je naopak zacílen na neutrální slohové prostředky své slohové oblasti), a zároveň už není prostředkem plně zkonvencionalizovaným, čímž vystupuje na povrch jeho významová defektnost.

Náš nástin vývoje jedné společenské formule ukázal i některé obecnější rozporné tendence, které se v této oblasti dorozumívání uplatňují. Společenské korespondenční formule vznikají z potřeby jazykově vyjadřovat, odrážet a stabilizovat určité společenské vztahy mezi lidmi (pro středověk jsou např. charakteristické formule, které obsahově odrážejí vládnoucí náboženský světový názor a ostře ohraničené hierarchické rozvrstvení feudální společnosti); tím, že se z nich stávají automatizované, konvenční značky, přestává se pociťovat jejich původní význam a to vede někdy k změnám, které je zbavují více nebo méně úplně vnitřní významové stavby; čím více však sílí jejich konvenčnost, [182]tím více nabývají takových slohových příznaků, jako je knižnost, archaičnost atd., jsou pak postupně vytlačovány z osobního neformálního styku, a později i ze styku veřejného (popř. se z nich stává nástroj jazykové komiky, ironie atd.); na jejich místo přicházejí formule nové, významově obvykle plně motivované, které i obsahově často souvisí s novou společenskou situací a se vztahy mezi lidmi (to se týká i formulí ryze osobních — srov. např. fakt, že dnešní mladá generace opouští v dopisech úvodní tradiční formu oslovení typu drahý, milý, vážený + jméno v 5. pádu a nahrazuje je pozdravem, např. ahoj, nazdar, dobrý den atd.). Je tedy i ve vývoji českých dopisových formulí kus české společenské a kulturní historie.[14]


[1] O pojmu sociolingvistiky a jejím předmětu viz přehledný článek J. Krause v NŘ 52, 1969, s. 22n. Náš výklad je věnován tomu sociolingvistickému druhu zkoumání, jež se zabývá jevy v jazyku a v jazykovém dorozumívání, které odrážejí společenské vztahy mezi lidmi a slouží nikoli dorozumívání v užším významu toho slova, nýbrž k udržování kontaktu mezi účastníky komunikace. V západní jazykovědě se tento okruh problémů někdy nazývá „sociální modalitou“; pro češtinu není však tento termín příliš vhodný, protože termín „modalita“ má v české jazykovědě už ustálený význam jiný. Mluvíme proto o „jazykové zdvořilosti“ — ani tento název není přesný a úplně výstižný, ale je alespoň jednoznačný.

[2] Kontaminací patrně vznikl i první staročeský závěrečný dopisový obrat — totiž S tím se Vám dobře a šťastně míti vinšuji; dvojitost této formule ukazují obdobně obraty jako jednak Abyste se ráčili na všem dobře a šťastně míti, přál bych Vám věrně rád (K. st. ze Žerotína), jednak S tím Vaše Milosti ochraně boží poroučím (L. Velen ze Žerotína).

[3] Pro oficiální styk se doporučovala vstupní formule (neboli, podle terminologie 16. století, notule) službu svou vzkazuji, přičemž se podle společenského poměru mezi autorem dopisu a jeho adresátem podstatné jméno služba někdy opatřovalo příslušným ustáleným přívlastkem, popř. jiným rozvíjejícím výrazem; např. císaři se vzkazovala služba poddaná, povolná a upřímná s věrnou hotovostí, králi upřímná se vší věrnou hotovostí, knížeti povolná a upřímná; jen selským poddaným se nevzkazovalo nic, např. vesnickému rychtáři psala městská rada pouze „robotnému N., rychtáři michelskému“ (srov. Mikuláš Šúd ze Semanína, Formy a notule listuóv všelijakých, jichž stavové v tomto království vuobec požívají, 2. vyd. Praha 1556, a Šebestián Faukner z Fonkenštejna, Titulář obsahující v sobě v jazyku českém předně formy listův všelijakých o potřebách lidských, Praha 1589).

[4] Způsoby tohoto zkracování v korespondenci papežské kanceláře, pro středověkou korespondenci příznačného, jsou popsány u F. Palackého, Literarische Reise nach Italien, Praha 1838, s. 12—15; v české dopisové praxi se zkracování stále více rozmáhalo, až na zlomu 16. a 17. stol. se dospělo k tomu, že se maximálně zkracovalo jak oslovení (např. v podobě jako U. P. P. šv. m. z. m. = „urozený pane, pane švagře mi zvláště milý“), tak vstupní zdvořilostní formule (v podobách jako Službu etc., S tím etc. = „s tím se dobře míti vinšuji“, atd.). Úplné formalizování společenského styku tu dosáhlo krajní meze. Individuální, osobní prvek pronikal do formulace vstupního obratu po celý středověk jen výjimečně; můžeme uvést např. notuli Viléma z Pernštejna z r. 1520 z dopisu králi Ludvíku: „VKMti službu svou starou a nemocnou vzkazuji“.

[5] Úplný a všestranný výklad těchto formulí by vyžadoval rozsáhlého porovnání s korespondenční praxí v soudobé latině a němčině, zvláště jak se projevovala v praxi různých kanceláří panovníků a vysokých církevních hodnostářů; zdvořilostní formule byly totiž právě v tomto prostředí propracovávány a dlouholetou praxí konzervovány. Středověká korespondenční praxe vycházela z forem obsažených ve formuláři mnicha Markulfa (6. stol.), propracovaných později v sicilské kanceláři štaufských císařů a shrnutých v té době ve slavné příručce Petra de Vineis. U nás se tyto mezinárodní dopisové zvyklosti rozšířily hlavně v 2. polovině 13. století, působením mistra Jindřicha z Isernie, kancléře krále Přemysla Otakara II. (o něm srov. J. Šusta, Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví, České dějiny díl. II., část 1, Praha 1935, s. 68—71, 125 a 253—5) a mistra Bohuslava, kancléře královny Kunhuty a autora jejího formuláře (srov. F. Palacký, Über Formulbücher zunächst in Bezug auf böhmische Geschichte, 1. Lieferung, Praha 1842, s. 263n., a B. Mendl, Listy královny Kunhuty králi Přemyslovi, Praha 1928). Popsat latinskou dopisovou praxi je už mimo možnosti tohoto drobného příspěvku. Pouze pro výklad spojení službu vzkazuji tu můžeme uvést, že, jak se zdá, vzniklo a vyvinulo se bez přímého cizího vlivu. Z jinojazyčné korespondence české šlechty ho známe z počátku 15. století, a to v podobě odlišné, respektující významové možnosti jeho složek pojit se s jinými slovy určitého významu; je to např. podoba ich bin Ihnen zu dienen billig und bereit = „sloužit Vám jsem ochoten a připraven“, meine Dienste sind Ihnen bevor, popř. zuvor = „mé služby jsou vám předem (k dispozici)“, meinen billigen Dienst wisset vor = „vězte předem o mé slušné službě“, tj. „dávám vám napřed vědět, že jsem, jak se sluší, k službám“ nebo ich oferriere meine Dienste = „nabízím své služby“. Jestliže tedy Čech český obrat překládal do němčiny, vracel mu plnou vnitřní významovou stavbu.

Také v latinské korespondenci souvisící s českým prostředím se přímé obdoby českého službu vzkazuji nenacházejí; pojem „služba“ se vyskytuje obvykle jen v polovětných konstrukcích jako servicio meo premisso (= přibližně „předem posílaje svou službu“), popř. promptum in beneplacitis famulatum (= „ochotná služba v přáních“), gratiam et omne bonum (= milost a vše dobré“, s elipsou slovesa), apod. (Českou obdobou jsou starobylé vstupní formule jako Tvej Milosti služba má vždy napřed věrná, ustavičná, králi milý, hospodo [tj. pane] milá — Jindřich z Rožmberka Václavu IV. r. 1396) apod. V příručce novoměstského písaře Prokopa Praxis cancellariae z r. 1452 je jako obdoba českého službu vzkazujeme doporučována závěrečná formule nos servitutes offerimus (= „nabízíme služby“). Nikde se však nesetkáváme se slovesem nuntiare, popř. se spojením certior facere, která by nejspíše odpovídala českému vzkazovati.

[6] Z této formule vyšel zřejmě popud k významové změně slovesa poroučet: z původního poroučet někoho někomu, tj. „svěřovat ho do ochrany“ se opět významovým znejasněním společenské formule a jejím přeměněním v poroučím se vám vzniklo zvratné sloveso poroučet se, v němž už zájmeno se není předmět, ale morfém složeného zvratného slovesa, s významem „vzkazovat uctivý pozdrav“, popř. „uctivě se loučit“. Obdobně vykládá tento významový posun V. Machek v Etymologickém slovníku jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 427, předpokládá však, podle našeho soudu zbytečně, že dnešní poroučet se vzniklo odpojením předpony u slovesa odporoučet se; jednak neznáme doklad, že by se v této významové souvislosti užilo slovesa odporučit se // odporoučet se, jednak Machek vycházel zřejmě z obecné úvahy, nikoli ze zvláštních významových poměrů panujících ve zdvořilostních obratech. Prosté slovo poručit (někoho někomu) ve významu „svěřit“ je ostatně bezpečně doloženo už u Štítného — srov. F. Ryšánek, Sborník vyšehradský, díl II., Praha 1969, s. 256.

[7] Fakt, že vůbec poprvé jsme se s obratem zůstávám atd. setkali v korespondenci milostné, je pozoruhodný, a zdá se nasvědčovat tomu, že formule se slovesem zůstávat vznikla ve sféře ryze soukromé a že se pociťovala jako výrazná aktualizace, rušící strnulé formy s vyčpělým obsahem; tento první nám známý doklad čteme v milostném listu Václava z Lobkovic Veronice Berkovně z Dubé v r. 1596: „S tím se Vaší Milosti poroučím a Vaší Milosti volným služebníkem, ujcem, jejím pak vězněm a služebníkem až do smrti zůstávám.“

[8] Např. v příručce Dokonalý jednatel aneb zemský advokát II. (Skladatel českých psaní) z r. 1795, jejímž nejmenovaným autorem je Josef Tandler, se doporučuje uzavírat dopisy: Jenž zůstávám nejponíženější služebník (s. 16), Jenž se do milosti poroučím a zůstávám vysoce váženého pána nejponíženější N. N. (s. 19); v Krátkém uvedení k vyhotovení psaní O. Kličky z r. 1815 čteme podobné závěry, jako: S tou potěšitelnou nadějí zůstávám, jako vždy jindy, tvůj věrný přítel (s. 32) atd. (za tyto příklady děkuji prof. V. Šmilauerovi)

Ještě J. Smolík v Náuce o slohu pro gymnasia a školy realní, Praha 1858, s. 97, končí vzorový „přípis“ (tj. dopis, „v němž se oznamuje jistá událost, záležitost nebo případnost, která se nás aneb osoby, na kterou píšeme, dotýká“) spojením Odporučuje se do Vaší náklonnosti, zůstávám Váš poslušný.

[9] Srov. V. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 281; F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1958, s. 228, a J. Bauer — M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1972, s. 124, mluví o „určení průvodních okolností“.

[10] Poměrně zřídka se v této zdvořilostní formuli uplatnilo synonymní sloveso trvám, užíval ho např. setník Tomáš Burian nebo J. Blokša a J. Vrchlický ve vzájemné korespondenci.

[11] Srov. např. vzorový dopis, který přejímá J. Haller v Slohové čítance, díl II., Praha 1948, s. 143, z učebnice J. Fuksy Obchodní nauka a korespondence.

[12] Tyto a podobné závěrečné pozdravy jsou i přímo doporučovány v normalizační a pedagogické literatuře, srov. např. Čs. státní norma 016910 (Úprava písemností psaných strojem), dotisk 1965, § 21; E. Čech, J. V. Bečka, J. Kaňka, Učebnice českého jazyka pro ekonomické školy, Praha 1961, s. 331; O. Heyd, K. Sochor, J. Hrubý, Jak psát podnikové dopisy, Praha 1966, s. 20—22, J. Hrubý, E. Čech, S. Večeřa, Písemný styk (skriptum), Praha 1971, s. 60 (spojení jsem s pozdravem je zde užito pouze v dopisu, který mají žáci slohově upravit).

[13] Podobný osud má závěrečná formule Znamenám (se), popř. Znamenám (se) s pozdravem. Příruční slovník jazyka českého, díl VIII, Praha 1955—7, s. 643, ji dokládá z I. Herrmanna, A. Mrštíka, J. Johna a K. Čapka, souslovné spojení znamenat firmu z Úředního listu. Tato formule byla z jazyka vytlačována jakožto překlad německého Ich zeichne; v NŘ 22, 1938, s. 128 je znamenat připuštěno pouze ve významu ‚označovat písemnosti úředně zapsanou značkou‘; formule Znamenat (s pozdravem) byla pak vypuštěna z učebnic hospodářské korespondence, doporučována tu byla podoba zvratná (srov. např. V. Müller, Rukověť správné češtiny, Příbram 1946, s. 99). Dnes už ji učebnice a příručky nezachycují vůbec, přesto však se jí v praxi užívá ještě kupodivu často a také se objevuje v dopisech jednotlivců, a to i u příslušníků střední a mladé generace, adresovaných institucím.

[14] Materiál k našemu výkladu je vzat z těchto edicí:

Výbor z české literatury doby husitské, red. B. Havránek, J. Hrabák a J. Daňhelka, díl I, Praha 1963, díl II, Praha 1964; B. Václavek, Český listář, Praha 1949; J. Kalista, České baroko, Praha 1941; Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka, vyd. B. Rynešová, díl I, Praha 1929, díl II, Praha 1932; Spisy Karla st. ze Žerotína, odd. II, díl 2, vyd. V. Brandl, Brno 1871, díl 3, Praha 1873; Listy paní Kateřiny ze Žerotína, vyd. F. Dvorský, díl I, Praha 1894, díl II, Praha 1895; Korespondence Zuzany Černínové, vyd. J. Kalista, Praha 1941; Sto listů Jana Ámosa Komenského, vyd. B. Ryba, Praha 1942; Z. Winter, Ze starodávných radnic, řada I, Sebrané spisy z beletrie a z kulturních studií sv. XI, Praha b. r.; K. Hikl, Listy českého probuzení, Praha 1920; Z dob našeho probuzení, vyd. F. Čenský, Praha 1875; J. Jungmann, Slovesnost, Praha 1844; Karla Aloisa Vinařického korespondence a spisy pamětní, vyd. V. O. Slavík, díl I, Praha 1903, díl II, Praha 1909; Fr. Palackého korespondence a zápisky, vyd. V. J. Nováček, díl II, Praha 1902; F. L. Čelakovského Sebrané listy, Praha 1865; Korespondence Karla Havlíčka, vyd. L. Quis, Praha 1903; B. Němcová, Listy, vyd. M. Novotný, díl I, Praha 1951, díl II, Praha 1952, díl III, 1960, díl IV, Praha 1961; J. Neruda, Dopisy, díl I, vyd. M. Novotný, Praha 1963, díl II, vyd. J. Moravec, Praha 1954, díl III, vyd. M. Novotný, Praha 1965; V. Hálek, Dopisy, vyd. F. Baťka, Praha 1963; Vrchlický v dopisech, vyd. A. Pražák, Praha 1955; Dopisy J. Vrchlického s P. Janem Blokšou, Praha 1940; Polemika s dobou, Karolina Světlá ve vzpomínkách a korespondenci současníků, vyd. J. Špičák, Praha 1969; Adresát Jiří Mahen, vyd. J. Hek a Š. Vlašín, Praha 1964; Slezské písně v korespondenci 1898—1918, vyd. J. Dvořák, Praha 1967; Viktor Dyk, St. K. Neumann, bratři Čapkové, korespondence z let 1905—1918, vyd. S. Jarošová, M. Blahynka, F. Včelička, Praha 1962.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 4, s. 175-182

Předchozí Bohuslav Havránek: Květen, máj

Následující Jana Jančáková: Frekvence základních obecně českých hláskoslovných jevů v nářečních projevech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1