Květen, máj

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Prof. Jaromír Bělič častěji se zabýval místní nebo stylovou rozdílností jednotlivých slov české spisovné slovní zásoby. Je proto vhodné, že tento drobný článek, opožděný,[1] o slovech s časovou, funkční, stylovou a místní rozdílností, o slovech květen, máj, píši k jeho šedesátce.

V současném spisovném jazyce je slovo květen výrazem neutrálním (kalendářovým, školským, odborným ap.), kdežto máj je výrazem expresívním, tzv. poetismem, ale nebylo tomu tak vždy a do jisté míry se funkce obou slov vyměnila.

Slovo květen je v češtině nové ve smyslu označení pátého kalendářního měsíce. První jeho užití v tomto smyslu můžeme určit i rokem, je z r. 1805 v Jungmannově překladu Chateaubriandovy Ataly. — V staré češtině je jen přídavné jméno květný; nejstarší doklad je jmenný tvar v osobním jménu Květen k roku 1088, ale v listině psané ve 14. století (Gebauerův Slovník, s. v., kde však není označen vznik listiny ze 14. století); toto osobní jméno označuje asi „kvetoucí zdravím, silou apod.“. Další doklady staročeské na adjektivum květný jsou v materiálech Staročeského slovníku, např. čas květný v Snáři Vavřince z Březové (‚čas květů‘, nikoli však naše květen), o poli květném v Cestopisu Mandevillově (‚kvetoucí pole‘) a nejstarší doklad je patrně název Květná neděle pro „dominica in Palmis“ nebo „Palmarum“. Její stáří dosvědčuje to, že i v evangeliářích a jiných památkách staroslověnských je cvětьnaja nedělja, termín odchylný od názvu běžně latinského výše uvedeného [170]i od řec. kyriaké tón baión. Původ tohoto staročeského a staroslověnského termínu je v západním termínu evropském pro tuto neděli: dominica florum, pascha floridum, a proto patrně oprávněně F. V. Mareš považuje tento staroslověnský název za vzniklý už v české redakci staroslověnského jazyka na území velkomoravském.[2] Je také v staré polštině, častěji je doložen v Staropolském slovníku (na rozdíl od pozdějšího a dnešního pol. Niedziela palmowa) podle běžného názvu latinského.

Má tedy novočeský název květen opravdu staré předky, ale ve smyslu pátého kalendářního měsíce vznikl až v době obrození, jak už je uvedeno. Překládá v Atale franc. ‚la lune des fleurs‘, což ovšem není obvyklý francouzský název pro tento měsíc, proto i Chateaubriand toto spojení vykládá slovy, ‚mois de mai‘; rovněž Jungmann svůj překlad květen v poznámce vykládá slovem ‚máj‘. I v textu Chateaubriandově je zde nezvyklé poetické označení tohoto měsíce a mohli bychom soudit, že i originál přivedl Jungmanna k tomuto novému označení. I v němčině v osmnáctém století a začátkem devatenáctého vyskýtá se poetické označení pro tento měsíc ‚Blumenmonat‘ (je i v Adelungově slovníku, 1774) místo obvyklého něm. Mai. Mohli bychom dokonce vidět podnět k tomuto poetickému označení měsíce v revolučním francouzském kalendáři, kde se tento měsíc (přesněji řečeno měsíc od 21. dubna) nazývá floréal — přes všechen paradox, že konzervativní Chateaubriand by měl podnět z revolučního kalendáře; také Adelung uvádí, že význam něm. Blumenmonat kolísá mezi názvem pro duben a květen. Avšak i když nechceme úplně přehlížet možný podnět franc. originálu v označení ‚des fleurs‘ (květů), přece jenom v základě jistě u Jungmanna šlo o podnět polského názvu měsíce kwiecień, který je doložen již od počátku polských památek, v stol. patnáctém v Staropolském slovníku, avšak pro čtvrtý měsíc (duben, aprilis) a žije dosud jak v polštině, tak v ukrajinštině kviteń[3] i cviteń — rovněž pro 4. měsíc a patrně polonismus je i bělorus. kvecen (je i v bulh. a slovin. cvetnik a v slovin. cvetičnik, ale o stáří mám pochybnosti).

Jungmannovo označení pátého měsíce se rychle ujalo a v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český máme jej od roku 1813 doložen jak v samém datu (1813 u J. N. Štěpánka v dedikaci dramatu Břetislav, 1814 [171]v časopise Prvotiny s výkladem ‚máj‘ vedle dalšího pokusného českého názvu pro tento měsíc tráven,[4] v skutečném datu 1816 rovněž v Prvotinách i v časopise Rozmanitosti aj.), tak v básnickém textu A. Marka (1823), u Čelakovského (1822), u J. Kollára v básni Slávy dcera (1824).

Nahrazování názvu pro pátý měsíc českým (slovanským) názvem květen (rovněž tráven) vzniklo zřejmě ze snahy, aby v řadě českých názvů pro měsíce zmizel jediný název máj, který byl a je totožný s názvy cizími. Jistě v době obrozenské především v něm viděli název totožný s německým Mai, ale ve skutečnosti jde o slovo původu latinského „maius“ a lat. originál byl bezpochyby i pramenem českého máj. Připomeňme si jen, že datum na listinách a dopisech i českých se dlouho stereotypně psalo latinsky, konečně pro lat. původ svědčí i naše slovo datum, kterým se datum začínalo (datum znamená „dáno“).

To byly příčiny, pro které se nový název Jungmannův tak poměrně rychle ujal a stal se samozřejmým označením pátého měsíce. Přispělo k tomu i jeho zakončení na -en stejné se zakončením názvů pro šest měsíců (leden, březen atd.). Nepronikl na Slovensko.

Název máj žije v češtině od staré doby. Také ostatní české názvy slovanského původu se záhy v starší češtině ustálily a zachovaly se v jednotné podobě (leden, únor atd.) až podnes — kromě názvu pro [172]pátý měsíc máj. Již koncem 14. století v Klaretově slovníku Bohemář (Flajšhansovo vydání „Klaret a jeho družina“, 1926, s. 41) čteme:

Est ianuarius leden, hinc februarius unor,
marcius est březen, aprilis sit tibi duben,
máj maius, iunius črven, črvenec iulius sit,
augustus srpen, zářij september a říjen
dicitur october, november listopad, exist
december prosinec, embolismus quique hrudnec

(k názvu hrudnec se vrátíme).

Stejný je výčet měsíců (i s 13. měsícem hruden) v hexametrech o měsících z doby okolo 1400 (v Staročes. slovníku zkratka: MěsE, Univ. I E 5; vyd. V. Flajšhans v Časopisu českého muzea 1922, s. 101):

hruden a leden, unor, břězen, v božie muky duben,
máj dřěvo odievá, dvój červen chleba nemievá,
srpen chléb dává, zářij s pluhy na poli stává,
říjen lovci znáte, listopad a prosinec jmáte.

A s tím úplně souhlasí Adam z Veleslavína v Nomenclatoru (ve věcném slovníku) (1598), s. 34.

leden, ianuarius (dále názvy řec. a něm.)
únor, februarius …
březen, martius …
duben, aprilis …
máj, maius …
červen, iunius …
červenec, iulius …
srpen, augustus …
září, september …
říjen, october …
listopad, november …
prosinec, prasinec, december

Je tedy v češtině od konce 14. století až překvapující ustálenost v názvech měsíců. Je to tím více překvapující, že v slovanských jazycích není v slovanských názvech pro měsíce jednoty ani co se týče podoby, ani co se týče významu, ani v minulosti, ani v přítomnosti.[5] Je zřejmé, že bylo [173]dost starých předkřesťanských názvů, ale nebylo jednotné soustavy. V staré češtině teprve koncem 14. století se pevně ustálila soustava podle římského kalendáře, přejatého i za křesťanský; jenom byla doplněna názvem hrudnec, též hruden, který byl starým názvem pro některý měsíc zimní (prosinec nebo listopad) už v církevní slovanštině a v jiných starých slovanských jazycích, ale v staré češtině se ustálil jako název pro vkladný třináctý měsíc.

Okrajově jsou doloženy jiné staré názvy pro měsíce v 13. a 14. století. Kromě celého systému výše uvedeného je u Klareta i název jako vřěsen (Astronom), v glose, Klaret, vyd. Flajšhans, II, 124 pro měsíc ‚červenec‘, ale v Cisiojanu Pražském (z doby kolem 1300) pro ‚srpen‘, rovněž v kalendariu Žaltáře poděbradského; je ještě v Komestoru (pod ‚lvovým znamením‘, tj. 23. července až 24. srpna s variantou říjen). Je tedy vidět významovou nepřesnost tohoto názvu, který jen doznívá. Zachoval se v pol. wrzesień a ukrajin. vereseń. — Daleko řidší je starý název izok (psáno jzok, zok) v nejstarších cisiojanech pro červen nebo květen. Spolu s názvem vřesen je také v českých glosách k latinským měsícům z doby kolem 1300 (Staročes. slov. zkr. MěsD, Mus XVI B 14, vydal Flajšhans na výše uved. místě): leden, —, březen, —, duben, izok (k maius), —, vřesen (k augustus) … Zdá se, že slovo izok je staroslověnské, ve stsl. literatuře je však rovněž zřídka doloženo.

Nyní se vraťme do obrození a klaďme si otázku: byl název máj běžným neutrálním označením pro pátý měsíc, čili přesněji, je máj v titulu Máchovy básně Máj a v jeho známých verších

Byl pozdní večer — první máj —
večerní máj — byl lásky čas

poetismus, nebo běžné označení pro tento měsíc?

Podle archívu našeho ústavu se název máj v datu užívá běžně přirozeně nejen před r. 1805, ale i dlouho po něm. Např. je v datu i u Jungmanna v Slovesnosti 1820 (narozen … 19. máje), u Palackého 1827, často až do r. 1838, u Šafaříka 1833, 1837, u Čelakovského 1834. Ovšem vyskýtá se i mimo datum v textech prozaických a veršovaných, např. u Máchy v Křivokladu, u Čelakovského 1829 v Selankách apod. a ve verších např. u Jungmanna 1808 (Když jednou pěkný máj zas plodil květ a lásku), u Hanky 1819 (již na prvního máje) aj. často v rýmech jako v máji — v ráji (Čelakovský 1822), máj — háj (Mácha 1831), v kvetoucím máji — o ztraceném ráji (Rubeš 1839).

I když jsou zde doklady z básní, podporované rýmy, je zřejmé, že do třicátých let slovo máj a květen byly v základě rovnocenné význa[174]mem, ve frekvenci převyšoval máj. Je tedy otázka, zda Máchovo užívání slova máj bylo již vyhraněným poetismem, nebo nikoli. Nesporné ovšem je, že ve známých úvodních verších Máchova Máje bylo nositelem pro Máchu typického zvukosledu (á-á-a: máj-lásky čas). Je však nepochybné, že Máchův Máj a jeho verše přispěly k pozdějšímu hodnocení slova máj jako poetismu.

Žije slovo máj dosud běžně v češtině? Všichni známe rčení studený máj, v stodole ráj, sám rým zde bránil nahradit slovo máj slovem květen. Mluvíme o oslavách Prvního máje, ovšem s odstínem expresívním. Žije v odvozených slovech od výrazu máj — májový deštíček, májové koťátko (trojbarevné), obecné názvy májovka o houbách nebo o třešních jsou stále běžné. Avšak i v běžném lidovém jazyce slovo máj, zejména v Čechách a na západní Moravě úplně ustoupilo. Náš nářeční materiál ho zná sice z Klatovska, z Dobříšska a dokonce z Kolínska, znám je také z Posázaví, ale jen u zcela starých lidí. A rovněž na Moravě na Hané materiál převahou ukazuje na starou generaci, a vždy je to jen dubleta s názvem květen, který je výhradně při datování. Živé je doposud v máji ap. na východní Moravě, ovšem nikoli v datu.

V určité zjednodušující zkratce můžeme zhruba říci, že výraz máj — kromě odvozených slov — mizel s generací narozenou v šedesátých letech minulého století a že dožil — ve zkratce řečeno — samým počátkem dvacátého století.

Vidíme tedy na jedné straně, jak starý název máj se přece jen dlouho držel, ale na druhé straně, jak nové slovo květen se rychle ze spisovného úzu dostalo i do úzu obecného. Jistě v tom pomáhalo i to, že konec konců označování kalendářních měsíců je vázáno s odbornou vrstvou jazyka, ale nejen v této vrstvě, ale i v běžném úzu v průběhu jednoho století vytlačilo postupně nové slovo květen starobylý máj.

A ještě jeden paradox: přitom slovo květen se narodilo u Jungmanna jako poetismus a samo svým vývojem vytlačilo staré slovo máj — nehledíme-li na zbytky lidové a na odvozená slova — ve spisovném jazyce do oblasti básnického jazyka.

Je však slovo máj jediným názvem, který se v soustavě názvů měsíců v češtině od 14. stol. dodnes změnil, všechny ostatní zůstaly pevně ustálené.

---

[1] Opožděn je pro mou operaci oka, a proto také při sbírání materiálu museli mně pomoci spolupracovníci J. Filipec a Vl. Mejstřík (obrozeneckého), Fr. Kopečný a P. Jančák (nářečního), M. Nedvědová (staročeského), M. Bauerová (církevně slovanského) a M. Havránková (polského). — O této otázce psal už před lety stručný článek Jaroslav Zima v Jazykovém koutku Čs. rozhlasu, 2. výběr 1955, 200—201, ovšem v rozhlasové relaci byl omezen jeho rozsah a zaměření bylo populární. Z poslední doby jsou o jménech měsíců výklady v knize Čeština všední i nevšední, Praha 1972, s. 180—183.

[2] F. V. Mareš, Slavia 25 (1956), 258n.

[3] Je zajímavé, že kviteń je ve východ. nářečích a cviteń v záp.; překvapilo to T. Hołyńskou-Baranowou v její studii, v. zde v pozn. 5, ale je to pochopitelné: na záp. polovině podoba kviteń se bere jako polonismus a nahrazuje východoslovanskou podobu s cv-, kdežto na východě již nenarážela.

[4] Název traven nebo tráven patří k pokusům převzít staré slovanské označení pro tento měsíc z doby předobrozeneckého purismu; je doložen u M. Šimka 1778 již z r. 1770 (v knížce o Janu Nepomuckém), vyskýtá se i ve vídeňských Prvotinách (1814 a 1815) a v Novém kalendáři Krameriově (1816) (v obou posledních případech v řadě s názvy máj a květen), ale neudržel se. V našem archívu je poslední doklad z r. 1818, ale je i v II. dílu německo-českého slovníku J. Dobrovského (1821 zpracovaném A. Puchmajerem) pod heslem Mai „máj, květen, tráven, trnopuk“. — Byl převzat z jihoslovanských jazyků. Je to starý slovanský, patrně předkřesťanský název: jsou doklady v kalendáři staroslověnského apoštola trěvьnъ (v rukopise Ochridském a Slepčenském), v ruskocírkevněslovanském haličském čtveroevangeliu z r. 1144 aj. — převahu však má v starých církevněslovanských památkách název mai. Dosud je v jihoslovanských jazycích mali traven ‚duben‘, veliki traven ‚květen‘, v charvátském jazyce (v podobě travan, travanj) pro duben, řidčeji pak pro květen, pro duben též v Dubrovníku. V staré češtině doložen není. — Pro název trnopuk, který se výše cituje z obrozeneckých slovníků, znám jediný starší doklad z přísloví v Jungmannově slovníku (je také v Mudrosloví Čelakovského), zní: Březen, za kamna vlezem, duben ještě tam budem, trnopuk s kamen fuk. Starší doklad neznám, ani z obrozenecké doby, která je v archívu Ústavu pro jazyk český velmi podrobně excerpována, doložen není, rovněž není v nářečním materiálu ústavu (nemáme však ještě vyexcerpováno století 16., 17. a velkou část 18.). To, že je v archívu ústavu doložen z A. Staška, dvakrát z Al. Jiráska, dává tušit, že může jít o starší název místní. Více prozatím říci o něm nemohu. Snad čtenáři Naší řeči něčím přispějí. Název traveń pro 4. nebo 5. měsíc je zřídka i v ukrajinštině, ale je tam pozdní.

[5] Srov. u L. Niederla Život starých Slovanů III, 1, 1921, s. 746); v podrobnostech je zde dost drobných omylů a nerozlišuje se dobře doba minulá, zejména v tabulce, v základě shodné s tabulkou Erbenovou v článku Jména měsíců slovanských v Časopisu českého muzea z r. 1849. U Niederla na uvedeném místě je rovněž starší literatura. Nejnovější práce je T. Hołyńska-Baranowa, Ukrajinskie nazwy miesięcy na tle ogólnosłowiańskim (1969) s vyčerpávajícím seznamem bohaté literatury i nové (rec. V. Šaura v Slavii 1973, 316n.), chybí autorčin vlastní článek v Slavii 1963 (historický aspekt je poněkud zanedbán).

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 4, s. 169-174

Předchozí MR (= Miroslav Roudný): Kulajda

Následující Alexandr Stich: Zůstávám s pozdravem (Příspěvek k sociolingvistice českých zdvořilostních obratů.)