Časopis Naše řeč
en cz

K šedesátinám Karla Svobody

Karel Hausenblas

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V generaci našich jazykovědců, jíž se donedávna říkalo střední, je několik významných bohemistů, kteří nyní v nevelkém časovém odstupu překračují šedesátku. Patří k nim i docent filosofické fakulty KU PhDr. Karel Svoboda, DrSc., narozený 8. ledna 1914.

[269]Je dobře znám nejen v kruzích lingvistických a uznáván zde jako jeden z předních znalců české skladby, autor řady závažných prací z tohoto i jiných úseků nauky o jazyce a také jako houževnatý polemik o gramatických otázkách, ale i v širší obci zájemců o češtinu, a to zvláště svými články v Naší řeči (publikoval jich zde v posledních dvaceti letech celou řadu, počínaje výkladem o tzv. větách příčinných a účinkových v roč. 37 a zatím konče statí o větách se spojkou aniž v ročníku minulém). Nejšíře však Svoboda svými pracemi pronikl mezi učitele češtiny, metodiky mateřského jazyka a vůbec pracovníky v oboru vyučování češtině: pro ně a pro posluchače vysokých škol vydal totiž základní příručku o zásadách a postupech výuky s názvem Metodika vyučování českému jazyku a slohu na školách 2. cyklu (1. vyd. 1964, 2. vyd. 1970, 280 s.), je hlavním autorem učebnice českého jazyka pro SVVŠ a metodického průvodce k ní i jiných učebních textů, dlouholetým členem redakční rady časopisu Český jazyk a literatura a neobyčejně pilným jeho přispěvatelem (jen v tomto časopise uveřejnil na 50 závažných a užitečných článků na nejrůznější témata, od pravopisu až k literární výchově), vede postgraduální studium učitelů češtiny na FF UK a ochotně přednáší a konzultuje na metodických konferencích, seminářích a školeních pořádaných centrálními i krajskými školními institucemi atd.

Připočítáme-li k tomu všemu ještě jubilantovu více než pětatřicetiletou plodnou vlastní činnost pedagogickou, zprvu na školách středních, pak na pedagogické a v posledních patnácti letech na filosofické fakultě KU, a obětavou práci v nejrůznějších funkcích politických, odborářských, v odborných komisích apod., které věnoval a věnuje mnoho času a sil na pracovišti i v místě bydliště, pak je více než zřejmé, že se může jubilant ohlédnout zpět na vykonané dílo s plným uspokojením a my že k němu musíme přistupovat s úctou a obdivem.

V těchto řádcích nemůžeme ovšem podat zevrubný rozbor jednotlivých Svobodových prací, musíme se omezit na několik charakteristik jubilantova badatelského díla v oboru české mluvnice, především skladby, a jeho přístupu k problematice vyučování češtině.

Karel Svoboda se narodil před šedesáti lety v Brandýse nad Labem a v rovinatém a úrodném středním Polabí v nedalekém Kostelci n. Labem prožil své mládí. Připomeňme pro zajímavost, že Jan Blahoslav tvrdí ve své Grammatice české, že v této oblasti Čech se mluví (resp. tehdy v 16. století mluvilo) nejlepší češtinou. V Brandýse navštěvoval Svoboda reálné gymnasium a r. 1933 maturoval. V Praze pak v letech 1933—7 studoval na FF UK obor čeština—němčina (po válce svou aprobaci ještě rozšířil o angličtinu). Od r. 1938 učil na středních školách, nejprve na gymnasiu v Mladé Boleslavi, po válce pak v Teplicích, od r. 1948 v Benešově u Prahy. V r. 1956 byl získán pro výuku a výchovu budoucích učitelů na Vysoké [270]škole pedagogické v Praze, po jejím zrušení přešel r. 1959 na fakultu filosofickou, zde od r. 1964 působí jako docent českého jazyka a metodiky vyučování českému jazyku.

S jazykovědnými pracemi Svoboda vystoupil až kolem čtyřicítky. Měl zprvu větší zájem o literaturu, disertační práci podal z tohoto oboru (doktorátu filosofie dosáhl r. 1949), literatury se také týkají jeho první časopisecké příspěvky v ČJ i jinde. Svobodova pracovní a publikační činnost lingvistická se vlastně rozvinula po té, kdy byl získán pro působení v redakční radě časopisu Český jazyk a literatura, bylo to r. 1954. Hned první článek, který tam s jazykovou tematikou uveřejnil, obsahuje v názvu Jazyk a myšlení při rozboru souvětí to, co tvoří základ nebo aspoň pozadí velké většiny Svobodových prací o jazyce, totiž sledovat a vysvětlovat vztah mezi jazykovými prostředky, jejich formou i významem na jedné straně a kategoriemi myšlení a myšlenkovými obsahy a konstrukcemi na straně druhé.

V syntaxi vydal nejprve monografii o skladbě nejdůležitější neurčité formy slovesné s názvem Infinitiv v současné spisovné češtině (Praha 1962). Zasáhl již předtím (SaS 1959) do diskuse o infinitivu, která u nás právě probíhala, ale nespokojil se s časopiseckým příspěvkem, třebaže obsáhlým, a podal všestranný a ucelený výklad o užívání a významu infinitivu v dnešním spisovném jazyce v celé šíři. Výklad je doložen bohatě materiálem a Svobodova monografie se tak stala nejtrvalejším ziskem z celé diskuse. (Na základě prvního znění této práce dosáhl r. 1960 titulu kandidáta filosofických věd.)

Už při práci na infinitivu se musel Svoboda zakousnout do složité problematiky modality (jeho pojetí infinitivu jako amodálního se mu při výkladu infinitivních konstrukcí osvědčilo). S tou se pak musel vypořádat v ještě širším rozsahu ve svých studiích o syntaxi souvětí. Vypracoval si promyšlenou koncepci modality (srov. souhrnně v Jazykovedném časopise 1967 a zejména v Jazykovědných aktualitách r. 1972, č. 2 a 3) a rozlišení jejích základních druhů. Rozlišuje modálnost „(prostě) vztahovou“ (jejímiž druhy jsou modálnost oznamovací, tázací a žádací) a „pravdivostní, resp. pravdivostně vztahovou“ (jistící, nejistotnou, možnostní a podmíněnou) a sleduje, jak se uplatňuje modalita ve stavbě souvětí. Došel k řadě pozoruhodných zjištění (originální je zejména poznatek o amodální platnosti některých vět vedlejších, např. první věty v typu Kdo se bojí, zůstane doma — ta nemá podle Svobody platnost výpovědní, pouze se jí pojmenovává, podobně jako substantivem bázlivec). Největším přínosem Svobodova výkladu souvětné modality je poznatek, který získal ze zjištění, že v souvětí podřadném rozhoduje hlavní věta o modálnosti souvětí jako celku, zatímco v souvětí souřadném žádná z jeho vět nerozhoduje o jeho celkové modálnosti, jsou proto i souřadná souvětí modálně smíšená. Transformací modál[271]nosti, např. oznamovací v tázací, resp. žádací můžeme tedy zjistit, zda jde o souvětí souřadné nebo podřadné. Svobodovi se na základě tohoto podařilo přesvědčivě určit povahu souvětí se spojkami, o jejichž souřadicím, resp. podřadicím charakteru se názory syntaktiků různí, jako např. leda (že), takže, podepřít souřadicí ráz vět s neboť a podřadící se zatímco atd.

Připraven řadou dílčích studií o zvláště obtížných otázkách, z nichž jen některé jsme výše připomenuli, přistoupil k dílu nejzávažnějšímu, k zachycení celé souvětné látky, a to nejprve ve formě skript (Praha 1970), pak r. 1972 v knižním vydání s názvem Souvětí spisovné češtiny. Na základě této práce dosáhl titulu doktora filologických věd.

Zpracovat souvětí v celé jeho šíři a specifičnosti, v rozmanitosti jeho typů je ovšem úkol neobyčejně nesnadný — je to dobře vidět, porovnáme-li přístup k této problematice v jednotlivých našich (nebo i cizích) souborných skladbách. Někdy bývá souvětí spíše jen přídavkem k výkladům o větě jednoduché, nedbá se dostatečně jeho specifičnosti, nepostihují se zdaleka všechny jeho typy atd. Svoboda dobře rozpoznal, že problematika souvětí vyžaduje samostatnou koncepci a zevrubnější výklad, než jsou výklady dosavadní (největší přínos prací J. Bauera o souvětí je v aspektu vývojovém a srovnávacím). Musí sice stavět na poznatcích o větě jednoduché, avšak na druhé straně může zase zpětně s užitkem působit na pojetí základních jejích jevů (např. právě Svobodovy výklady o různé platnosti vět v souvětí pomáhají rozpoznat, které jsou konstitutivní vlastnosti věty).

Stavbu souvětí zkoumá opravdu všestranně, bohatý vlastní materiál mu dovoluje zachytit a charakterizovat pestrou paletu souvětných konstrukcí. Hlavní jeho pozornost je upřena na významovou stránku konstrukcí, tu však vykládá s náležitým zřetelem k specifičnosti formy, způsobu vyjádření daných významů. Po této stránce je hlavní novum Svobodovo v tom, že základem třídění souvětných souřadných a podřadných typů v práci učinil spojovací výrazy a jejich povahu. Rozlišuje proto v první etapě třídění nejprve souvětí asyndetické a syndetické, v druhé etapě souvětí s vedlejšími větami zájmennými, příslovcovými, částicovými, příslovcově částicovými, spojkovými (a věty s jako, než). Zvoliv tento postup (při němž přehodnocuje platnost mnoha výrazů tradičně pokládaných za spojky), musel se ovšem vypořádat s komplikovanými případy homonymity spojovacích výrazů a rozdílnou sémantickou platností jejich různých typů i s řadou jiných otázek. Nesnadný úkol se mu podařil v podivuhodné míře: rozlišil a charakterizoval po stránce tvarové a hlavně významové souvětné konstrukce velmi důkladně, takže by se mohlo až zdát, že jde do přílišných a snad nedůležitých podrobností. Situace je však spíše jiná: významové [272]distinkce, které Svoboda zjišťuje, jsou z hlediska jazykové komunikace důležité a tedy jejich popis a výklad oprávněný a užitečný.[1]

Nezbylo už místo na charakteristiku jiných Svobodových prací, musíme však alespoň zmínku učinit o tom, že v jeho díle je zastoupen i aspekt historický (vytěžil mnoho cenného zvláště rozborem syntaxe obrozenských časopisů Jana Hýbla) a zčásti i komparatistický a že psal např. i o otázkách morfologických i jiných, např. o třídění českých sloves: oprávněně doporučuje rozlišovat při prézentním třídění místo pěti tříd tři (dosavadní třídy I—III pak tvoří podtypy třídy I).

Význam jubilantových prací z okruhu jazykového vyučování je na místě ocenit jinde (srov. časopis Český jazyk a literatura 1974, č. 1). Zde připomenu alespoň některé rysy Svobodova přístupu k této problematice. Aktuální otázky jazykového vyučování sleduje především z toho hlediska, jak si žáci jazyk osvojují, jak rozšiřují a prohlubují svou aktivní vyjadřovací potenci spolu s rozvojem ostatních mentálních schopností. Spojuje své bohaté zkušenosti ze školní výuky s rozsáhlými znalostmi lingvistiky i se zasvěceným rozhledem po literatuře pedagogické a psychologické. Úkoly školy při výchově nových generací naší socialistické společnosti mu leží opravdu na srdci a udělal pro zdokonalení výuky v mateřském jazyce v souhlase s požadavky současného života i vědy věru kus poctivé práce. Řada jeho podnětů přitom ještě čeká na své plnější využití.

Svoboda nezdůrazňuje jen některý faktor, např. nespojuje dosažení lepších výsledků pouze s technickou modernizací vyučování, vybavení učeben přístroji atd., nýbrž s náležitým rozvinutím všech podstatných složek vyučovacího procesu a s co nejúčelnější jejich vazbou. V učení právem klade velkou váhu na vyvolávání aktivity žáka a na moment uvědomělosti při osvojování jazyka. Ve své Metodice promyšleně propracoval základní metody a formy výuky jazyka i slohu. Ve spojitosti s váhou, jakou klade na aktivitu žáka, věnoval např. velkou pozornost různým druhům cvičení a poukázal na specifičnost jednak postupů, které vedou k poznávání jazykových jevů, jednak cvičení, která obohacují jazykové vyjadřování, jako jsou zvláště cvičení stylizační; ve své učebnici dal konkrétní příklad vypracováním bohaté zásoby rozmanitých cvičení jazykových i slohových.

K dokreslení vědecké osobnosti našeho jubilanta a osobitosti jeho díla ovšem ještě mnohé chybí. Pokusme se alespoň něco doplnit závěrem. Svobodovy práce jsou založeny na rozsáhlém a průkazném materiálu (je neobyčejně pilným excerptorem), ale nikdy se v něm výklad neutápí, a dokumentují rozsáhlou znalost příslušné odborné literatury. Soustavně sleduje [273]produkci sovětskou a hojně se sovětských prací dovolává, ale je velmi dobře orientován i v literatuře psané anglicky, německy, polsky. Jak už jsme uvedli, vyzná se dobře v pedagogice a psychologii a dodejme ještě, že i ve filosofii, starší i novější, a v dějinách kultury. Patří mezi lingvisty, kteří jsou zvláště důkladně seznámeni s pracemi marxistickými, zvl. z gnozeologie, a dovede příslušných poznatků ve své práci využívat.

Je svůj a nedá se v odborných názorech snadno ovlivňovat. Odmítá (v nejednom případě kriticky odhalil) názory přežité, třebas leckdy ještě v jazykovědě ze setrvačnosti udržované, a je vybaven zdravou skepsí k neověřeným teoriím a metodám, které se nově šíří jako jevy někdy pouze přechodné módy. Je tematicky soustředěný a charakteristické je, že se k řadě témat, jimž věnoval i rozsáhlé studie, znovu vrací, a to ne pouze proto, aby je jen v něčem doplnil, nýbrž proto, aby některé podstatné části znovu promyslel a podal řešení (nebo také terminologii) lépe vyhovující.

I v občanském životě a v soukromí je Karel Svoboda člověk pevných zásad, zejména také etických, k nimž se hlásí, i kdyby se zdály okolí nepopulární, a jednoznačně pokrokového smýšlení, které prokázal a prokazuje svou činorodou spoluprací na společném díle nás všech.

Z toho, co bylo zatím řečeno, by mohl vzniknout dojem, že náš jubilant žije jen svými pracovními úkoly, v zajetí syntaktických konstrukcí a metodickodidaktických pouček. Proto spěchám, abych připomenul a v širší známost uvedl jeho dva koníčky, oba vlastně ze sféry výtvarné. Jedním je záliba v dílech malířského umění, a druhým — motýli. Ty však nenapichuje na špendlíky, to by se příčilo jeho útlocitu a lásce k přírodě; jako při své práci s jazykem neničí předmět, který zkoumá, tak je tomu i u Svobodovy záliby lepidopterologické — všechny ty krásné babočky a otakárky totiž pouze fotografuje, pořizuje jejich barevné diapozitivy, nadmíru zdařilé. Koná za tím účelem i náročné výpravy do leckdy vzdálených končin, kde jsou tato křehká stvoření domovem.

Karla Svobodu číslice, s níž je spjato výročí, kterého tu vzpomínáme, jistě nijak nezastraší. Je stále v pilné práci a má mnoho nových záměrů (vím, že se mimo jiné chystá osvětlit novodobý vývoj některých souvětných konstrukcí v češtině a že zpracovává rozsáhlý materiál z úseku dosud neobdělaného, avšak zajímavého a z řady důvodů důležitého, totiž na téma jazyk žáků středních škol). Přejeme mu, aby při dobrém zdraví a v pracovní i životní pohodě mohl dlouho pokračovat ve své cenné a tak užitečné práci k prospěchu naší jazykovědy i socialistické školy.


[1] Podrobnou recenzi Svobodova Souvětí spisovné češtiny přinese NŘ v některém z příštích čísel.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 5, s. 268-273

Předchozí Josef Štěpán: Jungmannovo výročí a studentská vědecká činnost

Následující Pavel Jančák: Sedmdesátiny české dialektoložky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1