Časopis Naše řeč
en cz

K původu slova chasa

Miroslav Komárek

[Články]

(pdf)

-

O původu tohoto českého a také slovenského slova se v etymologické literatuře psalo již nejednou. Charakteristické pro vývoj názorů na ně jsou tři příspěvky v časopise Naše řeč. První z nich — stručná odpověď na dotaz čtenáře (NŘ 7, 1923, 154) — vysvětluje především substantivum chasník: ‚tovaryš od řemesla, při němž bývalo více chasy, např. sladovnický chasník‘; ‚mladý muž‘ na Moravě, a to tam, kde chasa = svobodní mladí lidé; ‚dítě‘ — tam, kde chasa = děti (Valašsko). O původu slova chasa se v této poznámce říká, že není jasný, vznik z něm. hanse (výklad Miklošičův a Matzenauerův) se považuje za nepravděpodobný; autor poznámky (J. Zubatý?) zřejmě přijímá stanovisko E. Bernekra (SlEtWtb),[1] jehož však cituje až v souvislosti se starší mylnou domněnkou, že by toto slovo snad mohlo souviset s rus. chozjain. — Druhá zmínka (NŘ 29, 1945, 45) je významnější. V. Machek zde uvádí další nářeční podoby, významy a odvozeniny tohoto slova a vyslovuje novou domněnku o jeho původu. Také on odmítá výklad z něm. hanse a myslí „na přejetí z italského casa, což je ‚dům‘, přeneseně ‚služebnictvo, čeleď‘…“. Říká, že „naše významy se dají [72]z toho odvodit všechny … Italské s přejato zde jako s (jinde bývá š); za k položeno ch asi právě z té příčiny, že starým Čechům bylo to slovo, zdá se, výrazem vulgárním…, a to hanlivým nebo posměšným.“ Poslední věta nezapře badatele, který napsal řadu prací o slovanském ch a jeho expresívní platnosti: „Je-li tomu tak, je nám chasa dokladem toho, že expresívní záměna ch za k může zasáhnouti i slova přejatá.“ Z češtiny pak přešlo slovo chasa a jeho odvozeniny, jak soudí Machek, k ostatním západním Slovanům (např. pol. chasa, chaśnik). Jádro tohoto Machkova výkladu ovšem není tak nové, jak by vyplývalo z jeho formulace: již Jungmannův slovník totiž uvádí pod heslem chasa názor Šiškovův, že toto slovo souvisí s latinským casa ‚dům‘; Machek tedy vlastně jen modifikuje starší podnět a předpokládané přejetí slova casa zařazuje do jiných historických podmínek. Toto stanovisko zastává Machek ještě i ve svém EtSlov z r. 1957, jen poněkud zmírňuje tvrzení o vulgárnosti slova chasa: chasa, ještě více cháska, má nádech trochu hanlivý“, ale to má pravděpodobně na mysli dnešní stav. — Třetí, stručný příspěvek P. Olivy v NŘ (29, 1945, 213) souhlasně navazuje na výklad Machkův. Autor soudí, že se k nám slovo chasa dostalo pravděpodobně za Lucemburků, kdy na pražském dvoře žilo mnoho předních italských vzdělanců a šlechticů; „ti přijeli do Čech jistě s ozbrojeným průvodem služebnictva a čeledi… Je velmi pravděpodobné, že slovo chasa bylo u nás známé již v době husitské a tehdy se snad s českými vojsky dostalo na území ostatních západních Slovanů.“ Jako doklad hanlivého významu tohoto slova uvádí autor citát z makaronské básně z počátku 18. stol., kde má chasa význam asi jako nč. ‚luza‘.

Avšak nehledě k této historické argumentaci, Machek v druhém vydání svého slovníku (1968) svůj výklad odvolává a připouští souvislost s gótským hansa, třebaže neuvažuje o přejetí z gótštiny, nýbrž o nejasném společném zdroji slova gótského a slovanského. Jistě ho k tomu přiměla ta nepochybná skutečnost, že gótské, popř. německé slovo hansa/hanse v slovanských jazycích (nejen západoslovanských) opravdu korespondence má: v podobě chąsa je v staré polštině, v podobě chusa v staroruských památkách a v staré srbštině, v podobě chonьsa v staré bulharštině 17. stol. Zvláště v polštině má toto slovo řadu odvozenin, které s ním i významem souvisí. Na první pohled je patrné, že všechny uvedené podoby lze bez nesnází převést na původní psl. podobu s nosovkou ǫ: samohláska u je pravidelná střídnice za ǫ jak v ruštině, tak i v srbštině, on za ǫ je běžné v bulharskomakedon[73]ských nářečích; z toho plyne, že přejetí slova hansa by muselo být staré, patrně ještě praslovanské.[2]

Tím bychom mohli tuto otázku uzavřít a považovat Olivovu glosu za doklad toho, že je možno najít historické zdůvodnění i pro domněnku zcela vykonstruovanou. Jsou však některé okolnosti, pro které považujeme za užitečné pokračovat v této úvaze dále.

Předpokládané psl. chǫsa by mělo dát do češtiny i do slovenštiny *chusa, stejně jako v ruštině a v srbštině. Z češtiny i slovenštiny však známe jenom znění chasa, a v tom kořenné a zcela jistě není přímou střídnicí za psl. ǫ. V jakém vztahu k psl. chǫsa je tedy české a slovenské chasa? Pokusíme se najít odpověď ve významové stránce tohoto slova a jeho odvozenin i ve vývoji jejich formy v různých slovanských jazycích.

Polské chąsa známe z řady dokladů 14.—15. stol. ve významu ‚banda, zloději, lupiči, lotři‘; srov. např. SłowStpol I, 223: Vit nye cradnye any s chąsa szywye ‚Vít nekrade ani nežije s bandou, sebrankou‘ (1434). Od slova chąsa je pak odvozeno chęsnik ‚zloděj‘ (chousnik ‚zloděj‘ bylo také v pobaltské slovinštině), chąśba (příslušné sloveso chąsić SłowStpol neuvádí, ale je známo v podobě chusiti např. ze staré ruštiny) ‚krádež‘, popř. i ‚pokuta za krádež‘, adjektivum chąsiebny, jehož se užívalo v ustáleném spojení chąsiebną rzeczą ‚zlodějským způsobem‘ a v substantivizované podobě chąsiebna (tj. asi grzywna) ‚pokuta za krádež‘ a konečně chąsiebne v témž významu. Všechna tato slova byla již ve 14. a 15. stol. zastaralá, a protože byla etymologicky neprůzračná, různě se deformovala a podléhala vlivu jiných slov (jsou doloženy podoby chąźba, chądziebny, chazebny, kączebny apod.). Všechny tyto výrazy měly v staré polštině povahu právních termínů.

Staroruské chusa má významy poněkud jiné. Nejpůvodnější je asi význam ‚oddíl vojska‘, mající nejblíže k významu gótského a vůbec germánského slova hansa/hanse ‚družina‘. Na rozdíl od polštiny má strus. chusa též dějový význam ‚vpád, loupež, pustošení‘, ale též ‚nástraha‘. S významem ‚loupež‘ pak souvisí sloveso chusiti, chusovati ‚loupit, přepadat‘, dále substantivum chusaŕь ‚pirát‘ (srov. Sreznevskij Mat III, 1423).

V staré bulharštině dosvědčuje pro slovo chǫsa, chonьsa význam [74]‚zloděj‘ ve svém řeckém slovníku Suidas. S tímto bulharským slovem se patrně kontaminoval i byzantskořecký termín chosarios, který má ve středověku význam ‚zvěd‘, ale i ‚zloděj, pirát‘.[3]

Se staroruskými doklady se formou i významem většinou shodují doklady jihoslovanské: chusa/chosa ‚loupež‘, chusar, ale též chus ‚loupežník‘, chusiti/chusovati ‚loupit‘ apod. I v nové srbocharvátštině existují zastaralé výrazy gusa ‚pirátský čin‘, gusar ‚pirát‘ (též v slovinštině), gusariti ‚být pirátem‘ atd.

Téměř všechna uvedená slovanská slova tedy označují lupiče, loupení, zákeřnictví. Kromě této shody, která je nesporně závažná, jsou ovšem mezi zmíněnými jazyky i výrazné rozdíly. Slovní čeleď, která vznikla kolem základního slova chąsa v polštině, má jinou významovou strukturu než v jižní a východní oblasti slovanských jazyků. V polštině mělo rozhodující význam zařazení substantiva chąsa do soustavy právního názvosloví. Jeho odvozeniny byly pak vyvolány potřebami právní terminologické soustavy. Zvláště pro jihoslovanskou oblast jsou naproti tomu charakteristické významy ‚námořní loupež, pirát‘. Tyto významy by jistě bylo možno vyložit z obecnějšího významu ‚loupež, zloděj‘, ale již A. Brückner (SłowEt, s. v. chąsa) upozornil, že zde působil vliv středověkého latinského cursarius ‚pirát‘, jehož řecké podoby byly kursarés/chursarés, chursarios/kussarios apod. a jež bylo přejato též do staré srbštiny v podobě churьsarь. Křížením s tímto slovem si vysvětlíme srbocharvátské znění gusa, gusar (z guiьsarь) atd.

K jihoslovanské oblasti se po této stránce přimyká i ruština. Máme vůbec za to, že slovo chusa i jeho odvozeniny jsou v staré ruštině jihoslovanského původu. Svědčí o tom jejich omezení na památky církevněslovanského rázu, z nichž některé se dokonce zachovaly v srbských rukopisech. V památkách čistě ruských se s těmito slovy nesetkáme, ačkoli by tam bylo dosti příležitosti k jejich užití. Poučné po této stránce jsou např. novgorodské gramoty adresované městu Lübecku i jiným hansovním městům; námořní lupiči se v nich soustavně nazývají jen razboiniky apod.

Jak je tomu s významem slova chasa v češtině? Nejstarší doklad máme v Klaretově Glosáři v kapitole De civitate (v. 2115). Latinské slovo vulgus, kterým se zde chasa překládá, není jistě jednoznačné (znamená ‚obyčejný lid‘, ale také ‚společenskou spodinu‘), avšak smysl českého slova je možno odhadnout podle ostatních výrazů podobného [75]významu v této kapitole: populus se zde překládá lid, familia čeleď, gens chudina, turba zástup, exercitus — sběř. Zvláště slova lid, čeleď, chudina ukazují, že chasa a vulgus zde mají spíše význam ‚spodina‘. Zcela jednoznačný je zato doklad uváděný Gebauerem (SlovStč I, 531) z Lactiferu Jana Vodňanského z r. 1511: infimas (tj. ‚spodina‘), špatný z lidu, chasa. Podobně zřetelné jsou i pozdější doklady z Veleslavína (Silva quadrilinguis: chasa má synonyma obecný lid, chatra, lůza, obecná směsice; Politia historica: vzteklá, nerozumná a nemoudrá obecní chasa aneb zběř; Kalendář: krom chasy a formanův a jiné zběři) nebo z cestopisu V. Vratislava z Mitrovic (do 300 000 lidu i s chasou a ničemnou hluzou). J. Jungmann, který tyto doklady uvádí ve svém slovníku, je si tohoto významu dobře vědom a uvádí jej na prvém místě; kromě toho také s. v. chatra uvádí jako synonyma zběř, luza, chasa, hlůdovina, laje. Samozřejmě vedle zřetelného pejorativního významu slova chasa můžeme i v starém jazyce najít doklady nejednoznačné nebo takové, které lze chápat jenom neutrálně; srov. např. ve skladbě Podkoní a žák: chceš-li prodlenie svému zdraví, / nebudiž viec dvořskú chasú (v. 424—5) nebo u Husa (KázBetl.): statim chasy coreas proclamant ‚mládež‘, nebo ‚spodina‘ volá po tanci? Nesporný pejorativní význam má toto slovo u Pavla Žídka (konec 15. stol.): Druhá (tj. čeleď) u pekle, to jest chasa, buřiči a kati a všecka nešlechetná družina (Správovna 81), ale u jiných dokladů z téhož autora to není už tak nesporné — např. chasa obecní již chytila se jest čepcuov ženských (tamtéž 78) může znamenat i ‚mládež‘. Dokladů na významy ‚čeleď, mládež‘ pak přibývá v mladších památkách: u Rosy, Komenského; s významem ‚chlapec u koní, důstojnický sluha‘ najdeme slovo chasa ve slovníku Vusínově (1706) atd.

Historická posloupnost významů slova chasa nicméně nasvědčuje tomu, že pejorativní význam byl u něho skutečně původní. V slově čeládka máme příklad toho, jak slovo citově neutrální měnilo význam a zároveň nabývalo hanlivého zabarvení. U slova chasa se naopak hanlivý význam postupně stíral a např. ve významu ‚děti, mládež‘ po něm již není ani stopy. Avšak zdrobnělina cháska má hanlivý význam dodnes.

Srovnání významového vývoje českého a slovenského chasa s vývojem obdobných výrazů v polštině a v jihoslovanské oblasti ukazuje podobnost českého a slovenského vývoje s vývojem polským, třebaže české a slovenské slovo má význam širší, obecnější. (To souvisí s tím, že se nestalo právním termínem.)

[76]Je však třeba vyložit v českém i slovenském slově samohlásku a, která rozhodně není přímou střídnicí za psl. ǫ. Přitom je třeba přihlédnout i k další okolnosti, že se znění chasa (a pak i chaśnik) objevuje ve významu ‚chátra, luza, sběř‘ také v polštině 16. stol. a v dolní lužičtině (srov. Brückner, Berneker v cit. dílech).

Podle našeho názoru není žádný důvod k předpokladu, který vyslovuje Brückner (SłEt, s. v. chasa), že by české znění chasa vzniklo vypuštěním n již při přejetí gótského hansa; praslovanština v celém rozsahu měla tehdy nosovky, a proto by se cizí skupení an nutně musilo interpretovat jako ǫ. Ostatně i Brückner považuje tento předpoklad za nejistý. V dosavadní literatuře se soudí (srov. Brückner na uvedeném místě), že staropolské slovo 16. stol. chasa je výpůjčka z češtiny. J. Siatkowski toto slovo mezi bohemismy neuvádí,[4] ale nepovažujeme to za vyloučené. Jak se však pokusíme ukázat dále, je třeba v tomto případě uvažovat o tzv. zpětném přejetí.

Fonetickou podobu českého chasa lze totiž dobře pochopit za předpokladu, že tento výraz byl do češtiny přejat z polštiny. V 13.—14. stol. se střídnice za psl. ǫ vyslovovala v polštině jako ą, tj. nosové a. Protože čeština v tomto období už dávno nosovky neměla, mohla přejmout ą před úžinovou souhláskou jako orální samohlásku a. Pro přejetí slova chasa až v tomto období svědčí také to, že jeho dokladů je v češtině 14. a 15. stol. málo a přibývá jich jenom pozvolna. (Z toho, že nejstarší známý doklad je v Klaretově Glosáři, nesmíme samozřejmě vyvozovat, že toto slovo přejal z polštiny sám Klaret; těžko bychom si pak dovedli vysvětlit jeho pozdější rozšíření na celém českém i slovenském území.)

Také v dolní lužičtině je výraz chasa spíše přímo z polštiny, a nikoli z češtiny; podmínky pro substituci nosovky ą orální samohláskou a byly tam totiž stejné jako v češtině (ani dolní lužická srbština už neměla nosovky).

Slovo chąsa proniklo z polštiny i na východ, do ruštiny, a právě jeho osud na ruské půdě snad může ukázat cesty, kterými se šířilo do sousedních jazyků. Slovo chaza ‚tlupa, banda‘, zřejmě navazující na staropolskou variantu chąza nebo chaza, existuje v ruském argotu (podle ústního sdělení V. A. Reďkina). Je pak možné, že s tímto slovem souvisí také nářeční chaz ‚filuta‘, ‚hrubec‘, chaziť ‚nadávat‘ apod., dosvědčené u Daľa. Také Vasmer, REtWtb, uvádí (vedle chaz I ‚Borte‘ tj. ‚le[77]movka‘ — pravděpodobně jiného původu) chaz II ‚hejsek, hýřil‘ a k němu slovesa chaziť I ‚žít bujně‘, chaziť II ‚nadávat‘ (považuje původ těchto slov za nejasný). Stejnou cestou, tj. prostřednictvím argotu, mohlo se polské chąsa dostat i do češtiny a slovenštiny; tím by se vysvětlovala jeho silná expresivita v nejstarším období.

Z našich úvah plyne, že máme co činit pravděpodobně jenom se dvěma zeměpisnými ohnisky rozšíření výrazů, které se vyvozují z psl. chǫsa: s ohniskem jihoslovanským a polským. Tato dvě ohniska se navzájem dosti liší i sémantikou a využitím těchto výrazů.

Toto geografické rozložení je možno pochopit tak, že právě v těchto dvou oblastech byly pro udržení psl. výrazu chǫsa příznivé podmínky, a to v obou těchto oblastech značně podobné. Na jihu to byla bezesporu kontaminace tohoto výrazu a jeho odvozenin s řeckým označením piráta, tj. osoby velmi příznačné pro život středomořského přímořského obyvatelstva nejrůznějších národností a pro obchod, popř. kontaminace s označením zvěda. Na polském severu mohla mít pro toto slovo podobný význam existence obchodních sdružení označovaných jako hanse, vznikajících na různých místech už od 12. stol. Zejména jednotná Hansa, která vznikla v 13. stol. v Hamburku a Lübecku, rychle rozšířila svůj vliv do všech pobaltských zemí. Je třeba si uvědomit, že Hansa nebyla jen organizace hospodářská, usilující o monopol v obchodě severní Evropy, nýbrž i významná síla politická. Je známo, že vedoucí kupecká vrstva hansovních měst dovedla velmi tvrdě a bezohledně potlačovat vzpoury řemeslníků i chudiny. K tomu samozřejmě musila mít dobře organizovanou ozbrojenou moc, a to jak pozemní, tak i námořní. Středověký námořní obchod nebyla idyla, nýbrž bezohledný konkurenční boj, často i loupeže cizího zboží, přepadávání a zabíjení cizích kupců atd. Uvedeme jeden příklad za mnohé. Ve smlouvě města Novgorodu s německými kupci z Lübecku a Gotlandu z r. 1338 se mluví o novgorodském kupci Volosovi, „který byl zabit, a o jeho druzích pobitých na této lodi a o Volosově zboží. To se hostu nedělá; a že bylo hostu vzato jeho zboží, je třeba je vrátit… A že dva lidé byli zabiti na Něvě, musí v tom kupci dát spravedlnost… A že Němec byl zabit o vánocích, musí dát v tom Novgorodští spravedlnost…“[5]

Praslovanské slovo chǫsa bylo podle našeho názoru aktualizováno a oživeno v polštině — se zřetelem k uvedeným obchodním praktikám [78]— kontaminací s názvem hansa. Tím si vysvětlíme, že se slovo chąsa v staré polštině udrželo.

Bylo by ovšem možno myslet i na jiné vysvětlení, totiž že polské chąsa a jihoslovanské chǫsa chusa je dvojí přejetí téhož germánského slova do slovanských jazyků: v jižní oblasti z gótštiny (starší přejetí), v polské oblasti z němčiny (novější přejetí). Pro takový předpoklad však nemáme dost spolehlivých dat. Za pravděpodobnější považujeme, že v přímořských slovanských jazycích byly optimální podmínky pro uchování tohoto slova, přejatého už v praslovanštině, a odtud se pak mohlo šířit už v historickém období do slovanského vnitrozemí.


[1] Berneker SlEtWtb = E. Berneker, Slavisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg 1908—1913. Další zkratky slovníků: Machek EtSlov = V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957 (2. vyd., v jehož názvu vypuštěno „slovenského“, 1968). Brückner SłowEt = A. Brückner, Słownik etymologiczny języka polskiego, Kraków—Varszawa 1927. Vasmer REtWtb = M. Vasmer, Russisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg 1950—1958. SłowStpol = Słownik staropolski, Warszawa, vychází od r. 1953. Sreznevskij Mat = I. I. Sreznevskij, Materialy dlja slovarja drevnerusskogo jazyka, Sanktpeterburg 1893—1903. Daľ = V. Daľ, Tolkovyj slovar’ živogo velikorusskago jazyka, Sanktpeterburg 1880 až 1882. Gebauer SlovStč = J. Gebauer, Slovník staročeský, Praha 1903—1916.

[2] O přejetí gót. hansa do psl. pochybuje také V. V. Martynov, Slavjanogermanskoje leksičeskoje vzaimodejstvije drevnejšej pory, Minsk 1963, 91, a naopak naznačuje možnost, že psl. slovo bylo přejato do gótštiny. Sám však o přesvědčivosti této domněnky pochybuje.

[3] Srov. L. Gáldi, Ľorigine du nom des Hussards, Linguistica Slovaca I—II, 1939, 53.

[4] J. Siatkowski, Bohemizmy fonetyczne w języku polskim, Wroclaw—Warszawa—Kraków 1965 (I), 1970 (II).

[5] Gramoty velikogo Novgorodu i Pskova, Moskva—Leningrad 1949, 71.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 2, s. 71-78

Předchozí Valerij M. Mokijenko: Pije jako holendr — nebo jako Holendr?

Následující Eva Milavcová: Zajímavě o češtině