Zajímavě o češtině
Eva Milavcová
[Posudky a zprávy]
-
Čtení o českém jazyku[1] je pozoruhodný pokus podat soustavný výklad jazykových jevů netradičním, poutavým a vtipným způsobem. Třebaže se knížka zdaleka nezabývá jen jevy mluvnickými, můžeme říci, že je to jakási „veselá mluvnice“.
Kniha má osm částí. V první je podán výklad o vzniku řeči, o příbuznosti jazyků, o vývoji českého jazyka, o nářečích a stylovém rozvrstvení současného jazyka spisovného. Druhá část pojednává o hláskosloví, část třetí obsahuje poučení nejen o vývoji pravopisu, ale i o vzniku písma. Čtvrtá část se velice podrobně zabývá slovní zásobou a je dokumentována bohatým materiálem, v páté části je zpracována problematika tvoření slov. V části šesté je vyloženo desatero slovních druhů a problematika gramatických kategorií, sedmá je syntaktická a zaměřuje se hlavně na problematiku výstavby věty a souvětí. Osmá část obsahuje výklad o jazykovědě a jejích složkách, o mluvnickém systému jazyka, o mluvnicích a o představitelích české jazykovědy.
Látka je podána zhruba v rozsahu osnov pro střední školy, místy však tento rozsah překračuje. Výklad vychází z dnešní úrovně vědeckého bádání, je jasný a přehledný a podán svěží a vtipnou formou. Tak např. v části I/6 pod nadpisem Rozuměli byste praotci Čechovi? čteme: „Představte si, že by dnes putoval praotec Čech se svým rodem na horu Říp, jak o tom vypravuje starodávná pověst. Kdyby se vás ptal na cestu, nerozuměli byste mu o nic víc, než dnes rozumíte turistovi z některé slovanské země. Něčemu porozumíte, hodně si pomůžete rukama a ostatní ponecháte osudu. A asi tak by to dopadlo s Čechovým rodem mezi dnešními Čechy. Když slovanské obyvatelstvo osídlilo naše země, vzdaloval se jejich jazyk postupně od ostatních nářečí slovanských a měnil se v češtinu.“ (20n.) Nebo v části IV/1 začínající lákavým nadpisem Každý Čech čtvrtmilionářem pokračují autoři takto: „To by nebylo špatné, řeknete si, a jistě máte na mysli např. vkladní knížku na sto tisíc, peníze na embéčko nebo fiata, na vilku se zahradou. Prozradíme vám, že těch sto tisíc je málo, můžete být bohatší — dvě stě padesát tisíc — 250 000 slov má každý Čech uloženo na knížce (a je těch knížek devět), [80]které říkáme Příruční slovník jazyka českého a z níž si může kdykoli ‚vybrat‘ slovo, které ‚nemá‘ (= nezná) … Slovní zásoba jazyka je souhrn všech slov, která existují v určitém jazyce.“ (101)
Značná metodická zkušenost obou autorů umožnila logicky skloubit induktivní a deduktivní metodu výkladu, navázat kontakt se čtenářem a udržet jeho pozornost. Např. v partii Rozdělení hlásek podle způsobu a místa artikulace (45) se čtenář vybízí, aby si výslovnost zkoušel a aby pozoroval, kde a jak se příslušné hlásky tvoří. Vývoj jazyka (21) je naznačen rozborem vhodně vybraných ukázek z různých období (V. Hanka, J. A. Komenský, Viktorin Kornel ze Všehrd, J. Hus, Dalimilova kronika). Pozornost čtenáře je udržována nejen otázkami a „vtahováním do děje“, jeho zájem je poután také grafickou úpravou, členěním textu na kratší úseky, výraznými nadpisy (vtipnými až provokujícími) a ilustracemi, které vhodně doplňují text.
Cenné je, že autoři uplatňují při osvětlování jevů vývojové hledisko (např. při výkladu slovesných časů (253), osobních jmen (186) aj.), protože čtenář tak dostává alespoň stručnou informaci o faktorech, které působily na vytvoření současného stavu. Snad by nebylo neužitečné zmínit se u výkladu tzv. nejstarší české věty (78), kde autoři uvádějí tvary Bogučeja a Sedlatu (4. p. — výklad Gebauerův), také o možnosti jiného výkladu — Bogučejú a Sedlatú (7. p. — výklad Havránkův) a poukázat stručně na obtíže při interpretaci staročeských textů.
Dalším kladem knížky jsou široké kulturně historické informace (např. styky naší země s jinými zeměmi při výkladu o slovní zásobě, postavení jazyka a jeho úloha v našich dějinách v boji o národní svébytnost apod.).
Bylo by možné jistě leccos doplnit,[2] např. v části syntaktické, která se ve výběru soustřeďuje na obtížnější jevy, by bylo žádoucí vyložit jednočlenné věty a doplněk, také právě pro jejich obtížnost. Bylo by jistě potřebné dodat i část věnovanou slohu, ale pak by rozsah knihy nadměrně vzrostl. — Nebo se můžeme těšit i na „veselou stylistiku“?
Třebaže v knížce není předmluva, je zřejmé, že je určena nejen žákům a učitelům,[3] ale i širší veřejnosti, všem zájemcům o mateřský jazyk. Bylo by prospěšné, aby se s ní veřejnost seznámila v co nejširší míře, protože je to publikace velice užitečná a skutečně zdařilá.
[1] Jaroslav Jelínek - Vlastimil Styblík, Čtení o českém jazyku, Praha 1971, 364 s.
[2] Viz recenzi V. Křístka, Čtení o českém jazyku, Český jazyk a literatura 22, 1971—1972, 468—470.
[3] Náměty pro práci učitelů s touto knihou viz v recenzi K. Svobody, Zajímavým výkladem k zájmu o jazyk, Český jazyk a literatura 23, 1972—1973, 85—88.
Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 2, s. 79-80
Předchozí Miroslav Komárek: K původu slova chasa
Následující Redakce: PhDr. Eva Milavcová
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1