Základní dílo Josefa Vachka o fonologii současné spisovné češtiny

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Knihou Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny[1] dostává se lingvistické veřejnosti naší i světové v pořadí už druhý soustavný popis fonologie češtiny v jejím dnešním synchronním průřezu. Na rozdíl od starší průkopnické studie Kučerovy[2], které se ještě nepodařilo vyhnout některým zplošťujícím zjednodušením především při popisu češtiny běžně mluvené, vyniká práce Vachkova neobyčejně živým a plastickým podáním hlavních vývojových pohybů, které lze v soustavě českých fonémů vysledovat. Kučerova svázanost s tzv. harvardskou koncepcí distinktivních rysů[3], v níž se skoro ztrácí hierarchické roztřídění fonologických protikladů, způsobila, že americký autor sdostatek nerespektuje rozdíly mezi jevy centrálními a periferními, takže jeho obraz systému fonémů v češtině je pak příliš plošný a statický. Přes všechny tyto nedostatky představuje však akustická koncepce v konkrétní aplikaci Kučerově zatím jedinou důsledně propracovanou teorii fonologického zkoumání češtiny v rovině synchronní. Proto také nepovažoval J. Vachek za nutné, ani užitečné vypracovávat pro potřeby studia systémové dynamiky vlastní model založený na vlastních sonagrafických materiálech a jejich akustické interpretaci. Vachek mohl celkem bez rizika přejmout Kučerův referenční rámec hlavně proto, že na rozdíl od Kučery nesoustřeďuje svou pozornost jen na samy distinktivní rysy, jak se to děje v pracích školy harvardské, nýbrž že za touto subfonémovou vrstvou dovede vždy vidět fonémy jako celostné útvary, které jsou svazkům distinktivních rysů nadřazeny. Vždyť právě především napětí mezi nimi vytváří onu měnlivou [90]dynamiku českého fonologického systému, jež je hnací silou jeho vývoje. Časové prvenství americké monografie ukazuje se nakonec jako přednost jen relativní, uvědomíme-li si, že základní partie knihy Vachkovy vznikaly ve svých hrubých obrysech bezmála již před 38 lety. Proč nedošlo už tehdy k tolik očekávané syntéze[4], vysvětluje autor v předmluvě souhrou okolností, jejichž vlivem se jeho vědecký zájem orientoval na dlouhá desítiletí především na jazykovědu anglickou. Vachek anglista však nikdy nepřestal být zároveň Vachkem bohemistou. Možno dokonce říci, že konfrontace s korespondující problematikou anglickou, které věnoval řadu objevných studií, měla blahodárný vliv jak na autorovu schopnost zpřesněné a zjemnělé fonologické analýzy, tak i na jeho až detektivní umění odhalovat ty nejasné body systému, jež by ho mohly uvést na stopu vývojových tendencí.

Nutnost chápat synchronní stav v jazyce nestaticky[5] zdůrazňovala se v pražské jazykovědné škole od konce let dvacátých. Tak Roman Jakobson už roku 1929 soudil, že právě zkoumání jazykových změn se zřetelem k systému jazyka jako celku může odhalit působení „terapeutických“ tendencí, které napomáhají k tomu, aby se odstranil některý strukturní nedostatek daného jazykového systému (přitom správně ukazoval, že taková změna přivodí obvykle novou strukturní „závadu“). Potvrdit správnost tohoto předpokladu na konkrétním materiále českého jazyka se podařilo až Josefu Vachkovi.

Prvním - a zdaleka ne posledním - sympatickým rysem jeho práce je to, že netvrdí nic s absolutní apodiktičností. Na rozdíl od některých příliš dogmatických strukturalistů, kteří snad věří v ideální vyváženost „dokonalého“ systému, J. Vachek charakterizuje jazyk jako útvar, který k systémovosti sice vytrvale směřuje, ale sotva jí kdy v plnosti dosáhne. Jeho pozornosti neunikají dokonce ani jevy, které by bylo možno v jazyce hodnotit přímo jako protistrukturní. Rozbor situace ve fonologii současné spisovné češtiny autorovi potvrzuje, že i v tomto systému existují nejasné, periferní složky (např. foném ř aj.), jež jsou v něm zasazeny méně pevně než složky ostatní, centrální. Takové okrajové body se najdou mezi fonologickými jevy segmentálními (fonémy) i suprasegmentálními (tj. v oblasti slovního přízvuku a větné melodie).

Český fonologický systém se s nimi vyrovnává různě. Strukturní [91]nedostatek v systému fonémů se může (a) prostě likvidovat, srov. zánik staročeských samohlásek y, ý; (b) zachovat a přitom vstoupit do vztahu kombinatorní varianty k některému jinému fonémů v jazyce existujícímu, srov. přiřazení slabikotvorného r, l k neslabičným fonémům r, l; (c) odstraňovat zdomácňováním slov přejatých z cizího jazyka nebo z emocionální vrstvy slov domácích, jež obsahují foném hodnocený původně jako příznak cizosti nebo silné emocionálnosti; (d) udržet, aniž se projevuje zjevná tendence k jeho zrušení. — Zastavme se podrobněji u dvou případů posledních, na nichž je možno ukázat si velmi názorně Vachkovu citlivou vnímavost pro periferní jazykové jevy[6], jeho stálé domýšlení strukturní koncepce jazyka jako soustavy soustav, resp. soustavy jazykových rovin, jeho umné promítání diachronických faktů do synchronie, např. pomocí stylistického hodnocení, a řadu předností dalších.

Když Josef Vachek hodnotí strukturní situaci uvnitř českého podsystému souhláskových fonémů (viz kap. V, 59-77), vyčleňuje jako zvláštní problematiku fonologické hodnocení souhláskových párů k-g, f-v a x-h (pro hlásku x má český pravopis spřežku ch). Fonémy g a f jsou sice začleněny do systému a do protikladu znělosti, avšak toto zapojení není zdaleka tak pevné, jako je zapojení jejich znělostních protějšků k a v. Plnému začlenění fonémů f a g brání podle autora především ta okolnost, že jejich důsledným zapojením do znělostní korelace by se čeština zbavila vítaného prostředku, který jí umožňuje jazykové projevy stylisticky diferencovat, tedy signalizovat cizost, popř. emocionálnost slov. Zdomácňování těchto dvou souhláskových „signálů cizosti“ probíhá však poměrně rychleji než proces, při kterém se od podobné cizostní nebo emocionálnostní asociace (v synchronní rovině) odpoutávají samohláskové fonémy é a ó.[7] Ve srovnání např. s fonémem f patří fonému x (= ch) mnohem pevnější a centrálnější místo v podsystému souhláskových fonémů a v korelaci souhláskové znělosti. Jistá zvláštnost jeho postavení je však v tom, že jako člen [92]protikladu x-h není přesným artikulačně-akustickým protějškem fonému h (hláska x je zadopatrová, zatímco h je hláska hrtanová). Skutečným znělým protějškem x je hláska γ[8], která bývá většinou fonologicky hodnocena - zajisté pod vlivem psané podoby - jako kombinatorní varianta fonému x, ačkoli jde správně o individuálně kombinatorní variantu fonému h.

Přímo virtuózně dovede autor využít na podporu svého tvrzení i drobného faktu onomastického. Vývoj místního jména Cheb, které podle Zubatého[9] vzniklo z původního *γъbъ (*gъbъ), v němž po odpadnutí slabého jeru bylo počáteční znělé γ hodnoceno jako kombinatorní varianta x, je s autorovým pojetím v rozporu toliko zdánlivě. Ve skutečnosti dokazuje jen to, že u našeho jména došlo k uvolnění významové souvislosti slovního základu s dnešními slovy jako hnout, hýbat, ohebný apod., která tvoří k onomu základu slovní čeleď. Vyvinul-li se nakonec z počátečního γ (proti očekávání) foném x, stalo se tak - nikoli patrně, ale zcela určitě - proto, že etymologická souvislost s ohybem řeky (Cheb ‚místo na ohybu Ohře‘) přestala být pro běžného uživatele průhlednou a že místní jméno již nabylo povahy ryze značkového pojmenování.

Případy setrvačnosti, s níž se některý periferní foném drží ve fonologickém systému (viz bod d), vysvětluje J. Vachek velmi zajímavě dvojím způsobem:

(1) Někdy bývá taková setrvačnost motivována společensky. To je třeba případ fonému é, který je dnes už nepochybným příznakem knižnosti (srov. méně : míň) nebo dokonce archaičnosti (srov. plémě : plemeno) a který se udržuje jen strohou ortoepickou kodifikací normy spisovného jazyka, tedy vlastně nařízením shora. V tzv. substandardních varietách řeči (což je Vachkův souhrnný termín pro běžně mluvenou češtinu a lidová nářečí) je periferní postavení fonému é leckde likvidováno jeho změnou buď v í (srov. dobré mléko > dobrí mlíko), nebo řidčeji v e (srov. lékárna > lekárna). Lidová mluva nepodléhá přirozeně žádné rigorózní kodifikaci, proto může snadno odstraňovat nejasné body svých struktur. Takové „nespisovné“ řešení určitých strukturních nedostatků prorazí si někdy cestu i do jazyka spisovného a pomůže mu tak podle autora „zbavit se anomálií a obnovit porušenou systémovou rovnováhu“, anebo - dodejme - alespoň přiblížit řešení [93]některých fonologických problémů, které se v struktuře spisovného jazyka pociťují jako naléhavé.

(2) Jindy přežívá jistá systémová anomálie z toho důvodu, že si to vynucuje strukturní potřeba některé vyšší jazykové roviny, nejčastěji gramatické. Např. postavení jinak značně izolovaného fonému ř (viz kap. VII, 92-102) zůstává v spisovné češtině neotřeseno zřejmě proto, že si tak žádá morfologická a slovotvorná alternace ř-ř (srov. bratr — bratři; pára — pařit apod.), jež má pevné místo v soustavě českých samohláskových alternací typu t-ť, d-ď, n-ň.[10] V této souvislosti považujeme za potřebné připojit se k oprávněnému požadavku autorovu (s. 13), „aby v popise jazyka byly (tj. nejasné strukturní body - pozn. I. L.) výslovně uvedeny a aby se podnikl pokus o jejich vysvětlení v termínech dané jazykové struktury a jejích zákonitostí“.

Snad se nám na těchto několika vybraných jevech podařilo aspoň ukázkově předvést osobité pracovní postupy Vachkovy skvělé knihy, upozornit na její četná originální řešení a vůbec vyzvednout přínosnost celkové strukturní koncepce díla, které při všech typických znacích své „pražské“ provenience nese pečeť výrazné badatelské individuality svého tvůrce. A to i po stránce formální. Vachkův jazyk je přímo klasicky vytříbený, jeho věta má promyšlenou, přísně logickou stavbu. Snad proto také opírá autor každou závažnější myšlenku o několik nosných sloupů, aby bezpečněji překlenul její obsahovou hloubku a tím usnadnil čtenáři přesné její pochopení.[11]

Je třeba litovat, že jistý chvat, který provázel poslední, polygrafickou fázi vzniku recenzované knihy[12], zavinil některé dost rušivé tiskové chyby (v prvních pěti kapitolách, tj. na s. 1-58, jsme jich napočítali 24).

[94]Závěrem: Pražský jazykovědný strukturalismus, jehož vyzrálým plodem je i dílo Josefa Vachka, zasloužil by si hlubšího poznání a širší známosti mezi našimi lingvisty, zvláště mladší a nejmladší generace. Bylo by si přát, aby se i našim studentům všech jazykovědných oborů dostalo co nejdříve podobných příruček, jakých se dostalo jejich šťastnějším zahraničním kolegům např. Vachkovým kompendiem The Linguistic School of Prague nebo jeho terminologickým slovníkem Dictionnaire de linguistique de l‘École de Prague.[13] Tak by se znamenitě napomohlo též tomu, aby podnětná a pro náš vědecký dorost zvlášť nabádavá kniha o fonologickém systému současné spisovné češtiny našla co nejvíce vnímavých čtenářů, kteří by ji nejen dovedli s plným pochopením číst, ale kteří by v ní zároveň uměli najít podněty k své vlastní tvůrčí práci.

---

[1] Studie a práce lingvistické 8, Academia, Praha 1968, 154 s.

[2] Henry Kučera, The Phonology of Czech, Mouton, ’s-Gravenhage 1961, 112 s. Viz mou recenzi v SaS 25, 1964, 291-295.

[3] Koncepce harvardské školy, která chápe fonémy jako svazky distinktivních rysů vytvářejících navzájem výhradně binární protiklady, vychází z akustického přístupu k zjišťování a klasifikaci těchto rysů. Výklad jazykového vývoje v termínech distinktivních rysů, tedy jenom simultánních složek fonémů, jeví se J. Vachkovi méně přesvědčivý než výklad v termínech fonémů, které jsou pouze jako celky faktickými nositeli dynamického napětí v jazyce.

[4] Byl to roku 1932 sám Roman Jakobson, kdo autora vybízel k vypracování soustavné fonologie češtiny. Jakobsonovi je také věnována recenzovaná kniha.

[5] Této problematice je věnována celá II. kapitola Vachkovy knihy (s. 15-27).

[6] To je koneckonců příznačné pro celou pražskou školu.

[7] Závažný dosah praktický má autorovo zjištění (s. 31), že přítomnost ó v synchronicky cizím výraze mu někdy dodává „nádechu až jisté vulgárnosti“, jak lze soudit z intuitivního hodnocení samohláskové délky u ó velkým počtem dotázaných mluvčích (např. v slově citrón aj.). Ve spisovné výslovnosti těchto slov je nanejvýš polodélka, tedy spíše stylistická varianta o v slovech synchronicky cizích než skutečný foném ó. Pravidla českého pravopisu z roku 1957 všaik přesto u mnohých z oněch slov povinně vyžadují délku (např. demižón, glóbus, karfiól, rajón, stadión — nepatří sem však Vachkův příklad telefón, v Pravidlech jen s krátkým -o-, a milión, který je pouze dubletou).

[8] Vyskytuje se dnes, jak známo, jenom ve spojeních typu „bych byl“.

[9] Viz soubor jeho prací Studie a články I. 1, Praha 1945, 13-21.

[10] Autor je proti tomu, aby se o protikladu znělého a neznělého ř jednalo v souvislosti s českou korelací souhláskové znělosti, jak to činí např. M. Romportl v studii Ř und das tschechische Konsonantensystem, Phonetica Pragensia, Praha 1967, 7-27. Podle Vachka představují v češtině tyto dvě hlásky jeden z mála případů, v nichž je zvukový protiklad sice přítomen, ale zůstává funkčně nevyužit a je tudíž zanedbatelný.

[11] Autor, který v sobě nezapře zkušeného vysokoškolského učitele, nezřídka zpřesňuje svou myšlenku na ploše několika v podstatě synonymních vět, které velice promyšleně rozestavuje tak, aby každá osvětlovala určitý jev z různého úhlu. Srov. např. typické schéma autorova výkladu na s. 13: „Je zřejmé, že právě uvedené … formy přesně odpovídají Kučerovu pravidlu OC 6. Jinými slovy, zdá se, že tu obecná čeština … zlikvidovala opět jeden z nejasných bodů… Ještě jinak řečeno, přítomnost takových bodů v systému může leckdy oddálit řešení některých fonologických problémů…“ (proloženo mnou — I. L.).

[12] Publikaci se podařilo vydat, přes všechny obtíže technického rázu, ještě včas k VI. mezinárodnímu sjezdu slavistů v srpnu 1968.

[13] První (s podtitulem An Introduction to its Theory and Practice) vyšla v americkém Bloomingtonu r. 1966, druhá (vznikla spoluprací s J. Dubským) r. 1960 v Utrechtu-Anvers. Ruský překlad vyšel v Moskvě r. 1964.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 2, s. 89-94

Předchozí Miroslav Komárek: Česká publikace o filosofii jazyka

Následující Pavel Jančák: Kniha o nářečích jugoslávských Čechů