Sto jeden žák i stojedna žáků?

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

Dosti často se objevují dotazy na to, v jaké podobě má být základní číslovka vyjadřující počet a v kterém pádě má být podstatné jméno pojmenovávající počítané jednotliviny. Proto v prakticky zaměřených jazykových příručkách a časopisech nacházíme nezřídka příspěvky vztahující se k těmto otázkám.[1] V poslední době se jimi zevrubně zabýval K. Hausenblas.[2] Navazujeme na jeho výklady a připojujeme několik poznámek.

Složené číslovky jako pojmenování pro čísla od 21 výše mohou mít — jak známo — v češtině většinou dvojí podobu, např. buď dvacet sedm, nebo sedmadvacet, počínaje číslem 1121 dokonce podob více, jestliže považujeme za různé podoby kombinace, jichž je možno v češ[22]tině užít, tj. např. tisíc sto dvacet jedna, tisíc sto jedenadvacet, jedenáct set dvacet jedna, jedenáct set jedenadvacet. V současném jazyce mají podoby typu sedmadvacet ráz neodborného pojmenování, kdežto podoby typu dvacet sedm mají ráz termínů a zcela převládají v projevech odborných (žádný matematik neřekne „sečtěte čísla sedm set sedmaosmdesát a čtyři sta třiačtyřicet“). Důvody jsou nasnadě, porušení sledu … tisíce, stovky, desítky, jednotky je zvlášť při převádění mluveného projevu v psaný značně nevýhodné a snadno vede k chybám. Přesto se v některých jazykových příručkách doporučuje typ sedmadvacet jako vhodnější. Jako důvod se uvádí, že při jeho užívání zůstává pojmenování počítaných jednotlivin vždycky ve stejném pádě (v 2. pádě čísla množného), kdežto při užití typu dvacet sedm je třeba zvolit správný tvar ze tří možných, tj. dvacet jeden žák, dvacet dva (tři, čtyři) žáci, dvacet pět (šest,…) žáků. Je známo, že v praxi se často objevují spojení dvacet jedna žáků, dvacet dva žáků…, která dosavadní kodifikace považuje za nenáležitá. Avšak užívání podob typu sedmadvacet (žáků) všechny nesnáze odstranit nemůže, protože tento typ nemá tak univerzální uplatnění, jak by se mohlo zdát;[3] a právě na ty případy, kdy ho užít nelze, bychom rádi upozornili.

Jde nám o číslovky označující čísla, která mají na místě jednotek číslo 1 a na místě desítek (popř. i stovek, tisíců atd.) nulu, tedy o číslovky pro čísla 101, 201, …, 1001, … Ve spojení s pojmenováním počítaných jednotlivin vyžaduje dosavadní kodifikace podoby sto jeden žák, dvě stě jedna kniha atp. Ty působí při začlenění do výpovědi dost nepřirozeně, přinejmenším knižně, např. Pět set jeden návštěvník přišel na výstavu. Ještě neživěji působí výpověď, v níž je určité sloveso vzdáleno od číslovkového výrazu, který je až na konci výpovědi, např. Navštívil tedy výstavu akademického malíře XY pět set jeden zájemce. Zcela vykonstruovaný ráz pak mají výpovědi, v nichž před číslovkou stojí výraz, který se zdůrazněním shrnuje množství nebo vymezuje z uvedeného množství (pomocí předložky) část, jako jsou např. výrazy všechen, celý, plný, mnohý, některý, většina, polovina atp., např. Všechna sto jedna kráva našeho stáda je tuberkulózní, Většina ze tří set jednoho žáka naší školy šla pracovat do zemědělství, Čtvrtina ze dvou set jedné ovce uhynula. V těchto případech je silný rozpor mezi [23]užitím jednotného čísla u podstatných jmen označujících počítané jednotliviny a plurálovým významem složených číslovek. Jako mnohem vhodnější se v takových případech ukazuje užít právě 2. pádu množného čísla u názvů počítaných předmětů, tedy toho tvaru, který kodifikace ve spojení s podobami dvacet jeden (jedna, jedno) a podobnými nedovoluje. Téměř každý Čech pociťuje výpovědi Všech sto jedna krav je tuberkulózních, Většina ze tří set jedna žáků šla pracovat… jako zcela přirozené. V některých podobných konstrukcích se to netýká jen číslovek 101, 201, …, nýbrž i číslovek 102, 103, 104; 202, 203, …; srovnejme např. přirozené znění výpovědi Plných (celých) dvě stě čtyři strávníků onemocnělo touto chorobou se „spisovným“ zněním Plní (celí) dvě stě čtyři strávníci onemocněli…

Nehodláme v tomto příspěvku řešit syntaktickou a sémantickou problematiku výrazů jako všechen, celý, mnohý (tzv. kvantifikátorů); chceme jen ukázat, že spojení typu dvacet jeden žák by se nemělo ve spisovné češtině vyžadovat důsledně a že také není možno nahradit je ve všech případech typem jedenadvacet žáků. Výstižný doklad k tomu uvedl v jazykovém koutku (viz pozn. 2) také K. Hausenblas: J. Š. Kubínovi bylo požehnaných sto jedna let; formulace J. Š. Kubínovi byl požehnaný sto jeden rok by byla zcela umělá.

Nemožnost spojit typ sto jeden žák s výrazy jako všechen, celý apod. není jediným případem kontextové nezapojitelnosti tohoto typu. Rovněž v případech, kdy se uvádějí počítané jednotliviny různého druhu nebo kdy za číslovkou s počítanými předměty následuje vztažná věta, nelze užít typu dvacet jeden žák. A pokud jej není možno nahradit typem jedenadvacet žáků, nezbývá než zvolit typ dvacet jedna žáků, např. Zájezdu se zúčastnilo sto jedna chlapců a dívek (znění Zájezdu se zúčastnil sto jeden chlapec a dívka — kromě neobvyklosti — není zcela jednoznačné), Sto jedna zájemců, kteří se přihlásili…[4]

Jestliže tedy existují případy, kdy užití typu dvacet jedna žáků je v podstatě nezbytné a nenahraditelné a jestliže — jak známo — se ho v úzu často užívá i tam, kde by ho nahradit bylo možno, neměla by se mu kodifikace spisovné češtiny bránit. Nemíníme to tak, že by měl být zaveden jako spisovný místo dosud kodifikovaných, nýbrž že by [24]měl být povolen vedle nich. Stejného názoru je K. Hausenblas,[5] který připomíná, že by šlo o podobnou toleranci, jakou už zaujala kodifikace k číslovce sto, srov. např. 3. pád ke stu letům, vedle ke sto letům a vedle ke stu let.

Považovala by se tedy za spisovná nejen spojení dvacet jeden žák, dvacet dva (tři, čtyři) žáci a jedenadvacet žáků, dvaadvacet žáků, …, ale také dvacet jedna žáků, dvacet dva žáků, dvacet tři žáků atd. Praxe by časem ukázala, jak se která (nebo které) z kodifikovaných variant v jazyce uplatní.

Přitom by bylo třeba počítat s tím, že — alespoň zpočátku — by se typu dvacet jedna žáků nevyužívalo ve všech případech ve stejné míře. S nejširším uplatněním lze počítat u číslovek 101—104, 201—204 atd. U číslovek 21—24, 31—34, …, 121—124, … by měl typ dvacet jedna žáků velkou frekvenci nepochybně především v 1. a 4. pádě, protože by se tak vyrovnala konstrukce složených číslovek zakončených na -1 až -4 s konstrukcemi číslovek zakončených na -5 až -9: dvacet jedna (dva, tři, čtyři) žáků jako dvacet pět (šest, sedm, …) žáků. Tyto případy mají silnou oporu v úzu; avšak v ostatních pádech jim úzus jednoznačně přednost nedává. U číslovky 21 se dosti často vyskytují tvary s jakýmsi částečným skloňováním, např. od dvaceti jedna žáků, k dvaceti jedna žáků, k dvaceti jedna žákům apod., a u číslovek 22—24, 32—34, … přece jen převažuje v 2., 3., 6. a 7. pádě skloňování všech částí složené číslovky (od dvaceti dvou žáků atd.). Zdá se však, že u číslovek zakončených v ustrnulém tvaru na -1 a -2 (-jedna a -dva) se přece jen v poněkud větší míře objevují v úzu neskloňované tvary i v jiných pádech než v 1. a 4., např. s dvacet jedna (dva) žáky, kdežto spojení s dvacet tři (čtyři) žáky, popř. s dvacet tři (čtyři) žáků, jsou zatím méně běžná. Je však možné, že by se po jejich kodifikování jejich výskyt zvýšil.

Při realizování navrhované změny kodifikace by bylo ještě účelné uvážit i možnost pravopisné úpravy. Číslovkové podoby dvacet jedna, dvacet dva, …, sto jedna atp. jsou v podstatě ustrnulé tvary, které se neskloňují, proto by bylo nejlépe psát je dohromady. Tak je v citovaném článku důsledně píše K. Hausenblas (dvacetjedna, stotři) a poznamenává, že by je bylo možno nazývat číslovkovými spřežkami. Složená číslovka je pojmová jednotka stejně jako číslovka [25]jednoduchá, proto tendence, aby tvořila i jednotku grafickou, je přirozená (srov. psaní spojovníku u francouzských číslovek vingt-et-un, vingt-deux atd.), nebrání-li jí ovšem činitelé jiní, především potřeba skloňovat všechny její části.[6] Neshledáváme důvody, proč by kodifikace nemohla u neskloňovaných (ustrnulých) tvarů tuto možnost povolit, samozřejmě opět jako pravopisnou variantu (dvacetjedna i dvacet jeden, dvacet jedna,…); jak známo, na poštovních tiskopisech se tak píše důsledně, třebaže z důvodů jiných. Obava, že se v textech objeví neúměrně dlouhé grafické jednotky, není opodstatněná, čísla o vyšších hodnotách se obvykle zapisují číslicemi, nikoli slovně vyjádřenými číslovkami.

Stručně ještě připomeneme, jak se užívá složených číslovek ve slovenštině, tj. v jazyce, který k českému posluchači často zaznívá z rozhlasu, z televize, z filmových týdeníků atpod.
Ve slovenštině číslovky dvadsaťjeden, tridsaťjeden, štyridsaťjeden atd. jsou nesklonné, píší se jako jedno slovo a pojmenování počítaných jednotlivin se při nich skloňuje jako při spojení s číslovkou päť, např. štyridsaťjeden družstiev, zo štyridsaťjeden družstiev, ku čtyridsaťjeden družstvám,… Číslovky dvadsaťdva, dvadsaťtri atp. se buď neskloňují a píší se dohromady (např. 3. pád dvadsaťdva žiakom, 7. pád s dvadsaťdva žiakmi), nebo se skloňují v obou částech a píší se jako dvě slova (např. 3. pád dvadsiatim dvom žiakom); viz Morfológia slovenského jazyka, Bratislava 1966, s. 326. — Slovenská číslovka stojeden nemá shodu ani v rodě ani v pádě, např. stojeden chlapov, stojeden žien, 7. p. so stojeden mestami; viz P. Ondrus, Číslovky v súčasnej spisovnej slovenčine, Bratislava 1969, s. 32.[7]

---

[1] Viz např. Kv. Hodura, Dvacet jedna vojáků?, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 1. výběr, Praha 1951, s. 234.; Fr. Daneš, Psaní číslovek, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 3. výběr, Praha 1959, zvl. s. 103; J. Chloupek, Sto vojáků a jeden, Pověry o češtině, Brno 1968, s. 92n.; Vl. Styblík, Spojení číslovek napsaných číslicemi s počítaným předmětem, Český jazyk a literatura 9, 1959, s. 428n.; týž, O typu „tisíc jedna knih“, ČJL 17, 1966-67, s. 286.

[2] Karel Hausenblas, Spojování číslovek se jménem počítaného předmětu aneb „dvacetjedna metrů“, Slavica Pragensia VIII, 1966, s. 301-310. — Širší veřejnosti byl určen Hausenblasův jazykový koutek vysílaný Československým rozhlasem dne 12. 1. 1966.

[3] K. Hausenblas podává v cit. čl. podrobný přehled toho, kterých podob číslovek se užívá v úzu, a to jak u číslovek izolovaných, tak ve spojení s pojmenováním počítaných jednotlivin. Zvlášť cenný je přehled předností i nevýhod jednotlivých způsobů užití, podaný v závěru článku.

[4] Upozornění na tyto případy jsme našli v Rukověti mateřského jazyka (část I, Praha 1940, s. 112) od J. Hallera. Tam se uvádějí podobné příklady jako doklad, že v nich nelze užít spojení typu dvacet jeden žák. Protože Haller užil v příkladech číslovek 21 a 151, mohl v nich doporučit typ jedenadvacet (jabloní a hrušek). Jakou podobu by bylo třeba zvolit u číslovek 101, 201, …, Haller neuvádí.

[5] Také Fr. Daneš v čl. cit. v pozn. 1 konstatuje, že „proniká dnes i způsob třetí, osmdesát jedna zaměstnanců, a ovšem též sto jedna vagónů“, aniž jej označuje za nesprávný. — Na pronikání tohoto typu do spis. jazyka upozorňuje i školní Stručná mluvnice česká od B. Havránka - Al. Jedličky ve vydání z r. 1966 (s. 97).

[6] Číslovky jedenáct, dvanáct atd. byly původně souslovím (jeden na desěte), v němž se skloňovala číslovka jeden, dva,… Avšak předložkové spojení na desěte „skleslo v příponu, jejíž původ a význam se nepamatoval a která pak na stránce své hláskové rozmanitě se měnila“ (J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého, Skladba, vydal Fr. Trávníček, Praha 1929, s. 268). To měla za následek, že se postupně přestala skloňovat číslovka jeden, dva,… a koncovky se připínaly až na konec ustrnulého výrazu, který se ovšem mohl psát už jen dohromady.

[7] O číslovkách ve slovenštině psala naposled Mária Ivanová-Šalingová v článku Z problematiky čísloviek a číselných výrazov, který v rubrice Diskusie otiskla Slovenská reč 35, 1970, s. 179n. a s. 228n. Na něj navazuje příspěvek Jozefa Štolce, Niekoľko poznámok o číslovkových tvaroch, Slovenská reč 35, 1970, s. 365n. — M. Ivanová-Šalingová se na několika místech zmiňuje také o užívání číslovek v češtině. O složených základních číslovkách typu jedenadvacet, pětadvacet soudí, že jej čeština (a také slovinština a lužická srbština) přejala z němčiny, že to není typ příznačný pro jiné indoevropské jazyky; mezi nimi výslovně uvádí také latinu. To však neodpovídá zcela skutečnosti. V latině vedle typu viginti unus, viginti quinque, který autorka uvádí jako příklad, existoval také typ unus et viginti, quinque et viginti (u řadových číslovek unus et vicesimus), o němž se autorka nezmiňuje, ačkoli v latinských mluvnicích bývá uváděn na prvním místě (srov. např. K. Fürst, Latinská mluvnice pro školy střední, Praha 1942, s. 52); v latině vznikl tento typ asi podle staré řečtiny. — Nepovažujeme za nemožné, že při konstituování číslovkového podsystému mohla být v minulosti latinou ovlivněna jak němčina, tak i (paralelně) čeština.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 1, s. 21-25

Předchozí Jaromír Spal: Translace vazeb s infinitivem

Následující Alois Jedlička: Aktuální problémy jazykové kultury