Spisovná čeština a jazyková kultura po čtyřiceti letech
Jaroslav Machač
[Reviews and reports]
-
Z podnětu redakční rady Naší řeci uspořádaly na sklonku roku 1968 akademický Ústav pro jazyk český a filosofické fakulty v Praze a v Brně konferenci O spisovné češtině a jazykové kultuře.[1] Složení auditoria na této konferenci bylo už samo zárukou, že dosah přednesených referátů nezůstane omezen na konferenční sály obou fakult, že jejich výtěžky budou mnohonásobně zhodnoceny zvláště v pedagogické praxi účastníků konference, mezi nimiž převažovali učitelé češtiny ze škol různých stupňů. Okruh působnosti se však dále zvýšil pohotovým publikováním časopiseckým[2] a zejména nyní po shrnutí hlavních referátů v souborném vydání knižním, v sborníku Kultura českého jazyka.[3]
Připojme k vydání této publikace několik poznámek obecnějšího rázu, když vlastní stati v sborníku publikované (až na dvě) čtenáři Naší řeči znají.
Už svým názvem, shodným s titulem známého sborníku Pražského lingvistického kroužku z r. 1932, přihlásila se konference k tradici pražské jazykovědné školy. A také v úvodním slově k novému sborníku se výslovně konstatuje, že „teorie spisovného jazyka vypracovaná pražskou školou a dále rozvíjená je základem, z něhož budeme i dnes při řešení aktuálních otázek jazykové kultury vycházet“ (s. 5). Jednoho autora mají ostatně oba sborníky společného: Účast Boh. Havránka na konferenci v r. 1968 vyjádřila i osobní kontinuitu s programovým sborníkem z r. 1932 a se základy pražské školy vůbec. Havránkova stať stojící v čele sborníku (s. 7—17) není také jen výkladem základních pojmů teorie spisovného jazyka, ale naznačuje i její čtyřicetiletý vývoj, její prohlubování a zpřesňování. Upozorňuje např. na jistou záměrnou [266]hyperboličnost původních formulací některých tezí, např. o „autonomnosti“ spisovného jazyka, na dobově a společensky různě podmíněný postoj k národně reprezentativní funkci spisovného jazyka. Dnes má tato teorie spisovného jazyka v naší jazykovědě postavení prioritní, i její přínos pro světovou lingvistiku je obecně uznáván a zájem o ni, zvláště v souvislosti se vznikem a s rozvojem sociolingvistiky, stále roste.
Tu nám vytane na mysli otázka, proč se za těchto okolností její působení v domácím prostředí neprojevuje výrazněji, proč se např. stále ještě velmi často setkáváme v denní praxi s projevy purismu, zvláště v poměru k přejatým slovům a tzv. germanismům, proč se stále a stále ozývají hlasy volající po tzv. „čistotě jazyka“, proč se pro školní klasifikaci vybírají namnoze ještě pravopisné chytáky typu „spadl se/ze stromu“, proč se český spisovatel chápe pera, aby „obnovil úctu ke Komenskému“ odstraněním čárky ve jménu Ámos (srov. RP 29. 5. 1970) atpod. I konečně proč ještě v jubilejním článku k 40. výročí založení Pražského lingvistického kroužku Jos. Vachek musí vyslovovat přání, aby „funkčně strukturní pojetí jazyka, jak je formulovala pražská jazykovědná škola, proniklo do širokých vrstev učitelstva na školách všech stupňů, tak aby od nich žáci mohli získat správnou perspektivu a smysl pro poměrnost jazykových faktů, a tak i vhodná měřítka pro přiměřené hodnocení těchto faktů“ (NŘ 49, 1969, s. 263). Jakkoli se doba uplynulých 40 let zdá už dostatečně dlouhá k tomu, aby toto přání bylo již vlastně realizováno, nezapomínejme při tom na několik okolností dalších. Je to v první řadě přirozený předstih teorie před praxí. Zřetel strukturní a funkční se začal v jazykové pedagogice uplatňovat sice už v učebnicích zpracovaných v druhé polovině třicátých let za vedení B. Havránka, ale jejich působení bylo časově omezené. Přeryv okupační se pak projevil dlouhodoběji i tím, že byla zcela přerušena výuka vysokoškolská. Při tom ani první poválečné desetiletí neznamenalo ještě jasný nástup a plné uplatnění funkčního a strukturního zřetele v školním vyučování. A právě jen jazyková výchova ve škole může poskytnout potřebnou základnu pro správný pohled na jazyk a přiměřený přístup k jazykovým jevům a faktům, a tím i pro obecné zvýšení jazykové kultury. Ze strany bohemistů bylo pro zlepšení tohoto stavu mnoho vykonáno, a to nejenom popularizací výsledků vědeckého poznání českého jazyka, ale i v přímé praktické jazykové péči, v posledních letech pak přímo programovým zintenzívněním činnosti na úseku jazykové kultury i úsilí o zkvalitnění jazykového vy[267]učování.[4] Konečně i konference o spisovné češtině a jazykové kultuře i vydaný sborník jsou součástí soustavné a uvědomělé činnosti tohoto druhu.
Naše poznámka o relativně pomalém prosazování původní domácí teorie spisovného jazyka v obecném kulturním povědomí není ovšem nijak v rozporu s tím, že pro jazyk sám, pro češtinu je uplynulé půlstoletí obdobím velkého vzestupu a rozvoje spojeného se vzestupem a rozvojem národního společenství, jak to ve sborníku v závěru své jubilejní stati Padesát let spisovné češtiny v samostatném státě (s. 19—29) konstatoval Jar. Bělič: (Náš jazyk) „měl sílu vítězně překonávat omezující a brzdící působení pochybených teorií i různé výkyvy a úskalí, jež se vyskytovaly na cestě vývoje společenského, a hladce překlenout také násilnou přervu z doby okupační“. Právě přežívající, anachronistické tendence puristické na jedné straně a nedostatky v užívání jazyka, v jeho fungování na straně druhé jsou v rozporu s existencí kultivovaného, vytříbeného a bohatě diferencovaného jazyka, schopného dobře sloužit potřebám všech oblastí společenské praxe.
Na nedostatky v užívání jazyka upozornily z různých pohledů vlastně všechny stati zabývající se současným stavem češtiny. Na oblasti, v kterých se zvláště projevují, poukazuje v úvodu i stať Al. Jedličky, Vývojová dynamika současné spisovné češtiny (s. 31-45) a naznačuje obecně i jejich hlubší příčiny: „můžeme je hledat vůbec ve vztahu národního společenství k jazyku, v poměru představitelů jeho politického i kulturního života ke kultuře vyjadřování, v celkové politické i společenské atmosféře, v chybách a nedostatcích jazykové výchovy školské aj.“ V těchto oblastech se tedy jazykověda, jazykovědná teorie i její praktické uplatňování stýká velmi těsně s problematikou obecně společenskou. Spolupráce jazykovědy s dalšími obory společensky orientovanými při komplexním výzkumu jazyka jako společenského jevu a při studiu postojů určitých společenství (popř. i jednotlivců) k jazyku, k různým jeho útvarům a složkám apod. je nezbytná.
Poměrně složitá situace na našem jazykovém území a v našem jazykovém společenství takovýto komplexní sociolingvistický přístup zvlášť vyžaduje. Značná odlišnost jazyka spisovného od jazyka, kterým se běžně mluví, vyvolává např. potřebu velmi podrobné analýzy společenských podmínek pro užívání spisovného jazyka i z hlediska [268]jednotlivých mluvčích. Předpokládá to, jak ve své stati Kultura mluvených projevů (s. 47-59) postuluje Frant. Daneš, vytvoření sociologické typologie situací jazykového styku. Situaci komplikuje i to, že přes zřetelnou expanzi obecné češtiny, nadnářečního útvaru dominujícího ve funkci jazyka běžně mluveného, trvá dosud výrazná diferenciace místní, územní, zvláště mezi prostředím českým a moravským; v sborníku se touto problematikou podrobněji, a to se zvláštním zřetelem k Moravě, zabývá dále stať J. Chloupka O sociální a územní rozrůzněnosti češtiny (s. 61-71) a zčásti i V. Michálková ve svých glosách k aktuálním otázkám jazykové kultury (s. 113-124).
Vývojový pohyb v současné češtině — zachycený a ve všech jazykových rovinách podrobně dokumentovaný v citované již stati Jedličkově — není tedy jen projevem dynamičnosti v systému jazyka, ale přispívá k němu i působení činitelů vnějších, mimojazykových. Připomeňme si konečně, že známý a vžitý už (Havránkův) termín demokratizace spisovného jazyka zahrnuje obě stránky věci: označuje sám vlastní proces v jazyce probíhající i jeho společenskou podmíněnost a také jeho výsledky projevující se v jazyce — zvláště neutralizací prvků původně nespisovných, i ve společnosti — rozšiřováním okruhu uživatelů spisovného jazyka.
Jeden z nejvýznamnějších kladů konference a nyní i vydaného sborníku je v tom, že i při přístupnosti podání se tato vlastní složitá problematika nijak podstatně nezjednodušuje, že většina statí — i přes jasné závěry — je založena především problémově. Nejenom slovně, ale i svým vlastním pojetím nabádají tak tyto stati k hlubšímu přemýšlení o jazyce. Platí to výrazně i o stati Mil. Jelínka zabývající se stylovým rozpětím současné spisovné češtiny (s. 73-87) a používající i nových přístupů k těmto otázkám, i o stati K. Hausenblase Čeština v dílech slovesného umění (s. 89-101). Vlastní výklad o poměru uměleckého jazyka k jazyku mimo slovesné umění a o uplatňování tohoto vztahu v uplynulém půlstoletí v dílech českých spisovatelů doplnil autor i obecnou úvahou o postavení jazyka v umělecké literatuře a o specifičnosti této oblasti a uzavřel inspirativní poznámkou o užitečnosti „práce s textem“ ve škole.
Součástí sborníku jsou i oba referáty zaměřené výlučně k problematice školské (časopisecky publikované v ČJL, viz pozn. 2), určené především učitelské části posluchačstva. Stať Frant. Svěráka (s. 125-132) naznačuje hlavní složky jazykovědného vzdělání učitele češ[269]tiny, nutné, podle mínění autora, k úspěšnému působení na střední škole. Autor klade důraz na to, aby vedle hlubokých znalostí o současné češtině získávali vysokoškolští posluchači při studiu i prohloubenější znalosti z historie jazyka a z české dialektologie a širší slavistický rozhled. Domníváme se, že konference v celé šíři sama pověděla velice mnoho k orientaci studia současného jazyka. Stať Vlad. Šmilauera, nazvaná lakonicky Profil češtináře (s. 133-140), je založena na tezi: „Nikdy bychom nedosáhli možného, kdybychom vždy znovu a znovu neusilovali o nemožné.“ Načrtává velmi konkrétně obraz ideálního učitele češtiny: znamenitého odborníka, vynikajícího pedagoga a charakterního člověka. Dodejme k tomu jen, že větší nebo menší uplatnění učitelů mateřského jazyka, i těch, kteří se blíží Šmilauerovu ideálu, záleží do značné míry i na postavení češtiny ve vzdělávacím a výchovném procesu vůbec. Na to velmi důrazně upozornily publikované závěry z konference (čtenářům NŘ známé z roč. 1969, s. 180n.) vytyčující úkoly v oblasti jazykové kultury a jazykového vyučování. Splnění těchto úkolů, které na pozadí současné situace v této oblasti nastiňuje explicitně stať Al. Sticha (s. 103-112), a zvláště vytvoření podmínek a předpokladů pro jejich splnění závisí ovšem jen z menší části na pořadatelích a účastnících konference samé. Je to v podstatě záležitost celospolečenská, spjatá s celým dalším vývojem naší národní společnosti.
I tak uspořádání konference a pohotové publikování referátů na ní přednesených bylo a je velmi významným příspěvkem k prohloubení znalostí o našem mateřském jazyce u širokého okruhu těch, pro které je péče a starost o něj životním povoláním. Zároveň je i dokladem o společenské angažovanosti naší jazykovědné bohemistiky.
[1] Viz podrobnou zprávu v NŘ 52, 1969, s. 177—198; tam i shrnutí diskuse.
[2] Viz NŘ 51, 1968, s. 257—269 a 52, 1969, s. 65—176, dále Český jazyk a literatura 19, 1968—69, s. 241—249 a s. 337—343.
[3] J. Bělič, F. Daneš, K. Hausenblas, B. Havránek, J. Chloupek, A. Jedlička, M. Jelínek, V. Michálková, A. Sticlh, F. Svěrák, V. Šmilauer, Kultura českého jazyka, Severočeské nakladatelství, Liberec 1969, 157 s.
[4] Srov. např. jen v NŘ zprávu o iniciativě Akademie v otázkách jazykové kultury, 50, 1967, s. 39n., elaborát ÚJČ o vyučování mateřskému jazyku na našich školách, tamtéž s. 65—77 aj.
Naše řeč, volume 53 (1970), issue 4-5, pp. 265-269
Previous Miloslava Knappová: O jméně a příjmení z hlediska praxe
Next František Cuřín: Sborník filosofické fakulty brněnské university
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1