Časopis Naše řeč
en cz

Několik glos k aktuálním otázkám jazykové kultury

Věra Michálková

[Články]

(pdf)

-

0. Vědomá péče o jazykovou úroveň projevů má v našich kulturních tradicích odedávna své pevné místo. Uplatňovala se jak ve smyslu kladném, tak i záporném. Z příznivě se projevujících snah o zlepšení vyjadřování stačí ze starší doby připomenout např. části Husových kázání věnovaných řeči Pražanů, významnou teoretickou i praktickou činnost bratrských překladatelů Kralické bible, Blahoslavovy výklady a nabádání v jeho gramatice atd. Negativní působení na jazyk zůstalo svázáno s nezřídka neodbornou, zato však důtklivě uplatňovanou činností jazykových oprávců a brusičů zejména v druhé polovině minulého století, ale i v první čtvrtině našeho věku.

Nová doba s sebou ovšem přinesla i nové, nepochybně účinnější formy různých poučení o jevech ze všech rovin jazykové stavby. Jen ve stručnosti připomeňme přednášky, kursy, semináře a jiné podoby dalšího jazykového vzdělávání pro odborné pracovníky, množství statí s jazykovou tematikou v novinách a časopisech, rozhlasové a televizní relace o aktuálních jazykových otázkách, určených převážně pro širší veřejnost, aj.

Soustavná péče o jazykovou kulturu se soustřeďuje především v Ústavu pro jazyk český v Praze a v jeho pobočce v Brně, kde řadu let pracují jazykové poradny. Ve své činnosti se věnují hlavně výkladům a popularizaci výzkumů, které se zabývají některými jevy a prostředky našeho současného jazyka, územně i společensky bohatě diferencovaného, a jejich funkčně stylovým uplatněním. Zároveň se řeší některé aktuální problémy současné jazykové praxe (např. terminologické), provádí se jazyková kritika, revidují se texty zákonů aj. Z pracovních zkušeností v těchto oblastech bychom rádi připojili k otázkám jazykové kultury několik obecnějších poznámek.

 

1. O národním jazyce. Chceme-li se zabývat kulturou současného vyjadřování, musíme se snažit postihnout celý soubor útvarů, který obvykle nazýváme národní jazyk, tj. spisovný jazyk, [168]místní a sociální nářečí i útvary nadnářeční. Ovšem národní jazyk jako celek sotva může být předmětem našich poznámek. Teprve zkoumáním jednotlivých „dílčích“ struktur, jako jsou spisovný jazyk, interdialekt, místní nářečí ap., a jejich vzájemných vztahů lze do různé míry postihnout i analyzovat a hodnotit jeho jednotlivé jevy. Tyto výsledky je pak možno konfrontovat s výsledky výzkumů jiných národních jazyků. Tak lze např. v oblasti téhož národního jazyka porovnávat hláskoslovný systém spisovného jazyka a některého místního nářečí, slovní zásoby místních nářečí navzájem ap., v oblasti mezijazykové např. spisovnou češtinu a spisovnou francouzštinu, běžně mluvenou češtinu a běžně mluvenou francouzštinu ap.

Dílčí struktury uvnitř národního jazyka lze nadřazovat a podřazovat, např. směrem „zdola nahoru“ takto: (místní) nářečí středoopavské, nářečí lašská, nářečí česká v širším slova smyslu, obecná čeština, spisovná čeština; to je důležité hlavně z metodologických důvodů. V rámci každé z uvedených „dílčích“ struktur je pak třeba počítat s jistou jí vlastní úrovní kultury vyjadřování, plynoucí mimo jiné už z toho, že každá tato struktura má své vymezené pole fungování. Např. středoopavské nářečí slouží při dorozumívání v soukromém hovoru lidí asi 20 obcí na Opavsku, lašská nářečí při dorozumívání o věcech denního života mezi lidmi širokého územního pruhu na severovýchodní Moravě při česko-polské hranici, kdežto spisovný jazyk je společný nástroj dorozumění pro příslušníky všech jazykových vrstev všech nářečí českého jazyka (místních i sociálních); vedle toho má i národně reprezentativní charakter.

 

2. O tzv. jazyku prestižním a neprestižním. V některých novějších vědeckých pracích se zkoumají projevy nejen po stránce čistě jazykové, nýbrž i nejazykové, např. sociologické, psychologické aj.[1] Vznikají nové mezivědní obory jako sociolingvistika, psycholingvistika[2] ap., které sledují kromě vlastní jazykové povahy projevů také uplatnění rozmanitých vlivů nejazykových, např. společenských a duševních. Ve studiích z oblasti sociolingvistiky se hojně užívá označení prestižní pro jazyk spisovný a neprestižní pro ostatní útvary národního jazyka, zvl. místní nářečí.[3] Naopak lze říci, že se [169]jazyk prestižní vyznačuje svou významnou celospolečenskou (celonárodní) platností, kdežto jazyk neprestižní se uplatňuje jen v některé oblasti národního společenství.

V předchozí glose jsme naznačili, do jaké míry je vnitřně diferencován národní jazyk. Zcela jednotný však není ani jeho nejvyšší útvar, jazyk spisovný; jsou v něm vrstvy generační i vrstvy „podle sociálních funkcí (podle stylu)“.[4] Přesto však, jak jsme uvedli výše, bývá spisovný jazyk jako celek označován jako útvar prestižní na rozdíl od útvarů neprestižních, především místních nářečí. V denní dorozumívací praxi fungují nezřídka oba útvary (prestižní jazyk spisovný i neprestižní místní nářečí) vedle sebe a navzájem na sebe působí. Stále totiž ještě značný počet mluvčích, zvl. na Moravě hovoří v soukromém prostředí svým místním nářečím (někdy s prvky interdialektu), mimo toto prostředí pak usilují o projev spisovný; takováto „dvojjazyčnost“ je už sama o sobě živnou půdou pro rozmanitá ovlivňování prostředků jednoho útvaru prostředky útvaru druhého. Nezřídka tak dochází k narušení oné — z hlediska kultury vyjadřování tolik žádoucí — stability vyjadřovacích prostředků. Je ovšem nasnadě, že je mnohem hojněji ovlivňován projev nespisovný projevem spisovným, jsou však známy i případy působení opačného.

Příkladů ovlivňování nářečí jazykem spisovným je bezpočet a není je tuším třeba ani uvádět. Pokud jde o působení nářečí na projev spisovný, uveďme alespoň jeden příklad z oblasti větné skladby (i když lze obdobné působení pozorovat i v ostatních mluvnických oblastech). Ve východomoravských nářečích se poměrně hojně vyskytují výpovědi s neurčitým neosobním činitelem, v nichž je slovesné příčestí v tvaru 3. os. jedn. čís. stř. rodu a činitel není formálně vyjádřen. Jde o výpovědi typu zabilo ho v Ostravě. Ve spisovném projevu by byl v obdobné výpovědi alespoň formální výraz to, ono, něco, tedy třeba zabilo ho to v Ostravě. Slyšíme-li však v jinak spisovném projevu vyjádření jako postrašilo ji na půdě, dělníky zavalilo ve výkopu ap. (tedy bez to, ono, něco), jde o porušení normy; způsobila je aktivní znalost blízce příbuzné jazykové struktury — místního nářečí. „Dvojjazyčný“ mluvčí užil bezděčně v projevu pronášeném jinak prestižním útvarem prostředku z útvaru neprestižního.

Kromě tohoto naznačeného vzájemného působení se zdá, že se v současném vyjadřování projevují dva základní, ale v jistém slova [170]smyslu protichůdné fakty. (1) Ve srovnání s generací starší dnes mnohem více mluvčích do různé míry aktivně ovládá spisovný jazyk. Těchto mluvčích přibývá, takže „pole působnosti“ spisovného jazyka na jedné straně roste. (2) Do rozmanitých situací, v kterých byl v době ještě poměrně nedávné jedině společensky možným a únosným dorozumívacím prostředkem spisovný jazyk, pronikají hojně na druhé straně nespisovné, obecně české i nářeční jazykové prostředky, a to bez funkčního důvodu; je tomu tak i u mluvčích, u nichž sotva lze předpokládat malou znalost přiměřených a vhodných jazykových prostředků spisovných (jde např. o projevy některých herců, publicistů, veřejných pracovníků ap.).

Zdá se, že současná jazykově společenská situace je zčásti jiná než situace před dvěma třemi desítkami let. Tehdy totiž např. venkovan mluvící běžně svým místním nářečím častěji usiloval při některých společenských příležitostech (jako byla různá jednání na úřadech, konverzace s člověkem z města ap.) o projev podle své představy spisovný. V současné době se stále hojněji setkáváme s projevy do různé míry veřejnými, které pronášejí mluvčí obecnou češtinou s některými jejími výraznými rysy, např. ej místo ý (í), ačkoli se spisovně vyjadřovat umějí. Současná produkce literární, divadelní a filmová využívá hojně uvedeného útvaru národního jazyka v dialogu a zčásti i v řeči autorské.[5] Zatímco však spisovná forma projevů působí v rozmanitých částech našeho jazykového území více méně citově neutrálně, jsou projevy naznačeným způsobem nespisovné (jsou-li mimo umělecký text) přijímány v různých oblastech našeho národního jazyka různě.[6] V Čechách nebývá jejich působení z hlediska citového většinou výrazněji nelibé, na Moravě se však taková vyjádření pociťují nezřídka jako citově ne zcela příjemná, mnohdy až jako poněkud obhroublá. Svědčí o tom časté spontánní reakce čtenářů i diváků.

Je nepochybné, že některé prvky podobného nespisovného vyjadřování pronikají do běžných projevů především mládeže (zvl. městské) i mimo vlastní území, v němž jsou jednotlivé jazykové jevy domovem. Z oblasti hláskosloví by tu bylo možno uvést např. í (ý) za é, ej za ý (řidčeji i í) zejména v koncovkách (srov.: to je jasný; kolem takovýho lesíka jedlovýho; takovej malej človíček; moh bejt, [171]lesejk, vozejk), které lze porůznu jednotlivě pozorovat v řeči mladých dokonce např. i v některých východomoravských městech. Nedomníváme se však, že by podobné ojedinělé jevy bylo možno v těchto případech hodnotit jinak než jako jakési ne zcela vědomé napodobení projevů některých u mládeže populárních osob, jako herců, zpěváků ap. Jde tu v podstatě o šíření jisté vyjadřovací „módy“, která vzniká v určité opozici vůči spisovnému vyjadřování a za podpory značně rozšířeného mínění, že toto nespisovné vyjadřování mnohem lépe odpovídá cítění a náladám mladých lidí.

 

3. O vědomém a nevědomém v jazyce. Každý autor projevu, ať už využívá k vyjadřování kteréhokoli útvaru národního jazyka, má svou vlastní více méně pevnou vyjadřovací bázi. Rozumíme jí souhrn vyjadřovacích aktivních automatizací a možností, které se uskutečňují prostředky jednotlivých mluvnických rovin a slovní zásoby jistého jazykového útvaru. Nemalá část potíží při správném funkčním hodnocení jednotlivých vyjádření a jejich částí pak plyne ze skutečnosti, že se struktura spisovného jazyka z určité části kryje se strukturou některého z nespisovných útvarů, v druhé části struktury se pak oba útvary od sebe liší. Tak např. část systému dlouhých samohlásek východomoravských nářečí je totožná se systémem spisovného jazyka (v obou je -é-, -ý-: dobré mléko, starý strýc), kdežto část se liší (spis. soud, oni vedou, východomor. súd, oni vedú). Rozdíly mezi zněním spisovným a nespisovným jsou v podobných případech tak výrazné a nápadné, že si je mluvčí téměř vždy uvědomují. Proto obvykle nedochází v rámci určitého útvaru ani k záměně jednoho znění za druhé, ani k bezděčnému užití některé nesystémové podoby (např. ve spis. projevu nelze říci Vołajú ho na súd).

Větší nesnáze působí skutečnost, že mnohých rysů svého vyjadřování si většina uživatelů jazyka není plně vědoma. Nebývá to u různých mluvčích ani stejné množství jednotlivých jevů, ani stejné jazykové jevy. V oblasti hláskosloví je např. obecně známo, že výslovnost dlouhého é je na Moravě užší než v Čechách (podobně i výslovnost ostatních dlouhých samohlásek), avšak vědoma je si toho jen poměrně malá část mluvčích. Naopak však to, že se vyslovuje skupina souhlásek s+h na počátku slova na Moravě zněle (zh, např. zhoda, zhazovat) a v Čechách nezněle (sch, např. schoda, schazovat), je poměrně známo. Obdobné vědomé a nevědomé jevy ve vyjadřování lze zjistit ve všech mluvnických oblastech projevu (srov. např. z ob[172]lasti skladby výpovědi typu kouřit nekouřím : kouřit, to já nekouřím) a jsou i v slovní zásobě (srov. např. české truhlář, vesnice, moravské stolař, dědina).

Je nasnadě, že každý posluchač reaguje na cizí projev na základě své vlastní vyjadřovací báze; uvědomuje si ty rysy, které nejsou totožné s jeho vlastními. V této souvislosti nemáme na mysli rysy individuální artikulační báze, nýbrž neindividuální mluvnické rysy některé struktury národního jazyka. (Např. nářeční dvojí l, tvrdé a netvrdé, vnímá ten mluvčí, který sám užívá l jediného; krátké samohlásky lašských nářečí „slyší“ většina mluvčích, kteří sami rozlišují samohlásky krátké a dlouhé ap.) Bylo by jistě užitečné sledovat vědomé a nevědomé rysy projevů jednak z hlediska mluvčího, jednak z hlediska posluchače. Nám však v této poznámce o podobné odlišení nejde; chceme pouze upozornit, že se ve většině projevů řada bezděčných a nevědomých činitelů uplatňuje, a to i v těch mluvnických oblastech, kde byly zatím jak tyto činitele, tak také jimi ovlivněné realizace předmětem zkoumání jen ojediněle anebo příležitostně.

Znalost rozmanitých rysů vyjadřování je u různých mluvčích mimo jiné patrně téměř přímo závislá na jejich jazykovém vzdělání. Na jedné straně se zdá mimo pochybnost, že mluvčí, kteří mají více teoretických vědomostí, jemněji rozlišují rozmanité rysy svých promluv. Na druhé straně však vědomé úsilí o projev po všech stránkách kultivovaný nese s sebou u některých mluvčích nebezpečí promluv s rysy projevů psaných, nebo dokonce s rysy knižními. Jejich promluvy se pak mnohdy vyznačují např. v oblasti skladby mluvnicky složitější stavbou výpovědí, než je obvyklé v běžných mluvených projevech, častějším užíváním podřadných souvětí apod. Dále lze jejich promluvy charakterizovat užíváním některých méně živých až poněkud zastaralých prostředků považovaných nezřídka ne zcela právem za jedině správné. Z oblasti tvarosloví by bylo možno v této souvislosti uvést např. výhradní užívání tvarů s koncovkou -i v 1. os. j. č. a v 3. os. mn. č. sloves typu „psát, dokázat“ (já) píši, (oni) píší, (já) dokáži, (oni) dokáží, ačkoli se tyto podoby pociťují jako knižní (charakterizuje je tak Slovník spisovného jazyka českého), místo běžného (já) píšu, (oni) píšou, (já) dokážu, (oni) dokážou.[7]

Mnozí zvláště vzdělanější mluvčí jsou si do určité míry vědomi [173]toho, je-li jejich projev po jazykové stránce kultivovaný, nebo ne. Vědí, že pro vyjádření své myšlenky využívají většinou mluvnických prostředků a slovních výrazů z jejich hlediska běžných, obvyklých, vedle toho že však znají a do svého projevu někdy zařazují i prostředky méně běžné, méně obvyklé. Jako zcela běžné, obvyklé jeví se např. mluvčímu, který se většinou dorozumívá svým nářečím, prostředky a výrazy jeho dialektu a ty dovede ve svých promluvách jemně a přesně rozlišovat. Jako méně běžné, méně obvyklé se mohou v jeho projevech uplatňovat prostředky a výrazy např. spisovné nebo domněle spisovné, které však už mluvčí vždy zcela přesně a dosti jemně rozlišit nedovede. Přesto však mají v jeho povědomí své v jistém slova smyslu význačnější postavení právě tyto „cizí“ prostředky spisovné nebo domněle spisovné, kdežto prostředky jeho vlastního běžného dorozumění (nářečí) mu připadají jako obyčejné, a tedy méně kultivované. V této jisté kolizi v užívání obojích prostředků jsou pak nezřídka kořeny rozmanitých křečovitých a šroubovaných vyjádření právě v těch situacích, kdy mluvčímu na jazykové stránce jeho projevu zvláště záleží. (Např. já to béřu na sebe, to jest pravdou, ve Valašských Kloboucích, byl přistihnutý při krádeži ap.)

Jak je zřejmé, nemusí vést každé usilování o kultivované vyjadřování vždy k uspokojivým výsledkům. Přesto však je třeba, abychom si více a soustavněji všímali vědomého a nevědomého, bezděčného v úhrnu našich promluv a obojí se snažili postupně navzájem odlišovat i hodnotit, zvláště ve vztahu k ostatním složkám a rysům promluv. To je mimo jiné užitečné i pro celkové zvyšování kultury vyjadřování.

 

4. O správném a nesprávném ve spisovném jazyce. V poslední době se nejednou objevil ve veřejnosti názor, že není dosti jednoznačně stanoveno, co je z jazykového hlediska správné, a co nikoli. Šlo přitom o případy, kdy lze sotva prohlásit jedno vyjádření za jazykově správné, kdežto jiné za jazykově nesprávné. Praxe se tu mnohdy dožadovala souboru jednoduchých mluvnických a pravopisných pravidel vyjádřených v kostce onou známou formulí nikoli…, nýbrž…, doplněných popř. výčtem výjimek.

S požadavkem, aby byly stanoveny jednoznačné a pevné zásady pro vytváření jazykově správných konkretizací, lze zajisté jen souhlasit. Při vyjadřování, a zvláště při jeho hodnocení lze, pokud jde o jeho správnost, jen zčásti uplatňovat „nejazyková“ měřítka, např. racionálně logické, zmíněné už psychologické aj. Mluvíme-li např. o mě[174]řítkách racionálně logických, nemáme na mysli, zůstaneme-li třeba v oblasti pojmenování, jen jisté výjimečné případy, jako básnická oxymóra typu zářivá tma, ticho křičí ap., nýbrž především rozmanité běžné významové posuny a postupné ztráty motivace různých pojmenování. Jde o případy jako zelené modráky, dřevěná kobylka ap. na jedné straně a o řady synonymních výrazů pro označení jedné skutečnosti na straně druhé (srov. např. řadu adjektiv: proměnný, nestálý, kolísavý, vratký, proměnlivý, labilní, indiferentní, střídavý, vrtkavý).

Kdybychom se tu totiž řídili jen zásadami racionálně logickými, sotva bychom existenci obou typů vyjádření (a tedy i obojích prostředků) ubránili. Bylo by např. možno proti jejich užití namítat, že nelze uvedeným způsobem „spojovat“ dva výrazy, jejichž významy si navzájem (zdánlivě) odporují (tma „nemůže“ zářit, modré pracovní kalhoty „nemohou být“ zelené).

Ostatně zcela bez problémů není ani obsah pojmů správné — nesprávné ve vlastní oblasti jazyka, neboť se mu nerozumělo a dosud vždy nerozumí stejně. Stačí připomenout, že se v různých dobách uplatňovala různá kritéria pro hodnocení správnosti jazykových prostředků.

Není tedy divu, že současná teoretická jazykověda i praktické jazykové poradenství stále hojněji spíše osvětlují charakter jazykových prostředků, upozorňují na vztah k jiným prostředkům a na míru i způsob jejich fungování; stále méně se proto cokoli „přikazuje“ nebo „zakazuje“. Ve vývoji jazyka se sice většinou daří odhalovat pravděpodobný průběh dalšího vývinu jistého prostředku, přesto však někdy (z hlediska současné kodifikace jazykové normy) i zřetelná nesprávnost, popřípadě některý mluvnicky zřejmě nesprávný novotvar v našem vyjadřování alespoň krátkodobě zakotví. Jako příklad uveďme výraz plynofikace. Jsme si zajisté vědomi nesprávnosti takovéhoto tvoření pojmenování. Uvedený nedostatek je však převážen výhodou, že vznikl výraz jednoslovný. Pokus nahradit jej jazykově ústrojným pojmenováním víceslovným (zavedení nebo zavádění plynu) je pro tuto praktickou přednost prozatím odsouzen k neúspěchu.

Osud výrazu plynofikace není ojedinělý. Zdá se, že se v kultuře současného vyjadřování projevuje mimo jiné i jistá rozumná míra tolerance, která zabraňuje, abychom se ocitli na jedné straně v nebezpečí nepružné puristické praxe. Uvedený výraz však na druhé straně stojí tak jako tak na okraji slovní zásoby; zdá se velmi pravdě[175]podobné, že až skončí plánované hromadné instalace plynového vedení, bude se opět v jednotlivých případech mluvit o zavedení nebo zavádění plynu.

 

5. Závěr. V předchozích poznámkách šlo hlavně o upozornění, že je užitečné jednotlivé prostředky vlastního vyjadřování dobře znát. Teprve pak je možno je co nejjemněji rozeznávat, navzájem odlišovat, po jazykové stránce hodnotit a co nejlépe si z nich při vytváření promluv vybírat. Ukazuje se totiž, že už sama schopnost jemně rozlišovat jazykové prostředky a vhodně jich využívat do velké míry zaručuje dobrou úroveň jazykových projevů.

Nedomníváme se zajisté, že by jakkoli důtklivé výzvy a naléhavá přesvědčování o nutnosti a užitečnosti kultivovaného vyjadřování mohly samy o sobě výrazněji přispět v širší veřejnosti k vědomé péči o jazykový projev. Zato však četbou a poslechem přijímané skutečně kultivované vyjadřování může působit jako do značné míry stabilizující, upevňující činitel při vlastním vyjadřování sice nepřímo, ale tím bezpečněji. Je přece známo, jak se snadno přejímají některé „hotové“ části řeči, i to, jak se za příznivých společenských okolností náhle zvýší jejich frekvence (někdy až přespříliš). Z doby poměrně nedávné bychom mohli jako jazykově nezávadný příklad uvést spojení získat nebo mít prostor pro něco nebo k něčemu (např. z novin musíme mít dostatečný prostor pro uskutečňování polednové politiky). Je však nasnadě, že se ujímají i vyjádření, kterým je po jazykové stránce co vytýkat (srov. rovněž nepříliš staré administrativně slangové obraty jako nahlásit požadavek, nárokovat další změny, vyrozborovat situaci, zapapírovat všechny body usnesení ap.).

Na závěr těchto poznámek zbývá ještě položit si otázku, jaké úkoly při zvyšování kultury vyjadřování stojí před těmi, kdo se zabývají jazykovou teorií i praxí. Jsou především dva. (1) Stále podrobněji a všestranněji jazyk poznávat a (2) toto poznávání zprostředkovávat. Předmětem jazykového studia a jazykové kritiky by měly být projevy spisovné i nespisovné, mluvené i psané, jazykově kvalitní i nekvalitní. Na základě jejich rozboru by se patrně dařilo odpovídat mimo jiné i na otázku, proč se stále hojněji, jak jsme se už o tom zmínili, uplatňuje v rozmanitých situacích nespisovné vyjadřování. Na konkrétních dokladech by se ukázalo to, co zatím spíše jen tušíme, totiž že tu jde o jeho specifické funkční uplatnění. Jazyková kritika by zajisté neměla záležet jen v upozorňování na roz[176]manité mluvnické a jiné uvedené nedostatky, nýbrž měla by usilovat o postižení jazykového charakteru zkoumaných projevů v celé šíři. To by byl její nejcennější příspěvek k zvyšování kultury vyjadřování.


[1] Srov. např. literaturu uvedenou v mém čl. K interferenci jazykových útvarů v současnosti, SaS 29, 1968, s. 369—379.

[2] O sociolingvistice srov. čl. J. Krause v NŘ 52, 1969, s. 22n.

[3] Srov. stať J. Chloupka O sociální a územní rozrůzněnosti češtiny, zde na s. 141n.

[4] Srov stať B. Havránka, zde na s. 65n.

[5] Srov. o této problematice čl. K. Hausenblase, zde na s. 127n.

[6] Srov. o tom i v stati Fr. Daneše, zde na s. 95n.

[7] Další cenný materiál srov. v Dotazníku o spisovné mluvnické normě (vydal Ústav pro jazyk český ČSAV r. 1955).

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 2-3, s. 167-176

Předchozí Alexandr Stich: Současné úkoly jazykové kultury

Následující Konference o spisovné češtině a jazykové kultuře

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1