Časopis Naše řeč
en cz

Teorie spisovného jazyka

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Teorie spisovného jazyka je na jedné straně v oblasti celého jazykovědného bádání sice mladou disciplínou, ale na druhé straně filologické zkoumání v širokém smyslu slova od svého začátku hledělo především k projevům spisovným. Zpočátku to byla vlastně jazyková interpretace takových projevů, které pro své stáří se stávaly ne plně srozumitelnými, a později úsilí o to, aby spisovné projevy, řečnické nebo psané, měly stylovou úroveň, aby vyhovovaly stylistickým ideálům, které lze shrnout pod pojem „elegantia (sermonis ‚řeči‘)“. Třetí zaměření zájmu o jazyk se pak snažilo stanovit určitá pravidla (dnes bychom řekli kodifikaci), která je uživatel jazyka povinen zachovávat. Z tohoto hlediska můžeme tedy právem říci, že filologická práce se spisovným jazykem je velmi stará, měla však jednu společnou slabinu: nebyl v ní diferencován spisovný jazyk od jazyka vůbec.

Lingvistika jako věda, jak víte, začala teprve koncem 18. a začátkem 19. století; vyvíjela se jako věda historická a v průběhu 19. století kladla stále větší důraz na odhalení a stanovení vývoje jazyka a zákonitostí tohoto vývoje. V rámci této školy historické se spisovný jazyk dostával na okraj bádání. I když na počátku lingvistického bádání byl předmětem a materií studia jazyk spisovný, záhy se toto bádání obracelo k minulým etapám a spisovný jazyk, zvlášť pro novou dobu, do značné míry podceňovalo; proklamovalo, že pro ně předmětem studia je přirozený jazyk, a spisovný jazyk bralo za jazyk umělý. Tehdy ovšem tato antinomie přirozený a umělý jazyk měla jiný význam, než má v dnešní moderní lingvistice (kdy umělým jazykem se myslí jazyk logicko-matematický a přirozeným ten jazyk, resp. ty jazyky, které z empirie známe).

K tomu, aby současný spisovný jazyk se stal plně hodnotným předmětem vědeckého bádání, bylo potřeba změnit základní metodické principy lingvistického bádání. Bylo třeba postavit se na stanovisko funkční, na stanovisko, jaké úkoly má jazyk vůbec i v konkrétních jazykových projevech a za jakým účelem a [66]v jaké situaci užíváme jazyka spisovného. A konečně musel se předmětem lingvistického bádání stát nejen vývoj jazyka, nýbrž určitý jeho stav, musela se uplatnit antinomie, jak je dnes běžné, diachronního a synchronního pohledu na jazyk, a především synchronního, který se obrací k současnému jazyku. Synchronní postup neznamená, že předmětem jeho je jen současný jazyk, ale prostě jeho stav v dané době; úplné poznání jazykové skutečnosti pro synchronní bádání je ovšem dáno především v současném jazyce. Teprv tyto nové principy umožnily budovat skutečnou teorii spisovného jazyka, která učinila ze spisovného jazyka specifický předmět vědeckého bádání lingvistického. Tento vývoj se připravoval v lingvistice od prvých desítiletí 20. století, ale vykrystalizoval se u nás zhruba před 40 lety. Toto první vykrystalizování teorie spisovného jazyka se postavilo na stanovisko, že spisovný jazyk je specifický útvar národního jazyka jako jazykového celku.

Toto specifikum spisovného jazyka se v počátcích tohoto učení často označovalo jako jeho „autonomnost“. Zdůrazňovala se odlišnost spisovného jazyka od ostatního jazykového celku. Jistě toto zdůrazňování autonomnosti spisovného jazyka v jazykovém celku neslo v sobě určitou hyperbolu; jako každá nová teorie, když vystoupí, vystupuje zpravidla se snahou podstatně, markantně se diferencovat od postupu dosavadního. Přesto specifičnost spisovného jazyka zůstává pro nás podstatným znakem spisovného jazyka. V čem vidíme tuto specifičnost spisovného jazyka? Zde si troufám vrátit se k staré své formulaci — přednesl jsem ji na prvním sjezdu středoškolských profesorů v r. 1929, tedy opravdu před 40 lety a v této místnosti, nehledě potom ke známým diskusím v 30. letech, které proběhly všechny v této posluchárně při temperamentním tehdy diskusním fóru —, že toto specifikum spisovného jazyka je v bohatších, všestrannějších úkolech spisovného jazyka, které souvisí s větším a širším funkčním rozrůzněním spisovného jazyka. A druhý specifický rys je uvědomělejší a závažnější poměr k normě.[1] Oba znaky [67]jsou převážně kvantitativní a ne znaky kvalitativní, ale na hranicích změny kvantity v kvalitu. Ale musím i dnes říci, že jsou to podstatné znaky spisovného jazyka. Vyplývají ovšem ze základní úlohy spisovného jazyka, totiž z toho, že je to jazyk vyjadřování a sdělování společného celému společenskému celku daného národního společenství. A potřebami tohoto společenství jsou podmíněny úkoly spisovného jazyka, jsou tedy určeny i sociálně. Zde už vidíme, že každé bádání o spisovném jazyce má v sobě také určité složky sociologického poznání a hodnocení obecných i konkrétních úkolů spisovného jazyka.

K těmto dvěma základním specifickým znakům spisovného jazyka je třeba dodat ještě tři specifické znaky další. První z nich těsně souvisí s tím, co jsme již řekli. Jestliže je spisovný jazyk specifickou formou vyjadřování a sdělování společnou určitému národnímu celku pro jeho kulturní a společenské úlohy a potřeby, plyne z toho také jeden důležitý úkol, funkce spisovného jazyka — reprezentativní, národně reprezentativní funkce spisovného jazyka, nebo jak někteří badatelé říkají, „prestižní“. K této funkci se ještě vrátíme a je pochopitelné, že nemůžeme k ní nehledět, i když tehdy před 40 lety vystupující nová teorie spisovného jazyka ne dost plně k této funkci přihlížela. A další dva znaky jsou tyto: Jeden je obsažen v samém termínu spisovného jazyka v mnoha jazycích — langue littéraire, jazyk literaturnyj atd. —, totiž že jde o jazyk literatury, především krásné literatury. Tato úloha je zastoupena už v bohaté stupnici základních funkcí spisovného jazyka, ale chci tento úkol ještě zvlášť vytknout. Proč? Protože v krásné literatuře má jazyk nejen úlohu vyjadřování a sdělování, nýbrž je i činitelem tvůrčím, složkou umělecké výstavby, struktury slovesného díla. Při vytváření projevů vědeckých nebo odborných je přední otázkou obsah a jeho jazykové vyjádření, ale u literatury krásné je jazykové vyjádření přímo vnitřní složkou i estetické výstavby díla. Mohli byste namítnout, že tuto tvůrčí úlohu má jazyk vůbec ve své obecné funkci poznávací a formující naše myšlení. Ale přece jenom v podstatě vždy můžeme rozlišovat jazykovou podobu a obsah, kdežto v literárním tvoření poměr formy a obsahu je jenom dialektický, jeho obě stránky jsou v literárním díle neoddělitelné.

Druhý znak, který pro nejširší veřejnost a zvlášť v historickém vývoji byl vždy dost významný, je obsažen v tom termínu, který my užíváme, „spisovný jazyk“ (je to, jak víte, překlad německého ter[68]mínu Schriftsprache); jedním ze znaků spisovného jazyka je jeho psaná podoba. Je pravda, že z hlediska dnešního spisovného jazyka je psaná podoba imanentním znakem spisovného jazyka. V dnešní době těžko můžeme oddělit grafický obraz od ponětí spisovného jazyka. Když z hlediska psychologického rozebíráme představu slovních prostředků a chtěli bychom si slovo skutečně představit, je optický obraz, nechci tvrdit obecně, ale velmi často podstatou této představy. Z toho také plyne, proč se tak nemile přijímají změny pravopisné. Jsou-li učitelé, zvlášť nižšího školství, zpravidla příznivci změn, širší veřejnost je obvykle proti změnám. Proč? Protože optický obraz spojený s jazykem se změnami narušuje. — Ovšem vždycky jsme zdůrazňovali a musíme zdůraznit i zde, že spisovný jazyk není jen jazyk psaný, nýbrž že je to i jazyk mluvený ve svých kulturních úlohách a že to platí i pro dnešek a pro dnešek snad ještě markantněji než pro dobu před 50 nebo 40 lety, protože dnes nabyly mluvené projevy mezi hromadnými sdělovacími prostředky značně význačné místo. A jdeme-li zpět do vývoje spisovných jazyků, vidíme, že v minulosti, jak víme z historie jazyků spisovných, často předcházela mluvená kulturní podoba jazyka jazyku psanému.[2] U těchto historických perspektiv se nechci zdržovat, ale jen chci zdůraznit to, že i když nemůžeme odtrhovat od spisovného jazyka grafickou jeho složku, že rovněž nemůžeme omezovat spisovný jazyk na psanou podobu.

Zároveň také chci přitom na jednu věc upozornit — i když do historického vývoje zde nechci zabíhat —, že nemůžeme obraz dnešního spisovného jazyka, který si vytváříme, anebo jeho definici platnou pro současnost přenášet na minulá období. Už např. poměr psaného a mluveného jazyka se měnil v průběhu vývoje, ale měnily se i samy úkoly, rozpětí úkolů spisovného jazyka, měnili se jeho nositelé a adresáti. Mluvíme-li dnes o spisovném jazyku jako o společném vyjadřování a sdělování v daném národním celku, musíme si uvědomit, že byly také doby, kdy spisovný jazyk se netýkal daleko tak celého sociálního rozvrstvení dané společnosti a že měl v ní postavení dost exkluzívní.

Díváme-li se na spisovný jazyk především z hlediska jeho úkolů a z hlediska nositelů spisovného jazyka, nikoli adresátů [69]a připouštíme-li jeho jistou exkluzívnost v minulosti, mohli bychom dojít k závěru, že takovéto úkoly nemusí plnit jen vlastní národní jazyk a že to byly i mezinárodní jazyky, které tyto úkoly plnily. A plnily je dobře. Zůstaneme-li jen v evropské oblasti, víte, že to byl pro značnou část Evropy a dokonce mimo hranice Evropy řecký jazyk, že to byl v podstatné části evropských zemí dlouhá staletí latinský jazyk, že tuto úlohu měl církevněslovanský jazyk v značné části slovanského území ap. Ovšem na jedné straně tato určitá mezinárodnost prospívala rychlejšímu a územně rozsáhlejšímu sdělování, mnohem širšímu dosahu sdělení. Na druhé straně byl zde rozdíl mezi nositelem a adresátem, a i když v starší době nositelé spisovného jazyka byli do jisté míry sociálně omezeni, přece je značný rozdíl, jestliže tuto úlohu kulturního jazyka plnil domácí, řekněme moderně národní jazyk proti jazyku mezinárodnímu. U jazyka mezinárodního, u latiny ap., byl dosah u adresátů zhruba totožný s jeho omezenými nositeli, kdežto u jazyka domácího — teoreticky vzato — adresáti byli neomezeni (konkrétní omezení pak už víc souvisí s obsahem sdělení než se samou jazykovou podobou).

Tedy vidíme, že požadavek vyjádření a dosahu sděleného u mezinárodního jazyka měl jisté své přednosti, ale měl také svá omezení, co se týče srozumitelnosti, přístupnosti všem vrstvám příslušníků národního celku. Přirozeně s postupujícím uvědoměním národním musel vystoupit jako konkurent takovémuto nadnárodnímu jazyku jazyk domácí, národní, a čím dále, tím více se stával, jak jsem se už zmínil, reprezentantem národního celku; vždyť jazyk je jeden ze znaků, kterým se národ od národa liší.

Tím jsme dospěli k první antinomii, mezinárodnosti a národnosti, prvků mezinárodních a prvků domácích; mluvíme-li i o prvcích, zužujeme tuto antinomii. Necháme stranou fakt, že mezinárodní jazyky jsou staré a pokusy o ně stále existují. V přítomné době stoupá opět tendence k společnému mezinárodnímu vyjadřování; realizuje se dvojím způsobem. Jednak existují jazyky, které usilují o prestiž mezinárodnosti nebo je jim prostě přiznávána — to se však netýká našeho tématu —, jednak v každém jazyce, zvláště ve spisovném, se uplatňuje antinomie mezi prvky národními a domácími; tento boj mezinárodních a domácích prvků probíhá v jazyce stále. V tom existuje jistý protiklad uvnitř každého spisovného jazyka, který má i svou starou tradici, a právě naše doba klade opět značný důraz na usnadnění mezinárodního porozumění a tím i na meziná[70]rodní výrazy. Na jedné straně jsme svědky toho, že v průběhu 19. a 20. stol. přibývá spisovných jazyků domácích, a uvnitř již existujícího jazyka se rozvíjí snaha vyjadřovat se užíváním domácích jazykových prostředků, ale na druhé straně se uplatňuje zase stálá snaha o užívání prostředků mezinárodních.

Druhá antinomie uvnitř spisovného jazyka je poměr jednak přesnosti a dokonalosti vyjádření i potřeb vyjadřovat nové pojmy a věci, a jednak snahy udržet určité tradiční prvky v jazyce a jeho stabilitu. Obojí toto zaměření je ve spisovném jazyce plně odůvodněno. Předně spisovný jazyk, má-li dobře plnit úkoly, které na něj společnost klade, přirozeně má snahu podle charakteru těchto úkolů vyjadřovat se přesně, řekněme zde aspoň přiměřeně (přesnost je vyšší stupeň adekvátnosti, k tomu se ještě vrátím). Za druhé, spisovný jazyk je stále stavěn před nové a nové úkoly vyjadřovací, aby mohl vystihnout nové pojmy, nové věci, nové jejich chápání. Tedy toto zdokonalování jazyka podmíněné adekvátností vyjadřování i tyto nové jazykové prostředky se v jazyce odrážejí. Ovšem proti tomu stojí stabilita spisovného jazyka, která je přímo jeho imanentním znakem, protože spisovný jazyk potřebuje udržovat jistou tradiční, ustálenou podobu, ba k těmto novým prvkům vzniká často v okruhu mluvčích jistý odpor, protože dostává-li se do pohybu část jazykových prostředků, uživatel jazyka se někdy cítí poněkud dotčen, nebo ochuzen o něco tím, že najednou se vyskýtají v jazyce prostředky, především slovní, které jsou mu cizí. (Tím se dostáváme k další antinomii racionality a emocionality v jazyce, k níž se ještě vrátíme.) Ovšem jak stabilita, tak uvedené nové prvky patří jasně především do racionální složky jazyka, ale přesto stabilita nepostrádá složku emocionální, pokud ji chápeme jako subjektivní udržování tradice (s původním odporem k novotám). Díváme-li se však na stabilitu z hlediska základní podstaty spisovného jazyka, pak stabilita jako podstatný imanentní znak spisovného jazyka, jako podmínka jeho srozumitelnosti, náleží do složky racionální.

Přirozeně tyto antinomie ve spisovném jazyce se vyrovnávají a i hodnotící kritéria, ke kterým se ještě dostaneme, se musí snažit o vyrovnání těchto protikladů, o jejich rovnováhu. Je jasné, že různé sociální podmínky příslušných národních celků dávají v různých etapách přednost jedné nebo druhé straně. Je pochopitelné, jak jsem se mnohokrát o tom vyjadřoval, že jazyky, které nikdy nepochybovaly o své samostatné existenci, jsou vůči inter[71]nacionálním prvkům vždycky shovívavější než jazyky národní, které se octnou v situaci, že bojují o svou existenci, o svůj samostatný jazyk. Ale i takovýto jazyk, dosáhne-li určité výše zřejmé stability a jeho uživatelé vědomí, že jazyk dobře plní své úkoly, staví se k těm cizím prvkům mnohem shovívavěji než v dobách jistého nebezpečí. Co se týče antinomie novot a tradice, je jasné, že tady jde skutečně o vnitřní boj a o nutnost vyrovnání, pro něž je výstižný Mathesiův termín „pružná stabilita“.[3] Spisovný jazyk potřebuje stabilitu, ale potřebuje také pružnost, protože jinak by dospěl k stagnaci. A spisovný jazyk, který by stagnoval, stal by se mrtvým jazykem, a chápeme-li spisovný jazyk jako živý současný jazyk, který má vyhovovat i novým úkolům a potřebám, tak nemůže stagnovat, musí se stále vyvíjet.

Třetí podstatnou antinomií v jazyce, kterou jsem už naznačil, je protiklad racionální a emocionální složky.[4] V zásadě je jasno, že snaha o internacionalismus, o přesnost jazyka, o plnění nových úkolů je více poplatná racionalitě a udržování tradičnosti pak emocionalitě; ta je nejen subjektivní, ale i intersubjektivní. Ovšem tím nechci zcela vyloučit, že často i úsilí o novoty, o internacionálnost ap. má také své emocionální složky.

Nyní bych se chtěl vrátit ještě k tomu, co jsem nazval výše bohatším repertoárem úkolů a bohatším funkčním rozvrstvením spisovného jazyka, a k tomu, proč jsem nazval normu spisovného jazyka pevnější, uvědomělejší a závaznější. Co se týče funkčního rozvrstvení spisovného jazyka, skoro se stydím opakovat roztřídění dnes takřka školské. Ale nemohu se tomu zcela ubránit, protože určitá fakta platí, i když byla pronesena před několika desetiletími. Přirozeně se toto ponětí funkčně stylového rozlišení spisovného jazyka dostalo do školy v podobě značně zjednodušené (každá školská učebnice musí do jisté míry zjednodušovat). Musíme si být vědomi, že poznáváme-li skutečnou složitost spisovného jazyka jako celku, vnitřní stylové jeho rozvrstvení nemůžeme posuzovat jen podle jednoho kritéria, že je [72]třeba několika kritérií a není možno najít klasifikaci, která by byla jenom jednorozměrná, ba zde by nestačil ani prostor dvourozměrný, skoro bychom řekli, že by bylo potřeba mít víc než trojrozměrný prostor, abychom tuto složitost celou vystihli. Tedy dnes už tradiční je rozlišení podle základních, mohlo by se říci komplexních úkolů nebo komplexu úkolů, na funkci prostě komunikativně sdělovací, u níž převahou je přirozeně mluvená podoba, na funkci sdělení odborného, odborných úkolů, u níž považuji stále za užitečné rozeznávat obecně pracovní jazyk a jazyk vědecký (do tohoto komplexu patří i jazyk žurnalistický), a konečně na komplexní úkol uměleckého jazyka. Chtěl bych však upozornit na to, že toto nejzákladnější schematické roztřídění, kde základním kritériem je určitý komplex úkolů, zasahuje do samé struktury jazykových prostředků a zvláště do způsobů jejich užití v konkrétním projevu. Hned na začátku své práce jsem načrtl schéma vystihující takovýto strukturní pohled na konkrétní jazykové projevy, které chci zde v základě opakovat.[5] V prvém, hovorovém jazykovém stylu jde o sémantický plán jednotný, o poměr lexikálních jednotek k vyjadřovanému poměrně volný, o projev neúplný, jehož srozumitelnost je dána jednak situací, jednak určitou vyjadřovací konvencí. V druhém jazykovém stylu je sémantický plán také jednotný jak ve funkci pracovní, tak ve vědecké, ale u pracovního jazyka poměr lexikálních jednotek k tomu, co se má vyjádřit, je určen konvencí s cílem slovo-termín a u vědeckého jazyka se zaměřuje na přesnost, na slovo-pojem. Projev je u obou stylů úplný, u pracovního stylu bychom mohli říci relativně úplný, u vědeckého aspoň ideálně úplný. A u pracovního stylu jde o určitost danou automatizovaností odborně konvenčních výrazů (termínů a formulací) a u vědeckého je dána přesnou automatizací definovanou a kodifikovanou. Od těchto jazykových stylů se značně liší umělecký jazyk, kde sémantický plán je složený, poměr jednotek vyjadřovacích k vyjadřovanému a stejně úplnost a jasnost projevu podléhá úplně jiné zákonitosti, která tkví v struktuře uměleckého díla. To mohu zde jen naznačit v hrubých rysech, ale chci na tom ukázat, že při tomto základním rozvrstvení spisovného jazyka nejde jenom o úkoly, nýbrž o rozdíly v samé struktuře jazyka a konkrétních projevů.

Ovšem kritérií pro rozvrstvení, zvlášť když přihlížíme nejen [73]k jazyku jako systému, ale i k jazyku jako procesu, je více; jsou dána situací, zda jde o projev soukromý nebo veřejný, podobou, zda jde o jazyk psaný nebo mluvený, určitými konvenčními útvary, jde-li např. o prosté krátké sdělení, anebo o výklad, jde-li o knihu nebo o stručnou stať atd. A tato všechna kritéria vlastně nám vytvářejí třídění mnohorozměrné.

Podstatný znak jazyka spisovného v jeho vývoji, který prolíná i toto rozvrstvení, je, jak jsem sám dřív říkal, intelektualizace spisovného jazyka (mohli bychom mluvit i o jeho racionalizaci). Jde o stupnici: jasnost, srozumitelnost, určitost, přesnost (anebo srozumitelnost, jasnost, určitost, přesnost). Intelektualizace ve spisovném jazyce rovněž určuje kritérium pro stupeň jeho vývoje, ale rovněž kritérium pro jeho hodnocení. Minimální kritérium z tohoto intelektualizačního hlediska je adekvátnost projevu; je to ovšem na jedné straně první stupeň, ale zároveň také základní, protože adekvátnost projevu je vlastně odpovědí na to, zda jazyk, resp. jazykový projev splnil svůj úkol a svůj účel, cíl, nebo nesplnil. Ale v celé stupnici od adekvátnosti až k přesnosti, kterou požadujeme na jazyku zaměřeném až k vědeckému cíli, vystupuje postupně sílící intelektualizace; intelektualizace je tak ve vývoji i při hodnocení spisovného jazyka velmi důležitou složkou.

Ovšem na druhé straně nesmíme se dívat na to, že v jazyce a v jazykovém projevu jde jedině o intelektualizovaný jazyk, který by pracoval s ustálenými termíny, s ustálenými formulacemi, s ustálenými modely syntaktickými atd., tedy nakonec s konvencí, se zmechanizovanými už automatizovanými prostředky (v projevech a definicích). Je zde i zaměření opoziční, které jsem nazýval aktualizací a kterou můžeme nazývat také deautomatizací (nebo různými jinými opisy). Čili že naopak se jistá konvence jazyková rozvíjí, lépe řečeno mění a přetváří. Kdyby jazyk neměl možnost měnit konvenci, pak by byl řekněme velmi suchý. Vylučoval by vlastně jakýkoli vtip, jakýkoli kalambur, a jazykové ztvárnění jakéhokoli uměleckého díla, ale i jakoukoli živost projevu, i konverzačního, nakonec třebas i vědeckého. Tedy tyto antonymické složky, automatizace a deautomatizace, konvence a novost, v jazyce jsou a musí být.

Je pochopitelné, mluvíme-li o intelektualizaci a adekvátnosti až přesnosti projevu, pohybujeme se v oblasti racionality; jde v podstatě o problém, aby vyjádření i sdělení, resp. přijímání sdělení, se nediferencovalo, a kritérium racionálnosti je přitom velmi důležité.

[74]Ovšem vedle toho je i ze stanoviska mluvčího i ze stanoviska posluchače problémem, aby byla vyjádřena a sdělena individuální představa mluvčího, totiž to, co individuálně vyjádřit chce. Můžeme tedy mluvit o psychickém postoji mluvčího a o psychickém postoji posluchače. Ovšem mluvíme-li o takovém postoji mluvčího a posluchače, musíme si uvědomit, že se pohybujeme jak v oblasti psychologie individuální, tak psychologie kolektivní, protože ve skutečnosti přece jenom individuální vyjádření mluvčího nemůže být natolik individuální, aby přestalo být sdělením, resp. že jde přece o to, aby ze strany posluchače mohlo být přijímáno s takovým zaměřením, s jakým je proneseno.

Tedy zde opět vidíme, jak jazykové projevy z jedné strany, kterou jsem nazval intelektuální, ale kterou bychom mohli nazvat i racionální, podléhají sociologickému rozboru jazyka vedle čistě lingvistického, a z druhé strany psychologickému. Jistě jsou i v této druhé straně složky racionální, ale přece v ní velmi důležitou úlohu mají složky emocionální.

Je pochopitelné, když se díváme ze stanoviska vědeckého na jazyk vůbec a především na jazyk spisovný při jeho bohaté stupnici specifických úkolů, která kulminuje v jazyce vědeckém, podléhá jistě hodnocení značnou měrou těm kritériím racionálním. A teorie spisovného jazyka, jak byla vybudována nejen u nás, — ale vklad pražské školy byl dost podstatný —, je přece jenom především určována racionálními kritérii. Můžeme přiznat upřímně, kriticky, že tato teorie do jisté míry zanedbávala emocionální složku projevů. Ovšem chce-li věda lingvistická poznávat jazyk jako celek v plné šíři, musí dbát také složek emocionálních. Emocionální složky nejsou jenom v procesu mluvení, zasahují i do samého systému jazyka, třebaže v podstatě systém jazyka jako systém je přirozeně ve svém jádře racionální. Má však i složky emocionální, které jistým způsobem systém vlastně narušují. Uveďme, aby to bylo jasné, nejobyčejnější příklad, školsky primitivní: imperativ „piš“. Kde je agens toho rozkazu „piš“? Čili normální vztah subjekt a predikát, agens a akce je zde jistým způsobem narušen. Můžeme říci, že jde o 2. osobu, ke které se obracíme, ale je to též výzva, která vyjadřuje vůli mluvčího, a tak pojem agentu je zde rozdvojen. Nechci to zde rozebírat do všech podrobností, ale je jisté, že v jazyce máme složky, které racionalitu systému mohou porušovat. Je ovšem jasno, že emocionální složky pak mnohem víc než v systému samém vystupují do popředí v procesu mluvení, [75]ve způsobu užití a organizování jazykových prostředků. A vrátíme-li se opět k základní stupnici oněch komplexních úkolů, bude jich podle určitých podmínek někdy více, někdy méně, ale v základě vzniká z tohoto hlediska jisté klimax a antiklimax. Tím ovšem nechci říkat, že komunikativní úloha, jazykový styl hovorový, je jen emocionální, to bychom jazykovou strukturu zkreslovali. Stejně bych zvlášť varoval před názorem, který je už dnes odložen, ale dřív se často vyskytoval, že se umělecký jazyk chápal jako jazyk emocionální (byl to jeden z hrubých omylů staré stylistiky, z dob, kdy se začínala konstituovat jako disciplína).

Druhé takové základní kritérium jazyka spisovného jako celku je problém jeho jednoty. Mluvil jsem o stabilitě a nemluvil jsem o jednotě. I jednota jazyka je u spisovného jazyka jistě imanentním znakem. Mluvíme-li o tom, že je to společenský způsob vyjadřování v jistých úlohách celého národního celku, tak z toho na jedné straně plyne potřeba určité jednoty, ale konečně nejen u spisovného jazyka, u jazyka vůbec; uznáme-li — nezbytně —, že jde o jev sociální, znamená to, že je tady jistá jednota a jedině ta nám zaručuje, že tomu, co řekne mluvčí, posluchač rozumí. Kdyby zde nebylo žádné jednoty, nebylo by vzájemné dorozumění snadné. U spisovného jazyka potřeba této jednoty je ještě zesílena. A jednotu spisovného jazyka můžeme promítnout do ponětí normy spisovného jazyka jako její imanentní znak. (Víte, že jsem vždy bojoval za to, že norma je v jazyce, a proto jsme rozlišovali v naší teorii mezi normou a kodifikací.) Ovšem na druhé straně musíme chápat jednotu jazyka skutečně dialekticky; tato jednota obsahuje v sobě dost značnou variabilitu, variabilitu danou funkčně, stylově i potřebou nových nastupujících prvků i přežíváním starých ap. Tím ovšem se vracíme k pojmu závaznosti normy, větší závaznosti a uvědomělosti normy spisovného jazyka. Školsky chápáno ze stanoviska dodržování jistých pravidel by to znamenalo, že z této závaznosti by plynula striktní jednota, ale díváme-li se reálně na fungování jazyka i na jeho systém sám, vidíme, že v této jednotě je skryta značná variabilita, že neexistuje norma jazyka bez variability a že u spisovného jazyka při bohatosti stylového rozvrstvení přirozeně tato variabilita má větší rozpětí, ovšem má přitom vnitřní složitou zákonitost a větší uvědomělost a závaznost normy dialekticky souvisí s touto složitostí. Tedy variabilita normy patří dialekticky k její jednotě, kterou nelze chápat jako strohou jednotu, [76]ale o tom bude v našem semináři speciální přednáška prof. Jedličky[6] (v. zde s. 79 n.).

Tím bych svůj výklad chtěl uzavřít. Mohli byste namítnout, že praxe a aplikace je něco jiného a teorie také něco jiného, ale já bych vám chtěl tvrdit toto: Jestliže školská praxe se neopírá o teoretické poznání, ztrácí své bezpečné východisko, svůj bezpečný podklad. Neznamená to, když středoškolský profesor zná a chápe teorii spisovného jazyka, že ji musí v plném rozsahu také ve škole přednést a vyložit. Znamená to jen, že jeho kritéria na jazyk, jeho cíle pro výchovu jazyka se musí opírat o dobrou teorii. A bez této teorie jsou někdy jeho zásady nahodilé, anebo se opírají o velmi staré chápání jazyka, ale s ní nabývá jeho práce bezpečné báze: Řeknu vám jako starý kantor (letos přednáším 103. semestr), díváme se právem na studenty nebo studentky v čtrnácti a patnácti letech ještě jako na hloupé děti, ale na to jsou vždycky dost bystří, aby dobře poznali, zda učitel a profesor něco bezpečně zná nebo nezná, na to jsou vždy dost pohotoví. A jestliže učitelův výklad a poznámky bezprostředně vyvěrají z jasného teoretického podkladu, jsou zbaveny nahodilosti od stěny ke stěně a jejich přesvědčivost a věrohodnost je hlubší. Proto je jazyková teorie důležitá, ne proto, aby se jí učilo ve škole, ale pro bezpečnou jistotu učitele.

Věc je ovšem ještě trochu složitější tím, že ani tato teorie není stabilní; věda nikdy není definitivně hotová, každá teorie se vyvíjí. V jediném semináři nelze ovšem vyčerpat všechno, ale sám jsem přece jenom naznačil na několika místech, jak i ta teorie jazyka, která byla vybudována v pražské škole a které se dnes dostává i značného světového uznání a k tomuto uznání ve světové lingvistice teprv takřka v posledním desetiletí, potřebuje přesto další rozvíjení, jistou korekturu a doplnění a představitelé naší mladší generace lingvistické toto rozšíření přinesli. Je to ovšem velmi nesnadné pro učitele na školách, aby on, zvlášť v dobách takového značného přerodu a rozmachu lingvistiky, jaké prožíváme za posledních 20 let, všechno znal a všechno sledoval. Proto myslím, že takováto forma občasných seminářů je velmi důležitá. Ovšem také to, aby přece jenom učitelé mohli aspoň základním způsobem část literatury, přirozeně především [77]české, sledovat a dovedli z ní těžit. Nezlobte se, že nakonec jsem se dal svést k takovému kantorskému závěru. Možná, že během těch diskusí takových poznámek bude víc, ale omluvte mě těmi víc než 100 semestry, které mně dávají jisté právo na jakýsi školský postoj, a k tomu bych vás chtěl o jedné věci ujistit, v tom počtu je 24 semestrů, tedy celá čtvrtina, na střední škole. A bohužel, nebo bohudíky, jak to vezmeme, celá mladá generace teoretických lingvistů obyčejně tak dlouhou praxi školskou na školách nižšího typu nemá. A jestliže potom v diskusích někdy zarejpám, — tady musíme říci ej, jinak to nejde, — do některých konkrétních situací na školách, děje se to z této perspektivy přímo školské a učitelské, nejen z perspektivy teoretika.


[1] Funkce spisovného jazyka, předneseno na I. sjezdu čs. profesorů filosofie, filologie a historie v Praze 3.—7. IV. 1929 a otištěno ve Sborníku přednášek (tohoto sjezdu), Praha 1929, s. 130—138 (přetištěno s malým aparátem v mých Studiích o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 11—18). — These Pražského lingvistického kroužku v Travaux du Cercle linguistique de Prague I, 1929, s. 7 n. a zvl. s. 27 až 29. — Diskusní přednášky z r. 1932 vyšly ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura (Praha 1932 a tam i má stať Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, s. 32—84, přetištěna v uvedených Studiích, s. 30—59.

[2] Srov. stať K obecným vývojovým zákonitostem spisovných jazyků ve sb. Čs. přednášky pro IV. mezin. sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 48 n., přetištěna v uved. Studiích, s. 91 n. (tam také odkazy na jiné stati).

[3] V. Mathesius, O požadavku stability ve spisovném jazyce ve sb. Spisovná čeština (v. výše), s. 14 n. zvl. s. 17; přetištěno v souboru V. Mathesia Čeština a obecný jazykozpyt (Praha 1947), 415 n. a zvl. 419.

[4] Srov. zvl. přednášku Fr. Daneše Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků (příspěvek sociolingvistický) ve sb. Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů, Praha 1968, s. 119n.

[5] Srov. v stati Úkoly spis. jazyka (v. zde pozn. 1) s. 68n. a v Studiích 50n.

[6] Al. Jedlička, Studium současných spisovných jazyků slovanských a problematika variantnosti normy, Slovo a slovesnost 20, 1968, 113—125 (tam citovány i jiné jeho studie k tomuto tématu) a v. zde s. 79n.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 2-3, s. 65-77

Předchozí MK: Radíme a kritizujeme

Následující Alois Jedlička: Vývojová dynamika současné spisovné češtiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1