Opět o stylistických rozborech

Věra Formánková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po sborníku Štylistické rozbory, který vyšel v roce 1964, a po některých jednotlivých rozborech umělecké prózy ve sbornících a časopisech[1] dostala slovenská veřejnost další publikaci věnovanou stylu prozaických uměleckých děl. Je to sborník Rozbory umeleckej prózy,[2] do něhož přispělo čtrnáct autorů, pracovníků Slovenské akademie věd a vysokých škol (Darovec, Findra, Horák, Kovalová, Kriaková, Marčok, Matejčík, Miko, Mistrík, Mlacek, Oravec, Ružička, Schnek, Štibrány) celkem dvaceti pěti příspěvky.

První sborník z roku 1964 si všímal autorů klasických a obecně známých, např. Štúra, Vajanského, Kukučína, J. Krále, Kalinčiaka, Jesenského, Figuliové, Hečka, Chrobáka, Karvaše, Jašíka, Švantnera aj., a byl charakterizován hledáním metod stylistického rozboru; to mělo své kladné stránky v tom, že se v něm naznačovala možnost různého přístupu k rozboru literárního uměleckého díla. Druhý sborník je naproti tomu po metodické stránce jednotnější. Většina příspěvků se stručně dotýká ideově-tematické složky rozebíraného díla, všímá si jeho kompozice, sloho[45]vých útvarů, kontextových postupů i výběru lexikálních a syntaktických prostředků. Někdy je připojena literárnědruhová charakteristika zkoumaného díla, jeho literárněhistorické zařazení ap. Tato metoda je aplikována na materiálu většího počtu autorů, počítaje v to i autory literatury pro mládež. Rozboru jsou podrobena díla Jonáše Záborského, Jána Čajaka ml., Martina Kukučína, L. N. Jégého, Petra Jilemnického, J. C. Hronského, Mila Urbana, Alfonze Bednára, Jána Johanidesa, Andreje Chudoby, Ladislava Ťažkého, Jozefa Kota, Vincenta Šikuly, Antona Hykische, Jaroslavy Blažkové, Hany Zelinové, Ruda Morice, Martina Rázuse, Ludo Zúbka, Jozefa Horáka, Marie Ďuričkové, Eleny Čepčekové a Kláry Jarunkové.

Jednotné zaměření většiny příspěvků i jejich jednotný metodický postup jsou záměrné, pořadatelé je pokládají za přednost. Je možno s nimi souhlasit v tom, že zařazené rozbory mohou „naznačit cestu zejména studentům, jak dělat dobrý stylistický rozbor“, a zejména v tom, že podobné rozbory se mohou podílet i na výchově tzv. uvědomělého čtenáře, neboť se v nich často analyzuje nejen slohová, ale i ideově-tematická složka díla; někdy dokonce stylistický i tematický rozbor splývají. Na druhé straně se ovšem projevuje i jisté nebezpečí vyplývající z příliš jednotného pojetí rozboru. Spočívá v tom, že ze záměru „naznačit cestu“ by se mohl poměrně snadno stát recept, schéma, do něhož by se jen dosazoval materiál z různých autorů. Toto nebezpečí se svým způsobem projevuje i v posuzovaném sborníku. V rozborech děl jednotlivých autorů, zejména pokud jsou si nějak blízcí, se poměrně často opakují stejné věci (např. u novějších autorů se uvádějí téměř vždy prostředky dynamizace a subjektivizace, využívání expresívních prostředků ap.). Na druhé straně ovšem je možné využít výsledků z těchto rozborů pro obecnější charakteristiku jazykového stylu moderní slovenské prózy a pro postižení jazykových a stylových rozdílů mezi dobovými literárními styly.

Ovšem svědectví o tom, že žádné pojetí samo o sobě nemusí vést k schematismu, podává např. Darovcův rozbor Bednárovy povídky Pontónový deň. Darovec zachovává uvedený postup rozboru, ale jde při něm do značné hloubky, velmi jemně odlišuje jednotlivé plány výstavby díla a zároveň naznačuje jejich souvislosti. Jako příklad může sloužit jeho zevrubný a jemný formální a sémantický rozbor tzv. horizontálního členění textu (s. 65).

Z příspěvků, které se vymykají tomuto jednotnému pojetí, bych chtěla připomenout Marčokův rozbor Johanidesovy povídky Nerozhodný. Autor vychází z metod literárněvědného strukturalismu a dokazuje na jednotlivých složkách díla, od složek nejvyšších až po prostředky jazykové, jejich podřízenost jednotné tendenci literárního uměleckého díla. Ve svém úsilí postihnout literární dílo jako celost zaměřuje se na ty složky, které jsou pro dílo charakteristické, vychází z vlastností posuzovaného textu a nezkoumá ho podle předem daných kritérií.

S jednotným pojetím většiny příspěvků je v rozporu nejednotná redakční úprava sborníku. Některé příspěvky mají poměrně podrobný poznámkový aparát, u jiných chybí i základní bibliografický údaj rozebíraného díla. Rovněž doklady v jednotlivých rozborech nejsou citovány jednotně: u některých jsou uvedeny stránky, u jiných ne. Někde jsou dokonce označeny stránky dokladů i tam, kde není uvedeno, [46]který text byl brán za základ rozboru (např. na s. 103n., 113n. aj.). Tato poznámka by se mohla jevit jako formální, má však své opodstatnění. Není-li uvedeno vydání, z něhož autor rozboru vychází, mohou vzniknout pochybnosti o autentičnosti posuzovaných textů. A to tím spíše, že hned v prvním příspěvku Fr. Miko vědomě vychází z nového vydání povídky Jonáše Záborského. V tomto vydání byly jako „jazykové chyby“ odstraněny, a zřejmě v dosti značné míře, některé prostředky příznačné jak pro dobovou spisovnou normu, tak pro autorův individuální jazyk a styl. Jde o bohemismy, některé prvky tvaroslovné, minulý přechodník činný, trpný rod, archaický slovosled, o prostředky hovorové, lidové a místní a o individuální autorovy neologismy. Otázku, zda je možno takovýmto způsobem „opravovat“ text uměleckého díla, lze pokládat přinejmenším za spornou. Pro vydání vysloveně čtenářská, např. pro děti, je možno v jednotlivých případech tuto ediční praxi přijmout. Avšak brát takto „opravený“ text za základ pro stylistický rozbor je nesporně pochybené a výsledky takového rozboru jsou pak neprůkazné.

Závěrem možno říci, že sborník Rozbory umeleckej prózy představuje z metodického hlediska dovršení jedné etapy bádání a její praktické ověření. Teoreticky tedy neznamená ve srovnání s předchozími pracemi tohoto druhu pokrok. Závažnější je jeho význam pro slohovou praxi, aktivní i receptivní, jak jsme zdůrazňovali u všech rozborů předchozích.

---

[1] Viz o nich zprávy v NŘ 47, 1964, s. 295—298, NŘ 49, 1966, s. 22—28 a NŘ 51, 1968, s. 98—102.

[2] Redigovali Jozef Mistrík a Jozef Ružička, vydalo SPN v Bratislavě 1967.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 1, s. 44-46

Předchozí Jaroslav Kuchař: Nová monografie o tvoření slov v češtině

Následující Ludmila Konopková: Nová beletrie v nářečí