Časopis Naše řeč
en cz

Jubilejní máchovský sborník

František Daneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

K stému třicátému[1] výročí Karla Hynka Máchy vydalo r. 1967 nakladatelství Čs. spisovatel sborník pojednání Realita slova Máchova, za redakce R. Grebeníčkové a O. Králíka (303 stran, cena 21,— Kčs). Pořadatelé sborníku chtěli navázat na známý jubilejní sborník Pražského lingvistického kroužku „Torzo a tajemství Máchova díla“ z r. 1938, který obsahuje mnoho základních studií máchovských, mnohé z nich metodologicky průbojné, od předních představitelů tehdejší literární vědy a lingvistiky. Recenzovaný nový sborník nepředstavuje souborný celek ani po stránce tematické, ani metodologické. Pořadatelé v předmluvě zdůrazňují, že společným jmenovatelem všech zařazených studií má být snaha jít zpět k autentickému textu Máchovu, „očistit dílo od nánosů, které se na ně navrstvily a které k němu nepatří“. Tato snaha se v jednotlivých příspěvcích projevuje ovšem různou měrou a s různým zdarem.

Nejblíže odpovídá tomuto záměru pořadatelů textově kritická stať O. Králíka K. H. Mácha a rukopisy (s. 13—56). Jak už vyložil autor jinde,[2] je podle jeho názoru podstatný rozdíl mezi Máchovými texty vydanými za jeho života (T) a texty, které se vynořily z rukopisné pozůstalosti Máchovy (R). Snaží se nyní zjistit poměr těchto dvou skupin textů k rukopisu Zelenohorskému a Královédvorskému a dochází k závěru, že skupina R je mnohem více ovlivněna Rukopisy, ba dokonce u básně „Čech“ nabývá závislost na RKZ prý „nesnesitelné formy“. Králík pak spojuje tuto závislost s osobou vydavatele pozůstalosti Máchovy, K. Sabiny.

Králíkovy velmi zajímavé výklady obsahují však i některé hypotézy, které by [35]bylo třeba teprve ověřit na bohatším materiále (jak si ostatně autor sám uvědomuje — srov. např. s. 55). Tak např. Králík nadhazuje domněnku, že pro autentické texty Máchovy je charakteristická převaha výrazů umisťujících věci v prostoru na ose horizontální (např.: „Dálné hory před i za námi“), kdežto v R prý převládá vertikála (pode mnou, nade mnou). Použijeme-li však statistického materiálu z Hausenblasovy studie Zobrazení prostoru v Máchově Máji, otištěné v témž sborníku (podrobněji se jí budeme zabývat dále) a obsahující abecední index slov v Máji s jejich frekvencí, zjišťujeme, že uvedená hypotéza Králíkova se nepotvrzuje. Protože Máj patří zcela nepochybně k textům skupiny T, měly by v něm převládat výrazy „horizontální“; skutečný stav je tento: ve frekvenčním pořadí předložek jsou předložky, o něž nám tu jde, seřazeny takto (první číslo v závorce značí pořadí, druhé absolutní četnost): nad (4, 24), za (9, 16), pod (10, 13), před (14, 4). Srovnejme nyní toto pořadí s pořadím, které mají tyto předložky podle frekvenčního slovníku (FS)[3]: za (7), před (11), nad (13), pod (14). Vidíme tedy, že podle FS předcházejí předložky „horizontální“ před „vertikálními“, že však v Máji dochází k posunům v jejich pořadí, nikoli však ve smyslu zvýšené frekvence „horizontálních“ (jak bychom čekali podle Králíkovy hypotézy), nýbrž naopak: „vertikální“ nad je první (stojí na 4. místě, zatímco podle FS je až na 13. místě, a přitom [36]podle FS nejvýše stojící předložka za obsazuje jen 7. místo, kdežto nad zaujímá místo 4.) a „horizontální“ před je poslední; za a pod jdou těsně za sebou (9. a 10. místo, kdežto ve FS je pod až na posledním, 14. místě). Na druhé straně však je třeba uvést předložku kolem (kol, kolkolem), která zaujímá v Máji význačné 7. místo (tedy je druhá v pořadí našich předložek, absolutní četnost 21), o to význačnější, že podle FS stojí kolem až na místě 15. (tedy až za všemi našimi předložkami). Tento fakt ovšem Králíkovu hypotézu ani neodmítá, ani nepotvrzuje (jde o význam „horizontálně vertikální“ — srov. definici v SSJČ: ‚v kruhu, ze všech stran‘; je ovšem možné, že v konkrétních užitích v Máji bude převažovat vztah horizontální). Je ovšem toto postavení předložky kolem v souladu s výkladem Hausenblasovým, že v prostoru Máje je silně zdůrazněn střed a horizont prostoru, přičemž integrální součástí tohoto prostoru je i výsek oblohy, atmosféry a kosmického prostoru.

Zastavme se nyní déle u právě zmíněné studie Hausenblasovy, jediné převahou jazykovědné v celém sborníku (ač podle předmluvy bylo jich přislíbeno více). Na začátku své studie se autor stručně vypořádává s některými obecnými otázkami výstavby uměleckého díla (navazuje tak na některé své dřívější práce). Rozlišuje v ní tři vrstvy či plány (dané různou povahou užitých prostředků): k obvykle předpokládaným plánům tematickému a jazykovému připojuje ještě plán výstavby stylové (prostředky stylovými jsou např. kontrast, gradace apod.). Nejde však jen o druhy prostředků, ale též o způsob jejich vazby, a to nejen uvnitř jednotlivých plánů, ale i mezi nimi, neboli jde o postižení vnitřního „řádu“ díla. Jak známo, pokusil se tento řád postihnout J. Mukařovský (právě ve sborníku máchovském z r. 1938) a viděl jej v tzv. „sémantickém gestu“, tj. v jednotnosti způsobu významové výstavby díla (přičemž předpokládal, že nositelem významu je každá strukturní složka díla). Hausenblas toto pojetí koriguje a doplňuje tím, že vedle této linie, jíž se vytváří mezi prostředky spojitost významová, tj. „významový kontext“ (významová výstavba), předpokládá i linii strukturace „výstavby stylové“, jíž se rovněž může zúčastnit každá strukturní složka díla. To ovšem znamená, že Hausenblas chápe pojem „stylu“ šíře, rozumí jím právě „jednotící způsob užití tvárných prostředků všech druhů, podobně jako se chápe … styl v jiných druzích umění“ (s. 72). Styl pak tkví jednak ve způsobu výběru tvárných prostředků, jednak v uspořádání (kombinaci) vybraných prostředků v textu díla, popř. ještě v jejich modifikaci. Z toho by, zdá se mi, vyplývalo, že je výstavba stylová hierarchicky nadřazena výstavbě významové. S tím je v souhlase i Hausenblasovo konstatování, že „významová jednota“ je jiného druhu než „stylová jednota“, že nejednou ucelenost výstavby stylové spíná mnohost významovou a že stylovou nejednotnost „nezachraňuje ani případná výrazná jednota významu“. (Dost dobře však potom nerozumím, proč tento vztah obou složek nazývá autor „komplementární“: lze jistě souhlasit, že „teprve spojení významu a stylu vyvolává celkový účinek díla“, avšak nemluvil bych o komplementárnosti, jestliže předpokládám, že — rozumím-li autorovi správně — jedna z těchto složek, totiž styl, je rozhodující, neboť i významová složka se stává tvárným prostředkem, jímž, v poslední instanci, operuje výstavba stylová).

[37]Prostor zobrazený v uměleckém díle — vlastní téma studie — je prostor umělý, „vyjádřený významy jazykových a tematických prvků a jejich kombinací (81)“. Ve srovnání se skutečností je tento prostor schematický (mezerovitý, náznakovitý) a zachycuje jen některé rysy jevů, avšak dovoluje přitom vyvolat dojem skutečnosti plné. Zobrazení prostoru patří především do tematického plánu významové výstavby, ale projevuje se i v ostatních strukturních složkách díla, a to jak už v samých jazykových prostředcích (prostorová motivace jazykových pojmenování apod.), tak i ve výstavbě stylové. Autor velmi správně poukazuje na to, že „prostorová stylizace jevů“, jak se hojně projevuje v motivační struktuře jazykových pojmenování (v širokém smyslu), bývá v uměleckých dílech aktualizována („etymologizována“) a že tyto prostorové výrazy mohou někdy „indukovat“ prostorovost i ve svém sousedství (v kontextu). A tak tedy nejen tematické prvky, ale i sama významová stránka jazykových prostředků vytvářejí v Máji značně hustou síť prostorového zobrazení.

Z hlediska celkové výstavby Máje zaujímá prostor důležité místo: jestliže v některých uměleckých dílech převládá jako jednotící prvek subjekt, v jiných zase čas, pak v Máji konstatujeme „maximální jednotu východiska prostorového“. Prostor Máje je zobrazen jako prostor vnímaný (především vizuálně) ze stanoviska pozorovatele (přičemž se toto východisko pohybuje v nevelkém okruhu, nerušíc tak perspektivu celku). Charakteristické je, že Mácha zvolil prostor volné přírodní krajiny se silným zdůrazněním středu (slovo jezero má 28 výskytů, je to 4. nejfrekventovanější slovo, častá jsou i označení vody, vln, odrazů a obrazů ve vlnách atp.) a horizontu (o něm je řeč 17krát, avšak vždy jen opisně, jen 1krát se objevuje slovo obzor).[4]

Z jednoslovných pojmenování prostorového významu převažují podst. jména: asi 1/5 (70) má význam prostoru nebo je pro jeho obrazení důležitá. Pokud jde o přídavná jména, patří adjektiva prostorová mezi nejčastější (po adjektivech označujících barvy). Poměrně nízkou frekvenci mají v Máji slovesa; slovesa pohybu, pokud se vůbec vyskytnou, uplatňují se při zobrazování prostoru spíše jinými složkami svého významu (srov. např.: „břeh je objímal kol a kol“). — Celkově lze konstatovat, že z plnovýznamových slov majících frekvenci 10 a vyšší (je jich celkem 61) tvoří téměř polovinu pojmenování jevů prostorových;[5] ze 4 nejfrekventovanějších slov jsou 2 prostorová (hora, jezero). Podobná situace je i u předložek; absolutně vůbec nejfrekventovanějším slovem v Máji je předložka v(e): má 144 výskytů (z celkového počtu 4280 slovních textových jednotek Máje, při průměrné frekvenci slova 3,58).[6] Rozbor slov na nižších stupních frekvenčního [38]pořadí ukazuje, že tu jde jednak opět o prostorovost (daleko, hluboký, stín, tam), časovost (den, noc, již), jevovou stránku věcí (tvář, stín; bílý, temný; hlas) aj. — Nakonec se pak autor odvažuje zajímavého a efektního srovnání mezi „osnovou ústředního významového kontextu“ a frekvencí slov v Máji: „Lidský subjekt, reprezentovaný zde ve své bytostné rozpornosti postavou vězně, s jehož prožíváním nádhery i úzkosti bytí v prostoročasu světa se pak ztotožňuje autor, …, je zde postaven do času a zobrazeného prostoru mezi jeho střed (jezero) a horizont (hory).“ Této osnově pak odpovídá prvních pět nejfrekventovanějších pojmenování: býti, hora, vězeň, jezero, čas.

V závěru své studie pak autor vyjadřuje závažnou, a tuším, že velmi správnou, myšlenku: Podstatu „vnitřního řádu“ uměleckého díla bychom měli hledat nikoli v „jednotnosti“, nýbrž v dynamické rovnováze jeho složek (lingvistická inspirace této myšlenky je zřejmá).

Hausenblasova studie, jejíž myšlenkový obsah a výsledky jsme se tu pokusili poněkud podrobněji podat, je zvoleným přístupem do jisté míry prací průkopnickou; autor v ní podrobnou analýzou a do velké míry exaktním způsobem[7] ověřuje a dále promýšlí své teoretické hypotézy o struktuře uměleckého díla a k poznání výstavby Máchova Máje přináší mnoho nového. Navazuje arci na pražskou tradici lingvistickou a uměnovědnou (především na Mukařovského, zčásti též na Jakobsona, je tu zřejmá i inspirace a erudice filosofická, hlavně vliv Ingardenův a Patočkův; pokud jde o problematiku prostoru vůbec a v uměleckém díle zvlášť, našel autor poučení v bohaté a zajímavé světové literatuře posledních let), rozvíjí ji však zcela samostatně, kriticky a tvořivě. Autorovy výklady není však vždy snadné sledovat, hlavně proto, že velké bohatství zajímavých postřehů a podnětných myšlenek leckdy odvádí od vlastního tématu a že sklon k diskursívnímu způsobu podání není plně vyvážen vnitřně dostatečně přehledným členěním výkladu (do devíti kapitolek); snad se v tom jeví i jistá poplatnost stylu literárních vědců, udávajících tón celému sborníku.

O ostatních statích „Reality slova Máchova“ se zmíníme už jen stručně (vzhledem k jejich zcela nejazykovědnému charakteru). Nejrozsáhlejší je stať K. Krejčího Symbol kata a odsouzence v Máchově díle (207—278), založená široce komparativisticky a metodologicky zajímavá tím, že nevychází ze zjištění skutečných vlivů a kontaktů, nýbrž „od celého literárního kontextu doby a prostředí“ a snaží se určit „styčné body bez ohledu na skutečnost nebo možnost přímého či nepřímého styku“. — Metodologicky zajímavá je rovněž rozsáhlá studie R. Grebeníčkové Popisy čtyř cest v Marince (113—180), velmi dobře poučená o nejnovější literárněvědné produkci světové. Cílem stati je znovu se vypořádat s žánrovou strukturou této Máchovy „povídky“, a to na pozadí srovnání s „Dcerami ohně“ Gérarda de Nervala; autorka přitom vychází z velmi podrobné analýzy textu (v tom splňuje [39]metodologický požadavek vyslovený v předmluvě sborníku); k stati je dokonce přiložen rejstřík opakovaných pojmenování z oněch čtyř popisů „Františku“, s náznakem možné interpretace této jednoduché statistiky. — Drobný, avšak zajímavý příspěvek A. Skoumala Sternovské stopy u K. H. Máchy (55—66) objevně ukazuje na zřejmě přímé, až doslovné ohlasy četby románu „otce sentimentalismu“ Laurence Sterna „Tristram Shandy“ a zmiňuje se o některých dalších podobných souvislostech. (Mimo jiné upozorňuje též na antickou paralelu k Máchově antitezi „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“ ve verších římského klasika Horáce. Nepovím však, domnívám se, nic nového, jestliže autora příspěvku upozorním na starší a mnohem výraznější paralelu u Vergilia: „spem vultu simulat, premit altum in corde dolorem“. — V době Máchově byla pochopitelně znalost latinských básníků nesrovnatelně větší a jejich vliv proto živější než dnes.)[8] — Do oblasti filosofické interpretace patří konečně stať J. Patočky Časnost, věčnost a časovost v Máchově díle (181—207), v níž je věnováno mnoho pozornosti též interpretaci filosofie Husserlovy a Heideggerovy.


[1] V textu Předmluvy recenzovaného sborníku se zřejmě omylem píše o stotřicetiletém výročí (s. 10). Dodejme hned, že sborník má sice velmi pěknou grafickou úpravu, avšak, zejména některé stati, se hemží tiskovými chybami.

[2] Srov. Dvě kapitoly o Máchově jazyku, SaS 25, 174—188. K této studii se polemicky vyjádřil B. Havránek v článku K jazyku K. H. Máchy (SaS 25, 247—253) a vytýká Králíkovi hlavně to, že dostatečně nerespektuje celkovou situaci a stav tehdejší obrozenské češtiny. Ve své poslední práci nyní Králík reaguje na tuto polemiku a uznává, že se Havránkovi „podařilo … prokázat, že i takové jazykové jevy, které se zdají velmi osobité, přímo výjimečné, zapadají do dobových zvyklostí“. Dodává však: „Ale i když náruč obrozenské češtiny je nesmírně široká, i když obsáhne jevy jazykové z obou skupin, T i R, zůstává fakt, že texty oněch skupin reagují na obrozenské jevy odlišně. Nakonec všechny individuální jazyky se dají umístit do rámce dobového úzu, jenže jednotliví autoři dobových možností využívají poněkud rozdílným způsobem“ (s. 17). — Poznámka redaktora: O. Králík nemohl ještě připomenout i naši další polemiku o poměru Máchova jazyka k obrozenecké češtině v SaS 27 (1966), s. 316—333, kde jsem do jisté míry vlastně již předem odpověděl na jeho námitku, zde výše uvedenou. Proto zde jen dodávám: (1) Obrozenský jazyk literatury je řekněme množina individuálních jazyků, ale v ní lze klásti proti jazyku Máchovu např. jazyk Čelakovského jako rovnomocný člen, nikoli však jazyk Sabinův, protože jazyk Sabinův (v prvním období jeho činnosti) je typicky epigonský jazyk obrozenské češtiny, uzavírá ji a obsahuje takřka sumu jejích jevů, namnoze vystupňovaných. Platí tedy — více než shody Máchy se Sabinou — „jevy shodné nebo podobné s jazykem předchůdců Máchových nebo jeho současníků, k nimž má jazyk Máchův vůbec blízké vztahy“ (l. c. 326). Nelze tedy právem obecně tvrdit, jak se to činí, že „texty oněch dvou skupin (Máchových textů T a R) reagují na obrozenské jevy odlišně“ — mělo by při nejmenším být „na některé jevy obrozenské“; také nikdo nepopírá účelnost studovat poměr textů T a R, ani to, že vydavatelé textů R je upravovali —, ale je třeba rozdíly ty hodnotit po všech stránkách a nedělat ukvapené závěry o tom, co není máchovské; platí jen to, co nemůže být máchovské; např. ukázal jsem podrobně na jevy společné Máchovým textům T a Čelakovského překladu Panny jezerní, ale jsou obdobné shody i mezi Máchovými texty R a uvedeným textem Čelakovského: lze o takovýchto shodách — jen proto, že nejsou v textech T — hned tvrdit, že nemohou být máchovské? (2) Stále upozorňuji na to, že rozsah textů T nepostačuje k tomu, abychom mohli jen ex silentio dělat závěry o tom, co Mácha mohl či nemohl užít při textech R. Např. ze soupisu jednotlivých slov v Máchově Máji a jejich frekvence, který uveřejnil K. Hausenblas ve sborníku zde probíraném, plyne, že asi 47 % slov je v Máji jen jednou; nechci podceňovat i jen jednorázový výskyt slova, ale je-li skoro polovina slovních jednotek (z 1126) doložena jen jednou, je jasné, jak málo průkazný je důkaz „ex silentio“ (jsou mezi těmito jednou doloženými slovy i slova, která se mohou blížit k hranici individuálnosti, jako bolný, bouřný, dětinný, neskončený, májový, marný a mn. j., i slova neplnovýznamová, jako do, ale, jakby, jakž, jestliže, -li ap., která právě při hodnocení autorství mohou mít svou váhu, viz l. c., s. 332). BHk

[3] Viz JelínekBečkaTěšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961.

[4] Doplňme ještě, že mezi předložkami v Máji vykazuje nezvykle vysokou frekvenci předložka (kol)kolem, jak už o tom byla řeč.

[5] Autor ovšem chápe prostorový význam dosti široce, zařazuje k němu i slova jako město, les, voda aj.

[6] Autor sám podrobnější analýzu předložek neprovedl.

[7] Abecední index slov v Máji s jejich frekvencí je připojen jako příloha na konci knihy. — Snad by bylo bývalo výhodné využít i srovnání s údaji FS. Autor sám poznamenává, že z jím zjištěného statistického materiálu bude možné a vhodné vytěžit řadu dalších poznatků a interpretací týkajících se Máje.

[8] Skoumal cituje mimo jiné jistou pasáž z „Tristrama Shandyho“, která nemá sice u Máchy paralelu, nicméně prý zní „podivuhodně máchovsky“. Nejsem si však jist, zda tato podobnost nespadá tak trochu na vrub dobré vůle překladatele (téhož A. Skoumala). Zajisté, že věta Time wastes too fast je máchovská, přeložíme-li ji Valem hyne čas; jenže je otázka, zda je to jedině možný nebo nejadekvátnější překlad. Velmi problematický je též Skoumalův překlad „i ta chvíle potom, co jsme spolu“ anglické věty „and every absence which follows it“.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 1, s. 34-39

Předchozí Jiří Mudra: O lužickosrbských jménech vlastních v češtině

Následující Jaroslav Kuchař: Nová monografie o tvoření slov v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1