Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

Z. Hrušková, Jan Sedláček, Alena Šimonková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O zkoumání českého jazyka v zahraničí

[1]K starším zahraničním jazykovědcům, kteří věnují soustředěný zájem vědeckému studiu otázek českého jazyka, přistupují dnes, zvláště v slovanských zemích, další pracovníci mladší generace. Přinášíme zde stručné zprávy o dvou monografických studiích těchto jazykovědců, moskevské bohemistky G. P. Neščimenkové a bulharského slavisty specializujícího se na český jazyk S. Ivančeva, usilujících řešit nově otázky dosud v plné míře nezpracované, i zprávu o informačních a shrnujících příspěvcích polských (E. Lotka a A. Zaręby) dotýkajících se českého jazyka.

Sovětská práce o přechylování jmen v češtině

Odvozování slov je základním a charakteristickým způsobem tvoření slov v češtině i v ostatních slovanských jazycích. Dosud však je česká slovní zásoba po stránce slovotvorné nedostatečně zpracována, a to jak v souvislých mluvnicích, tak i v monografických studiích. Proto také je zpracování tohoto úseku české mluvnice jedním z hlavních úkolů, na kterém se dnes pracuje v oddělení pro současný spisovný jazyk v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Z prací o tvoření slov v češtině byla zatím uveřejněna část věnovaná teorii odvozování slov (M. Dokulil, Teorie odvozování slov, Praha 1962), další dva svazky, zabývající se konkrétním rozborem odvozených jmen, vyjdou v r. 1963 a 1964. Je proto třeba uvítat každou práci, která se slovotvornými otázkami češtiny zabývá.

[108]Zájem o otázky tvoření slov v češtině projevují i bohemisté zahraniční.[2] V roce 1960 vyšla v Sovětském svazu práce mladé vědecké pracovnice moskevského Institutu slavjanovedenija G. P. Neščimenkové s názvem Slovoobrazovanije suščestvitelnych ženskogo roda so značenijem lica v sovremennom češskom jazyke (Tvoření ženských jmen osobních v současné češtině).[3] Je to součást kandidátské práce G. P. Neščimenkové; je založena na velmi bohatém dokladovém materiálu jak ze slovníků českého jazyka (Příručního slovníku jazyka českého a slovníků Vášova-Trávníčkova, Jungmannova a Kottova), tak z děl umělecké literatury i z tisku.

Ve své studii se autorka zabývá tvořením ženských jmen osobních, a to z hlediska produktivnosti slovotvorného prostředku. Cílem její práce je stanovit podmínky a stupně této produktivnosti, a to na konkrétním materiálu velmi vhodném, na odvozených názvech ženských osob v současné češtině.

Za produktivní považuje autorka takový slovotvorný prostředek, který se uplatňuje při tvoření nového slova. Odvozená ženská jména osobní jsou pro toto zkoumání neobyčejně vhodná, protože jich v dnešní době stále přibývá, a toto obohacování slovní zásoby — podmíněné skutečností mimojazykovou — ukazuje životnost jejich slovotvorných prostředků, tj. odvozovacího základu a slovotvorné přípony.

Autorka se sice zabývá ženskými osobními jmény vůbec, avšak nejpodrobněji zkoumá nejpočetnější skupinu, tj. jména přechýlená. Při jejich rozboru postupuje tak, že vychází z podoby mužských názvů, k nimž ženské jméno náleží, a řadí ženská jména (tj. jména přechýlená) do skupin podle zakončení základového jména mužského. Pak podává rozbor jednotlivých přípon, jimiž se ženská jména přechýlená tvoří. Všímá si, s jakými základy se spojují, jak živé jsou tyto základy, k jakým formálním změnám dochází při připojení ženské slovotvorné přípony. Dále zkoumá význam slovotvorných prostředků; hodnotí jednak význam odvozovacího základu, jednak význam slovotvorné přípony a konstatuje, že slovotvorná přípona obecně vnáší do ženských jmen takto tvořených pouze význam ženského pohlaví, nikoli též tu okolnost, zda jde o označení ženy podle příjmení nebo povolání manžela, či podle funkce nebo zaměstnání, které sama vykonává.

Autorka ukazuje na příkladech, že se k témuž základu mohou připojovat různé slovotvorné přípony označující osobu ženského pohlaví; tyto podoby pak mohou být významově rozrůzněny (např. vojačka [109]vojákyně), nebo významově rozrůzněny nejsou, liší se však např. stylisticky (jako jména se základem tkdl- / tkadl-: tkadlena, *tkadlička, *tkadlečka, tkalcovka, *tkalcovkyně, tkalčice, tkalčinka, *tkadlice).[4] Další příklady ukazují, jak běžnější přípona vytlačuje příponu méně běžnou (význam jména zůstává týž); např. Jungmannův a Kottův slovník uvádějí jména obyvatelka a obyvatelkyně bez poznámky vedle sebe, Příruční slovník má sice rovněž obě podoby, avšak podobu obyvatelkyně označuje za zastaralou, Trávníčkův slovník uvádí už jen podobu obyvatelka.

Z rozboru jazykového materiálu vyplynulo, že živým slovotvorným prostředkem při tvoření ženských osobních jmen je přípona. Podle toho, jak se různé přípony při tvoření nových ženských jmen uplatňují, rozlišuje je autorka stupňovitě od plně produktivních až po zcela neproduktivní. Živé jsou takové přípony, které se připojují k různým typům základů, spojují se se základy živými a vytvářejí různé varianty. Ve srovnání s ostatními příponami jsou výrazné, nahrazují nebo vytlačují přípony jiné. Takovéto vlastnosti má především přípona -ka. Méně produktivní je přípona -nice, omezeně produktivní přípona -ová; jméno na -ová můžeme sice utvořit od všech příjmení a od většiny mužských jmen se základem slovesným nebo substantivním, avšak další možnosti uplatnění této přípony jsou velmi omezené; neuplatňuje se např. u názvů žen podle funkce a zaměstnání, netvoří se jí nová obecná ženská jména a starších názvů utvořených podle povolání manžela se stále méně užívá, např. s pojmenováním paní radová, inženýrová, doktorová atd. se téměř už nesetkáváme. Podobně vysvětluje autorka omezenou produktivnost přípon -kyně a -ice; málo produktivní jsou přípona -yně a obměny přípony -ka; neproduktivní, mrtvé přípony jsou -a, -na a jejich varianty.

V celé práci se jeví autorčina dobrá znalost češtiny a její proniknutí do zákonitostí našeho jazyka v té oblasti, kterou zkoumá.

Z. Hrušková

Bulharská práce o českém slovese[5]

Monografie bulharského slavisty S. Ivančeva je v podstatě práce srovnávací, i když její autor vychází především z českého materiálu. Srovnáním češtiny s bulharštinou (a také s ostatními slovanskými jazyky) dospěl Ivančev — také na základě svých zkušeností překladatelských — k zajímavému [110]zjištění, že čeština užívá v určitých případech nedokonavých sloves tam, kde jiné jazyky slovanské dávají přednost slovesům dokonavým nebo různým opisům s dokonavým slovesem fázovým, např. „vstal a šel domů“; „sedl si a psal ap. Děj, vyjádřený v těchto případech v češtině slovesem nedokonavým, chápe autor jako ingresívní (počínací, jde o vyjádření počátku děje), a protože je užití nedokonavého slovesa v této platnosti vázáno na určitý kontext, mluví o ingresívnosti podmíněné kontextem. Ivančev podrobně popisuje různé typy kontextového užití nedokonavých sloves v platnosti ingresívní v češtině (kap. 1) a pro jejich znázornění užívá různých grafických schémat; např. základní kontextový typ sedl si a psal vyjadřuje graficky takto: / …. / | — | a → / …. /. Úsečka | — | znázorňuje dokonavý děj; šipkou → je vyjádřen děj, který nastupuje po skončení předcházejícího děje dokonavého a má podle autora v daném kontextu ingresívní platnost (začal psát, dal se do psaní ap.).

Autorovo pojetí ingresívnosti je ovšem značně široké a neurčité; autor připisuje ingresívní význam nedokonavým slovesům i v těch případech, kde kontext tento význam nutně nepodmiňuje ani nevymáhá, např.:

Za chvíli věděl vše, co potřeboval vědět. Tiše lezl po břiše zpět k lesu (13)
… a když šla Eliška kolem, zvala ji dovnitř … (17)
Muži hned napíchali maso na pruty, a sedíce kolem ohniště, opékali je (9)
Husa vystrčila zobák a zaštěbetala. Pak přešlapovala a točila se … (32)
Ančka vyskočila s balvanu, utíká vodou, ale už nestačí, plave … (33)
Sára to slyšela, ale neřekla nic, jako zlá saň letěla do pokoje, válela se vztekem po zemi, plakala … (31) atd.

Sám autor to samozřejmě ví a přiznává, že nedokonavé sloveso v podobných případech nemusí vždy vyjadřovat ingresívnost děje, jsou tu možné i jiné významy (83). Příliš široké a ne dost určité pojetí však přesto způsobilo, že autor pod pojmem »kontextově podmíněné ingresívní užívání nedokonavých sloves« spojuje jevy často velmi rozdílné povahy. Např. vedle případů, v nichž je užití nedokonavých sloves v češtině závazné, jako „vstal a šel“; „dovětek ho popudil, že chtěl dopis roztrhat“ (16), uvádí autor případy, v nichž je užití nedokonavého slovesa jen fakultativní, nezávazné, a je více méně záležitostí individuálního stylu, např.: „Jak ale vylíčím Stanislavovo leknutí, když místo ozbrojených mužů … vstupovala do bytu vyzvědačka“ (10); „Potom do něho kousl, odporem zkřivil tvář a vracel jej rychle Matějovi“ (83) ap.

Autor je si vědom zvláštního postavení sloves pohybu a správně ukazuje, že se ingresívní charakter nedokonavých sloves uplatňuje poměrně nejvýrazněji u sloves pohybu, zvláště u tzv. determinovaných [111](jít, jet, běžet atd.), ale podle jeho názoru mohou nabýt v kontextu ingresívní platnosti slovesa nejrůznějších významových okruhů (kap. 5).

Ze tří základních časových rovin považuje autor minulý čas vyprávěcí správně za nejvýhodnější pro uplatnění ingresívního pojetí nedokonavého děje, protože ve vyprávění jde většinou o sled za sebou následujících dějů (kap. 4). Autor se zabývá také stylistickým hodnocením různých prostředků pro vyjádření ingresívnosti (kap. 6). Domnívá se, že užívání sloves nedokonavých v platnosti ingresívní je příznačné především pro lyričtější styl (např. Drdův), zatímco převážné užívání opisů s fázovými slovesy charakterizuje spíše styl dynamičtější a patetický (např. styl K. Čapka).

Ivančev uvádí také doklady z jiných slovanských jazyků a srovnává je s poměry v češtině (kap. 2). Dospěl k závěru, že mezi slovanskými jazyky existují ve vyjadřování kontextově podmíněné ingresívnosti nedokonavými slovesy dvě krajnosti: čeština se slovenštinou a lužickou srbštinou užívají v těchto případech běžně sloves nedokonavých, zatímco bulharština a ruština tu dává přednost slovesům dokonavým nebo různým opisům s dokonavými slovesy fázovými. Polština, srbocharvátština a slovinština zaujímají po této stránce přechodné postavení. Srov. např.: vstal a šel domů; bulh.: toi stana i si otide v kăšti; rus.: on vstal i pošel domoj; Potom vzal malý člun a vesloval směrem k Devil Bay; rus.: Potom on sel v malen’kuju šljupku i stal gresti po napravleniju … (37) atd.

Ivančev se pokusil vyložit současný stav v češtině a v jiných slovanských jazycích také historicky (kap. 3 a 7). Na dokladech ze staroslověnštiny, staré ruštiny a staré češtiny ukázal, že kontextově podmíněné ingresívní užívání sloves nedokonavých bylo v starších vývojových fázích rozšířeno ve všech slovanských jazycích. V souvislosti s vývojem vidového systému bylo však užívání nedokonavých sloves v této platnosti postupně nahrazeno slovesy dokonavými nebo opisy se slovesy fázovými. Tento vývoj je ve svých počátcích dosvědčen také v staré češtině (srov. staročes. vstav i poide), ale čeština se nakonec vrátila k starému, původnímu stavu. Autor se pokouší vysvětlit tento vývojový zvrat vlivem němčiny, ale to je málo pravděpodobné. S ústupem dokonavých sloves s předponou po- typu pošel (jest) v platnosti ingresívní souvisí podle mínění autorova vznik tvarů budoucího času s předponou po- u sloves pohybu (pojede, poběží, půjde atd.). Ivančev se tu pouští do výkladu velmi složitých otázek, které vyžadují ještě dalšího přezkoušení.[6]

[112]I když některá tvrzení autorova nedojdou všeobecného souhlasu, není pochyby, že práce Ivančevova přináší řadu dobrých podnětů a postřehů a je cenným příspěvkem k studiu češtiny.

Jan Sedláček

Stati o češtině v polském jazykovědném časopise

Polský jazykovědný časopis „Język polski“, vycházející v Krakově a redigovaný Z. Klemensiewiczem, všímá si v rámci problematiky studia slovanských jazyků i některých otázek českého jazyka. V minulém ročníku 1961 přinesl dva takovéto příspěvky, jeden informační — o českém pravopise, druhý shrnující vlivy polštiny na češtinu (v souborném příspěvku o polských vlivech na slovník jiných slovanských jazyků).

První z obou článků, úvaha E. Lotka O polských i nepolských pravopisných nesnázích. Těžkosti českého pravopisu (Język polski 41, 1961, s. 128n.), je v pořadí již pátá úvaha v časopise Język polski věnovaná otázce pravopisných systémů jednotlivých slovanských jazyků. Po teoretickém uvedení do problematiky českého pravopisu podává autor konkrétní rozbor vybraných jevů českého pravopisu, zvláště s přihlédnutím k těm, které působí uživatelům českého jazyka obtíže. Na krátkém přehledu historického vývoje českého pravopisu zdůrazňuje E. Lotko nepřetržitost vývojové linie v soustavě českého pravopisu.

Hlavní pozornost věnuje autor současnému pravopisnému systému českého jazyka, jak jej kodifikovalo vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1957. Podtrhuje přitom sblížení české pravopisné normy s normou výslovnostní, jistou tendenci k fonetizaci pravopisu. Rozsah i obsah rozboru těch pravopisných jevů, které tvoří jádro Lotkovy úvahy, nepřekračuje rámec poznatků o českém pravopise obsažených v Pravidlech nebo v jiných pravopisných příručkách.

Z problematiky českého pravopisu si autor všímá především vlastních pravopisných jevů (psaní předložek a předpon s, z, skupin bě / bje, vě / vje, mě / mje; skupin souhlásek lišících se znělostí a také psaní dlouhých a krátkých samohlásek). Nedotýká se tedy těch jevů, kdy je pravopis prostředkem tvarosloví a skladby. Pro polské čtenáře by byl jistě vítaný hlubší zřetel porovnávací k problematice polského pravopisu (např. v psaní příslovečných spřežek). Autor tak činí pouze v stručných poznámkách.

Cenným příspěvkem k problematice vzájemných vztahů slovní zásoby spisovných slovanských jazyků je stať Alfreda Zaręby Vlivy polštiny na slovní zásobu jiných slovanských jazyků (Język polski 41, 1961, s. 1n.).

V stati A. Zaręby se spojují dvě hlediska, která vyžaduje bádání na tomto úseku: vlastní rozbor filologický i zřetel k historickému vý[113]voji příslušných slovanských národů. A. Zaręba dochází k zajímavým zjištěním jak chronologie vlivů polského jazyka na ostatní slovanské jazyky, tak i jeho intenzity a úlohy ve vývoji jednotlivých spisovných jazyků slovanských. Rozsah polských vlivů je značný u jazyků sousedních slovanských národů, výpůjčky polské v slovní zásobě ostatních slovanských jazyků jsou zastoupeny v daleko menší míře nebo pouze ojediněle.

Přejímáním slov z polštiny do češtiny se A. Zaręba zabývá v 3. oddíle své stati. Soustřeďuje se při tom na období českého národního obrození, a to na generaci Dobrovského, a zvláště pak Jungmannovu. Uvádí příklady na přejatá slova v poezii Puchmajerově, v překladech Hankových, a zvláště v básnické praxi i v rané próze J. Jungmanna i jeho vrstevníků. Upozorňuje také na vliv polského slovníku Lindova na slovník Jungmannův a na množství slov, která J. Jungmann přijal do svého slovníku přímo ze slovníku Lindova. Bylo by ovšem třeba dodat, že mnohá ze slov takto přejatých bez přímé vyjadřovací potřeby zůstala omezena jen na toto přejetí slovníkové a do češtiny nepronikla.

Ve svém nástinu vlivu polštiny na českou slovní zásobu se autor opírá především o základní syntetickou práci B. Havránka „Vývoj spisovného jazyka českého“ a o monografii M. Szyjkowského „Polská účast v českém národním obrození“; je pochopitelné, že využívá i prací polských jazykovědců, zejména slavisty T. Lehra-Spławińského. K všestrannějšímu osvětlení obrozenské problematiky bylo možné všimnout si vedle těchto prací ještě i studií jiných, především studií zabývajících se přímo obrozenskou slovní zásobou, např. studie A. Jedličky „J. Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická“.

Na stati A. Zaręby je nutno ocenit nejen to, že autor věnuje pozornost rozvoji české slovní zásoby v českém národním obrození rozborem jednoho z prostředků jejího obohacování (tj. vlivů polských), ale zvláště to, že zařazuje celou problematiku do širších souvislostí slovanských.

A. Šimonková


[1] Srov. Naši řeč 40, 1957, s. 290—302.

[2] Srov. např. zprávu v Naší řeči 42, 1959, s. 286n., o studii R. V. Kravčuka, Iz istorii češskoj suffiksaľnoj slovoobrazovateľnoj sistemy (Kyjev 1958).

[3] Učenyje zapiski Instituta slavjanovedenija Akademii nauk SSSR, Moskva 1960, s. 159—202.

[4] Viz též Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 2. výběr, 1955, s. 95n.

[5] Svetomir Ivančev, Kontekstovo obuslovena ingresivna upotreba na glagolite ot nesvăršen vid v češkija ezik (Kontextem podmíněné ingresívní užití nedokonavých sloves v češtině; zvl. otisk z časopisu Godišnik na Sofijskija universitet, filologičeski fakultet, t. 54, 3), Sofija 1961, s. 152.

[6] Srov. I. Němec, Staročeské futurum typu pójdu, ponesu v poměru k préteritu, Slavia 31, 1962 (v tisku).

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 3-4, s. 107-113

Předchozí Kch: Soustředění terminologických prací v Československé akademii věd

Následující František Váhala: O jazyce časopisů a novin