Časopis Naše řeč
en cz

Opakování slova jako pojmenovávací prostředek

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

Opakování slova (iterace, reduplikace) je dosti častým a přitom formálně velmi výrazným pojmenovávacím prostředkem. Slovo jako pojmenovávací jednotka je v aktuálním užití zdvojeno (popř. ztrojeno, znásobeno), a to buď syndeticky, se spojkou: zas a zas, nebo asyndeticky, beze spojky: rychle, rychle. Věcný význam slova se tím nemění (kromě plně již lexikalizovaných zdvojenin ažaž, užuž, taktak, jenjen), ale modifikuje se jeho výpovědní platnost.

Základním znakem zdvojeného pojmenování je zvuková nápadnost, zvuková expresivita, která může být intonačně ještě zesílena. Opakování téhož slova samo je i sémanticky nápadné, má tedy i tzv. výrazovou expresivitu.[1] Přitom lze výrazy opakované — kromě jmenovaných již lexikalizovaných zdvojenin — bez úprav nebo jen se zcela nepatrnými úpravami převést ve výrazy neopakované, např.:

Je den ze dne krásnější a krásnější. — Je den ze dne krásnější.
Celý den nic nedělá, jen spí a spí. — Celý den nic nedělá, jen spí.
Dívám se, dívám,
ale nic nevidím. — Dívám se, ale nic nevidím.
Nevím, nevím, jak to dopadne. — Nevím, jak to dopadne.

Je tedy užití iterace stylisticky příznakové. Je v aktuálním postavení motivováno. Ale zvuková a výrazová expresivita sama o sobě není důvodem pro opakování slova jako pojmenovávací prostředek (snad kromě poezie, kde může být důvodem velmi silným, popř. i dostačujícím),[2] nýbrž je jen podkladem (formálně velmi výrazným, jak již [66]bylo řečeno) pro vlastní funkci iterace. Přitom výrazová expresivita může být rozrůzněna přítomností nebo nepřítomností spojky (iterace syndetická, popř. polysyndetická a iterace asyndetická). Dále může být expresivita rozrůzněna přítomností nebo nepřítomností větného důrazu, různou modulací hlasu (u zdvojeného pojmenování je modulace hlasu nápadnější než u pojmenování jednoduchého a může vytvářet i rozličné variace) a u iterace asyndetické také přítomností nebo nepřítomností předělu (spojení splývavé a nesplývavé). Všech těchto rozrůznění se využívá jako formálního podkladu pro rozrůznění funkce opakování slov jako výrazového prostředku.

O formě a rozsahu i významu opakování slov je u nás již poměrně bohatá literatura.[3] V nedávné době ji rozhojnil M. Grepl statí O funkci záměrného opakování částí výpovědi ve výstavbě promluv (NŘ 50, 1967, s. 77—87). Grepl vyšel z dosavadní literatury (neuvedl jen příslušnou kapitolu z mého Úvodu do české stylistiky, s. 134n.). a opíraje se hlavně o stať Mathesiovu, podal vlastní třídění (přehledně v tabulce v uved. čl. s. 87). Naše poznání problematiky iterace v mnohém doplnil a zpřesnil (cenné je zejména větší zdůraznění zvukových hodnot, rozlišení případů asyndetického opakování s přeryvem a bez něho). Přesto však ani jeho třídění ještě plně nepřesvědčuje a mnohé z toho, co bylo nedopověděno v předcházející literatuře, zůstalo nedopověděno i zde.

V iteraci se vidí dvě funkce: úkol intenzifikovat pojmenování a úkol dát výrazu citový důraz. Tyto dvě základní funkce iterace se berou jako samozřejmé a celkem se nepodrobují diskusi: té se podrobuje vlastně jen jejich forma (spojková a nespojková, s intonačním přeryvem a bez něho). Přitom intenzifikace je spojována s citovou expresí (v pojetí Mathesiově intenzifikace nutně implikuje citové hodnocení, bez ní lze mluvit jen o nocionálním konstatování míry kvantity a kvality).

Citový důraz patří do aktu výpovědního, a ta iterace, v níž se vidí [67]prostředek citového důrazu, není pokládán za prostředek pojmenování.[4]

K těmto dvěma bodům bych rád připojil své poznámky a podle nich pak navrhl odpovídající výklad o třídění případů iterace.

1.1. Podle Mathesia je intenzifikace „hodnotícím přízvukem provázené vyjádření vysokého stupně vlastnosti nebo intenzity konání nebo stavu“. „Intezifikací se stává vyjádření vysokého stupně nebo vysoké intenzity teprve tehdy, když je pojato jako něco, co převyšuje obvyklý průměr a tím i naše očekávání“ (Mathesius, Čeština, 203 a 204).

V praxi však vedle vysokého, nadprůměrného stupně vyjadřujeme někdy naopak nízký stupeň, ba nejednou vytýkáme i stupeň právě průměrný. Také hodnocení může mít různou podobu: od prostého nocionálního naznačení míry kvality nebo kvantity až k hodnocení silně citovému. Např.: Film je málo zajímavý — dost zajímavý — celkem zajímavý — velmi zajímavý — strašně zajímavý. V těchto pojmenováních je význam slova zajímavý různě intenzifikován. Podobně: Spal tvrdě — spal jako dudek — tvrdě jako dudek — jako když ho do vody hodí.

Můžeme tedy podat tento výměr: Intenzifikované pojmenování je to pojmenování, v němž věcný význam slova v aktuálním užití je modifikován označením míry tohoto významu.

Pozn. Intenzifikované pojmenování bývá zpravidla složené, tj. skládá se ze slova a jeho intenzifikujícího determinantu: velké zásluhy, lví podíl, mírně nachladlý, krajně nepříjemný, ze srdce přát, silně zahřmělo. Forem takové intenzifikace je mnoho. Vedle toho jsou též intenzívní pojmenování jednoslovná, intenzita tu vyplývá ze způsobu aktuálního užití slova. Většinou je to užití hyperbolické: Měl tisíc výmluv (tj. velmi mnoho).

Zato do intenzifikace bych nezařazoval případy, kdy je míra přímo vyjádřena a slovo jejím označením není ve svém významu modifikováno, nýbrž určuje kvalitu uvedené míry, např. U břehu je řeka hluboká jen půl metru. Dítě mu zemřelo ve stáří 2 let.

Intenzifikace je sama dostatečným důvodem pro užití výrazu intenzifikovaného, nemusí tedy být provázena citovou expresivitou,[5] i když [68]nelze popřít, že právě citová exprese intenzifikaci značně podporuje. Hranice mezi neexpresívní a expresívní intenzifikací jsou mnohdy plynulé.

1.2. Důraz (emfáze) patří nesporně do aktu výpovědního. Mathesius má pojetí zdůraznění (emfáze) širší, zahrnuje sem jednak aktuální členění větné, jednak výraz postoje mluvčího k celkovému obsahu výpovědi (tedy i modalitu věty) (viz Čeština, 218). Proto do emfáze řadí i zdvojené pojmenování v apelových větách (Tak pojď pojď! Tak honem honem!). Rovněž Grepl zařazuje do výpovědního aktu asyndetické iterace s přeryvem.

V tomto článku beru termín důraz v ustáleném pojetí našich gramatik: „Chceme-li větou nebo ve větě na něco zvlášť upozornit, bývá větný přízvuk silnější a nazýváme jej důrazem“ (B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, 1960, 297). „Zvláštním zesílením přízvuku (tzv. důrazem) se větný člen zdůrazňuje“ (Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, 1966, 60). Kromě síly hlasu se důraz projevuje — ne však vždy — také změnami v pořádku slov a bývá signalizován i zdůrazňujícími částicemi. Důraz v tomto pojetí (tedy i důraz citový) postihuje slovo, které se do věty dostalo aktem pojmenovávacím. Podle toho také emfaticko-emocionální iteraci pokládám za druh pojmenování a řadím primárně do aktu pojmenovávacího.

Pozn. Jsou ovšem případy, kdy se slovo opakuje jako prostředek výstavby výpovědi. Uvedeme je zvlášť v připomínce na konci.

1.3. I když uvážíme tyto připomínky k intenzifikaci a emfázi, nejednou se nám stane, že se konkrétní případ iterace nepodaří beze zbytku a bez násilí zařadit buď mezi iterace intenzifikační, nebo mezi iterace s citovým zdůrazněním. Ve větě Objevovaly se nové a nové překážky opakované adjektivum nové nelze dobře pokládat za intenzifikované[6] a o citovém důraze se tu nedá mluvit. Podobně ve větě Dívám se, dívám, ale nic nevidím jsme na rozpacích s výkladem opakovaného slovesa; podle pojetí a podle kontextu i zvukové realizace lze je zařadit buď mezi iterace intenzifikační, nebo mezi iterace citově zdůrazněné, ale cítíme, že ani jedno, ani druhé zařazení nás plně neuspokojuje. Když už přijmeme výklad intenzifikací, cítíme, že inten[69]zifikace je tu odlišná od intenzifikace v jiných případech, a když přijmeme citové zdůraznění, opět cítíme, že má zvláštní ráz.

Z toho musíme vyvodit závěr, že ani intenzifikace, ani citové zdůraznění nejsou základními motivy pro užití iterace, nýbrž jen potenciálním doprovodem jiných funkcí, které pro iteraci musíme pokládat za základní. Pokusíme se tyto základní funkce iterace najít. Vyjdeme přitom z nejnápadnějšího rozdílu mezi iteracemi, a to z rozdílu mezi iterací spojkovou (syndetickou, popř. polysyndetickou) a iterací nespojkovou (asyndetickou).

2.1. Ve spojkové iteraci spojka a vyznačuje sčítání významu opakovaného slova. Sčítání musí být vyznačeno (proto je přítomnost spojky nutná), ale je prosté, bez dalších doprovodných odstínů (proto se užívá jen základní koordinační spojky a). Vzniká význam násobenosti, který ve spojkové iteraci modifikuje věcný význam opakovaného slova.[7] Např.:

Musil snášet stále nové a nové urážky. — Znovu a znovu se o to pokoušel. — Šel a šel, až přišel k velkému jezeru.

Násobenost tedy pokládejme za základní významovou modifikaci všech spojkových iterací. V jednotlivých typech případů se mohou k ní družit další významové modifikace.

2.2. Často takovou průvodní modifikací je zesílení, intenzifikace významu. Význam násobenosti však vtiskuje této intenzifikaci zvláštní ráz. Je to intenzifikace, kterou bychom mohli nazvat intenzifikací násobenou nebo dynamickou. Srovnejme tyto věty:

Je krásná jako obrázek. (Intenzifikace statická, intenzifikován je význam stavu.) — Je den ze dne krásnější a krásnější. (Intenzifikace násobená, dynamická, násobenosti je vyznačeno její vzrůstání.) — Skřivánek vyletěl tak vysoko, že ho ani vidět nebylo. (Statická intenzifikace dosaženého stavu, vyjádřená větou účinkovou.) — Skřivánek letěl výš a výš, až ho ani vidět nebylo. (Násobená intenzifikace dynamická.)

Tento typ násobenosti se objevuje u komparativů. Srov. ještě:

Šel dál a dál. — Líbí se mi to stále víc a víc. — Jel stále rychleji a rychleji.

Kromě toho jej nacházíme u sloves, jež přímo nebo nepřímo vyjadřují změnu stavu, např.:

Plamínek slábl a slábl, až zhasl docela.

[70]2. 3. Nejednou se k významu násobenosti jako průvodní, navozený druží význam plnosti věcného významu opakovaného slova (většinou je to sloveso). Např.:

Nic neříká, jen mlčí a mlčí. Jedl a pil, a pil a jedl, až se tváře blyštěly i ústa (Jirásek). — Ulice vrhaly sta a sta plamenů do dlouhých večerů (K. J. Beneš).

2.4. Někdy se násobené iterace využívá k náznaku citové exprese: vyznačuje se tím, že jev, většinou nepříjemný nebo nežádoucí, se opakuje, popř. trvá k nespokojenosti, rozmrzelosti mluvčího. Např.:

Hodiny teď jdou a jdou,
líně jedna za druhou (J. Neruda).

Jel a jel a jel, nebylo té jízdy konec (J. Zeyer). — Ryby neberou a neberou (J. Mahen). — Pořád jen prší a prší a ven se nedá jít.

Sem bychom mohli přiřadit i případy využití násobené iterace k zesílení záporu s náznakem citové exprese, jak na to upozornil Trávníček (v cit. čl., 180):

Proto já se nemohu a nemohu dopočítat (Herrmann). — A ne a ne se dopátrati, kdo to byl (Rais). — Ale usnout ne a ne (Stašek).

2.5. Nejednou se násobené iterace využívá k tomu, aby se vyjádřilo, že nějaký děj se opakuje nebo trvá na úkor jiného děje, nebo že nějaký objekt zcela nebo z velké části vyplňuje nějaký prostor nebo čas, opět na úkor jiných objektů.[8] Doprovodem je často opět náznak citové exprese nespokojenosti, rozmrzelosti. Např.:

Celý den nic nedělá, jen čte a čte. Běhá a běhá, ale nic nevyřídí. — Hledal a hledal, ale nic nenašel (tj. po určitou dobu nic jiného nedělal).

Napravo a nalevo, přede mnou i za mnou louky, louky a louky (J. Mahen; polysyndeton by zde bylo citově expresívnější).

Pořád jen slyším Gott a Gott a Gott. To o ničem jiném, děvčata, neumíte mluvit? (Úryvek rozhovoru.)

2.6. Násobené iterace se využívá též k vyjádření silné citové, až afektivní exprese. (Je známo, že se při afektu nadměrně opakuje jedna a táž myšlenka, jedno a totéž slovo.) Je to případ charakteristický pro lidový jazyk, zvláště pro dětskou řeč. Vyjadřuje rozhodné, až umíněné trvání na nějakém rozhodnutí nebo na nějakém výroku. Např.:

[71]Já ti to nepovím a nepovím. — Ale já tam jít nechci a nechci. Vám pomáhat nebudu a nebudu.

Pak v něm zase zvítězil dětštější tón a on opakoval s chlapeckou umíněností: „Vydržím a vydržím a vydržím a budu skákat líp než Paolo“ (E. Bass).

Může být takto opakována i celá věta: Je to pravda a je to pravda.

Násobenost se tu netýká vyjadřovaného jevu skutečnosti, nýbrž vyjadřovaného výroku a iterace je na samém rozhraní aktu pojmenovávacího a aktu výpovědního.

Pozn. Grepl (cit. čl. 86) připomíná, že tento typ je možný i s opakovaným substantivem nebo adjektivem (nikoli tedy jen se slovesem) a uvádí příklady: Bylo by to nespravedlivé a nespravedlivé! Je to darebák a darebák. Ale takový úzus mi není znám.

2.7. Vidíme, že při výkladu spojkového opakování slov můžeme dobře vycházet ze základního ponětí násobenosti, které je formálně signalizováno přítomností spojky. V jednotlivých typech se pak k základnímu významu násobenosti přidružují významy průvodní, násobenosti navozené. Intenzifikace je pouze jedním z nich a má ve spojkové iteraci zvláštní ráz.

Pozn. Přes ponětí násobenosti se dosahuje plnosti významu u adverbií, která jinou formu intenzifikace nesnášejí, např. Prázdnin jsme užili dost a dost. Moc a moc jsem se na vás těšil. Jedla by jen a jen dorty.

3.1. Přejděme k opakování asyndetickému (nespojkovému). Zde je mezi jednotlivými názory nejvíce rozdílů: vidí se v něm, vedle tzv. příznakové formy pro intenzifikaci, prostředek větné emfáze (Mathesius), prostředek intenzifikace i emfáze (Grepl) a prostředek citového zdůraznění (Trávníček, Bečka). Křížková pak v něm vidí prostředek gramaticky nepříznakový (proti opakování spojkovému, v němž vidí prostředek gramaticky příznakový).[9]

M. Grepl vychází z výpovědní intonace a rozlišuje tři typy nespojkového opakování, funkčně od sebe odlišené. Jsou to: 1. Stylově příznaková varianta intenzifikačního opakování spojkového: Bylo už pozdě a on mluvil, mluvil. Opakování je uvnitř jedné výpovědi, spojení je s přeryvem (grafické označení X, X). 2. Slovesná intenzifikace tzv. vertikální (intenzifikována je kvalita děje, nikoliv kvantita, tedy [72]úsilnost činnosti): Mluvil, mluvil, ale nikdo ho neposlouchal. Opakování je uvnitř jedné výpovědi, spojení bez přeryvu (graf. ozn. X-X). 3. Opakování emfaticko-emocionální, opakovaný výraz je citově zdůrazněn: Vždyť já jsem to viděl! Viděl! Opakovaný výraz je mimo základní výpověď, mezi výrazy je koncový předěl (graf. ozn. X//X).

Toto členění je zajisté zajímavé a je cenné tím, že se v něm vážně počítá s intonací výpovědi, která zvláště při citové expresivitě je důležitá. Ale jsou tu jisté pochybnosti. Především nejsem přesvědčen, že se intenzifikace a citový důraz vzájemně vylučují. Dále mi není jasné, čím je uvedený 1. typ stylově příznakový. Je to skutečně jen knižní varianta spojkového opakování, či vyjadřuje se jím něco, co se v mluveném jazyce nevyjadřuje nebo se vyjadřuje jinými prostředky? Konečně lze podotknout, že praxe plně neověřuje, že spojkové opakování slovesa vyjadřuje dlouhé trvání děje, tedy intenzifikaci kvantitativní, kdežto nespojkové opakování vyznačuje úsilnost činnosti, tedy intenzifikaci kvalitativní (tzv. slovesná intenzifikace horizontální a vertikální). Jisté je, že opakování slovesa tyto významy zpravidla má, ale má je v podobě modifikované, a to jako významy průvodní, protože čistá intenzifikace sloves, ať horizontální nebo vertikální, se vyznačuje jinými výrazovými prostředky.

Nebude tedy nemístné, když podám svůj výklad nespojkového opakování, který se bude v lecčem lišit od výkladu Greplova. Reviduji tak ostatně i své vlastní názory, posledně formulované v Úvodu do české stylistiky, s. 134—138.

3.2. Jestliže spojka ve spojkovém opakování signalizuje slučování a tím vzniká základní modifikující význam násobenosti, pak nepřítomnost spojky v opakování nespojkovém v kontrastu k tomu pojetí slučování potlačuje. Syntaktická koordinace tu nabývá jiné platnosti a plní jinou funkci. Slova zdvojeného pojmenování se tu nekladou — smíme-li se tak obrazně vyjádřit — vedle sebe (a nesčítají se ve svém významu), nýbrž kladou se na sebe a druhý výraz nějak modifikuje výraz první.

Chceme-li si osvětlit funkci tohoto typu opakování, vyjděme z jiných dvou typů pojmenování, která jsou rovněž koordinační a nespojková, totiž z rektifikace a z komentovaného opakování. V rektifikaci jdou za sebou dvě pojmenování, z nichž druhé ruší nebo nějak opravuje pojmenování první: Bylo to po vánocích — ne, už před vánocemi. Odešel, vlastně utekl. V komentovaném opakování naopak opakované slovo dotvrzuje správnost nebo platnost zvoleného slova: [73]Bylo to po vánocích — ano, po vánocích. Utekl, doslova utekl a ani se nerozloučil.

3.3. Základní funkcí komentovaného opakování je tedy dotvrzení zvoleného slova (jeho volby nebo jeho významu). Tato funkce je explicitně vyjádřena dotvrzující komentací:

Já jsem na schůzi byl, opravdu byl. — To je zajímavé, skutečně zajímavé.

Dotvrzení může být provázeno pojetím stupňování. Můžeme tu mluvit o stupňované intenzifikaci (odlišné od dynamické intenzifikace, o níž jsme mluvili výše). Např.:

Kdybych byla tohle vše věděla před týdnem! Jak jinak, zcela jinak bych byla hrála! (K. J. Beneš). — Je to nedostatečné, naprosto nedostatečné.

Můžeme zde uvést i příklady Greplovy:

Celkově to bylo slabé, velmi slabé. — Bylo to slabé, slaboučké.

V opakovaném slově lze užít v tomto případě i intenzifikace již frazeologizované, např.:

Máte pravdu, svatou pravdu. — Ale já ti to přeji, ze srdce přeji.

Někdy se v komentovaném opakování funkce dotvrzení zesiluje, zdvojené pojmenování pak naznačuje naléhavost, zpravidla emocionální;[10] komentace tuto naléhavost explicitně označuje, např.:

Já vás prosím, slyšte, prosím —: rozmyslete se dobře, co řeknete (Norbert Frýd). — To nechci, ne, ne, nechci.

Stupňovací a citová komentace se může i kombinovat; vznikne pak tento typ:

Je to už dávno, ach tak dávno!

3.4. Komentování myslím jasně a přesvědčivě ukazuje funkci tohoto druhu opakování slova. Jasné je i to, že v tomto druhu opakování spojka nemá místa. Často však komentování explicitně vyjádřeno není a opakovaná slova jsou k sobě prostě přiřazena; komentaci, i když není výslovně řečena, v takovém opakování zpravidla cítíme jako implicitně obsaženou. Významový odstín opakování je tu dán kontextem a v mluvené větě též intonací a modulací hlasu, popř. i přeryvem mezi opakovanými slovy.

[74]Prosté dotvrzení nacházíme často v rozhovoru v replikách:

Dostal jste se také na výstavu? — Ano, dostal dostal.
Tak se už na mne nezlobte. — No dobře dobře.

Výraz naléhavosti provází zpravidla opakování imperativu a adverbia v apelových větách, zejména na vyznačení netrpělivosti, např.:

Tak pojďte pojďte! — Rychle rychle!

Citová naléhavost je ve zdvojených vokativech a také ve výrazech citoslovečných (zde často již v platnosti pokleslé):

Hochu, hochu, takhle by to nešlo. — No, no, no, vždyť není tak zle. (F. X. Svoboda, příklad z Přír. slovníku).

S pojetím dotvrzení, popř. naléhavosti vystačíme dobře i při výkladu ostatních případů asyndetického opakování, např.:

Dívám se, dívám, ale nic nevidím (‚opravdu, skutečně se dívám‘).

„Přemýšlíte o tom, co jsem řekla?“ ptala se … „Ano — přemýšlím — řekla jste svatou — svatou pravdu (J. John, dotvrzení provázené popř. citovým důrazem). Vše přehlušujíc, celé nitro děvčete zasahujíc, vyvstává z hloubi srdce strašná potřeba něhy, strašná, strašná touha opuštěnosti a siroty po lásce, po lásce, lásce (J. Glazarová, Vlčí jáma; iterací, dokonce trojnásobnou, je naznačena silná citová naléhavost).

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé tváře (B. Němcová; citová naléhavost, popř. s implikovaným stupňováním).

Tam žádný — žádný — žádný svit pouhá jen tma přebývá (K. H. Mácha).

Spojení opakovaných slov, jak správně uvádí Grepl, je buď splývavé, bez předělu, nebo nesplývavé, s předělem. Ale po tom, co jsme právě řekli, nám rozlišení obou typů vychází jinak. Pokusím se to formulovat takto: Iterací splývavou se naznačuje prosté dotvrzení nebo dotvrzení s výrazem netrpělivosti (ve větách apelových). Citová naléhavost se naznačuje intonačním předělem, a to tím výraznějším, čím silnější citová naléhavost se vyjadřuje (Mácha předěly naznačil dokonce pomlčkami). Někdy předěl přechází až do koncové kadence (o tom ještě pohovoříme v odst. 3.6.).

Podle tohoto pojetí je tedy postupný přechod od iterací, které realizujeme splývavě, přes typy, jež je možno realizovat splývavě nebo s předělem, až k typům, jež zpravidla realizujeme se silným předělem, a k případům s koncovou kadencí.

V lidovém jazyce, zdá se, jsou časté oba krajní případy (spojení splývavé a spojení se silně zdůrazněným předělem). Případy střední [75]se vyjadřují namnoze jinak (je tomu dávno, dávno: je to už strašně dávno, nebo je to už dávno, strašně dávno).[11]

3.5. Myslím, že lze tvrdit, že cítíme rozdíl mezi pojetím násobenosti a pojetím dotvrzení a že tento rozdíl je vyznačen přítomností nebo neřítomností spojky.[12] Na věci nic nemění, že někdy lze jednu a touž skutečnost pojímat tak nebo onak a vyjádřit pak tou nebo onou formou iterace. Obě formy jsou v takovém případě ekvivalentní, i když rozdíl mezi nimi nadále trvá. Srov.:

Hledal a hledal, ale nic nenašel (tj. hledal a zas a znovu hledal).
Hledal hledal, ale nic nenašel (tj. opravdu, skutečně hledal).
Od té doby už uplynulo mnoho a mnoho let (tj. uplynulo mnoho a ještě dalších mnoho let).
Od té doby už uplynulo mnoho, mnoho let (tj. uplynulo mnoho, bohužel tak mnoho let).

Pozn. Jsou asyndetické zdvojeniny (dnes již spřežky) zájmenných adverbií: jenjen, jižjiž, užuž, taktak. Jejich význam je již plně lexikalizován. Můžeme však uvést případ ještě nelexikalizovaný:

Ale pocit, že se nacházíme v krajině snů…, je tak silný, že přemáhá zdravý rozum. Teď, teď se stane zázrak a najdeme tajnou chodbu (Marica Martinová, magazín Co vás zajímá 1967, č. 10, s. 30).

Zdvojené teď, teď si vykládáme ‚teď, právě teď, v nejbližším okamžiku‘. Příslovce je opakováním ve svém významu dotvrzeno a umocněno.

3.6. Zdůrazněná iterace může být ve větě umístěna tak, že druhý člen je z věty vysunut a postaven mimo ni. Citujme jeden z četných příkladů, které uvádí Grepl:

Zatím mě Motyčka v ničem nepřetrumfnul! V ničem!

Jde tu o osamostatněný větný člen. Je to větný člen, který tvoří vlastní intonační celek, ale přitom je spjat syntaktickými vztahy s vě[76]tou, od níž je oddělen. Zpravidla se jím vyjadřuje část věty připojená jakoby dodatečně, např. Neváhali a šli do boje. Hrdě a s hlavou vztyčenou. Takto z věty může být vysunut celý člen s iterací, ale stává se tak jen zřídka: Šel pořád vpřed. Dál a dál. Ale nám jde o případy (a ty jsou nepoměrně častější), že první člen iterace zůstává ve větě a vysunut je výraz opakovaný. Protože se funkce opakování projevuje přirozeně až u druhého členu, je z věty ven vysunuto ponětí dotvrzení, dotvrzení s intenzifikací a dotvrzení s naléhavostí. To může mít v zásadě dvojí následek: buď je toto ponětí vysloveno jako dodatečně, nebo je vysunutím z věty zdůrazněno, popř. se obojí kombinuje. Přitom však základní funkce nespojkové iterace podle mého mínění trvá, jak si opět můžeme osvětlit na opakování komentovaném. Užiji příkladů Greplových (prvý je upraven):

Vždyť sis svým vystoupením udělal ostudu! Jenom ostudu!
Nádeníka z tebe udělali! Prachsprostého nádeníka! (Řezáčova).

Je-li opakovaným slovem přísudkové sloveso, pak arci můžeme takto vysunuté sloveso pokládat na plně samostatnou větu. Např. (opět případy Greplovy):

Víte já ho miluju. Miluju. (Blažek). — Uvidíš já … já ti uteču! Uteču! Uteču! (K. Čapek).

Ale i tak významové spojení iterace trvá. V prvém příkladě cítím prosté dotvrzení (Opravdu miluju.), v druhém citovou naléhavost (… uteču! Říkám ti, uteču! Doopravdy uteču!).

Tento aspekt opakování zůstával prakticky nepovšimnut. Je jistě Greplovou zásluhou, že na něj upozornil. Je charakteristický, jak se zdá, pro mluvenou řeč, a jak Greplovy příklady ukazují (v uv. čl. 81), také pro moderní epickou prózu, přijímající do sebe prvky mluveného jazyka.

4. Jsou však typy opakování slova, které jsou prostředkem výstavby výpovědi. Uvádím je zde zcela stručně jen pro úplnost. Je to postupná determinace v tzv. nastavované stavbě větné a opakování společného členu v paralelní stavbě větné.

Nejjednodušší případy postupné determinace jsou velmi podobné dotvrzujícímu nespojkovému opakování.[13] Autor užije slova a hned je opakuje, ale s určující nebo hodnotící determinací, např.:

Všechno v nich je klam, klam lidského zraku (R. Svobodová). — Se starým člověkem zápasím a zápasím bezostyšně (S. K. Neumann).

[77]V paralelní stavbě větné společný člen je opakován (i tam, kde by mohl zůstat nevyjádřen), např.

Hučelo to venku na chodníku, hučelo v těsném průjezdě pod vyhláškami, hučelo po vyšlapaných schodech ze dřeva a hučelo ještě víc v slavnostní aule (A. M. Tilschová).

Ale toto opakování již není tématem našeho článku.


[1] Expresivitou rozumím nenocionální doprovod významu slova (ať už jako lexikální jednotky, nebo jako aktuálního pojmenování). Expresivita citová je citový doprovod, apelová je výraz vůle přímo adresovaný, expresivita zvuková tkví v nápadné zvukové podobě slova, expresivita, kterou nazývám výrazovou, tkví v neobvyklém užití výrazového prostředku (např. aktuální metafora).

[2] Ke zvýšení zvukových hodnot verše, např. Břeh je objímal kol a kol (K. H. Mácha). Vlny a vlny se vlní a vlní (J. Seifert).

[3] Oldřich Hujer, K nauce o asyndetu (sbor. MNHMA, Praha 1926, 159—174). Vilém Mathesius, Zesílení a zdůraznění jako jevy jazykové (SaS 4, 1938, 198n.; přetištěno v knize Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, 203—223, zvl. 214—215). J. V. Bečka, O asyndetu (NŘ 26, 1942, 67—71). Frant. Trávníček, Opakování slov v češtině (SaS 8, 1942, 176—181). J. V. Bečka, Úvod do české stylistiky (Praha 1948, 134—136). Helena Křížková, Opakování slova jako prostředek intenzifikace v ruštině a v češtině (Rusko-české studie II, 1960, 309—324). Květa Koževniková, Asyndeton v současné ruštině ve srovnání s češtinou (Kapitoly ze srovnávací mluvnice české a ruské II, Praha 1961, 387—388). Viz i Vlad. Šmilauer Novočeská skladba, 1966, 381.

[4] Viz Mathesius, Čeština, 215. M. Grepl: „Při emfaticko-emocionálním opakování má opakovaná část povahu samostatné výpovědi: opakuje se v ní jádro výpovědi základní s vynecháním složek východiskových“ (uv. čl. 82).

[5] To říká i Grepl: Opakování intenzifikační „bývá citovým prvkem doprovázeno jen fakultativně a poměrně zřídka“ (v uv. čl., 86).

[6] Takový typ iterace se objevuje nezřídka i ve slohu silně intelektualizovaném. V kontextu věty ovšem iterace zasahuje prostřednictvím adj. nový i subst. překážky a sloveso objevovaly se.

[7] Vracím se k svému původnímu pojetí, viz cit. čl., 69. — Podle redakční připomínky pojetí násobenosti subsumuje v sobě pojetí rozčleněnosti. Např. durativum šel je rozčleněno v úseky za sebou jdoucí šel a šel.

[8] Tímto typem opakování spojkového může tedy být opakováno i substantivum (u ostatních typů to sémanticky není možné). Ale jak příklady ukazují, není nutné, aby to bylo substantivum v plurále anebo substantivum hromadné nebo látkové, jak říká M. Grepl, l. c. 81. — Fr. Trávníček, l. c. 180, příklad jen čte a čte vykládá ‚stále jen čte, nedělá nic jiného; nestane se, že by nečetl‘.

[9] H. Křížková, l. c. 322: „Zpravidla lze všechny významy vyjádřené spojkou a, i se stejnou úplností vyjádřit asyndeticky. Avšak nelze dobře nahrazovat spojení asyndetické syndetickým.“ Ale jak příklady ukazují, skutečnost v češtině je jiná: oba druhy opakování — kromě případů uvedených v našem článku níže sub 3.4 — nelze zaměňovat. Stylisticky jsou oba druhy, jak již bylo řečeno, příznakové, ale každý jiným způsobem.

[10] Je lépe říkat naléhavost než citový důraz. Citovým důrazem naznačuje autor spíše sílu citového stavu (třebas okamžitou), kdežto naléhavost výrazu vystihuje spíše neodbytnost citového stavu. Obojí se může doplňovat, nebo lépe řečeno citový důraz může doplňovat a zesilovat výraz naléhavosti, ale není to nezbytně nutné, i když je to časté. A protože tento rozdíl cítí i vnímatel (třebas jej nedovede vždy definovat), je radno ho ve stylistice dbát.

[11] Z toho vzniká, podle mého mínění, dojem knižnosti tohoto typu. Nevykládám to však jako příznakovou variantu intenzifikační spojkové iterace jako Mathesius a Grepl.

[12] Uvedený rozdíl mezi pojetím násobenosti a pojetím dotvrzení (se všemi dalšími průvodními znaky) může platit jen v jazyce, v němž je proti sobě postavena iterace spojková a iterace nespojková. Tak je tomu, podle mého názoru, v současné češtině. Ve staré češtině, jak ukazují příklady, které uvádí O. Hujer v cit. čl., s. 163, tento rozdíl ještě proveden nebyl a iterace asyndetická byla i v těch případech, kdy dnes užíváme iterace spojkové. Jak dotvrzují i příklady z jiných jazyků, iterace asyndetická se jeví jako typ starší. Podle letmé sondáže se mi jeví stav v současné srbocharvátštině a polštině velmi podobný stavu v češtině (sondáž jsem provedl v originálních scénářích několika hraných filmů jugoslávských a polských). Zato příklady z ruštiny, které uvádí H. Křížková, svědčí o tom, že tu oba typy nejsou rozlišeny.

[13] Vl. Šmilauer (Novočeská skladba, 1966, 382) nazývá tento typ opětování konstrukční.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 2, s. 65-77

Předchozí NS, MK, MB: Radíme a kritizujeme

Následující Miroslav Grepl: Ještě k funkci záměrného opakování ve stavbě promluvy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1