Časopis Naše řeč
en cz

O asyndetu

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

Souřadné členy větné a rovněž i věty souřadně spojené bývají spolu spínány spojkou. Není-li jejich vztah nijak zabarven, bývá tou spojkou zpravidla slučovací a nebo i. Na př. Babička měla syna a dvě dcery (Němcová). Vousy i řídké vlasy byly žlutě šedivé (Herrmann). Konečně byl hotov a mohl vyjít na terasu (Vančura).

Je-li souřadných členů několik, bývá připojován spojkou toliko člen poslední: V křišťálové schránce, zlatem, stříbrem a drahým kamením ozdobené (Jirásek). Když Karbanka po obědě všecko dobře vylízala, umyla, utřela a uložila do police, běžela na zahradu, kde si Katinka dnes celý den hověla (Rais).

Význam spojky je nám v těchto případech zcela jasný, i když si to zpravidla přímo neuvědomujeme, neboť užíváme spojky zcela mechanicky. Spojka tu výslovně spojuje souřadné členy v složitější celek: naznačuje slučování jako znaménko plus při sčítání. U několikačlenné řady pak spojka označuje, že člen jdoucí po ní řadu uzavírá jako poslední.

Někdy je však tato rovnováha souřadných členů porušena a spojka mezi členy je buď vynechána (asyndeton), anebo se u několikačlenné řady opakuje nadměrně mezi všemi členy nebo aspoň u několika z nich (polysyndeton). Všimněme si dnes blíže asyndeta, jeho příčin i jeho větné a stylistické platnosti.

Theoreticky můžeme asyndeton vysvětlit jako popření toho, co znamená spojka mezi souřadnými členy. Kdežto spojka výslovně slučuje souřadné členy v složitější celek, u spojení asyndetického je toto slučování buď popřeno, nebo aspoň potlačeno. [66]A kdežto spojka signalisuje uzavření řady, spojení asyndetické naopak řadu neuzavírá, nýbrž nechává ji jakoby nedokončenu. Má tedy asyndeton tyto dva úkoly: potlačovat slučování souřadných členů a vyznačovat nedokončenost řady souřadných členů. To jsou základní úkoly asyndeta a vše ostatní je vlastně jen důsledek nebo praktické využití těchto úkolů.

Protože však tyto důsledky a způsoby využití asyndeta jsou pro jazykovou praxi mnohem důležitější než všechny theoretické úvahy, věnujme jim trochu pozornosti.

I. Řekli jsme, že asyndeton potlačuje slučování souřadných členů. Tomuto druhu asyndeta věnoval obsažný článek O. Hujer v jubilejním sborníku Jos. Zubatého Mnéma („K nauce o asyndetu“, str. 159—174) a doložil jej četnými příklady z češtiny staré i nové, lidové i spisovné, z polštiny, z ruštiny, z latiny a litevštiny i z jazyka staroindického. Využijeme tedy materiálu a výkladů tohoto článku k podepření svých theorií. Ovšem přestaneme při tom jen na současné češtině.

1. V lidové češtině je mnoho asyndeticky spojených dvojic slov typu ve dne v noci, v zimě v létě. Tyto dvojice mají povahu sousloví, t. j. cítíme je jako významovou jednotku a jsou ustáleny do té míry, že v nich již zpravidla nic neměníme (nemůžeme na př. přehodit jejich pořádek; nelze říci v noci ve dne, neříkáme ani v létě v zimě). Jsou tak pevnou významovou jednotkou, že mezi jejich členy ani nepíšeme čárku.

Psychologickým podkladem těchto asyndetických sousloví je rozložení představy na její části; při tom se do vyjádření zpravidla berou jen dvě krajní části kontrastní. Tak představa ‚vždy, neustále‘ se rozloží na výrazy ve dne v noci, v zimě v létě, vstávaje lehaje, představa ‚všichni‘ na výrazy staří mladí, chudí bohatí, malí velcí. Podobně říkáme: sliboval mu hory doly (t. j. vše možné), běhal sem tam (t. j. všemi směry). Sem můžeme přiřadit i obrat „držel se ho zuby nehty (t. j. všemožným způsobem).

Tyto obraty jsou asyndetické proto, že jsou výrazem rozkládání, nikoli slučování. Z toho důvodu je tu spojka jako výraz slučování potlačena. Vložíme-li do těchto ustálených obratů spojku, zdůrazní se slučování, základní představa rozložená zmizí a spojení nabude jiného významu: ve dne a v noci, v zimě a v létě, sem a tam.

V podstatě stejného rázu jsou lidová asyndetická sousloví typu chtěj nechtěj. I zde je základní představa rozložena na dvě [67]kontrastní části, rozdíl je toliko v tom, že druhým, kontrastním členem je negace členu prvního. Tohoto druhu jsou obraty bíti hlava nehlava, jíti cestou necestou; srov. verše Čelakovského: v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem (t. j. všichni bez rozdílu). Příčiny spojení asyndetického jsou tytéž jako u typu ve dne v noci.

Tento způsob nazírání je původu velmi starého a je doložen z lidové řeči nejrozmanitějších národů. S rostoucí intelektualisací jazyka však i do takových obratů proniká spojka, t. j. představa slučování vítězí nad představou rozkládání. Tak říkáme na př. dnem i nocí. U Kožíka (Největší z Pierotů, str. 13) čteme: Opojen prostředím, rozhlíží se Jan Kašpar šťastně kolem sebe; lidé klečí okolo něho, vpředu i vzadu, muži, ženy, starci i mladé dívky. Podobně u E. Bassa (Cirkus Humberto, díl I, 1941, str. 234): „… a Paolo, krásný, ubohý Paolo cítil, že jeho domov je jen ta maringotka, … která je veze křížem krážem, pod sluncem i sněhem, v dešti i v mrazu po celém světě.“ Moderní autoři se mnohdy nespokojují kontrastním rozložením dvojčlenným, nýbrž rozvádějí výčet do delší řady a členy spojují polysyndeticky, na př.: A sami sobě budete i lékaři i učiteli i soudci i kněžími i učni i proroky i milenci i milenkami podle potřeby (F. X. Šalda, Zástupové 1921, str. 30, t. j. budete si vším, budete si postačovat). Zde převážil význam asyndetu právě protilehlý, totiž význam výčtu nastavovaného, který se vyjadřuje polysyndeticky. K tomu se ještě vrátíme.

2. V lidovém jazyce se asyndeticky často vyjadřuje také představa zdvojená pro intensitu. I u tohoto typu je v Hujerově článku mnoho zajímavých příkladů. Jsou dvojího druhu: představa je vystižena buď dvěma synonymy, nebo jediným slovem zdvojeným. Případ první je v lidové češtině dosti častý; toho druhu je spřežka mermomocí, vzniklá spojením dvou synonym mermo a mocí. Někdy se za tím účelem kombinují rýmová slova, ba nejednou je slovo rýmové vytvořeno jen pro sousloví tohoto typu a samostatně se nevyskytuje, na př. křížem krážem, láry fáry, třesky plesky, kliky háky a pod. V slovenštině je podobných obratů ještě více: horko-ťažko, nebolo chýru-slychu a pod. Pro druhý případ (slovo je pro důraz zdvojeno) není v citovaném článku uveden z lidové češtiny žádný doklad, ale v jiných jazycích je tento zjev dosti častý, na př. staroind. punah punah ‚opět a opět‘, italsky dolce dolce ‚velmi sladký‘.

Na tento druh asyndeta poukazuje také J. Haller v Rukověti mateřského jazyka (díl 1, heslo asyndeton, str. 40) a podotýká, že u intensivního zdvojování se dnešní jazyk kolísá mezi spoje[68]ním asyndetickým a syndetickým. Pokusme se zjistit, zda tu platí nějaké pevnější zásady.

a) Především si všimněme případu druhého: slovo je opakováno. Musíme rozlišiti dva druhy tohoto opakování: opakování pro důraz a opakování pro znásobení představy.

Je-li slovo opakováno toliko pro důraz, bývá pravidlem asyndeton. Tak je tomu ve zdvojeném vokativu, kde opakování pronášené se zvláštní melodií má zabarvení výčitky, na př. Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? (Kral., Mat. 27, 46). Hochu, hochu, takhle to nepůjde.

Také v imperativě je ustáleno asyndeton. Důraz, který se takto zdvojeným imperativem vyslovuje, má význam naléhavého vybízení, leckdy s odstínem netrpělivosti: Tak pojď, pojď! No tak dělejte, dělejte![1]

Zdvojený indikativ slovesa může míti, jak se zdá, zabarvení rozličné. Někdy znamená pouhé zdůraznění vyslovené myšlenky:

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky. (Erben, Vodník).

Mám dojem — možná, že je čistě subjektivní —, že asyndeticky zdvojený přísudek zdůrazňuje trvání děje. Na př.: Dívá se, dívá, ale nic nevidí (us.). Nebo:

… a vyli, vyli divnou věc,
žetě na blízku umrlec (Erben, Svatební košile).

Mnoho tu rozhoduje jistě i sám význam slovesa. Asyndeticky zdvojené nevím vystihuje stupňovanou nejistotu: Nevím, nevím, co tomu řekne tatínek (us.).

Asyndeticky zdvojené slovo slýcháme často v rozhovoru na vyjádření citově podbarveného důrazu. Často je zdvojeno ano, ne, no, hm a pod. Naši spisovatelé rádi využívají tohoto zjevu k charakterisování mluvené řeči: Na př.:

„A z Prahy nic?“ zažertoval Hubátius.

„I taky, taky. Tady medle —“ rychle obrátil list a četl.

(A. Jirásek, Temno 1924, str. 254.)

„Přemýšlíte o tom, co jsem řekla?“ ptala se, když jsme potom sestupovali po lesní stezce k hájence.

„Ano — přemýšlím — řekla jste svatou svatou pravdu!“

(Milostný kruh 1941, povídka J. Johna, str. 96.)

„Pane učiteli, byl jsem deset let v cizině, i pozbyl jsem poněkud smyslu pro jemnosti češtiny…“

„Pozoruji, pozoruji!“ (K. M. Čapek-Chod, Jindrové, 3. vyd., 1928, str. 127.)

[69]Asyndetické zdvojení slova pro důraz je vůbec častým slohovým prostředkem. Ale i mimo uvedené případy bývá zpravidla provázeno citovým podbarvením, i když mnohdy účel důrazu je hlavní. Na př.: Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře (Němcová). Ó podzim, ta hrobka bez zábradlí, v níž neodpočívá nikdo, nikdo, ale všichni, celý svět. (K. Konrád, Postele bez nebes, 1939, str. 65.) Vše přehlušujíc, celé nitro děvčete zachvacujíc, vyvstává z hloubi srdce strašná potřeba něhy, strašná, strašná touha opuštěnosti a siroty po lásce, po lásce, lásce. (J. Glazarová, Vlčí jáma, 3. vyd., Praha 1941, str. 18.) Nebo:

Chvílemi klnu bídě její (své doby),
chvílemi se jí hořce směji
a vždycky, vždycky trpím s ní.

(J. S. Machar, Čtyři knihy sonetů, báseň Sonet o sobě.)[2]

Ve všech těchto případech je pojetí slučování zřejmě potlačeno. Zdůraznění je tu kvalitativní, nikoliv kvantitativní. Zdůrazňuje se tu především a hlavně představa sama. Mluvící (nebo píšící) osobě záleží více na tomto důraze než na tom, aby vystihla plnost obsahu představy. Spojka se svou platností slučování by tu jen rušila, a proto je užito asyndeta. Důraz může býti rozumový, ale většinou je citový nebo je aspoň citovým podbarvením doprovázen. Citové podbarvení (výčitka, netrpělivost, naléhavost tvrzení a pod.) je dáno smyslem myšlenky, nikoliv asyndetem samým. Asyndeton je spíše důsledkem tohoto podbarvení, nikoliv jeho příčinou. Proto při stejném asyndetickém spojení může býti citové podbarvení různé.

Je-li však slovo opakováno proto, aby se vystihla plnost představy, bývá spojka mezi členy pravidlem. Opakování slova má za účel znásobit obsah představy a toto násobení přímo předpokládá pojetí součtu. Proto je tu naopak spojka zdůrazněna a má svou plnou syntaktickou hodnotu. Je to jasně vidět zvláště tehdy, je-li členů víc než dva. Zdůraznění spojky vede tu až k polysyndetu, na př.: Večer koupím to a to a to (J. J. Paulík, Ošklivá tvář lásky 1940, str. 230).

[70]Toto násobení představy bývá nejčastěji doloženo u příslovcí: zas a zas, opět a opět, znovu a znovu, výš a výše, dál a dále, víc a více, méně a méně, blíž a blíže a pod. Jako příklad budeme citovat známé verše z 1. zpěvu Máchova Máje (cit. podle vyd. Borového z r. 1928):

Břeh je objímal kol a kol
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vždy blíž a blíž
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín.

Také komparativní adjektiva bývají (třebaže ne tak často) takto násobena: Je stále krásnější a krásnější (us.). (Člun) rychle letí, co čápa let, menší a menší, až co lilie květ mezi horami po vodě zajde (Mácha, Máj).

V obou případech je představa sčítání, zdůrazněná spojkou, zcela zřejmá a jasně ji cítíme, na př. začínal znovu a znovu. Je jen logické, že tento druh opakování je běžný zejména u příslovcí vyjadřujících opakování děje (zas a zas, opět a opět, znovu a znovu) a pak u slov stupňovaných (víc a více, větší a větší, výš a výše a pod.).[3] … když utrpením okroceni budú ti čichové, počne člověk méněž, méněž obyčejných věcí dbáti a viecež viecež tělesné žádosti budú mdléti (Řeči nedělní a sváteční 108b). Spojení asyndetické tu ukazuje na prosté pojetí důrazu, což se nám, zvyklým dnes pojetí násobenosti, jistě zdá poněkud neobvyklé. Ale ani usus nynější nebyl v staré češtině neznám. Ve výkladu písniček Šalomounových, připisovaných Husovi, čteme: výšež a výšež vzhuoru (K. Novák, Slovník k čes. spisům Husovým, Praha 1934; heslo výše). Že však v tomto případě nemusila býti představa násobení v jazyce odevždy, ukazuje Hujer (l. c. str. 163) na jazyce Štítného, na př.:

Velmi často se objevuje i syndeticky zdvojené sloveso. I zde můžeme vycházeti z pojetí násobenosti představy. Ale děj skutečně násobený se vyjadřuje slovesem opětovacím (chodím, nosím, střílím) nebo opakovacím (chodívám…). Proto syndeticky zdvojené sloveso nevyjadřuje opětování děje, nýbrž vysti[71]huje plnost děje nebo jeho úsilnost. Jeho trvání je zdůrazněno mnohdy tímto způsobem proto, aby se vystihlo, že pro jeho trvání nezbývá času na činnost jinou. Tak je tomu zejména v mluveném jazyce: Celý den nic nedělá, jen čte a čte. Jen běhá a běhá a nic neudělá. Jindy je takto zdůrazněno až umíněné trvání na jisté činnosti; známe dobře dětsky umíněné: nepudu tam a nepudu. Srov. s tím i příklady literární s týmž významovým podbarvením: Na prám mi žencká noha nesmí a nesmí (Milostný kruh 1941, str. 38, povídka J. Drdy, psaná lidovým jazykem). Pak v něm zase zvítězil dětštější tón a on opakoval s chlapeckou umíněností: „Vydržím a vydržím a vydržím a budu skákat líp než Paolo“ (E. Bass, Cirkus Humberto, díl 1, 1941, str. 207).[4]

Jindy syndeticky zdvojené sloveso značí prostě úsilnost děje, na př. Jedl a pil, a pil a jedl, až se mu tváře blyštěly i ústa (Jirásek, U nás I, 3. vyd., str. 462). Stále mlčí a mlčí (K. Konrád, l. c. str. 94). V této platnosti se spojení syndetické velmi blíží asyndetickému, o kterém jsme si už pověděli, že patrně zdůrazňuje prostě trvání děje. Přes toto sblížení je však stále mezi oběma typy rozdíl v odstínu významovém, ale tento odstín je, jak se zdá, tak těsně spjat s významem slovesa a s celkovým rytmem věty, že povšechný rozdíl nelze v tomto článku podat, nechceme-li zacházet do přílišných podrobností.[5]

(Příště ostatek)


[1] Podobné zabarvení má zdvojené příslovce, jestliže zastupuje imperativ: Tak rychle, rychle, nezdržujte nás! (us.)

[2] Asyndeticky zdvojeno bývá často již a jen. Zdvojené již vyjadřuje náhlý zvrat v ději v okamžiku, kdy měl již nastat: Jižjiž chtěla břitce odpověděti, ale jako vždy rozmyslila se po svém způsobu (Herrmann; příklad z Příruč. slovníku). Zdvojeného jen jen se užívá u slova hyperbolického na vystižení toho, že skutečnost tak, jak se nám jeví, nezdá se nám od hyperboly příliš vzdálena: Obraz byl jak živý, jen jen promluvit (us.). Veliký rybník jen jen se hemžil hastrmany (J. Matějka; příklad z Příruč. slovníku jaz. čes.) Ovšem tento význam může míti i jen nezdvojené.

[3] Jen výjimkou bývá syndetické zdvojení u příslovcí bez pojetí násobenosti, jen pro důraz. Především je to spojení jen a jen, na př. [Kresby] jsou skutečně jen a jen jeho (Alšovy) i provedením (V. Mrštík, příklad z Příruč. slovníku). Myslím, že toto spojení vzniklo zvláštním druhem atrakce. Ze spojení jen čte a čte (se syndeticky zdvojeným slovesem; o tom bude řeč o něco dále) se představa násobenosti přenesla na příslovce jen (jen a jen čte) a zde se změnila na pojetí důrazu; takto syndeticky se však zdůrazňuje příslovce jen ve významu ‚toliko, pouze‘. — U důrazně zdvojeného sám a sám musíme pomýšlet patrně na vliv syndeticky zdvojených příslovcí.

[4] Je-li sloveso opakováno v tomto spojení víckrát, je spojeno, jak vidíme, polysyndeticky. Srov. s tím i opakované ne a ne a ne. Takto syndeticky opakovaná záporka má stejný význam jako syndeticky opakované sloveso, t. j. vyjadřuje tvrzení umíněné. Záporka opakovaná asyndeticky vyslovuje prostý důraz: Ne, ne, tak jsem to nemyslil. (Us.).

[5] Zajímavý příklad dvojitého zdvojení slovesa vedle sebe, jednou syndetického a po druhé asyndetického, můžeme citovat z Machara:

Pták vzduchem plul
a jezdci jeli za vedením jeho
a jeli, jeli podle nilských vod. (V záři hellenského slunce, 1919, str. 32)

Že i celková stavba věty může míti vliv na způsob spojení zdvojeného slovesa, o tom, myslím, svědčí tento příklad z Basse (Cirkus Humberto, díl I, str. 186): „Neboť její výsostnou povinností bylo ihned podchytit zájem a prodávat, prodávat, prodávat. Čekali bychom tu spíše spojení polysyndetické, ale to by zde vzhledem k předcházející spojce a neznělo dobře.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 3, s. 65-71

Předchozí jh. (= Jiří Haller): Příčestí v doplňku

Následující Kvido Hodura: Tantes, dantes

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1