Ještě k funkci záměrného opakování ve stavbě promluvy

Miroslav Grepl

[Články]

(pdf)

-

1. J. V. Bečka v článku Opakování slova jako pojmenovávací prostředek (viz zde, str. 65n.) polemizuje s pojetím funkcí záměrného opakování, jak jsem je vyložil v příspěvku O funkcích záměrného opakování částí výpovědi ve výstavbě promluvy.[1] Rád bych se proto k této otázce vrátil a pokusil se objasnit podstatu našich rozdílných stanovisek.

2. Ve svém příspěvku rozlišuji dvě základní funkce záměrného opakování: intenzifikační (Typ A) a emfaticko-emociální (Typ B).

2.1 Typ A má proti typu B tyto znaky:

2.11 Intenzifikovat lze jen některé slovní kategorie, a to ty, u nichž je možné kvantitativní pojetí: kvantitativní adjektiva a adverbia v pozitivu (po dlouhých a dlouhých tahanicích; před dávnými a dávnými časy; před mnohými a mnohými roky; dávno a dávno jsem na to zapomněl; dlouho a dlouho se s tím nemohl smířit; znovu a znovu se k tomu vracel aj.); adverbia a adjektiva v komparativu, neboť v jejich významové složce je už obsažen prvek kvantitativní (jel stále rychleji a rychleji; krajina se stávala nepřehlednější a nepřehlednější); některé sémantické typy sloves (jedl a jedl; stále mluvil a mluvil aj.); substantiva, zejména pokud jsou v plurále nebo pokud jde o jména látková a hromadná, neboť právě kategorie plu[78]rálu obohacuje význam substantiva o kvantitativní prvek (dál už byly jen hory a hory; nic než voda a voda, duby a duby). Nelze tedy opakováním intenzifikovat např. kvalitativní adverbia a adjektiva v pozitivu (byl stále starý a starý; šel rychle a rychle), dokonavá slovesa apod.

2.12 Opakování typu A se děje v rámci téže výpovědi. Jde tedy o opakování slov v téže výpovědi.

2.13 Opakování typu A má základní (stylisticky nepříznakovou) formu spojkovou (X a X): před mnohými a mnohými roky. Knižně (tedy stylisticky příznakově[2]) se tu užívá někdy formy asyndeta s nekoncovým úsekovým předělem[3] (X, X): před mnohými, mnohými roky.

2.131 Specifická je situace u slovesa. Mathesius tu rozlišuje dvojí druh intenzifikace: (1) horizontální (projevuje se v délce trvání děje) — bylo už pozdě a on stále mluvil a mluvil (X a X); bylo už pozdě a on stále mluvil, mluvil (X, X) — stylisticky příznaková varianta; (2) vertikální (projevuje se jako kvantum úsilí vynaloženého na vykonání děje v určité době).[4] Tomuto odstínu slovesné intenzifikace odpovídá podle našeho názoru specifická forma asyndeta, a to asyndeton bez úsekového předělu (X — X): mluvil, mluvil, ale nikdo ho neposlouchal[5] (Grepl, cit. čl., s. 81).

2.2 Typ B (opakování emfaticko-emocionální) má proti typu A tyto znaky:

2.21 Tohoto opakování jsou schopna všechna plnovýznamová slova a výrazy: Lidka … Lidka nám chcípla (Cach); Nevím: dostal jsem strach. Strach! (Kohout); Víte, já ho miluju. Miluju. (Blažek); Lída je čestná … čestná, zavinil to on! (Kohout); Já už chci jít domů … domů! aj.

2.22 Opakovaný výraz stojí intonačně mimo rámec základní výpovědi, to znamená, že je od ní oddělen úsekovým předělem konco[79]vým, daným kadencí nebo antikadencí (srov. ještě např.: ty chodíš v takové zimě bez rukavic… bez rukavic?). Znamená to tedy, že opakovaná část má povahu samostatné výpovědi (eliptické): opakuje se v ní jádro výpovědi základní s vynecháním složek východiskových.[6] O výpovědní povaze opakování typu B svědčí mimo jiné i to, že opakující se výraz může stát při subjektivním slovosledu na začátku výpovědi: A: Kdo přinesl tu zprávu? B: Pavel přinesl tu zprávu! Pavel!

2.23 Opakování typu B má základní formu asyndetickou. Jde ovšem o asyndeton jiného druhu než v případech uvedených v 2.13 a 2.131. Zde běží zpravidla o asyndeton s koncovým předělem (X // X): mezi opakovanou částí a základní výpovědí je kadence nebo antikadence.

3. Existuje třetí přechodný typ opakování (typ C). Je to opakování intenzifikační se silným emocionálním zabarvením: Já tam nepůjdu a nepůjdu! Opakuje se tu obvykle sloveso, zejména v záporné podobě. Intenzifikace se však netýká významu slovesa samého, ale platnosti výpovědi jako celku. Tím lze vysvětlit, že je tu možno opakovat přísudková slovesa všech sémantických skupin, tedy např. i slovesa dokonavá.

4. J. V. Bečka vychází při stanovení funkcí opakování především z jeho formy: spojkové a nespojkové. Opakování spojkové má podle něho základní funkci násobenosti, opakování nespojkové základní funkci dotvrzení. Přitom nerozlišuje mezi různými formami asyndeta, neboť vychází především z grafické podoby textu a prakticky nepřihlíží k rozdílům v intonačním průběhu jednotlivých typů asyndeta, třebaže teoreticky nutnost takového rozlišení uznává. Proto je v jeho interpretaci asyndeton chápáno jako jeden funkční typ v protikladu k opakování spojkovému. Uvnitř asyndeta se sice snaží diferencovat, avšak jde spíše o odstíny sémantické než funkční. K tomu je třeba říci to, že musíme respektovat, jak jsme ukázali, přinejmenším aspoň tři různé formy asyndeta: asyndeton s nekoncovým předělem — dlouho, dlouho se s tím nemohl smířit (stylisticky příznaková varianta spojkového opakování intenzifikačního — viz zde 2.13); asyndeton bez úsekového předělu: mluvil, mluvil, ale nikdo ho [80]neposlouchal (vertikální intenzifikace slovesná — viz zde 2.131); asyndeton s koncovým úsekovým předělem: já mu uteču… uteču — viz zde 2.23. Tyto různé formy asyndeta ukazují zcela zřetelně, že nelze zásadně postavit do protikladu opakování spojkové a nespojkové a že je třeba pečlivě zkoumat další závažné formální příznaky (to jest otázku předělu a jeho typu), abychom se vyvarovali nevhodného zobecňování. O tom, že J. V. Bečka nečiní dostatečný rozdíl mezi různými formami asyndeta, svědčí jeho promiskuitní dokladový materiál: např. Máte pravdu, svatou pravdu; celou dobu mlčel, mlčel jako zařezaný aj. (viz zde s. 73n.). Jsou to však podle našeho názoru dvě zcela rozdílné formy asyndeta se dvěma odlišnými funkcemi. V prvním dokladu běží o asyndeton s koncovým úsekovým předělem mezi opakovanými částmi (X // X) a má funkci emfaticko-emocionální (viz zde 2.23). V druhém dokladu jde o asyndeton s nekoncovým úsekovým předělem (X, X) a je to zmíněná stylisticky příznaková varianta opakování spojkového s funkcí intenzifikující (viz zde 2.13). O tom zřetelně svědčí fakt, že tu můžeme dobře užít právě spojkové formy (po celou dobu mlčel a mlčel jako zařazený), kdežto v prvním dokladě nikoli. Zdá se tedy, že nelze asyndetu jako celku přiřadit jednu základní obecnou funkci.

5. Další sporný bod v našem pojetí záměrného opakování se týká pojmové charakteristiky funkcí. J. V. Bečka nepokládá intenzifikaci za základní funkci spojkového opakování. Spojkové opakování má podle něho funkci násobenosti. V rámci této funkce snaží se rozlišovat různé sémantické odstíny. Tak např. intenzifikace je podle něho jen jedním, třebaže častým odstínem základní funkce násobenosti. Nejde nám v těchto poznámkách o to, abychom se přeli o výstižnost termínu. Chápeme intenzifikaci v podstatě jako násobení míry vlastnosti nebo děje a domníváme se přes všechny autorovy námitky, že lze tímto vžitým termínem základní funkci spojkového opakování dobře vystihnout.

Opakování asyndetické má podle autora funkci dotvrzování. Tento termín se nám nezdá přesný. Už jsme ukázali, že vzhledem k výrazné diferenciaci asyndeta pomocí prostředků zvukových nepředstavuje asyndeton ani formálně, ani funkčně jednotnou kategorii. Zmíněné zvukové rozdíly pak sotva můžeme vykládat jen jako důsledek asyndetické formy. V této souvislosti se nám zdá rovněž nepřesná formulace, že „důraz ve výpovědi může nabýt slovo kteréhokoli po[81]jmenovávacího typu; záleží na obsahu celé výpovědi a její zvukové realizaci“ (viz zde, s. 68). Důrazu může nabýt jen slovo, které je složkou jádra výpovědi, protože větný přízvuk jako jeho prostředek je spjat jen s jádrem výpovědi, a výraz opakovaný ve funkci emfaticko-emocionální je právě vždy jeho komponentem. Ba naopak lze přesvědčivě dokázat, že důvodem k emfaticko-emocionálnímu opakování, které má povahu samostatné (eliptické) výpovědi, je získat možnost k využití nového výpovědního (větného) přízvuku (intonačního centra), protože v základní výpovědi disponujeme jenom jedním větným přízvukem, a nemůžeme ho proto v rámci téže výpovědi využít dvakrát. Z tohoto hlediska se naopak asyndeton v tomto funkčním typu jeví spíše jako jev průvodní, nikoli primární; je to důsledek toho, že jde v podstatě o dvě výpovědi. To také ukazuje na nutnost chápat emfaticko-emocionální opakování z hlediska funkce jako záležitost výstavby promluvy, nikoli jako otázku pojmenování. Při tom je zřejmé, že můžeme opakovaný výraz interpretovat i v rovině pojmenovávací, ovšem podle našeho mínění se tím zbavujeme možnosti postihnout jeho funkční i formální specifičnost.

6. K jednotlivým kritickým poznámkám J. V. Bečky mám několik připomínek. Jeho sémantické odstíny v rámci funkční kategorie násobenosti jsou přijatelné jako kterákoli jiná sémantická klasifikace. Z autorových dokladů vyplývá, že většina jeho sémantických kategorií u spojkového opakování je dána spíše lexikálním významem opakovaných výrazů nebo častěji významem kontextu a nevyplývá přímo ze samého opakování. Lze to dokázat srovnáním např. těchto dokladů: Proto já se nemohu a nemohu dopočítat; Já ti to nepovím a nepovím. Podle J. V. Bečky je doklad první zařazen do odstínu 2.4 („iterace využívá k náznaku citové exprese“) a doklad druhý do odstínu 2.6 („iterace využívá též k vyjádření silné citové, až efektivní exprese“). Podle našeho názoru jde však v obou případech o naprosto stejný funkční typ opakování (náš typ C — viz zde 3.). Rozdíl je jen ten, že v prvém případě se opakuje sloveso modální — gramatický základ predikátu —, kdežto v druhém případě sloveso plnovýznamové, které u sebe modální sloveso nemá.

6.1 Ve svém příspěvku se J. V. Bečka pozastavuje nad mým tvrzením, že k intenzifikačnímu opakování substantiv dochází zpravidla v těch případech, kdy je substantivum v plurále nebo kdy jde o substantivum látkové či hromadné (Grepl, cit. spis s. 81; zde s. 77). Jako [82]důkaz proti tomu uvádí tyto dva doklady: Pořád slyším Gott a Gott a Gott; (Na Skalnatém plese) jen vítr a zase vítr se sněhem a mráz a vánice tvořily kulisy této práci. Jsou to však doklady netypické. Gott je jako vlastní jméno pojmenování jedinečné a nemůže mít logický plurál. Ani substantivum vítr nemá odpovídající plurál větry (to je něco jiného), podobně jako mlha—mlhy, déšť—deště aj. Tato pojmenování se svým významem blíží k jménům látkovým: sůl—soli, mouka—mouky aj.

6.2 Jako důkaz nemožnosti vést výraznou hranici mezi opakováním intenzifikačním a emfaticko-emocionálním uvádí Bečka tento doklad: Objevovaly se nové a nové překážky (viz zde s. 68). V něm prý nelze chápat opakování adjektiva nový ani jako jeho intenzifikaci, ani jako zdůraznění. Skutečně tu neběží o intenzifikaci adjektiva nový, neboť jak jsme uvedli, kvalitativní adjektiva v pozitivu opakováním intenzifikovat nelze (viz zde s. 78). Avšak v daném případě jde o jev zvláštní: opakování adjektiva nový a nový je tu prostředkem intenzifikace následujícího substantiva (v podobném úkonu se užívá také adjektiva jiný), nikoli významu samého adjektiva;[7] jinak bychom těžko vysvětlovali, proč u jiných kvalitativních adjektiv je takové opakování nemožné. V daném případě má tedy opakování adjektiva stejnou funkci jako opakování (následujícího) substantiva: před námi byly už jenom nové a nové hory // před námi byly už jenom hory a hory.

7. Svými poznámkami k článku J. V. Bečky jsme se pokusili ukázat, že (1) je třeba záměrné opakování interpretovat především na pozadí aktuálního větného členění; (2) že je třeba odlišovat funkci a tzv. významové odstíny; (3) že nelze vycházet při vztahu syndeton — asyndeton jen z grafické podoby textu, ale je třeba vzít v úvahu v rámci obou forem další formální diference (zvukové) a teprve pak si klást otázku, jaký je vztah mezi takto určenými formami a jejich funkcemi; (4) že asyndeton nepředstavuje ani funkčně, ani formálně jednotný typ záměrného opakování.

---

[1] Viz NŘ 50, 1967, s. 77—87.

[2] Viz už V. Mathesius, Zesílení a zdůraznění jako jevy jazykové, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1946, s. 215.

[3] Jak ukázal Fr. Daneš, je úsekový předěl signalizován především přízvukem a melodií (intonační centrum), viz Intonace a věta ve spis. češtině, Praha 1957, s. 9—38. Úsek nekoncový bývá uzavřen některým typem polokadence, koncový úsek kadencí nebo antikadencí.

[4] Viz V. Mathesius, cit. spis, s. 204.

[5] Mělo by se psát bez čárky (mluvil mluvil, ale …), protože opakované výrazy tu představují jeden větný úsek (Grepl, cit. spis s. 85).

[6] Odtud pramení nejednotná interpunkce v daných případech. Autoři kladou mezi opakované výrazy čárku, tečku, vykřičník, pomlku, tři tečky aj. I v citovaném dokladu by bylo možno užít jiné grafické podoby (např.: Ty chodíš v takové zimě bez rukavic? Bez rukavic?), aniž by to mělo vliv na jeho intonační průběh.

[7] Viz už H. Křížková, Opakování slov jako prostředek intenzifikace v ruštině a v češtině. Rusko-české studie, Jazyk a literatura II, Praha 1960, s. 310—311.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 2, s. 77-82

Předchozí Josef V. Bečka: Opakování slova jako pojmenovávací prostředek

Následující Libuše Kroupová: Předložkové výrazy vzhledem k — se zřetelem k (na)