Ze sborníků pedagogických fakult

František Cuřín

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Vedle tradičních a známých sborníků filosofických fakult začínají v poslední době vycházet ve větším počtu i sborníky nově zřízených fakult pedagogických, vzniklých před třemi lety z některých bývalých pedagogických institutů. Pracovníci těchto nových fakult se v značné míře zaměřují k teorii vyučování českému jazyku (jde nejčastěji o pracovníky mladší), ale někteří z nich zkoumají i otázky jazykovědné. Na našem knižním trhu se tyto sborníky neobjevují a fakulty samy se málo starají, aby výsledky jejich práce byly známy aspoň druhým odborníkům. Proto naše zpráva zachycuje jen sborníky, které se nám dostaly různými cestami do rukou.[1]

[110]Sborník pedagogické fakulty v Ústí nad Labem navazuje na dřívější sborník vyšší pedagogické školy a pedagogického institutu a vychází už léta pravidelně. Ve svazku vydaném k 10. výročí školy r. 1964 otiskuje B. Koudela další ze svých studií o jazyce českého pohraničí severozápadního (Jazyk starousedlíků v českém pohraničí severozápadním, s. 17 až 33). Ukazuje, že starousedlíci mají jazykově blízko k nářečnímu typu středočeskému s ojedinělými prvky nářečního typu jihozápadního. U starších lidí bylo možno donedávna pozorovat větší úctu k mateřskému jazyku jako projevu češství, a tedy i značný vliv jazyka spisovného na jejich mluvený projev. Zřídka se projevoval vliv němčiny mimo slovní zásobu (u některých např. nedostatečným rozlišováním souhlásek znělých a neznělých). K článku je připojen přehled hornické terminologie ze severozápadu.

J. Novotný otiskuje v témž čísle část své rozsáhlejší práce o jazyce Sabinově (Substantivní a adjektivní složeniny v jazyce Sabinova díla, s. 43—55). Sleduje vývoj typů a jejich frekvenci a ukazuje, jak složenin u Sabiny postupně ubývá. V 60. letech jich Sabina užívá jako prostředků jazykové komiky.

V svazku z r. 1966 (řada bohemistická) publikuje Novotný další část své práce, tentokrát věnovanou studiu různých typů souřadných souvětí (Využití specifických typů souvětných konstrukcí souřadných v jazyce Sabinově, s. 67—167). Rozebírá velmi podrobně rozsáhlý materiál a při výkladu o jednotlivých typech vyslovuje názory a rozlišuje typy v naší syntaktické literatuře ne zcela běžné, např. dějově homogenní a heterogenní spojení vět, nastavovaná souvětí, intonačně neucelené souvětí apod. V závěrečném hodnocení stejně jako v cizojazyčných souhrnech konstatuje, že Sabina postupně směřuje k sblížení uměleckého jazyka s jazykem běžně mluveným a že přispívá k vytvoření a stabilizaci základních znaků novodobého stylu publicistického.

Z téhož svazku připomínáme ještě článek J. Bartoně Vokativ maskulin s příponou -ce (s. 5—12). Autor navrhuje, aby pro vokativ byl jako spisovný kodifikován také tvar na -če (správče) (v platnosti varianty hovorové).

Do sborníku pedagogické fakulty v Hradci Králové, Řada pedagogickometodická, II, 1965, byly pojaty i články, které by se spíš uplatnily v řadě jiné. Platí to především o článku O. Uličného O hláskosloví nářečí východočeských (s. 151—160), v němž autor podává nový výklad zaniklé východočeské změny retnic v zubnice (např. tyvo = pivo, holoude = holoubě). Vychází přitom z výkladu Komárkova o starém zániku párové měkkosti u retnic. Výklad je zajímavý, ale nepokládám jej za pravděpodobný; mimo jiné odporuje i historickým dokladům.[2]

[111]Z ostatních článků tohoto sborníku připomeňme Příspěvek k charakteristice jazyka v písemném projevu studentů středních škol od V. Kratochvílové (s. 131—150), v němž autorka rozborem prací z různých období od 70. let 19. století dospívá k závěru, že frázovitost je starým znakem školních úloh, dále článek J. Hubáčka o zkušenostech z pokusných výstupů na pedagogických učilištích (s. 113—130), a konečně i článek St. Langra Vývoj schopnosti členění jazykových textů u dětí ve věku 9—15 let (s. 81—112), pojatý do oddílu věnovaného pedagogice a psychologii. Vedle schopnosti uvedené v nadpise článku zkoumá autor i schopnost najít nadpis pro zkušební text, sestavit osnovu, hledat slova protikladná, sestavovat přeházené věty, vykládat přísloví, určovat synonyma a vyhledávat nadřazený pojem. Hledá vztahy mezi jednotlivými typy úkolů a velkou pozornost věnuje výpočtům a ověřování jejich průkaznosti. Bohužel autor nikde neuvádí řešení, která pokládá za správná, ačkoli všechny úkoly podrobně otiskuje, neuvádí, jak dlouho žáci řešili např. 32 úkolů na hledání nadpisů atd., takže výzkum nelze kontrolovat ani podrobněji posuzovat.

V Sborníku prací pedagogické fakulty v Ostravě (Jazyk, literatura, umění. Řada D1, 2, 1966) otiskuje Jar. Hubáček článek Zdroje a způsoby tvoření slangových pojmenování železničářských (s. 3—31).[3] Autor v něm podrobně rozebírá a klasifikuje jednotlivé okruhy slov a konstatuje silnou tendenci k univerbizaci. Univerbizaci chápe, ovšem v rozporu s jejím dnes běžným pojmovým vymezením, široce jako snahu po jednoslovném vyjádření vůbec (nikoli jen v souvislosti s pojmenováním víceslovným). — Týž autor v spolupráci s M. Dvořáčkem zkoumá v článku Frekvence větných typů v současné české novele (s. 17—38) využití vět podle členitosti, složitosti a podle postoje mluvčího v novelách J. Frieda (Časová tíseň), J. Otčenáška (Romeo, Julie a tma) a K. Ptáčníka (Strach) a dospívá k závěrům, jež podle mínění autorů mohou přispět jednak k hlubšímu stylistickému rozboru, jednak k metodice vyučování. Značný počet tabulek a grafů skutečně ukazuje některé podstatné rozdíly mezi jednotlivými autory, např. ve využití souvětí podřadných, vět jednočlenných apod. Některé jevy mají u všech autorů frekvenci stejnou a mají zřejmě platnost širší. Doufejme, že některé nepříjemné omyly v určování vět, jež nacházíme v úvodním výkladu, neovlivnily podstatně výsledky (např. přívlastková věta lidé, jako jsem já, se určuje jako vsuvka).

V témž sborníku podává D. Valíková první výsledky svého zkoumání jazyka v Havířově (Nástin jazykové problematiky nově založeného města Havířova, s. 3—16). Sleduje původ obyvatelstva města, jeho kulturní a sociální poměry a konstatuje, že po jazykové stránce má Havířov převažující charakter lašský. Článek je zřejmě jen přípravnou studií, neuvádí zatím [112]ani frekvenci jednotlivých nářečních jevů, jejich životnost, interferenci různých jazykových útvarů u jednotlivých mluvčích apod. Úvodní výklady o hovorové češtině obsahují některé rozpory, s nimiž by se měla autorka při své jinak záslužné práci vyrovnat.

A konečně máme v rukou první sborník pedagogické fakulty v Českých Budějovicích, nazvaný K příčinám výchovných a vzdělávacích obtíží v 6. ročníku základní devítileté školy (Č. Budějovice 1966). Sborník podává první výsledky širokého, často spíše extenzívního než intenzívního kolektivního výzkumu. Jsou v něm i tři stati týkající se mateřského jazyka. Nejobsáhlejší a nejlépe fundovaný je z nich článek J. Lály Situace v technice a kvalitě čtení na přechodu z 5. do 6. postupného ročníku (s. 134—176). Podává první výsledky obsáhlého výzkumu a zjišťuje, že v některých ze zkoumaných 5. tříd v Jihočeském kraji je ve čtení jen 25—33 % žáků na úrovni předpokládané pro 5. třídu a že 20—27 % zůstává dokonce na úrovni 2. třídy. Výzkum ukazuje, že v tomto stavu je velmi často příčina neúspěchů ve všech ostatních předmětech, především ovšem ve výchově literární. I když v hodnocení Lálově se nám nezdají všechna hlediska stejně závažná a průkazná (např. vyžadování přízvuku na předložce), přece jen tento příspěvek spolu s některými články z jiných vědních oborů je dalším signálem k tomu, abychom už začali soustavně zkoumat skutečný stav a problémy vyučování mateřskému jazyku a zamyslili se bez předpojetí nad pojetím národní školy jako celku, nad funkcí mateřského jazyka ve výchově vůbec a ovšem také i nad nevyhovující koncepcí přípravy učitelů 1.—5. post. ročníku.

Na článek Lálův navazují M. Jerhotová, která podrobně rozebírá drobný pokus zkoumající především paměť (Slohová stránka pokusu, při němž byla sledována vyspělost žáků šestých ročníků, s. 178—206), a M. Cirklová, jež referuje o pravopisných výsledcích jedné třídy (Několik poznámek k problematice pravopisného vyučování v 6. roč. ZDŠ, s. 208 až 227). Oba tyto rozsáhlé články nepřinášejí v podstatě nic nového, jen dosavadní zkušenosti doplňují.

Úroveň jednotlivých prací vycházejících z pedagogických fakult je zatím nestejně vysoká. Je možno očekávat, že by jejich pracovníci v budoucnu mohli a měli význačnější měrou přispívat k poznání situace českého jazyka na české škole, k vypracování vědeckých metodik a metodických postupů ve spojení s vysokou úrovní odborné práce jazykovědné.[4]

---

[1] Navazujeme tím na zprávu otištěnou v Naší řeči 45, 1962, s. 50—54. Jen zcela výjimečně dostává redakce tyto sborníky jako výtisky recenzní.

Pozn.: Je až překvapující, jak se ani autoři sami nestarají o to, aby se jejich tištěné práce dostaly do rukou bohemistů a staly se složkou celkové bohemistické práce u nás. — BHk

[2] Jinak vysvětluje tuto změnu J. Bělič v čl. K otázce zaniklého litomyšlského t, d, n za někdejší p’, b’, m’, Slavica Pragensia VIII, 1966, s. 37n. Viz zprávu I. Lutterera v tomto čísle, s. 98n.

[3] Srov. též autorův článek Metaforické názvy v železničářské mluvě, NŘ 47, 1964, s. 74n.

[4] Je třeba stále mít na mysli, že na odborné výši učitelů těchto fakult především závisí úroveň vyučování češtině na našich školách; s dnešní jeho úrovní celá veřejnost — ne už jen odborníci — je právem nespokojena. — BHk

Naše řeč, volume 50 (1967), issue 2, pp. 109-112

Previous Karel Hausenblas: Co nového v 2. vydání Novočeské skladby V. Šmilauera?

Next Miloslav Sedláček: O českém pravopise z hlediska školy