Časopis Naše řeč
en cz

Co nového v 2. vydání Novočeské skladby V. Šmilauera?

Karel Hausenblas

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Řadu soustavných syntaxí současné (spisovné) češtiny zahájila r. 1947 Novočeská skladba Vladimíra Šmilauera. Byla vlastně první samostatnou soubornou prací o skladbě novějšího jazyka od dob Gebauerových, neboť do té doby sloužilo bohemistům jen dvojí přepracování školní a praktické mluvnice Gebauerovy — totiž Trávníčkovo a Ertlovo; zvláště Ertl ovšem vnesl do svého poměrně obsáhlého zpracování Mluvnice české[1] mnoho nového, nejen pokud jde o jazykový materiál, ale i o jeho výklad.[1a] Šmilauer právě na Ertla nejvíce navazuje.

Novočeskou skladbu nemusíme zájemcům o češtinu obšírně představovat: znají ji z praxe učitelské (vyškolily se na ní stovky češtinářů na pražské filosofické fakultě) i odborné. Za bezmála dvacet let, která již od jejího prvního vydání uplynula, plnila velmi dobře své poslání svými známými přednostmi: vyhraněným pojetím, vedeným snahou opírat se o specifičnost jazykového ztvárnění vyjadřovaných obsahů (v tom se odlišuje zvl. od skladby v mluvnici Trávníčkově), jasným a přístupným podáním, propracovaným učleněním látky, velmi podrobným roztříděním materiálu, výstižnými příklady vhodně reprezentujícími současný spisovný jazyk (ve shodě s metodou rozvedenou v Příručním slovníku pracuje i Šmilauerova skladba — dále NS — skoro výhradně s citáty z psané literatury, umělecké a jiné).

Připomeňme, že zvolený způsob zpracování velmi složité syntaktické problematiky má ovšem i své nevýhody: např. jednotný postup při výkladu toho, jakými prostředky se vyjadřují jednotlivé syntaktické vztahy, posiluje sice přehlednost výkladu, ale zastiňuje některé systémově významné rozdíly mezi nimi: tak např. se nerozlišuje, které prostředky jsou pro vyjádření daného vztahu základní, primární, a které druhotné. Tak prostředky vyjádření determinace přívlastkové se uvádějí v tomto pořadí: podstatné jméno shodné (pašák člověk), podstatné jméno [105]neshodné (člověk výborných vlastností), přídavné jméno (výborný člověk)…, ač systémovým vztahům v jazyce odpovídá právě pořadí obrácené: shodný přívlastek adjektivní, neshodný přívlastek substantivní (zvl. genitivní), shodný přívlastek substantivní.

Autor mluví (NS2, s. 415) o „tradičním rázu“ NS a soudí, že se „k nové syntaxi dojde spíše propracováním, prohlubováním, doplňováním a zdokonalováním syntaxe staré než budováním něčeho zcela nového“ (416). Je ovšem třeba říci, že Šmilauer dovedl při budování své koncepce využít i soudobých podnětů nových, ať už domácích (zvl. V. Mathesia — aktuální členění, apozice aj.), nebo cizích (zvl. románských syntaktiků, např. Tesnièra v pojetí translace lovit ryby lov ryb, tj. principu rozvedeného později v transformační gramatice). V celkovém rozvržení syntaktické látky přinesla pak NS nové řešení: výklad stavby souvětí není vyčleněn jako samostatný oddíl, ale je rozdělen do jednotlivých úseků věnovaných základním syntaktickým vztahům, determinaci, koordinaci atd. a jejich vyjadřování (souborně o souvětí viz jen s. 47—51). Jsou tak zdůrazněny obdoby mezi větněčlenským a souvětným vyjádřením základních vztahů, stranou pozornosti však zase zůstává specifičnost konstrukcí souvětných.

Za bezmála dvě desítiletí, která od 1. vydání NS uplynula, se u nás syntaktické bádání rozvinulo značně do šířky, v lecčems i do hloubky a objevilo se už několik souborných syntaxí nových, přinášejících v celkovém pojetí i v jednotlivostech zase v různé míře jiný obraz: s výjimkou syntaxe Trávníčkovy, která vyšla vzápětí po NS, se vyrovnávají se syntaxí Šmilauerovou — výslovně nejvíce Kopečného Základy české skladby —, ale také NS s nimi. Už ve skriptech Učebnice větného rozboru[2] provedl Vl. Šmilauer některé dílčí změny v pojetí jevů i v terminologii.

Protože si NS udržela pevné místo mezi soudobými výklady české skladby (byla např. zvolena jako východisko při práci na strojovém překladu), vítají všichni bohemisté, že autor připravil nové, přepracované vydání. Vyšlo koncem r. 1966 a pisatel této zprávy, který byl zároveň recenzentem nového vydání, chce teď podat přehled toho, v čem se druhé vydání od prvního odlišuje. Změn je nemálo a jsou různého druhu, avšak autor přitom vyřešil otázku, jak dílu ponechat základní podobu vnitřní i vnější v podstatných rysech nezměněnou. Přehled hlavních změn[3] rozdělíme do několika skupin:

1. Nejrozsáhlejší změna tkví v tom, že za vlastní systematický výklad byl nově připojen rozsáhlý (více než stostránkový) oddíl, nazvaný nenáročně Poznámky (str. 410—528), mohl by však dobře nést název „soustavný komentář k bohemistické syntaktické literatuře za léta 1947—1965“. Autor [106]tu postupně podle paragrafů své skladby zachycuje v značně úplném přehledu významnější (a také méně významné) názory na jednotlivé jevy, které se v české a — to musíme zvlášť zdůraznit — také v slovenské odborné literatuře (v širokém výběru i pedagogické) v tomto období objevily. I když se ovšem takové maximální zhuštění poznatků, izolovaných od širšího kontextu, nemůže při vší obezřetnosti a respektování cizího stanoviska vyhnout někdy určitému posunu významového vyznění, není tím v podstatě nijak oslabena cena této konfrontace stanovisek s názory autorovými i mezi sebou. Šmilauer zdůrazňuje, že tento přehled má odůvodnit stanovisko, které NS zaujímá, přináší nám však ještě něco jiného: ukazuje, kterým dílčím jevům by měla být v české syntaxi věnována pozornost, ne tak proto, že by zůstávaly nepovšimnuty, jako spíše proto, že úhrnný obraz, který novější práce o určitých jevech přinášejí, je hodně roztříštěný.

2. Před celý výklad bylo zařazeno stručné (vcelku tradiční) poučení o základních pojmech nejen skladebných, ale týkajících se podstatných stránek „jazykového dění“ vůbec z hlediska procesu dorozumívání i z hlediska soustavy prostředků. Zde se, na rozdíl od NS1, věnuje pozornost i pojmu věty samé: „věta je základní jednotkou jazykového projevu“, „musíme lišit různé věty“, větu jako celek strukturní a jako celek zvukový, vlastní bližší vymezení však autor nepodává, odkazuje na několik definic jiných syntaktiků (nejbližší je mu pojetí Mathesiovo, zvl. zdůrazněním toho, že se větou vyjadřuje postoj mluvčího ke skutečnosti); srov. dále příslušnou partii v „Poznámkách“.

3. a) V souvislosti s tím byl do prvního oddílu obecné části systému skladby nově zařazen výklad o modálnosti[4] (v užším smyslu) a „citovosti“ a celý oddíl nesoucí v NS1 název Druhy vět je nyní označen jako Modálnost v širším smyslu.

b) V oddílu „větných prvků“ byl rozšířen výklad o „částicích zdůrazňovacích a citových“. Nově byl zaveden pojem složeného větného členu (je jím spona + jmenná část[5] přísudku; modální nebo fázové sloveso + infinitiv).

Toto řešení chce překlenout potíže, které pořád v syntaxi jsou s komplexem zvaným přísudek. Ty pramení podle mého názoru z toho, že se v pohledu na tyto jevy dost nerozlišuje pohled (tradiční) logiky a gramatiky, že výklad členění věty se nechce odpoutat od starého pojetí soudu. Soudím, že bychom se nemusili snažit chápat přísudek co nejšíře, nýbrž že by se mohlo zkusit jít opačnou cestou: Nese-li „spona“, ev. „sponové sloveso“ mluvnické kategorie osoby, způsobu a času, není to dostatečným rysem její predikační úlohy (chápeme-li ovšem predikaci jako [107]specifický pojem gramatický, syntaktický, ne logický)? Nepomohlo by složitost komplexu tzv. přísudku lépe vysvětlit pojetí pracující právě se skladem členů na základní úrovni syntaktické? Neměl by se pojem spony zrušit? To, co je záležitost spojování jednotek ve větě (a spojení „spony“ se „jmennou částí“ není záležitost ani lexikální, ani morfologická), by se dostalo na úroveň výstavby větněčlenské a pak by byla, domnívám se, situace jednodušší.[6] Bylo by však v souvislosti s tím potřebí zamyslit se znovu nad interpretací jiných částí větné stavby, které — jako „spona“ — nesou především gramatické významy: např. spojky se nepovažují za „členy“ věty, třebaže mají, zvláště pro souvětnou stavbu, tak velký význam. Za zkoušku by podobný pokus o eminentně gramatický výklad složek větných snad stál.

Dále byl vhodně zaveden pojem „osamostatněného větného členu“ (B. se zasmál. Posupně.) a pojem „vyšších skladebních dvojic“,[7] které spínají spojení dílčí v celek.

4. Ve zvláštní části jsou v novém vydání tyto hlavní odchylky:

a) Věty s tzv. všeobecným podmětem, vykládané v obou vydáních v rámci vět jednočlenných (v NS1 s názvem … „s neurčitým podmětem“), jsou v NS2 charakterizovány jako přechodný typ mezi jednočlenností a dvojčlenností.

Dal bych z několika důvodů přednost jinému řešení: 1. Věta jako Letos vzpomínáme Sv. Čecha zůstává i nadále uvnitř vět jednočlenných, ač nemá co do jednočlennosti nebo dvojčlennosti jinou syntaktickou strukturu než např. příslušná věta v souvislosti Ředitel nakladatelství řekl: Letos vzpomínáme Sv. Čecha vydáním výboru z jeho veršů. Soudím, že je vhodnější mluvit v obou případech o větě dvojčlenné[8] s nevyjádřeným podmětem (ten však může být dosazen a přitom činitel [108]děje zůstane všeobecný). 2. Dostávají se tu do téhož oddílu i typy Na branku se střílelo z velké dálky a Znovu bylo zazvoněno, které jsou skutečně bezpodměté. 3. Příčinou tohoto stavu je to (a to platí i o jiných skladbách), že se nerozlišuje dostatečně mezi podmětem (jako komponentem větné konstrukce) a činitelem děje (agentem). Ve všech třech uvedených příkladech jde o děje, které mohou mít agenta a mají ho, jenže jednou se jakoby ztrácí v širokém kolektivu (vzpomínáme), jindy na něj není zaměřena pozornost, je vysunut ze zorného pole. Jinak je tomu však s podmětem: ten v druhém a třetím případě (střílelo se, bylo zazvoněno) vůbec do větné konstrukce nejde dosadit. (Činitele děje bychom tu však vyjádřit mohli: srov. Bylo někým zazvoněno, běžněji odborně: Při výrobě bylo našimi pracovníky použito nejnovějších metod, Mezi sportovci se diskutuje o zavedení profesionalismu.) Považuji za opravdu potřebné lišit co nejdůsledněji strukturu větné konstrukce a její komponenty na jedné straně a na druhé straně tematické (obsahové) struktury, které se jimi vyjadřují a jejich komponenty, např. činitel (agens) — činnost (actio) — zasažený cíl (patiens). Úkolem jazykového výkladu je zjistit vztahy mezi těmito rovinami, k tomu však musí být obojí zřetelně rozlišeno.

b) Ve shodě s novějším výkladem[9] byl typ je / mám uvařeno pojat jako kategorie výsledného stavu.

c) Přísudek slovesně jmenný byl omezen jen na sponu být; sponová slovesa byla převedena do partie doplňku, kde vytvářejí zvl. skupinu sloves neplnovýznamových; slovesa změny stavu přešla do výkladu nového typu příslovečného určení, totiž výsledku děje. K této problematice se vztahuje to, co jsem naznačil výše, když byla řeč o komplexu přísudku.

d) Jsou tu ovšem ještě některé změny drobnější, ty už nevypočítáváme.

5. Se změnami v pojetí a přeskupení jevů, se snahou o respektování ustáleného úzu a se zřetelem k tomu, aby popisná označení vystihovala podstatnou stránku, souvisí většina změn v terminologii: tak se místo dř. rozšířeného členu mluví o několikanásobném, místo doplňku určujícího a doplňujícího je doplněk a jmenná (resp. jiná) část přísudku, větný úsek byl vhodně nahrazen promluvovým, podmětná slovesa bezpředmětovými aj. Z jiných změn uvádíme ještě, že termín hudební prostředky byl nahrazen termínem modulace. Vzhledem k hojným úpravám v textu není změn v terminologii mnoho a lze je snadno zjistit ve věcném rejstříku, kde jsou zvlášť označeny.

6. Byla rozhojněna a současnému stavu přiblížena stylová charakteristika mnohých skladebných jevů v jednotlivostech.

7. NS přináší také hodnocení syntaktických jevů z hlediska spisovné normy: tu byly některé údaje přizpůsobeny vývoji jazyka i jeho kodifikace (např. u dobýt se připouští i akuzativní vazba, schvaluje se užívání vět se [109]zatímco v kontrastně srovnávací funkci aj., ne však např. neúčelové užívání vět s aby: „porušuje žádanou specializaci jazykových prostředků“).

8. Celý text byl znovu zredigován a byly upraveny a zpřesněny mnohé formulace.

9. Byl dále doplněn nebo vyměněn příkladový materiál z bohatých sbírek autorových (je radost už samo pročítání dokladů v Šmilauerově skladbě, a kdo tuto četbu nezná, přišel o mnoho).

10. Co bylo — nehledíme-li na jednotlivé doklady apod. — v novém vydání vypuštěno? Dodatková kapitola podávající klíč k větnému rozboru a ukázka rozboru; zůstal jen kratičký souhrn „postup při větném rozboru“ (NS2, str. 420) — to je totiž zpracováno ve Šmilauerově Učebnici větného rozboru, která vyšla několikrát jako skripta. Vzhledem k naléhavé potřebě zlepšit vyučování češtině na školách měla by se i v odborné literatuře naukového zaměření, v lingvistických časopisech aj. věnovat výkladovým postupům při učení jazykům speciální pozornost.

A nakonec bez komentáře: této významné a hledané knihy s širokým pedagogickým zaměřením, která tak dlouho nebyla na trhu, bylo vytištěno jen 2000 exemplářů.


[1] Gebauer - Ertl, Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I, II, poslední redakce z r. 1926.

[1a] Jazykový materiál Ertlova vydání je — proti Gebauerovu materiálu rázu archaického (... viděl nebesa otevřena ap.) — brán opravdu z nové češtiny, jen jistým nedostatkem je, že není vždy plně spisovný. Ertlovy výklady přinesly mnoho užitečného, ale jsou poplatné psychologizujícímu stanovisku (značně se opírají o německou mluvnici L. Sütterlina Die deutsche Sprache der Gegenwart, 2. vyd. 1907, vycházející z názorů J. Riese). — BHk

[2] Vyšla poprvé r. 1955.

[3] Heslovitě podává jejich soupis NS2 na s. 416.

[4] Dosti podobný však zůstal i v oddílu o přísudku, s. 462.

[5] Šmilauer píše „spona a jmenný přísudek“ — avšak spona i v jeho pojetí patří do přísudku.

[6] Také by to umožnilo hladce interpretovat transpozici (Otec) je lékařem Být lékařem (je odpovědné), která je pro dnešní pojetí neschůdná: Čím je výraz lékařem v druhé větě: „jmenným přísudkem“ u podmětu či „jmennou částí přísudku“, když přitom stojí u něčeho, co přísudkem není (zůstávajíc ovšem slovesem)? Přitom je zřejmé, že lékařem má v obou případech syntakticky touž funkci.

Pozn.: Podněty dané Hausenblasovou připomínkou k pojmu sponový přísudek ap. bylo by užitečné podrobněji prodiskutovat. Zde jen připomínám, že podle mého názoru v této otázce nejde o „pohled gramatický a logický“, ale především o gramatickou strukturu a strukturu významově obsahovou, dále že jednotka morfologická nemusí být vždy i jednotkou syntaktickou (máme ve větě i jiná gramaticky „služební“ slova, která nejsou zpravidla chápána jako větné členy. tj. syntaktické jednotky, jak autor sám upozorňuje). — K otázce transpozice Být lékařem...: syntagma při transpozici své pozice ve větě neztrácí ovšem plně své původní syntaktické vztahy, a proto bychom mohli, ale nemusíme transpozice jako dobytí města, čerpání vody, dovoz zboží interpretovat jako predikát + objekt. — BHk

[7] Ve shodě s Učebnicí jazyka českého pro pedagogické školy, 2, 1957 (tam ovšem „vyšší větné dvojice“); pojem osamostatněný větný člen už u Havránka-Jedličky, Česká mluvnice, 2. vyd., Praha 1963, s. 335.

[8] K dvojčlenným se řadí i u Havránka-Jedličky, k jednočlenným u Kopečného.

[9] Srov. NŘ 46, 1963, s. 13n.

Naše řeč, volume 50 (1967), issue 2, pp. 104-109

Previous Ivan Lutterer: Slavica Pragensia VIII (Šmilauerův sborník)

Next František Cuřín: Ze sborníků pedagogických fakult