Časopis Naše řeč
en cz

Slavica Pragensia VIII (Šmilauerův sborník)

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Stalo se už dobrou tradicí této universitní edice, že velká životní výročí nejzasloužilejších slavistů působících na Karlově universitě uctí vždy vydáním příslušného ročního svazku jako sborníku jubilejního. Osmý svazek slavistické řady je tentokrát věnován sedmdesátníku prof. Vladimíru Šmilauerovi.[1]

Vedle úvodní stati z pera Ant. Dostála, v níž se všestranně hodnotí jubilantovo vědecké dílo (jeho bibliografie sestavená E. Milavcovou čítá hodně přes 600 položek), obsahuje sborník celkem 44 příspěvků — z toho 16 od autorů zahraničních —, rozdělených do tří tematických okruhů. Z nich nejsilněji zastoupena je onomastika, tedy obor, který se v posledních deseti letech stal hlavním polem jubilantova pracovního zájmu. Otázkám vývoje jazyka, jeho strukturní a kvantitativní analýze a dialektologii je dohromady věnováno 24 příspěvků.[2] V souhlasu se zaměřením našeho časopisu všimneme si jen statí bohemistických a některých příspěvků germanoslavistických, jež mají přímý vztah k češtině.

V prvním oddíle vystupují do popředí jak svým metodickým novátorstvím, tak i zajímavostí tématu práce dialektologické, a to především stať Běličova, Jančákova a Utěšeného. Zaniklým litomyšlským t, d, n za někdejší p’, b’, m’ se zabývá J. Bělič. Případy jako tekně, dílej, nesto (pěkně, bílý, město), využité i v řeči literárních postav, např. v Jiráskově Vojnarce nebo v Janu Jílkovi od Terezy Novákové, souvisí zřejmě nejenom s depalatalizací retnic na zkoumaném území, nýbrž už i s dřívější jejich měkkostí. Klíč k výkladu starého regionálního t, d, n za p’ b’ m’ nachází autor ve změně , po jejímž provedení se střídnice ť, ď, ň dostaly do jiných vztahů v souhláskovém systému a posléze ztvrdly. — Vztah k jubilantovu rodišti, Plzni, má příspěvek P. Jančáka. Zkoumá západočeský intonační typ, tzv. „plzeňské zpívání“. Charakterizuje je jako intonaci s jiným, daleko výraznějším zvukovým vy[99]mezením jádra výpovědi, než jaké pozorujeme ve spisovném jazyce a v ostatních nářečích. Podstata jevu je v tom, že poslední slabika před větným přízvukem je umístěna výše než vlastní jádro výpovědi, jež je v nižší tónové oblasti. Tento intonační typ má pět variant lišících se melodickým průběhem výpovědního jádra. V „čisté podobě“ ho najdeme jen na Domažlicku; směrem od chodského jádra do vnitrozemí intenzita jevu slábne. Autorovy příklady jsou zapsány i v pečlivé hudební notaci. — Ukázkou minuciózní práce jazykově zeměpisné (na materiále nářečního tvarosloví) je stať Sl. Utěšeného. Při sledování izomorf (tj. čar ohraničujících na mapě území, kde se vyskytuje týž tvaroslovný jev) slovesa býti na českomoravském pomezí dochází k závažnému obecnému zjištění, že rozrůznění nářečí bývá často vyvoláno nerovnoměrností a různosměrností analogického vývoje u nepravidelných slov. Tyto zvláštní novotvary se přesto obvykle ukládají v relativně pravidelných územních stupních (stejně jako starobylé rozdíly hláskoslovné), jak to názorně ukazuje i soubor územně diferencovaných tvarů zkoumaného slovesa (např. sem - su, seš - si, bisme -bichme, bul - bel aj.). — Metodicky podnětný je článek S. Heřmana o hranicích mezi příbuznými dialekty a nářečními skupinami. Lingvistické hodnocení tzv. přechodných nářečí musí podle H. vycházet jak z existence rovnocenných variant uvnitř nářečí, tak i z komplexního hodnocení dialektu ve všech jazykových plánech.

Kritický přehled názorů o původní funkci a původním významu slovanských složených adjektiv podává studie J. Kurze. Původní význam složeného adjektiva autor spatřuje v důrazném odlišování. Zájmeno jь, připojované k jmenné formě přídavného jména, odlišovalo totiž předmět jisté vlastnosti od podobného předmětu s vlastností odlišnou, a tak soustřeďovalo pozornost na adjektivum, kterým bylo substantivum provázeno. Neméně důležité je i zjištění, že se tím také napomohlo jasnému slovnědruhovému odlišení adjektiv od substantiv. — Diachronní popis jazyka se dále uplatňuje ve dvou bohemistických příspěvcích z oblasti tvarosloví a v jednom ze skladby. Tři stati se týkají etymologie. V úvaze o staročeských časech minulých vyslovuje Ant. Dostál několik závažných postřehů o významu tzv. jednoduchých préterit v češtině 14. století, a to především z hlediska jejich poměru k slovesnému vidu: ani aorist, ani imperfektum nebyly vidově vyhraněny, i když se prvého z časů užívalo nejčastěji u sloves dokonavých (vyjadřoval děj aktuální, který znamenal postup v líčení), kdežto druhého hlavně u sloves nedokonavých (vyjadřoval neaktuální minulý děj, který se stával pravidelně). — K prohloubenějšímu poznání úzu v češtině doby pobělohorské chce přispět článek L. Klimeše o přechodníkových vazbách v kronice Jana Norberta Zatočila z Loewenbrugku (1685). Z materiálu zpracovaného statistickou metodou K. vyvozuje, že jak absolutní výskyt, tak i syntaktické a stylistické funkce přechodníků v době Zatočilově se velmi liší od úzu novočeského. Ačkoli je tvoření přechodní[100]kových vazeb u Z. pravidelné, lze v jejich skladebném využití pozorovat hodně nepravidelností a nedůsledností (často se zaměňuje rod i číslo). Novum Zatočilova jazyka je v určité destrukci humanistického modelu češtiny (s dlouhými a nepřehledně členěnými souvětími), který ještě v polovině 17. století dožívá a jemuž ovšem zůstává do značné míry poplatný i sám kronikář. — Z bohatého materiálu získaného studiem administrativně právních památek lounského archívu (zvl. Knihy svědomí) vytěžil cenné poznatky o syntaxi běžně mluvených projevů v 16.—17. století A. Kamiš. — Etymologický příspěvek Machkův, jeden z posledních, které napsal před svou smrtí, pokouší se o výklad několika expresívních sloves (batolit se, bzdít, páchnout, pláchnout, šklebit se aj.). Těžko však říci, zda vždy se zdarem, jak už tomu u etymologických pokusů bývá. — Maďarský slavista P. Király pomáhá ve své materiálové stati osvětlit některé otázky maďarsko-slovenských lexikálních vztahů, a to na vybraném materiále z etymologického slovníku V. Machka — předpokládaných slovenských výpůjčkách z maďarštiny. Některá slova, běžná často i v češtině, však podle K. maďarského původu nejsou, event. jejich výklad z maďarštiny je nejistý (např. batoh, hašteřit se), jiná pak, jež Machek za výpůjčky z maďarštiny nepovažuje, dají se vysvětlit z maďarštiny nebo aspoň maďarským prostřednictvím (např. kukuřice, potkan, šunka aj.). — Českými slovy přejatými do němčiny se zabývá studie H. H. Bielfeldta. Jde mu o česká slova přejatá (1) do bývalých německých nářečí na našem území a (2) do spisovné němčiny. Totéž slovanské etymon mohlo však být do němčiny přejato nezávisle z češtiny, lužické srbštiny, polabštiny, polštiny i jiných slovanských jazyků (rozpoznat zdroj není proto ani vždy možné). Osudy některých přejímaných slov nebývají též dost jasné, srov. například slovo Jauche (z júcha ‚jícha‘). Domníváme se však, že význam, který mělo toto slovo v německých nářečích v Čechách (Stalldünger ‚močůvka‘) lze vyložit přímo z češtiny, která slovo jícha, jako starý termín lesnický, zná dodnes též ve významu ‚odpudivě páchnoucí tekutina k ochraně sazenic před zvěří‘. Předpoklad, že Jauche ve významu ‚močůvka‘ bylo do Čech přineseno Němci z východních nářečí středoněmeckých (s. 131), zdá se proto zbytečný.

V oddíle vyhrazeném onomastice stojí v popředí zájem etymologický. Vzornou ukázkou netradičních postupů při zjišťování významu toponym je Cuřínův výklad místních jmen Přím a Příjemky. Ukazuje při tom, že jednotlivé jméno nelze s úspěchem etymologizovat bez přihlížení k ostatním jménům téhož slovotvorného typu a bez jeho začlenění do celkového toponymického kontextu příslušné oblasti. Velmi prospěšnou se ukázala též konfrontace systému místních jmen (sídlištních) se systémem názvů pomístních. Poněvadž v oblasti východních Čech je jméno Přím velmi hojně doloženo i jako název polní trati, jeví se pochybným Profousův výklad tohoto jména z příjmení původního majitele. Označují-li se navíc [101]traťovým názvem Přím skoro vždy jen pole a louky nově získané rozoráním nebo kultivací pastvin a mýcením lesů, nabízí se opravdu jako nejvhodnější autorův výklad tohoto toponyma z obecného jména přím, tj. z nářeční obměny jména příjem, která vznikla analogicky podle nepřímých pádů do příjmu, na příjmě (vysl. „do přímu, na přímě“). Na podporu svého pojetí uvádí autor traťový název Příjemek, jímž se označuje jiná východočeská lokalita obdobného sídlištního charakteru. — Výklad západočeského místního jména Nepomuk podává J. Spal. Jméno dnešního městečka patřilo původně jen osadě kolem starého cisterciáckého kláštera (až do 15. století kolísalo mezi podobou Pomuk a Nepomuk). Klášter byl založen v údolí na místě, kde se dva vodní toky spojovaly a přitom prudce obracely, tedy v tzv. pomuku. Předpokládaný význam slova pomuk ‚prudký ohyb‘ souvisí podle S. se slovesným kořenem muk-/mъk-/myk- ve významu ‚provést náhlý pohyb, který naráz způsobí nepředvídanou změnu‘. Podle toho bylo tedy klášteru dáno lidové jméno Pomuk. Když však pomuk jako obecné jméno zaniklo, v lidovém povědomí se jméno začalo mylně spojovat se slovesem mukat ‚mlčky se dorozumívat posunky‘, a to prý snad proto, že mniši cisterciáckého řádu se při polní práci dorozumívali jen „mukáním“. Kontaminací pojmenování mukat a nemluvit se pak podle Spala k původní formě Pomuk přitvořila i záporná dubleta Nepomuk. Hypotéza nesporně zajímavá, i když ne zcela prostá obtíží; jako další krok k dokonalejšímu poznání (třebas ještě ne krok poslední) je však nutno vítat i tento příspěvek spíše diskusní povahy. — Trvale lákavým námětem pro etymology jsou názvy slovanských kmenů u tzv. Geografa bavorského, významném to zeměpisném díle z 9. století. O výklad jednoho z nich, jména Fraganeo, pokouší se polský onomastik St. Rospond. Jde podle něho nejpravděpodobněji o grafickou substituci obyvatelského jména *Pragane, tj. Pražané (z *Pragjane), jíž se běžně užívalo v úzu bavorských písařů té doby. — Germanoslavistická tematika, oproštěná dnes od někdejšího nánosu šovénství, došla pozornosti několika autorů jak z české, tak i z německé strany. Lipský slavista R. Fischer předkládá k úvaze nový výklad několika německých příjmení ze západních Čech. Ačkoli jsou to většinou jména známá po staletí jen v podobách německých, neváhá je autor odvozovat ze staročeských podob slovanských osobních jmen, např. Gareis z Jaryš, Möschl z Prěmysl, Zettl ze Sedl(a). Přitom však právem varuje před možným nebezpečím, že se ze slovanštiny budou šmahem vykládat i ta německá jména stejně nebo podobně znějící, která jsou známa odjinud než z Čech. Takové případy je třeba posuzovat jinak. — Přetrvání německého městského dialektu v Litoměřicích od doby předhusitské až do 20. století, dokazované někdy ze strany německé toponomastickými argumenty, popírá ve svém příspěvku P. Trost. Svůj názor odůvodňuje tím, že kontinuita středověkého nářečí je málo pravděpodobná při zvratech, které v populaci města nastaly průběhem 16. a 17. století. — Česko-německé jazykové styky a je[102]jich odraz v toponymii pokouší se na místních jménech Poorličí vysledovat I. Lutterer. Pokud německá jména vznikala adaptací starších jmen českých, šlo vesměs o přímé přejímání provázené hláskovou substitucí (především v úzu lidovém), mnohem řidčeji se jména překládala (ve vrchnostenských kancelářích). Česká jména podléhala po přejetí do němčiny nezřídka významovému přehodnocování, jímž se souvislost s českým východiskem značně zastřela.

Řadu prací v oddíle věnovaném strukturní a kvantitativní analýze charakterizuje smysl pro potřeby jazykové praxe, tak příznačný pro naši bohemistiku vůbec. U autorů příspěvků v jubilejním sborníku pak prozrazuje zcela neklamně, že jsou žáky prof. Šmilauera, známého též jako průkopníka kvantitativní lingvistiky u nás. Frekvenci rodů podstatných jmen v češtině zjišťuje statistickou metodou M. Těšitelová. Dochází při tom k zajímavému poznatku, že rod u substantiv, jakožto prostředek gramatický, uplatňuje se různou měrou ve stylu beletristickém na straně jedné a ve stylu odborném na straně druhé (rozdíly se projevují i v individuálním stylu jednotlivých autorů).

V obou jmenovaných stylech má relativně největší frekvenci rod mužský, zvlášť hojný v beletrii díky vysokému procentu životných maskulin u jmen vlastních. Stálou průměrnou frekvenci mají feminina, velmi početná hlavně ve stylu vědeckém v důsledku častých internacionalismů na -ie, -ace, -ura a dále domácích abstrakt na -ost. Jména rodu středního jsou nejbohatěji zastoupena rovněž v odborném stylu (jsou to nejčastěji podstatná jména slovesná na ). — Návrh na revizi pravidel o spojování číslovek se jménem počítaného předmětu v současné kodifikaci spisovné češtiny podává s přesvědčivou argumentací příspěvek K. Hausenblase. Konstatuje, že v posledních desítiletích se v běžném úzu (zvl. mluveném) velmi rozšířil zvyk spojovat číslovky od 21 výše, které mají na místě jednotek 1 až 4, se jménem počítaného předmětu v genitivu plurálu (dvacetjedna metrů). Ačkoli dnes tento způsob v hovorové češtině převládá, není dosud kodifikován.[3] Protože má proti oběma dosud jedině platným spojením (dvacet jeden metr n. jedenadvacet metrů) celou řadu výhod — mj. to, že je ve shodě se snahou o zachování sledu „desítky — jednotky“, přimlouvá se autor za to, aby současná kodifikace přiznala tomuto už vžitému způsobu „domovské právo“ i ve spisovném jazyce. — Se zaměřením na generativní popis jazyka zabývá se různými druhy předmětu článek D. Konečné. Pokouší se dát odpověď na otázku, jakým členům z roviny významové stavby větné odpovídá syntaktický objekt. Řešení tohoto problému, zatím stále spíše hledané než nalezené, má pomoci při přípravě textu k automatickému referování. — Bystrou úvahou o tom, jak nejvhodněji popsat koordinační konstrukce na [103]rovině významové stavby věty, je stať P. Piťhy a P. Sgalla. Tvoření těchto konstrukcí je podle nich omezeno řadou zákonitostí, obecně např. tím že není možno koordinovat libovolné prvky (větu tázací s větou rozkazovací apod.). Musí jít o členy stejné větné platnosti, závislé na témž členu. — Generativní systém s několika rovinami aplikuje na popis současné češtiny rovněž J. Panevová v článku, který se zabývá tzv. druhou predikací ve větě. Autorka seznamuje čtenáře s některými obecnými problémy, na které narazila při zkoumání relativních časových významů u sloves, a ukazuje (způsobem i pro nespecialistu přístupným) možnosti jejich řešení na příkladě vedlejších vět časových. — Funkce tzv. samostatného větného členu — tedy výrazů stojících mimo vlastní větu nejčastěji v roli podmětu, předmětu nebo příslovečného určení — zjišťuje na materiále z hovorové češtiny J. Hrbáček. Nejobecnější funkcí tohoto členu je vydělovat téma z výpovědi. Detailním rozborem celého jeho funkčního rozpětí dochází autor k závěru, že tímto vydělením se prohlubuje kontrast mezi tématem a jádrem výpovědi, což výpovědi dodává expresívního zabarvení a větší intenzity vnitřního napětí. — Na nebezpečí fetišizace statistických metod při výzkumu básnických textů upozorňuje studie K. Horálka. Rozborem Erbenových Svatebních košil H. přesvědčivě dokazuje, že statistický výzkum veršů má hodnotu jen tehdy, když se týká textů homogenních a když respektuje jejich strukturu sémantickou. Mechanickou metodou se ostatně dají zpracovávat jen jevy pravděpodobnostní. — Metodologický přínos článku L. Dvořáka je v tom, že požaduje přesnost některých historických pojmů-termínů (vztahy, styky, vzájemnost, družba, spolupráce, ohlas, vliv aj.), jež někdy podléhají významové devalvaci a posunují tak hodnotící kritéria nepravým směrem. — L. Nováková se na frekvenci a stylové platnosti protetického v- v jazyce Haškova Švejka snaží ukázat, do jakých detailů měl podle ní J. Hašek předem promyšlenou jazykovou kompozici svých románových postav; případy nedůslednosti vysvětluje — se zbytečnou shovívavostí k spisovateli — jako odraz stavu, který existoval v živém jazyce městských vrstev té doby.

Podaný přehled po široké paletě námětů toliko bohemistických, jež sborník Slavica Pragensia VIII kromě jiného zpracovává, chce přirozeně sloužit jen jako orientační pomůcka těm, kdo se o jednotlivé otázky zajímají podrobněji, než je mohla zaznamenat tato recenze.


[1] Acta Universitatis Carolinae — Philologica 1—3, Praha 1966, s. 423.

[2] Nepočítáme v to dva příspěvky výrazně onomastické, Cilujkův a Duridanovův, které redakce ne dost vhodně zařadila do oddílu jazykové diachronie.

[3] Na jeho pronikání do spisovných projevů upozorňuje také nové vydání Stručné mluvnice české B. Havránka - Al. Jedličky z r. 1966 (s. 97).

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 2, s. 98-103

Předchozí Eva Milavcová: Vzájemné vztahy jmen osobních a domovních (Na základě jmen Starého Města pražského)

Následující Karel Hausenblas: Co nového v 2. vydání Novočeské skladby V. Šmilauera?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1