Několik slov o Blahoslavově mluvnici české

Jaroslav Vlček

[Články]

(pdf)

-

Ostatek.

Důležitá je vložka knihy šesté: sbírka českých přísloví, jež Blahoslav nalezl v pozůstalosti Červenkově a kterou rozhojnil a upravil.

Také přísloví a pořekadla pokládá za ozdobu jazyka, ale i této ozdoby káže užívati střídmě a v duchu českém; nemůžeme všeho šmahem vyjadřovati tak, jak to pronáší jazyk cizí. Proto nelze-li věci ztlumočiti naším příslovím původním, povězme raději prostě bez přísloví. Na př.: Dabo ad calendas graecas (t. nikdy), dobře po česku: Dám, až pes na lísku poleze, anebo, jak říkají na venkově: až se v krbu zhvězdí. Kterak přísloví zejména kazateli s prospěchem lze užívati při všelikých výkladech mravoučných, Blahoslav ukazuje zvláštní snůškou.

K tomu se druží sbírka slov a obratů podle Blahoslavova mínění nepřípustných. Blahoslavovi se nelíbí slovo povděčen místo vděčen, ježto předpona po význam slova stlačuje (tolik co »drobet vděčen«); místo ustrojiti chce přistrojiti, připraviti, ozdobiti (»strojen« prý je slovo náležité jen »babám a kuchařkám«); nenabytá škoda — má býti nenapravitelná, ježto prý je velký rozdíl mezi »nenabytým« a »nenabytelným«; krmě zažitá — lépe záživná; místo »krev kozlí, volí« doporoučí »krev kozlů, volů« nebo »volová«. »I Čechové někteří«, horlí Blahoslav dále, »zvláště v Litomyšli, naučili se užívati moravského, dětinského, ničemného slova [115]povídal, povídají, povídali« — říkejme a pišme: pravili, rozprávěli, vypravovali. Atd.

Podobným způsobem Blahoslav zevrubně rozebral jazyk Žaltáře, do češtiny přeloženého Červenkou a r. 1562 vytištěného v Prostějově. Řada vytýkaných nedostatkův a chyb je dlouhá: samá »šeredná deklinací«, »ficta vox et inusitata«, »nyní tak nemluví leč ti nejhloupější sedláci«, »do verštatu a k obecnému mluvení se hodí«, »zlá frasis«, »jest archaismus«, »polské slovo, do češtiny se nehodí, máme dosti svých«, »germanismus«, »kuchařky tak mluví, verštatní slovo«, »ničemné slovo«, »přeškaredě a mrzce, nevlastně a dětinsky vyloženo« — tak a podobně odsudek za odsudkem dopadá na mluvu Červenkovu. Někde jsou to pouhé libůstky Blahoslavovy, jako když za ničemné prohlašuje slovo »podivný«, opět prý jakoby řekl »drobet divný« (chce pouhé »divný«); jinde mu jde o důstojnou, vážnou řeč biblickou, jako na př. vytýká-li výraz »pod stínem brků« jako »lehké slovo« místo případnějšího »křídel«; jinde posléze brojí proti novotářskému tvoření slov, jako na př. »slonokosťové paláce«, ptaje se: »řekl by také někdo »kravokožové střevíce«?« Při tom se Blahoslav ohrazuje proti výtce, že by zlehčoval věc samu: »Svaté práce dobrého a šlechetného muže«, praví, »já nehaním; o samé toliko češtině svůj soud sem napsal«.

Knihu šestou zavírá kritika známého Augustova »Summovníka«, kterou Blahoslav rovněž psal »non ut theologus, sed ut gramma-ticus«. Také zde táž stanoviska. »Jozef měv pole, prodal je a přinesl záplatu« nelíbí se Blahoslavovi (místo: »přinesl peníze«), poněvadž »záplata« je skutek, nikoli látka, kterou se platí, a mimo to »záplata« prý »vlastně česky mluvě jest flek nebo kus sukna nebo plátna«, jímž se záplatuje, sešívá nebo zašívá chatrný oděv. Podobně za »evanjelitské« Blahoslav žádá evanjelistské nebo evanjelské, což by sice bylo »nové, neobvyklé«, avšak vždy prý lepší »než s těmi jelity, jelitské. Nebo Evanjelium Evanjelistové zvěstovali, ale jelita sedláci v krčmě jedli«.

Nejzajímavější částí poslední, sedmé knihy Grammatiky Blahoslavovy je bez odporu úvaha její o slovanských dialektech neboli o rozvětvení jazyka slovanského.

[116]Blahoslav jej dělí ve čtvero nářečí. První je řeč česká, jíž mluví také Moravané a poněkud i Slezáci. Nářečím slovenským Blahoslav nazývá jazyky jihoslovanské, t. j. »způsob mluvení Charvatů rozličných, kteříž od Uherské země až k Konstantinopoli, odtud až k Benátkám do Vlach« se prostírají, v Hrvatsku se nazývajíce Hrvaty, v Bosně Bosňany a v Illyrii prý po většině Slávy. Třetí nářečí slovanské je polština, čtvrté ruština, od níž se odlišuje řeč »moskevská« a »nějaký díl Tatarů«.

Která z těch řečí je původní, nejstarší, Blahoslav zůstavuje na vahách. Také svého přesvědčení o nejdokonalejší z nich nikomu nechce vnucovati. Jemu se zdá, že čeština »jest i nejvypulerovanější a nejlibější« — a to nejen mezi nářečími slovanskými, nýbrž mezi všemi novými jazyky evropskými vůbec. Blahoslavova láska ku přednostem mateřského jazyka jeho opravdu neznala mezí.

Čeština podle Blahoslava je vtělená určitost, volnost a lahoda. Při ní není potřebí nakřivovati úst jako při frančtině, ani syčeti jako při vlaštině, ani huhňati jako při polštině, ani kupiti tvrdého r jako při ruštině nebo němčině, ani příliš protahovati samohlásky jako při charvátštině.

Chvála ta ovšem se týká pouze spisovného, knižního jazyka českého. Jednoty a nedávné ustálenosti jeho žárlivě a houževnatě střeha, Blahoslav zamítá všecky vlivy dialektické, pokud se vtírají do spisovné češtiny. Nespisovné a neaesthetické jest mu pojem týž. Hanákům se posmívá, že »velmi ústa otvírají, a naberouce některé litery hlaholu plná ústa, jako nezpůsobně mluví«. Strážnickému nářečí vytýká, že prý se v něm některé hlásky »příliš protahují« na úkor jiných (budú, súd), nebo že nepřehlasují (kľúč, ľudé). A vůbec se mrzí, že ani mezi těmi nářečími domácími není jednoty: »okolo Mezříčí jinak, v Prostějově a vůkol jinak, v Bystřici potom i v Třebíči jinak; jinak okolo Brna a Znojma; rozdílně v Strážnici a v Brodě« atd., — kdežto Čechy sice také nejsou bez nářečí, ale při tom aspoň mají nějaký střed a vzor: v Praze, okolo Nymburka a Boleslavě. Proto Blahoslav v jazyce spisovném nepřeje ani odlišným tvarům, ani slovům nářečí moravských: »Čechové řkou pěkným slovem »hlemejžď«, Moravci mrzutě »slimák«.« Moravská »vesna« Blahoslavovi nikterak ne[117]zní tak pěkně jako české »podletí« nebo »jaro«. »Česky »hlavatice«, moravsky »přísada« — první lepší… Moravci nevědí, co jest to »pařez«, než říkají tomu »peň« — inepte.« Místo českého »jilmu« Moravané mají zavržení hodný »břest«; místo »pníti« — »strměti« atd. —

Tak se nám jeví Blahoslavova Grammatika česká, v podstatě své první zevrubný »brus« mluvy naší. Vyrostla z veliké sčetlosti knižní, z rozsáhlých vědomostí theoretických i praktických, z nevšední znalosti řeči lidové, z vrozeného i studiem vytříbeného vkusu a smyslu pro samorostlého ducha jazyka — ale ovšem také z omylů svého věku a z názorův i libůstek výlučně osobních. Mluvnice Blahoslavova, jakkoli za doby staré nevyšla tiskem, na vývoj slohu bratrského působila pronikavě a je z nejpamátnějších knih našich XVI. století a ze stěžejních projevů ducha v slovesnosti naší vůbec.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 4, s. 114-117

Předchozí Václav Ertl: O postavení podmětu po členech úvodních

Následující Jan Jakubec: Pozbýváme citu pro český přízvuk