O českém pravopise
Josef Zubatý
[Články]
-
Občas se ozývají u nás hlasy, žádající, aby se nějak upravil a opravil náš pravopis: ukazuje se, že v některých věcech píše jeden tak, jiný onak, že i v ustáleném způsobu psaní jsou některé nedůslednosti, že náš pravopis je nesnadný, zejména proto, že žádá, aby se v písmě rozlišovaly hlásky, jichž nerozlišujeme v samé výslovnosti (to se týká zejména písmen i a y). Z hlasů těch jmenujeme zde z posledních let zvláště výklad »O českém pravopise a jeho opravě«, jejž jako přílohu k »Věstníku Dědictví Komenského v Praze« (roč. 1914—15, č. 2) vydal dr. Otakar Kunstovný (v Praze 1914, za 1 K, pro členy Dědictví Komenského za 5 h.).
Snad neprozrazuji úředního tajemství, povím-li zde, že se také v České Akademii uznává za prospěšné, aby se o těchto otázkách uvažovalo: budou se o nich konati porady, o jejichž způsobu ovšem posud nic podrobného není ustanoveno. Ale nebude jistě nazbyt, stane-li se již nyní veřejná zmínka aspoň o některých nejdůležitějších věcech, našeho pravopisu se týkajících: a k tomu korci vzniklo těchto několik stránek. Rozumí se samo sebou, že ani nemohou ani nechtějí býti slovem posledním: jsou jen projevem mínění osobního a účelem jejich jest jen obrátiti pozornost čtenářů »N. Ř.« k těmto důležitým otázkám. Promluvím jen o třech věcech: o označování dlouhých samohlásek, o některých věcech týkajících se etymologického způsobu psaní souhlásek a souhláskových skupin a o písmenech i, y; bude jistě potřebí, ustáliti pravopis i v jiných kusech (na př. jak psáti po česku slova cizí, kde psáti velká písmena), ale to snad jsou otázky již méně důležité.
Čtenář uvidí, že jsem v otázkách pravopisných velmi konservativní, jakož těžko najíti vůbec pravopis, který by konservativní nebyl. Pravdu má prof. Kunstovný, že je pravopis »pouhý ná[66]stroj, kterým dáváme myšlenkám viditelnou podobu«. A pravdu má zase, pokračuje-li, že »při každém nástroji jde ovšem o to, ne aby tyl theoreticky sám o sobě dokonalý, nýbrž aby … co nejlépe sloužil« (10). Nástroj, který se ukázal nepraktickým, upraví si řemeslník tak, aby z něho odstranil vše, co mu zbytečně při práci překáží: ale vidí-li nástroj, jejž vymyslili a jímž po staletí pracovali řemeslníci dřívější, dobře si rozmyslí, než jej nahradí jiným, dobře si rozmyslí, než se odhodlá zbaviti jej některých částí, jež se snad zdají zbytečnými; pomyslí si nejprve, že ti jeho předchůdcové snad přece věděli, proč nástroj opatřiti tím či oním. Snad shledá, že se způsob práce změnil tak, že se ta neb ona část nástroje stala zbytečnou, a odstraní ji; ale snad se ukáže přece její účelnost a zachová ji, není-li mu příliš velikou překážkou.
Náš pravopis je prý těžký. Těžký je pravopis každý, jako je těžké samo písmo: ale nevěřím, že by náš pravopis byl tak těžký, jak se mnohým zdá. Vždyť jej vytvořila spisovatelská a písařská prakse několika století (popud, jejž k jeho ustálení dala věda, byl ve svých přímých výsledcích menší, než bychom očekávali). Naučilo se psáti pravopisně tolik pokolení českých v dobách, kdy význam a rozšíření písma a tisku byly daleko menší, než jsou dnes; dřívější pokolení zmáhala ty pravopisné obtíže, ač školství dřívější přece bylo mnohem méně dokonalé než školství dnešní: a pokolení dnešní by jich zmoci nedovedlo?
I. Dlouhé samohlásky
Že nestejnost délky samohlásek je v jazycích, které mají vůbec po této stránce samohlásky nestejné, velice důležitý úkaz fonetický, nepochybuje nikdo. Jde jen o to, může-li a má-li býti označována v písmě.
Původ písem evropských není posud dosti vyjasněn (vlastně je méně jasný, než býval, dokud se nepochybovalo, že jej máme hledati u Foiničanů). Ale ať původně písmo evropské vypadalo jakkoli, bylo jistě velmi nedokonalé, a označovalo-li vůbec samohlásky, nespokojovalo-li se tím, že se psaly jen souhlásky, jistě se nestaralo o délky. Staří Řekové lišili krátkost a délku jen při samohláskách e a o, a z dějin jejich písma vidíme, že se k tomuto rozlišování dostali teprv časem (a snad bylo krátké e, o i samohláska o něco jiná, než dlouhé é, ó). Ani Římané nelišili v písmě samohlásek dlouhých od krátkých: ale pokusy o to nalézáme v nápisech i u gramatiků (tito pociťovali nedostatek latinského písma zejména při slovech nestejného významu, jež řeč sama liší délkou samohlásky, jako malus »zlý«, môlus »jabloň«).
[67]Naši předkové se naučili psáti od západních sousedů středověkými obměnami písma latinského, v němž důsledného označování délek nebylo. Ale i naši písaři pociťovali potřebu, označovati délky, třebas to nečinili hned důsledně: občas najdeme na příklad zdvojenou samohlásku (waam = vám), někdy i dnešní čárku (przysahú = přísahú, přísahou, wíera = viera, víra, vedle biezieti = běžěti, běžeti). Teprv Hus učil psáti délky důsledně způsobem dnes obvyklým; ale jeho oprava nalézala ohlas jen nenáhle a teprv v 16. stol. se ustaluje pomalu zvyk psáti dlouhé samohlásky s čárkou.
Husův způsob, psáti důsledně dlouhé samohlásky, sám o sobě svědčí o bystrém smysle filologickém, jakým byl Hus proniknut. I sám znak délky, čárka ležící ve směru písma, je pohodlný, nenutě ruky do pohybu příčného; ve způsobě, jakým se psávají délky v jazycích jiných, shledáváme se proto časem s českou čárkou (na př. v maďarštině), a podobně se označují nezřídka i délky v jazycích národů, které samy nepíší nebo mají písmo neevropské (Angličané, kteří délek v jazyce svém neoznačují, psávají je způsobem naším, kde přepisují jména a slova indická).
Jak ze skutečných dokladů viděti, jest možno délky označovati, ale jest možno stačiti i bez toho. Co jest prospěšnější, zejména nám?
Že označování délek zbytečné není, vidíme již z toho, že se v různých krajích objevovalo: proč by písaři byli vůbec začínali délky psáti, kdyby je k tomu nebyl vedl cit potřeby?
Potřeba nastává zejména, kde se slova a tvary nestejné významem liší jen délkou samohlásek. Dokladů takových je právě u nás velmi mnoho: svátost — svatost, hádá — hada, mytí — mýti, úžiti — užíti, stáří — staří atd. atd. (Kunstovný 25). Je pravda, že pravý význam obyčejně vysvitne ze smyslu celé věty, a pakli ne z věty jediné, aspoň z celé souvislosti. Ale není úkolem písma co možná nejvíce čtení usnadniti? Nestalo se ještě nikdy nikomu z nás, že se v půli věty musil vrátiti, aby poznal pravý smysl slova napoprvé dvojsmyslného? A neroste tato obtíž, počíná-li se věta slovem v psaném tvaru méně jasným? A všeho toho přibývá, čteme-li spis vyplynulý z pera spisovatele, který dovede i s čárkami napsati věty, nad nimiž se nejlepší čtenář musí zamysliti (a jsou prý u nás takoví spisovatelé), anebo čteme-li spis již svým obsahem nesnadnější. A jsou i čtenáři nestejní: některý ze dvou slov vyčte smysl celé věty, jiný jej teprv skládá z jednotlivých slov. Zvláště dítě, které se teprv učí čísti, potřebuje vydatné pomoci písma. Máme tak dost slov, která při nestejném významě znějí stejně (pila, čili, košile v rozličných pádech a číslech [68]atd.): k čemu je rozmnožovati tím, že bychom odhodili pomoc, kterou naši předkové předstihli jiné národy evropské, která u nás zobecněla již málem od čtyř století, která má pevný základ ve vlastním skladu a znění naší řeči? A vždyť jsou i tvary, při nichž by vlastně jen spisovatel sám dovedl bezpečně říci, jak si přeje, aby se jeho slovo čtlo: přece není jedno, čtu-li baba či bába, máma či mamá, bezpečni či bezpeční? A což zachce-li se spisovateli zabarvovati vypravování nářečím nebo jazykem starším se samohláskovými délkami odchylnými? Úsporné písmo by po této stránce stačilo jen nejvšednější potřebě.
Ovšem, prof. Kunstovný míní, že by čárka mohla býti dovolena, kde toho zřetelnost zvláště žádá. Jest jist, »že by se jich užívalo méně a méně (nesměla by ovšem na to být »pravidla«!), až bychom na konec seznali, že je nám jasné všecko. A nežli bychom hyzdili písmo nějakou takovou ojedinělou čárkou, raději bychom čtenáře vydali v nebezpečí, že se bude musit vteřinku zamyslit, aby slovo poznal« (24). Z těchto slov vyčítáme, že prof. Kunstovný aspoň z části uznává, že ty čárečky přece jen nejsou tak nazbyt: vždyť sám praví o požadavku zřetelnosti písma, že »to by byl jistě jediný obstojnější důvod pro čárky«.
Méně věří prof. Kunstovný »významu čárek jaksi výchovnému«, jejich úkolu, šířiti znalost spisovné řeči. Kdo se poněkud poohlédl po českých krajích, ví, že se nemluví všude stejně: a zrovna v délkách samohlásek bývají rozdíly, i kde větších rozdílů není (na př. »Kujebákům« se smějí, že vstávají, když je »půl paty«). Vždyť moravští a slezští Laši dokonce jako sousední Poláci ani dlouhých samohlásek nemají. Mají-li naši bratří ze všech českých krajů znáti spisovný jazyk, který i podle prof. Kunstovného jednotí příslušníky téhož národa, byť i nemluvili zcela stejně (25), musí se mu učiti, ve škole, v kostele i čtením: a jak se naučí vyslovovati Čech, jehož domácí nářečí má jiné délky nebo jich vůbec nemá, samohlásky způsobem spisovným, budou-li počínajíc od slabikářů psány všecky knihy bez znamének délky?
Prof. Kunstovný ovšem rozumí požadavku, aby Čech znal český spisovný jazyk, dosti liberálně. Má jej znáti »především trpně, t. j. tak, aby mu rozuměl, slyší-li jej nebo čte-li jej… Ale požadavek, aby každý dovedl také spisovným jazykem správně mluvit, není již tak samozřejmý. Je opravdu nevyhnutelno, aby každý Hanák od Vsetína, Slovák od Hodonína nebo Lach od Opavy dovedl mluvit správnou, spisovnou češtinou, když přece i vzdělaný Pražan dovoluje si od ní odchylky a mluví alespoň částečně po »našemu«? Žádat to, bylo by velikou nespravedlností [69]ke krajům, jichž nářečí se značněji uchyluje od spisovné češtiny. A což teprve chtít, aby takový dobrý, hanácký, valašský Čech, který se naučil spisovným výrazům, tvarům, vazbám, ještě také všecky délky správně vyslovoval. To by bylo přece přemrštěné. Nechť se v tom učiní, kolik je možná — zejména ve škole, ale nebude zajisté žádným neštěstím, nedojde-li se až k cíli.«
Že i vzdělaný Pražan vyslovuje často všelijak, je pravda; a nejen na ulici, nebo kde mluví s mužem z lidu, ale i ve »vzdělané« společnosti. Také jsme již o tom čtli několik slov v Guthových »Kapitolách skoro naléhavých«: je to bohužel věc, o níž by bylo možno napsati hned několik kapitol. Ve Francii a v zemích anglických jsou také nářečí, v Paříži a v Londýně prostý lid také nemluví s výslovností, jakou sám slýchá, zajde-li do kostela nebo do divadla: ale přijde-li Francouz nebo Angličan do společnosti opravdu vzdělané, ani se mu nezdá očekávati možnost, že by se v ní setkal s lidmi (mimo cizince), kteří by se prohřešovali proti způsobu mluvení a proti výslovnosti, ve společnosti vzdělané obvyklé. A ozve-li se nějaká citelná úchylka, snad ani pohybem oka nenaznačí, že ji pozoroval, ale cítí ji stejně, jako by se ve společnosti setkal s osobou neúplně oblečenou. My tak citliví nejsme: ale přece jsou místa, na nichž jsme zvyklí slýchati správnou spisovnou výslovnost, kde nás odchylky urážejí nebo ponoukají k posměchu. Na př. v kostele, ve škole, v divadle, snad i u soudu atd. Když jsem se já začal učiti latinsky, byla na gymnasiích výslovnost středověká, nedbající skutečných latinských délek a krátkých samohlásek: říkali jsme vénit (přichází i přišel), říkali jsme v 1. i v 6. pádě mensa s krátkým a atd.: až ve čtvrté třídě, když jsme se dostali k časoměrnému latinskému básnictví, učili jsme se, kde jsou vlastně samohlásky krátké, kde dlouhé. Něco takového by čekalo Čechy a Moravany s výslovností vzdálenou spisovné, kdyby se měli učiti spisovné výslovnosti teprv jako přípravou k životní dráze, kde by jí potřebovali. A kde by se jí naučili, kdyby nebyla naznačena v písmě?
»Budou-li jednou osobní styky hojnější, bude-li mluvené spisovné slovo častěji slyšeno, přijde to samo« (Kunstovný 25). Přijde; ale co? Bez pevnějšího základu, jakého lze nabýti jen skutečným učením se spisovnému jazyku, bude mluviti každý po svém, a výsledek bude míchanice bez ladu a skladu. Ale prof. Kunstovný sám připouští možnost, že by někomu přece nestačilo, co by pochytil sluchem z řeči jiných. »Kdyby na př. takovému nějakému horlivému Slezanovi šlo o to, aby se naučil správným délkám, vzal by do rukou knížku čárkovanou… (prozatím by nebylo třeba takových vydávat, učil by se prostě z některé, tištěné [70]ještě starým pravopisem).« Až by se spotřebovaly staré knížky, tištěné starým pravopisem, natiskli bychom snad nových, anebo snad nenatiskli, protože by již každému bylo jedno, jak kdo mluví. Dnes ty čárečky nikomu nepřekážejí, a kdo by se chtěl pořádně naučiti spisovné řeči, potřebuje jich: proč jich nenechávati na pokoji?
Ani na cizince nesmíme zapomínati. Také ti se učí česky, doufáme dokonce, že jich bude přibývati: a z domova si nepřinášejí tolik přirozené znalosti češtiny, co jí máme my. A ti přece musí také věděti, kde je samohláska krátká, kde dlouhá?[1] »Ve velkých slovnících, v mluvnicích, v učebnicích pro cizince by se délka značila« (Kunstovný 26). Také Slováci se chtějí učiti česky. Těm by stačila malá mluvnice s malým slovníkem, z nichž by poznali rozdíly mezi oběma jazyky: ty by se jim asi tiskly s čárkami. A protože je nejpohodlnější pomůckou, učí-li se člověk jazyku tak blízkému, jako sobě jsou čeština se slovenštinou, čte-li v jazyce, kterému se chce naučiti (užívaje ovšem každé příležitosti, aby si jím mohl pohovořiti), budeme snad posílati na Slovensko knihy, tištěné starým pravopisem; aspoň se jich zbavíme rychleji, a s výdělkem. Snad se nám podaří také Slováky přesvědčiti o zbytečnosti čárek v slovenštině (beztoho jich mají méně): od nich si budeme zase kupovati jejich starší knihy. A tak budeme míti slovníky dvojí, učebnice dvojí, písemnictví dvojí, pro lidi, kteří se chtějí opravdu naučiti spisovné mluvě, a pro lidi, kteří se obejdou i bez ní.
Čtenář vidí, že nemám ani za potřebné ani za prospěšné, abychom se vzdávali označování délek: naopak se mi zdá, že bychom měli býti vděční svým předkům, kteří se nám k tomu postarali o způsob tak pohodlný. Že je i v té věci v našem pravopise dosti nesrovnalostí, jichž bychom se měli zbaviti, rád uznávám. I v tom se srovnávám s prof. Kunstovným, že se v takových věcech pravopis má shodovati se skutečnou výslovností oněch krajů, jejichž jazyk je základem naší spisovné mluvy (leda že by snad někde více práva přisoudil výslovnosti starší než jejím novým obměnám: bez konservatismu není žádný spisovný jazyk, aspoň ne u národů, které mají delší osvětový život).
Jeden z důvodů k odstranění čárek je prof. Kunstovnému také nepěkný a neklidný vzhled písma, jenž jimi vzniká. »Písmo bez čárek méně obtěžuje zrak, je tedy zdravější a proto se nám také zdá hezčím než čárkované. Netýká se to ovšem jen čárek, také háčků a teček. Čím méně je znamének nad řádkou, čím méně [71]tedy musím číst »na dvou řádkách«, tím je vzhled písma klidnější, čím je jich více, tím je jaksi roztříštěnější« (24). To je pravda. Ale bez znamének nad písmeny se neobejde ani Kunstovný (č, ě atd.), a ubylo-li mu jich odstraněním čárek, aspoň něco mu jich přibylo označováním měkkosti na zubnicích před i (ňikdi, ďiťe, divadlo atp.).
II. Dlouhé samohlásky ú, ů.
Nad samohláskou u označujeme délku dvojím způsobem: jinak nad počátečním u, jinak mimo počátek slova. Je to pravopis z části historický, z části etymologický: podle původu jen ú je z původního dlouhého ú, kdežto ů je z původního o, které se v dějinných dobách našeho jazykového vývoje změnilo nejprve v dvojhlásku uo, pak v dlouhé u, psané ů (máj, muoj, můj).
Kdo má za zbytečné písmem rozlišovati samohlásky dlouhé od krátkých, zachová se stejně i zde a nebude se starati, má-li rozdíl mezi posavadním ú a ů zachovati či nic: bude stejně psáti urozeny, uroda, muj. My bychom rádi znaménka délky českému pravopisu zachovali: poradíme, aby rozdíl onen zůstal, aby se psalo jako posud úroda, můj, či aby se rozdíl vyrovnal, a budeme psáti stejně úroda, múj?
Ú se vlastně dostalo do nového pravopisu neprávem, anebo aspoň nedůsledností. Staré ú se změnilo časem v nářečích středočeských všude v au, později v ou, ať bylo na začátku slova či mimo něj: za staré úroda, úzkost dnes lid říká ouroda, ouzkost stejně, jako louka, rukou za staré lúka, rukú. A píšeme-li samohlásky v podstatě, jak se vyslovují v středních Čechách dnes, neměli bychom psáti jinak, kde za staré ú na začátku slova máme ou. Jak tato nedůslednost vznikla, nebudeme zde vykládati, protože to není ve všech podrobnostech docela jasné (snad se ú na začátku slova drželo déle než jinde, snad někde píšeme i ú, kde bývalo u): ale neprojevují-li jiní chuti, měniti něco na způsobu nynějším, nemáme k tomu chuti ani my. Spokojujeme se tím, že píšeme i vyslovujeme na začátku slova a ve složeninách slov takových ú (úroda, neúroda; úžiti, zúžiti), jinde ou (louka, vedou). Snad se objeví časem ú i mimo začátek slova ve slovech cizích, uzná-li se potřeba psáti v nich délky na samohláskách důsledněji, než se děje nyní (tinktúra atp.), ale to jest otázka budoucnosti.
Máme tedy psáti dále úroda, úmysl, ale jinde samohlásku zvukově touž jiným způsobem, můj, Karlův? Zdá se mi nejprospěšnějším zachovati způsob posavadní: nejen proto, že jsme mu dávno uvykli, ale i z příčin jiných.
Pravidlo, jež neklamně poví, kde psáti ú, kde ů, je docela [72]snadné. Na začátku českých slov piš ú, jinde ů. Že by slova jako vůbec (z v óbec), vůči (v óči) obyčejného žáčka mátla, snad se báti netřeba: neuvědomí si tak hned, co v nich vězí, a když si to uvědomí, dávno je umí psáti. Když my jsme chodili do školy, měli jsme ještě jiné pravidlo: ů piš, kde totéž slovo nebo týž kmen má i tvary s o (vůl — vole, můj — moji atd.). Ale toto pravidlo dnes snad by bylo již nedovoleným zatěžováním dětské mysli?
Máme však důvod dosti podstatný, abychom hleděli zachrániti ů vedle ú. V nářečích moravských a slezských naše české ů leckde zní jinak než ú (říká se někde nóž, jinde nuož, nuóž a pod.); a zejména Slováci vyslovují uo, což píší ô (môj, kôra atd.). Usnadní se Moravanům i Slovákům vnikání v náš jazyk spisovný, rozlišují-li se v písmě hlásky u nich nestejné, u nás stejně znějící. A konečně snad nikomu neškodí, zná-li trochu podstatněji rozdíl mezi hláskami původně docela různými, než by poznal, kdyby je psal stejně? A spíše pozná také souvislost našich slov se stejnými slovy jiných jazyků slovanských, kdo si je tohoto rozdílu vědom: i Poláci píší hlásku u jinak, totiž ó, kde vznikla z původního ó, na př. mój, moja (ma), moje (me) = č. můj, moje (má, mé).
[1] Kdo z nás nenaříkal na př. na ruský pravopis, nelišící slabik přízvučných a nepřízvučných, když se učil ruštině?
Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 3, s. 65-72
Předchozí Listárna
Následující Bohuslav Havránek: O lékařském slovníku
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1