O asyndetu

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

b) Také u zdvojených synonym se vyskytuje spojení syndetické i asyndetické, jenže poměry jsou zde poněkud jiné. Shoda je toliko u spojení syndetického. Zde stejně jako u slov zdvojených spojka zdůrazňuje plnost představy, její násobení. Autor kombinuje synonyma, aby jejich součtem plněji vystihl představu, kterou má na mysli. V tomto způsobu si libují zejména spisovatelé výbušného temperamentu, kterým jedno slovo na vyjádření představy nestačívá. Takový je na př. F. X. Šalda, jak ukazuje tato věta, v níž se zdvojení synonym opakuje hned třikrát za sebou: Jsou v něm síly a mocnosti, které mne chvátí a táhnou a lámou a drtí zároveň (Zástupové, str. 78). Ale i v obecném jazyce se tento usus nejednou objevuje: jak se sluší a patří, tak a nejinak, kupte si za korunu a po koruně (spojení nikoliv synonym, nýbrž synonymních vazeb). (Zmínky o tomto zjevu viz v mé Technice slohu, str. 53, 61 a 124.)

Jsou-li však synonyma (nebo slova významem sobě blízká) spojena asyndeticky, necítíme v jejich spojení důraz nebo vystižení plnosti, nýbrž přijímáme druhý a následující člen takto rozšířeného výrazu jako doplnění, poznámku nebo opravu k členu předcházejícímu. Někdy autor tuto opravu vyjádří přímo, na př.: Ta pozornost byla ovšem předstíraná, neboť se styděli či spíše báli dát najevo své okouzlení (V. Vančura, Útěk do Budína, str. 103). Ale tento postup pozorujeme hlavně tam, kde významový rozdíl slov souřadně připojených je již dosti značný a kde autor chce opravu zdůrazniti. Je-li však druhé slovo spíše jen doplněním nebo výkladem slova prvního, bývá zpravidla přiřaděno asyndeticky, na př.

Tu a tam jsem přisvědčil — kývl hlavou. (Milostný kruh 1941, povídka J. Johna, str. 96)

[98]Užaslí, ulekaní stáli nad padlým a litovali ho. (A. Jirásek, Temno, 1924, str. 414)

Ó podzim, ta hrobka bez zábradlí, v níž neodpočívá nikdo, nikdo, ale všichni, celý svět. (K. Konrád, l. c. 65; příklad poučný tím, že je v něm asyndeton dvakrát, po každé v jiném významu)

Mnohdy chce autor tímto přiřaďováním stupňovat myšlenku (mezi členy je klimax) nebo naopak ji zeslabit (antiklimax). Na př.: Ten si vzal do hlavy, že vypudí Francouze z přízně dvora a šlechty, že je předčí, překoná, porazí (E. Bass, l. c. 211). Ztratíme-li styl, jsme jen nevýznamné množství, kupa, hromada, chaos (ib. 214). Hřímá, hučí, šeptá (příklad z Menšíkova Úvodu do poetiky 1937, str. 57).

Bývá tedy asyndeticky přiřaděné slovo buď jen obměnou představy základní (přisvědčil — kývl hlavou, všichni — celý svět), nebo jejím stupňováním, resp. zeslabováním. Často — zvláště u některých autorů — se stává, že se dodatečně omezuje rozsah slova už užitého. Za všechny ty nesčetné příklady, s kterými se při čtení setkáváme, uveďme tento: Všechno v nich je klam, klam lidského zraku (R. Svobodová, Zamotaná vlákna 1899, str. 201). Vede to k opakování téhož slova, ale toto opakování je zdánlivé, neboť obsah slova je po druhé přívlastkem zúžen tak, že se již nekryje s obsahem slova užitého po prvé.

Ve všech těchto případech vlastně není pravého asyndeta, neboť tu členy za sebou jdoucí nejsou v pravém slova smyslu souřadné. Druhý člen je spíše přístavkem, který se arci k svému jménu připojuje beze spojky. Na věci, jak vidíme, nic nemění, že tato platnost přístavku není vždy naprosto výrazná nebo že si ji neuvědomujeme v její gramatické hodnotě. Spojením asyndetickým však dáváme najevo, že dvěma slovy tu neoznačujeme dvě představy, nýbrž že dvěma způsoby vyjadřujeme představu jedinou. Na tomto pojetí zde právě nejvíce záleží.

Zvlášť nápadné je toto pojetí tam, kde je přiřaděné slovo metaforou představy základní. Tak můžeme vykládat spojení v tomto verši Vrchlického (ze sbírky Symfonie, báseň Noci u moře):

před nohou svojí (zřím) tůně, propast, věčnost.

Hlubina moře se zdá básníkovi propastí, nekonečnou jako věčnost. Takové metaforické aposice jsou časté jmenovitě v moderním básnickém stylu, na př.:

Hodiny, záhadní lodníci mlčeliví,
střeží tvé cizince nesčíslné. (O. Březina, Větry od pólů XIV, 27—28)

Noc tamburina zaznívá
mechanicky do našeho bdění. (V. Nezval, Blíženci, báseň Spleen)

[99]Na konec budeme milovati svou dlouhou dýmku,
černou labuť. (J. Seifert, Na vlnách TSF, báseň Moudrost)

Za zmínku stojí, že v moderní próze, v níž vazba věty vůbec je uvolněna, takto asyndeticky přiřaděný člen, ať už má povahu opravy či výkladu, poznámky a p., stává často mimo větu jako samostatná neúplná věta. Na př.

Ani hlas kukaček se nezměnil; stále je sladce užaslý, jako tehdy. Jako tenkrát. (K. Konrád, Postele bez nebes 1939, str. 35)

3. Asyndeton často vzniká ze snahy o větnou symetrii. Tento zjev se vyskýtá hlavně v básních a lze k němu uvésti mnoho příkladů. Jen u samého Wolkra najdeme jej bezpočtukrát:

Utichly továrny, utichly ulice. (Balada o očích topičových)

Černé oči měla,
mladé srdce měla. (Nevěrná)

Bez tebe prsten věrnosti
jak led je — nehřeje —
bez tebe pro mne samotnu
noc každá oheň je. (Balada o námořníku)

Tak jako dům náš pevná buď,
tak jako pes náš věrna buď. (Ib.)

Čas jako voda utíká,
čas jako moře je. (Ib.)

Podobnou snahu o větnou symetrii, třebaže ne tak nápadnou, najdeme i v některých příslovích, na př. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Pánbůh dal, Pánbůh vzal a pod.

Chápeme dobře, proč je tu spojka potlačena: rušila by symetrickou stavbu vět (nebo větných členů). Symetricky stavěné věty nechtějí býti spojeny, nýbrž chtějí býti srovnány, aby tak tím více vynikla shoda nebo protiklad myšlenek. Proto to časté opakování některých slov, proto ta snaha i o paralelitu rytmickou, kterou by spojka jen porušila. Krom toho už sama symetrická stavba jasně ukazuje, co patří k sobě, a spojka je tu zhola zbytečná.

Tento druh asyndeta zaznamenal podrobněji zejména J. Menšík v Úvodu do poetiky (1937, str. 54). Praví tam: „Často bývá asyndeton prostředkem, kterým se vyjadřuje paralelismus, t. j. asyndeton upozorňuje na vzájemnou nezávislost a osobitost jednotlivých celků, vět, odděluje je od sebe a tím činí větnou stavbu tvárným prostředkem básnickým.“ Toto pozorování je jistě správné. Musíme si však býti stále vědomi toho, že pravá [100]estetická hodnota není v asyndetu, nýbrž v onom paralelním nebo symetrickém rozvržení myšlenky. Asyndeton je toliko důsledkem onoho rozvržení, nikoliv jeho příčinou, a celá jeho estetická hodnota je zde jen malá: spojka je potlačena proto, aby nerušila.

II. Druhou funkcí asyndeta je označovat, že řada souřadných členů je neúplná. Spojka, která připojuje poslední z členů rozšířeného výrazu, totiž signalisuje, že řada je uzavřena, že je celá. Na př. Měl tři bratry, Josefa, Václava a Jana. Matematiku dělíme na aritmetiku a geometrii. Je-li však spojka vynechána, nepůsobí poslední člen řady tak jasně dojem závěru, a z toho vzniká dojem, zvláště u výrazů několikačlenných, že řada není úplná, že by ještě mohla pokračovat. Tento případ nastává často jmenovitě v beletrii; odtud si pozorný čtenář může snadno nashromáždit celou sbírku nejrozmanitějších příkladů. Pro dnešek se spokojíme jen několika pro názornost:

Měla vždycky v zásobě heřmánek, lipový květ, mateřídoušku, jalovčinky, bezový květ, arniku (J. Holeček, Naši I³, str. 63).

Koláčů byla plná prkna, na stolech, na židlích, na podlaze, na lavicích (Jirásek, F. L. Věk II¹⁴, str. 279).

Říkám vám, že byste měla hrát divadlo. Máte postavu, hlas, inteligenci (Milostný kruh, Praha 1941, povídka Jaromíra Johna, str. 80).

Bankovní ředitelé mluvili o peněžních trzích, myslivci o honbě, slečinky o milencích (V. Vančura, Útěk do Budína 1932, str. 181).

(Muži) jsou navyklí pohodlí. Nechtějí trpět, strádat, toužit (R. Svobodová, Zamotaná vlákna 1899, str. 245).

Býti má svůj důvod v sobě. Stačí si. Já chce tvořit. Předělávat, přestavovat, dokončovat, pokračovat, vybírat si (J. J. Paulík, Ošklivá tvář lásky 1940, str. 44).

Banky, pojišťovny, koncerny, kartely nastavěly tu pyšné pyramidy své moci (A. Hoffmeister, Americké houpačky 1937, str. 30).

A toto křepčení mínilo rozmetat Evžena, snížit ho hluboko pod rozměry rovné jim; snížit ho, potupit, zničit (K. Konrád, Postele bez nebes 1939, str. 72).

Takový asyndetický výčet budí dojem volného, neukončeného přiřaďování členů k sobě. Slučování je dostatečně vystiženo samou povahou výčtu a jeho významem; nedostatek spojky, jak už bylo řečeno, má naznačit, že výčet není úplný. Je-li naopak v takovém výčtu spojka nadměrně opakována mezi všemi nebo aspoň většinou členů, výčet se jeví dodatečně nastavovaný a vzbuzuje zdání pleonastické plnosti nebo aspoň bohatosti, na př.:

Věčnost je veliký kotel, v němž budou svařeni i slavní, i pyšní, i člověkové i nadčlověkové, i ti, kdo se tetelí a vzpouzejí, i ti, kdo jsou si vědomi, že obecnému soudu nemůže ujíti žádný člověk (J. Holeček, Naši I³, str. 151).

[101]„Ať! Však kdybych chodil do lesa kácet stromy, jako kluci chodí, když vyrostou, taky bych se nadřel. A tady (t. j. v cirkusu) mám koníčky a lvy a tygry a slona a budu jezdit v domečku na kolech…“ (E. Bass, Cirkus Humberto, str. 166).

Menšík (l. c. str. 54) vidí pravděpodobně v tomto druhu asyndeta (druhy asyndeta u něho totiž nejsou rozlišeny) prostředek k vyjádření úsečnosti a zrychlení děje; zvyšuje prý a stupňuje náladu. Jako příklad uvádí známé verše Erbenových Svatebních košil: A byla cesta nížinou, přes vody, luka, bažinou. Podobný názor vyslovuje J. Haller (l. c. str. 39): asyndeta se užívá, „když se má vyjádřiti rychlé střídání věcí, rychlý postup děje, současnost několika dějů a pod.; slovní výraz tím nabývá úsečnosti a spádnosti“. Uvádí velmi výrazný příklad z E. Bassa a krom něho i často citovaný úryvek z Vrchlického Legendy o sv. Zitě (citovaný také v Olivově Teorii literatury pro vyšší třídy střed. škol 1934, str. 21):

Z kuchyně, hle, dým se valí,
tam to syčí, kypí, piští,
nože řinčí, zvoní misky…

Zdá se mi, že význam asyndeta je tu přeceněn. Spádnost a úsečnost je v samém obsahu výčtu. Nakupí-li se vedle sebe několik přísudků, vzniká z toho vždy buď dojem spádnosti děje a úsečnosti (vyvíjejí-li se děje jeden z druhého), nebo dojem bohaté, až chaotické plnosti děje (jsou-li děje současné). Přítomnost nebo nepřítomnost spojky při vzbuzování tohoto dojmu znamená celkem málo; je jen pouhým důsledkem toho, jak autor výčtovou řadu cítí, zda jako uzavřenou nebo jako neuzavřenou anebo jako stále doplňovanou a nastavovanou. Zde jako všude jinde je asyndeton (právě jako polysyndeton) jen průvodcem citového nebo estetického zabarvení, nikoli jeho nositelem.

Řekli jsme, že asyndeton ve výčtu má budit dojem řady neukončené. Tento dojem asyndeton nemůže budit, jde-li o řadu, jejíž počet členů je dobře a všeobecně znám. Takové řady často spojujeme asyndeticky, třebaže jsou úplné, na př. čtvero ročních počasí, jaro, léto, podzim, zima; světové strany jsou sever, jih, východ, západ; vzory mužských podstatných jmen jsou had, hrad, oráč, meč. V takových případech bývá spojka, ač do takové uzavřené řady patří, často potlačena, protože jí pro plné pochopení smyslu nijak nepotřebujeme. Předpokládáme, že řada je dostatečně známa a že ani v asyndetickém podání ji nikdo nebude brát za neukončenou.

Ovšem nesmíme zapomínat, že pojetí výčtu úplného (se spojkou), výčtu neúplného (s asyndetem) a nastavovaného (s poly[102]syndetem) bývá v beletrii velmi subjektivní. Mnohdy ani tak nezáleží na tom, jaký výčet ve skutečnosti je, jako spíše na tom, jak nám jej chce autor podat. A tak mnohdy i výčet zřejmě neúplný má spojku, když autor nechce jeho neúplnost zdůrazňovat. Velmi subjektivní bývá rozhodování mezi asyndetickým výčtem neúplným a polysyndetickým výčtem nastavovaným, protože i výčet nastavovaný budí ve čtenáři dojem neúplnosti nebo lépe nedokončenosti. Mnohdy záleží i na obsahu výčtu a na celé stavbě věty, na jejím rytmu a melodii.

Tím nesnadněji lze určit platnost asyndeta a polysyndeta při výčtu v básních, kde na rytmu veršů mnohdy záleží mnohem víc než na rozdílech v pojímání výčtové řady. Tak na př. se pro rytmus klade spojka leckdy proti zvyklostem nikoliv před členem posledním, nýbrž dříve, na př.:

Kol stráně zelené a sady, lesy, luh (J. Vrchlický, Duch a svět, báseň Zpěv Satyra).

Jindy se zas pro rytmus (a snad i pro souměrnost) u čtyřčlenné řady objevuje spojka mezi členem prvním a druhým a zas mezi členem třetím a čtvrtým:

by bezpečně moh’ bydlit
u polí svých a stád,
u studnic svých a jezer (J. S. Machar, V záři hellenského slunce5, str. 20).

Jindy zřejmě pro rytmus je užito asyndeta:

A poté meč mi dala, šípy, luk (J. Zeyer, Pohádka o Karlu Velikém, verš 661).

Z rytmických důvodů volí básník někdy zase polysyndeton:

… a láká (večer) z duše sny a hnědé srny z mlází
a první hvězdu na obzor (J. Vrchlický, Co život dal, báseň Večerní jízda).

… než ta nenávist jich je zbabělá a neplodná a mělká (J. S. Machar, l. c. str. 208).

Ve verších jambických bývá polysyndetická spojka vhodným začátkem verše:

„Toť Berta!“ vzkřikla Berta nepravá
a padla k nohám jí jak zničená,
a král svou pravou choť teď v náruč vzal
a pláčem oba mluvit nemohli
a celý dvůr v hlubokém pohnutí
jak v katedrále trval v mlčení
a mnohý plakal s mými rodiči (J. Zeyer, l. c, verš 862—868).

Estetický půvab tu vyvírá z celého výrazu, nikoli snad jen ze spojení asyndetického nebo polysyndetického. To, že se tu i samo asyndeton nebo polysyndeton cítí jako estetický prvek, je způsobeno známým zjevem, že v básních cítíme jako este[103]tickou hodnotu i každou odchylku od běžného způsobu vyjadřování, není-li příliš násilná (pak arci působí spíše rušivě než esteticky). Celkem je možno říci, že v básních je asyndeton i polysyndeton silně závislé na rytmu verše a že se tu jejich skladebná a stylistická hodnota uplatňuje mnohem méně výrazně než v próze. Proto se také namnoze vymyká všem snahám o podrobnější zhodnocení.

Zbývá ještě zmínit se o výčtu v jazyce odborném. Že v jazyce odborném má výčet podstatně jinou platnost než v beletrii a zvláště v básních, není snad ani třeba dokazovat. Proto také má svůj odlišný usus.

Výčet neúplný se ve stylu odborném objevuje ke zvýšení názornosti nebo tam, kde by výčet úplný byl zbytečný nebo kde si jej autor nemůže dovolit, protože mu není v své úplnosti z rozmanitých příčin znám. Spokojit se pouhým spojením asyndetickým není dosti spolehlivé; odborný styl si žádá vyjádření výraznějšího, aby v něm neúplnost řady byla výslovně vystižena. Autoři tak činí dvojím způsobem: buď zakončí řadu slovy a tak dále, a podobně (nebo výrazem podobným), anebo označí neúplnou řadu už předem slovy, která na neúplnost upozorňují; bývají to obraty na příklad, zejména, jmenovitě a p. Jsou to případy všeobecně známé; jen pro názornost uvádím příklad:

Vedle sonetů pěstoval Jar. Vrchlický se zálibou některé lyrické formy provensalské, francouzské i vlašské…, tak na př. rondely, ballaty, fanfáry, ritornely, sestiny, terciny, rispetti (Novák-Novák, Přehledné dějiny literatury české, 4. vyd., str. 702). (Neúplnost řady je vedle obratu na příklad vystižena ještě asyndetem.)

Pedocentrismus je tendence moderní pedagogiky, vycházet při výchově i vyučování od dítěte a přizpůsobovat mu všechna opatření, metody, učebné osnovy atd. (Ottův nauč. slovník nové doby, heslo pedocentrismus)

Výčet toho druhu, který v našem článku nazýváme nastavovaným, v odborném jazyce nemá stylistickou platnost, protože se svou povahou do odborného stylu nehodí.

Výčet úplný má ve stylu odborném stejnou podobu jako v kterémkoli jiném stylu, t. j. poslední člen je připojen spojkou, na př.: Dle počtu bodů v nekonečnu dělíme je (kuželosečky) na elipsu, hyperbolu a parabolu (Ottův slovník naučný, sv. XV, str. 445). Je-li úplný výčet číslován, může býti poslední člen připojen spojkou, ale nemusí. Úplnost výčtu je jasně naznačena číslováním.

III. Závěrem možno o asyndetu říci toto: Je to zjev v podstatě syntaktický. Prvek estetický, který je s ním někdy spojen, je zjevem průvodním.

[104]Úkol asyndeta je dvojí: potlačuje pojetí slučování u souřadných členů a vyznačuje při výčtu, že řada není ukončena. V jazykové praxi vznikají z toho rozmanité komplikace s jemnými významovými rozdíly, které jsem se pokusil v tomto článku buď rozebrat, nebo aspoň naznačit. Je však víc než zřejmé, že asyndeton (stejně jako polysyndeton) nepatří jen do poetiky a stylistiky. Je to zjev v podstatě skladebný a bude třeba, aby se mu i v mluvnicích věnovalo více pozornosti než dosud.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 4, s. 97-104

Předchozí Zneplodnění

Následující Karel Erban: Nový, dobrý obchod - nový dobrý obchod