Časopis Naše řeč
en cz

Nad prvním svazkem Travaux linguistiques de Prague

Miroslav Grepl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

S podtitulem L’École de Prague d’aujourd’hui (Dnešní pražská škola) vyšel r. 1964 v nakladatelství Československé akademie věd v Praze první svazek mezinárodního sborníku jazykovědných prací našich lingvistů. Už svým zevnějškem (obálkou a celkovou typografickou úpravou i tím, že pří[278]spěvky jsou psány ve světových jazycích) a v zásadě názvem hlásí se nový sborník k tradici předválečných Travaux du Cercle linguistique de Prague, které vydával od svého založení na sklonku dvacátých let Pražský lingvistický kroužek.

Obnovení kdysi známých a v lingvistickém světě ceněných Travaux je třeba přivítat jako věc záslužnou hned z několika důvodů. Toto do jisté míry manifestační zdůraznění kontinuity naší současné lingvistiky s myšlenkami a metodologickou orientací Pražského lingvistického kroužku (dále PLK) znamená zároveň, jak se zdá, definitivní překonání některých vulgarizujících tendencí v hodnocení českého předválečného lingvistického strukturalismu. Nový sborník naopak vytváří náležité předpoklady nejen pro další rozvíjení, ale také pro opravdu seriózní přehodnocování myšlenek PLK. Snad ještě důležitější je to, že se sborníkem dostalo naší lingvistice potřebné tribuny s mezinárodním dosahem. Byla tím získána možnost pro účinné šíření starších i novějších teoretických a metodologických výbojů pražské školy. Ty jsou pro vědecký výklad systému jazyka v nejednom směru teoreticky natolik závažné, že by bylo škoda, kdyby měly zůstat vzhledem k dnešní celkové orientaci světové lingvistiky na nové metody a postupy při analýze jazyka bez náležitého zhodnocení. V této souvislosti nelze ovšem nepřipomenout zásluhy prof. Josefa Vachka, vědeckého redaktora nových Travaux, který už po léta usiluje o to, aby soustavně seznamoval současnou světovou lingvistickou veřejnost s „učením“pražské školy.[1]

Sborník obsahuje 25 původních lingvistických statí. Jsou v něm zastoupeny práce z oblasti fonologie, morfologie, syntaxe i stylistiky. Metodicky vycházejí většinou ze strukturálního a funkčního pojetí jazyka v té podobě, jak je propracovala pražská škola, avšak v některých se projevuje snaha aplikovat při výzkumu postupy kvantitativní a algebraické lingvistiky, zejména pak postupy transformační gramatiky. Jsou tu i články povahy obecně jazykovědné, zaměřené převážně k otázkám metodologickým, nejednou s cílem zhodnotit z hlediska dnešního stavu a potřeb lingvistické teorie podněty a myšlenky „klasického“ období pražské školy před druhou světovou válkou.

Předmětem teoretického studia v statích sborníku jsou především jazyky slovanské, jen tři příspěvky jsou zaměřeny k jazykům neslovanským. Je to článek Jiřího Krámského, zabývající se kvantitativním fonologickým rozborem jednoslabičných, dvojslabičných a trojslabičných slov v italštině, a pak dva příspěvky anglistické, studie Jiřího Noska Poznámky o syntaktické kondenzaci v moderní angličtině (Notes on Syntactic Condensation in Modern English) a práce Miroslava Renského Verbonominální výrazy v angličtině (English Verbo-Nominal Phrases).

Místo předmluvy jsou do čela sborníku zařazeny dvě stati informativní. [279]Je to článek Josefa Vachka o současném fonologickém bádání u nás, podávající přehled o celkové orientaci, podmínkách a výsledcích fonologického výzkumu příslušníku pražské školy v poválečném období (Prague Phonological Studies Today), a článek téhož autora napsaný spolu s Františkem Danešem, který informuje o výsledcích dosažených u nás v témž období při studiu gramatické stavby jazyka (Prague Studies in Structural Grammar Today).

V prvním článku podal autor i hutnou charakteristiku hlavních myšlenek fonologů pražské školy a v kritickém pohledu je konfrontoval s názory fonologů západních, především amerických. Příslušníci pražské školy např. neuznávají bezvýhradně univerzální platnost binárních opozicí v jazykovém systému; v jejich pracích nejsou tolik zdůrazněny jednotlivé distinktivní rysy fonémů jako třeba v pracích tzv. harvardské skupiny, spíše se foném chápe jako celek (komplex); toto pojetí se uplatňuje zvláště při zkoumání zákonitostí vývoje fonologické soustavy, zejména při odhalování příčin vedoucích k obnovení porušené systémové rovnováhy (k resystemizaci fonologického systému); pojetí jazyka jako systému systémů vede československé fonology k poznání, že vývoj fonologického systému může být podmíněn potřebami jiných rovin (subsystémů) jazyka, zejména roviny morfologické; uznává se působení externích vlivů na vývoj jazykové struktury, a to i na změny v systému fonologickém aj.

Rovněž v druhém článku jsou ve zkratce vyloženy některé z hlavních názorů pražské školy. Zdůrazňuje se, že vedle strukturálního je pro ně charakteristický funkční přístup k jazyku, pojetí jednoty formy a sémantického obsahu, interpretace jazykových jevů jako složek strukturovaného celku, dynamické nazírání na systém jazyka při aplikaci synchronické metody zkoumání a snaha postihnout tak tendence vznikající (nové) a do vršované, diferencovat jevy systémově centrální od periferních apod.

Myšlenky klasického období pražské školy nemají být podle tohoto článku rozvíjeny mechanicky a přejímány nekriticky. Konstatuje se, že teorie i jazyková praxe představitelů předválečného PLK je stále závažným podnětem při úsilí o metodologickou přesnost a čistotu, není to však soubor dogmatických předpisů. Vlastní výzkum a metody je třeba doplňovat tím, čeho bylo dosaženo jinde, dnes zejména metodami kvantitativní a matematické lingvistiky.

Zdrželi jsme se u úvodních článků poněkud déle proto, že v jistém smyslu obsahují stanovisko dnešní pražské školy, a to jednak k odkazu PLK, jednak k současným směrům a metodologickým postupům v lingvistice světové. Ostatní studie v sborníku obsažené toto stanovisko potvrzují, jeví se jako jeho aplikace. Lze je vcelku rozdělit do dvou skupin, na články povahy obecně jazykovědné, orientované především k tříbení metodologickému, a na články zaměřené výzkumně na některou oblast jazyka.

[280]Obecné problematice je věnován článek Bohumila Trnky pojednávající o povaze jazykového znaku a o pojetí jazyka jako mnoharovinné struktury (On tne Linguistic Sign and tne Multilevel Organization of Language) a článek Karla Horálka o funkcích jazyka (Les fonctions de la langue et de la parole). Horálek se kriticky obírá teorií K. Bühlera, všímá si toho, jak byla modifikována v prostředí PLK (u V. Mathesia, J. Mukařovského) i jinde a naznačuje poukazem na některé funkce, že bude třeba rozlišovat funkce jazyka a funkce promluvy (konkrétních promluv); závěrem konstatuje, že systematická teorie o funkcích jazyka musí být teprve vybudována.

Alois Jedlička se pokusil v zajímavém příspěvku vyložit v hlavních rysech teorii spisovného jazyka vypracovanou pražskou školou a upozornit na některé její progresivní momenty projevující se při aplikaci této teorie na pojetí a kodifikaci spisovné normy (Zur Prager Theorie der Schriftsprache). Vyzdvihuje zásluhu pražské školy o přesné rozlišení pojmů norma a kodifikace a zdůrazňuje zejména to, že teorie pražské školy chápe spisovný jazyk v opozici k teorii starší jako útvar polyfunkční, stylově diferencovaný. Z toho pak vyplývá skutečnost, že se při kodifikaci spisovné normy nutně přihlíží k variantám, a to nejen podmíněným vývojově, ale dnes stále více také teritoriálním.

Metodologicky závažná stať Bohuslava Havránka pojednává o náplni srovnávacího studia struktury spisovných jazyků slovanských (On Comparative Structural Studies of Slavic Standard Languages). Toto studium nelze chápat jako tradiční genetickou komparatistiku. Jde tu podle Havránka o srovnávání a porovnávání spisovných struktur ve všech jejich rovinách (těžisko leží v syntaxi a v stylistice) a také podmínek, za kterých se strukturní charakter daného spisovného jazyka vytvářel, a to jak v pohledu synchronickém, tak diachronickém. Takto je ovšem možno srovnávat různé vyspělé spisovné jazyky, Havránek však zdůrazňuje zvláštní důležitost srovnávacího studia spisovných jazyků geneticky příbuzných, jako jsou jazyky slovanské: takové studium může jít do větší hloubky, může snadněji odhalovat shody a rozdíly, a zejména pak může upozornit na různé využití formálně stejných prostředků nebo naopak na případy funkční (především syntaktické) synonymity prostředků různých. Autor také naznačuje okruhy, kterých by se takovéto srovnávací studium mělo týkat především: v rovině lexikální je podle Havránka třeba obrátit pozornost zejména ke studiu pojmenovávacích typů, v rovině gramatické k syntaxi, hlavně pak ke zkoumání větné stavby. V plné míře musí srovnávací studium spisovných jazyků přihlížet k jejich rozvrstvení stylovému a ke vztahu spisovného jazyka k vrstvám nespisovným.

Karel Hausenblas si klade důležitou otázku, jak klasifikovat jazykové projevy (On the Characterization and Classification of Discourses). Pokouší se nejprve obecně charakterizovat jazykový projev ve vztahu k systému [281]jazyka a stejně obecně vymezit základní vztahy jazykových projevů k řeči, jejímiž jsou jednotkami. Na této ose dělá autor rozdíl mezi promluvou (jednotka řeči realizovaná nepřetržitě jedním mluvčím) a jazykovým projevem (kombinace promluv, např. v dialogu). K vlastní klasifikaci jazykových projevů chce autor přispět tím, že z množství možných kritérií (např. psanost — mluvenost, dialogičnost — monologičnost, funkce aj.) vyzdvihuje taková kritéria, která obvykle nejsou brána v úvahu. Jsou to: 1. jednoduchost — složitost textové struktury jazykových projevů, 2. stupeň závislosti na situaci, 3. kontinuita (plynulost) — diskontinuita jazykových projevů. Autor z těchto hledisek jazykové projevy nejen třídí, ale zároveň hutně charakterizuje základní výstavbové postupy a specifické jazykové vlastnosti jednotlivých typů.

V článku Oldřicha Lešky se zdůrazňuje nutnost hledat a stanovit invarianty ve významové rovině jazyka, a to jako předpoklad pro řešení vztahu mezi jazykovou strukturou a jejím fungováním (Zur Invariantenforschung in der Sprachwissenschaft). Leška naznačuje, že jednotlivé funkce jazykových prvků jsou obecným (invariantním) významem motivovány; to však zřejmě neplatí při transpozici. Autor je si vědom obtíží při stanovení invariantních významů, a může proto upozornit jen na některé „pomocné prostředky“, které podle jeho názoru jsou pro takové zkoumání důležité. Jsou to podle něho: odhalování vnitřní jazykové formy, studium periferních funkcí a lingvistický experiment.

Po stránce metodologické orientace zaujme čtenáře také příspěvek Petra Sgalla, který se snaží odpovědět na otázku, jaké roviny lze rozlišovat v systému jazyka (Zur Frage der Ebenen im Sprachsystem). Při plném respektování vztahů horizontálních i vertikálních (při nich prvky roviny nižší reprezentují jednotky roviny vyšší) dospívá Sgall k schématu obsahujícímu pět rovin: fonetickou, morfonologickou, morfologickou, syntaktickou a sémantickou. Není tu tedy jako samostatná zastoupena rovina fonologická. Sgall si klade na závěr otázku, zda je možné na tomto základě konstruovat generativní popis jazykového systému. Odpovídá v podstatě kladně, připomíná však, že morfologická a syntaktická rovina zde musí být popisována jiným způsobem než u Chomského.

Vladimír Hořejší uvažuje o možnostech uplatnit strukturalismus v historické gramatice (Chronologie relative et linguistique structurale). Zdůrazňuje zejména zřetel k systémové podmíněnosti jazykových změn a k jejich průběhu v jistém časovém úseku.

Vladimír Skalička upozorňuje ve svém článku na souvislost mezi typologickým charakterem jazyka a tendencí k využívání konsonantických kombinací v hláskové struktuře slov nebo morfémů (Konsonantenkombinationen und linguistische Typologie). Podle autora je tato souvislost nepochybná, třebaže ne tak evidentní jako v oblasti gramatické. Sám je ovšem nucen přiznat, že je tu třeba vzít v úvahu ještě jiné faktory, především [282]fonologické. Z typologického hlediska jeví se Skaličkovi jazyky polysyntetické, flexivní a také izolační jako jazyky s převažujícím vokalismem, kdežto bohatým využíváním kombinací konsonantů se vyznačují některé jazyky aglutinační a pak jazyky s vnitřní flexí.

Pozornost čtenáře si zaslouží článek Arnošta Lamprechta z oblasti historické fonologie české (Sur le développement et la perte de la corrélation de mouillure en ancien tchèque). Aplikuje v něm teoretické výdobytky pražské školy na vývoj měkkostní korelace v staré češtině. Dospívá k závěru, že v období plného rozvoje této korelace musíme v češtině počítat i s existencí opozice c — ć a velmi pravděpodobně také s opozicemi ž — ž', š — š', č — č', ř — ř'.

Nad funkcí slovního přízvuku se obecně zamýšlí Pavel Trost (Funktion des Wortakzents). Vychází ze starších názorů (N. S. Trubeckého, H. Galtona aj.) o dvojí funkci slovního přízvuku, distinktivní a delimitativní, upozorňuje však na to, že v některých jazycích je přízvuk spjat s jistými morfémy. To platí mimo jiné zvláště pro němčinu.

Miroslav Komárek se pokouší v zajímavém příspěvku aplikovat na oblast morfonologie metody teorie informace (Sur l’appréciation fonctionnelle des alternances morphonologiques). Vychází z faktu, že pravděpodobnost výskytu flexivního morfému je omezena předcházejícím morfémem kořenným; ten obsahuje sám už jistou informaci vzhledem k morfému sufixálnímu. Přitom platí, že kořenný morfém s alomorfy obsahuje větší míru informace než kořenný morfém bez alomorfů (alternací). Pomocí Shannonovy formule se autor snaží propočítat údaje o množství informace obsažené v souhláskových alternacích v skloňování českých substantiv. Nejde mu však ani tak o definitivní závěry, jako spíše o prověření metody s perspektivou její aplikace na celou oblast morfonologie.

Fr. V. Mareš osvětluje vývojové zákonitosti slovanské deklinace od doby jejího vzniku až k těm tvarům, které jsou doloženy z nejstarších fází jednotlivých slovanských jazyků (The Proto-Slavic and Early Slavic Declension System). V případech, kde došlo ke vzniku koncovky jinak než hláskovým vývojem (např. přenesením), vykládá autor takové jevy ze specifických systémových vztahů platných pro praslovanskou deklinaci.

Závažná svým přínosem je také stať Igora Němce. Je věnována vývoji slovotvorného systému českého slovesa (A Diachronistic Approach to the Word-Formative System of the Czech Verb). Srovnáváním slovotvorných typů v češtině současné s typy staročeskými odhaluje autor některé důležité strukturní rozdíly a osvětluje vývojové zákonitosti v této oblasti.

A. V. Isačenko aplikoval ve svém příspěvku po vzoru Morrise Halla generativní přístup na oblast morfologie a pokusil se popsat pomocí souboru pravidel (i transformačních) morfologický systém slovenského slovesa (The Morphology of the Slovak Verb).

[283]Helena Křížková se pokusila stanovit invariantní významy jednotlivých forem v rámci slovesné kategorie osoby (Привативные оппозиции и некоторые проблемы анализа мночисленных категорий). Její stať je závažná i po stránce metodologické, neboť autorka dokazuje svým rozborem — v konfrontaci s názory A. Isačenka —, že u několikačlenné kategorie, jakou je právě kategorie osoby, nelze všechny vztahy mezi těmito členy vyložit systémem binárních privativních opozicí.

V diskusně zaměřené stati zabývá se Miloš Dokulil důležitou a nejednou už v lingvistice zdůrazňovanou otázkou vzájemného vztahu mezi tvořením slov a syntaxí (Zum wechselseitigen Verhältnis zwischen Wortbildung und Syntax). Nesporný paralelismus, který existuje mezi slovotvornou stavbou a synonymickými syntaktickými konstrukcemi umožňuje pomocí ekvivalentních syntaktických konstrukcí vykládat sémantiku slov a naopak. Jde však právě jen o tuto (obsahovou) sémantiku, neboť obsahová stavba pojmenování stejně jako obsahová stavba výpovědi je vybudována na stejných pojmových kategoriích. Avšak v struktuře odvozených ani složených slov se v žádném případě podle autora nezrcadlí to, co je specifické pro samu oblast syntaxe (tj. syntaktické vztahy a způsoby jejich realizace). Z toho pak vyplývá, že strukturu pojmenování nelze jednoduše rozkládat na syntaktické komponenty (např. učitel = učící člověk) a interpretovat je na pozadí vztahů syntaktických. Analýza vztahů slovotvorných musí vycházet bezprostředně z analýzy pojmové.

Článek Františka Daneše představuje pozoruhodný návod na celostní popis syntaktického systému při respektování jeho třírovinné strukturovanosti (rovina gramatické struktury věty, rovina sémantické struktury věty a rovina organizace výpovědi) a při důsledné snaze nesměšovat prvky ani pojmy těchto rovin (A Three-Level Approach to Syntax). Je to tedy článek usilující o metodologickou čistotu, který je právě v tomto aspektu polemicky zaměřen vůči N. Chomskému. Abstrakcí od individuálních výpovědních aktů přes výpovědi dospívá autor dalším zobecněním až k pojmu větný vzorec. Popis větné stavby je v jeho pojetí reprezentován hierarchicky uspořádaným systémem těchto vzorců doplněným souborem derivačních, substitučních a rozšiřovacích pravidel přiřazených ke každému vzorci. V tomto důmyslně koncipovaném schématu popisu větné stavby však není bohužel místo pro popis modální složky věty a její výstavby. Tu autor přesouvá spolu s výstavbou funkční perspektivy ze syntaxe do teorie promluvy.

Syntaxi je věnován také příspěvek Ivana Poldaufa. Autor v něm osvětluje to, co sám nazývá třetí syntaktický plán (The Third Syntactical Plan). Zahrnuje do něho různé druhy projevů účasti mluvčího na sdělovaném obsahu, tj. např. oblast nejistotní modality, vztahy subjektivně hodnotící a emocionální a jejich prostředky. Mezi ně patří podle Poldaufa také různé druhy volného dativu. Úkolem studie je ukázat, jakou roli hraje tento tzv. [284]třetí syntaktický plán ve větné struktuře dvou jazyků tak rozdílných, jako je čeština a angličtina, a porovnávacím rozborem upozornit na některé diference ve výrazové složce zkoumaného plánu.

Jan Firbas se ve své stati opět zamýšlí nad určováním základu (tématu, východiska) výpovědi při analýze její funkční perspektivy (On Defining the Theme in Functional Sentence Analysis). Při konfrontaci pojetí Trávníčkova s Mathesiovým jeví se mu plodnější pojetí Mathesiovo; sám pak klade při vymezování základu výpovědi důraz na moment kontextové podmíněnosti a zejména na míru (stupeň) výpovědní dynamičnosti.

Na otázku, na jakých principech a jakými metodami by měla být rozvíjena moderní stylistika, pokouší se odpovědět Lubomír Doležel (Vers la stylislique structurale). Žádá aplikovat také na stylistiku metody matematické lingvistiky s cílem dospět i v této oblastí k exaktnosti co možná největší. Autor sám potom na příkladu rozboru jedné dílčí soustavy stylistických prostředků, a to soustavy tzv. kontextových postupů uplatňujících se v próze, snaží se demonstrovat možný způsob exaktnější stylistické analýzy. Po stránce věcné (tematické) se v této explikační části článku ve stručné zkratce vykládají jevy, které autor zevrubněji už popsal v své knize O stylu moderní české prózy (Praha, 1960).

Na závěr je třeba poznamenat, že přes nespornou blízkost teoretických a metodologických východisek by se mohlo zdát, že prvnímu svazku Travaux vadí poněkud tematická roztříštěnost. Avšak úmyslem redakce zřejmě bylo předvést v tomto prvním svazku zájmy „dnešní pražské školy“ v celé jejich šíři. A lze říci, že se jí tento záměr vskutku zdařil.


[1] Viz zde na s. 271n. příspěvek Z. Hlavsy.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 5, s. 277-284

Předchozí Zdeněk Hlavsa: Vachkova knížka o pražské lingvistické škole

Následující Jaroslav Machač: Smolenická konference (nejenom) lexikografická

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1