Časopis Naše řeč
en cz

Vachkova knížka o pražské lingvistické škole

Zdeněk Hlavsa

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zájem světové jazykovědy se v posledních desetiletích obrací ve zvýšené míře k otázkám metody zkoumání: usiluje se o prohloubení a zpřesnění teoretických východisek a o jasné vymezení postavení lingvistiky mezi ostatními vědami. Nejvýrazněji zdůrazňovali metodologické otázky ve svých pracích jazykovědci američtí; vycházeli jednak z tradic domácích (podnětem k zamyšlení nad problémy metody byly obtíže, s nimiž se setkávali při zkoumání jazyků indiánských), jednak ovšem z tradic jazykovědy evropské: zvláště velký vliv mělo učení Dána L. Hjelmsleva a samozřejmě obecně jazykovědné teorie F. de Saussura, hlavního inspirátora lingvistického strukturalismu.

Kdokoli však studuje hlouběji vývoj a výsledky evropské jazykovědy první poloviny našeho století, musí dříve nebo později zjistit, jakým pozoruhod­ným vkladem do ní přispěl Pražský lingvistický kroužek: nejenže vytyčil samostatné principy vědeckého přístupu k jazyku, nýbrž je též systematicky a v rozsáhlé míře aplikoval na materiál mnoha jazyků (to nelze bez jisté rezervy napsat o jiných strukturalistických školách a badatelích). Nepřekvapuje tedy, že jsme se v posledních letech stali svědky obnoveného zájmu o pražskou školu, ba možno říci, že svět znovu „objevuje“ podnětnost a trvalost jejího přínosu.

Protože však většina statí členů pražské školy je dnes těžko dostupná, ukazovalo se stále naléhavěji, že by bylo vhodné připravit z nich výběr a vydat tak nejdůležitější z nich znovu. Okolností umožnily, že máme dnes před sebou nejen takovou antologii, nýbrž navíc také příručku podávající informativní syntézu výsledků práce našich strukturalistů. Těchto úkolů se ujal Josef Vachek, jeden z členů Kroužku. Zde chceme toliko upozornit, že už v r. 1960 vydal v Holandsku v nakladatelství Spectrum Jazykovědný slovník pražské školy (Dictionnaire de linguistique de l’École de Prague; ruský překlad vyšel v Moskvě r. 1964), který zdaleka není jenom pečlivě zpracovaným slovníkem moderní lingvistické terminologie, nýbrž ve výkladu hesel využívá excerpce ze 167 prací členů pražské školy i z prací těch dnešních lingvistů, kteří se k jejím principům hlásí, a tak vlastně systematicky, na definicích pojmů, podává encyklopedický výklad o teoretické základně pražské školy. V r. 1964 pak vyšla Vachkem sestavená Ja[272]zykovědná čítanka pražské školy (Prague School Reader in Linguistics, Indiána University Press, Bloomington, USA); na 485 stránkách najdeme skutečně reprezentativní výběr z prací V. Mathesia, B. Havránka, B. Trnky, J. Vachka, Vl. Skaličky, K. Horálka, P. Trosta, A. V. Isačenka, N. S. Trubeckého, R. Jakobsona a dalších.[1]

V r. 1964 byl prof. Vachek pozván do Spojených států, aby tam o pražské škole přednášel. Revidovaná a doplněná verze jeho lekcí vyšla letos pod názvem Pražská jazykovědná škola (The Linguistic School of Prague, Indiana University Press, Bloomington, 184 stran). Jádrem knížky je více než stostránkový zasvěcený výklad o „teorii a praxi“ pražské školy; je formulován přístupně a jasně, aniž tím v nejmenším trpí jeho odbornost a náročnost. Zbytek knihy je vyhrazen důkladné bibliografii, životopisným údajům členů skupiny, rejstříku a konečně dvěma statím (Mathesiově a Trnkově), přeloženým a přetištěným ze Slova a slovesnosti a majícím obecně zařazující povahu.

Chtěli bychom věnovat bedlivější pozornost zmíněnému výkladu Vachkovu, už proto, že kniha není u nás snadno dostupná a přehled myšlenek a zásad pražské školy nebyl zatím nikde podán v takové šíři a úplnosti. Autor se soustřeďuje především na to, co skupinu odlišuje od jiných proudů lingvistiky západní, zvláště americké (což je pochopitelné, uvážíme-li, jaký byl původ knihy), a podtrhuje principy, které se i dnes ukazují — v kontextu mezinárodním — jako aktuální. Určitý výběr byl tak či onak nutný, neboť pražská škola nikdy nebyla zcela homogenní, nebo dokonce dogmatickou skupinou.

Tak Vachek zdůrazňuje, že „pražské hnutí“ je sice oprávněně nazýváno strukturalistickým, ale že je stejně nezbytné podtrhnout často připojované určení „funkčně“: to znamená, že se vychází z předpokladu, že každá jednotka jazyka existuje samostatně jenom proto, že slouží nějakému účelu. V tomto smyslu není tedy jazyk studován jako zcela samostatný a nezávislý jev, oddělený od ostatní skutečnosti. Pražská škola chápala funkce (hlavně funkce sémantické) jako součást jazyka a zároveň vždy přihlížela i k mimojazykové situaci, v níž se jazyka užívá. Důsledně funkční pohled dovedl členy pražské školy především k vybudování soustavné fonologie, nauky o funkční stránce zvukových jevů. Základními jednotkami jsou tu, jak známo, fonémy, tj. minimální jednotky jazyka schopné slova významově rozlišit (tím se fonologie liší od fonetiky, jež prostě registruje fyzikální a fyziologické vlastnosti hlásek, aniž se soustřeďuje na jejich funkční využití v jazyce). Podobně byly naznačeny principy funkční [273]onomatologie (nauky o pojmenování složek mimojazykové skutečnosti) a funkční syntaxe. Mathesius položil pak základy k funkční analýze výpovědi, při níž rozlišuje jakožto hlavní jednotky východisko a jádro sdělení, které je výpovědí předáváno. Ukazují se perspektivy takové analýzy jazyka, která postupuje od funkce jazykových prostředků k jejich formě; tím je umožněno „analytické srovnávání“ jazyků nepříbuzných, neboť jazyky jsou sice po formální stránce odlišné, ale sdělovací potřeby, a tedy i funkce jazykových prostředků jsou u všech lidí v podstatě stejné.

Ve shodě se Saussurovým požadavkem zdůrazňuje pražská škola primárnost a nezbytnost zkoumání současného jazyka, protože jenom současný stav poskytuje lingvistovi údaje úplné a zcela kontrolovatelné. Na druhé straně mnozí z jejích předních členů se nevyhýbají zkoumání historického vývoje jazykových jevů (tak sám Vachek věnoval několik významných prací hláskovému vývoji angličtiny); na rozdíl od staršího, mladogramatického pojetí, které popisovalo jazykové změny jako soubor izolovaných procesů, nazírají členové školy na jazyk jako na systém vzájemně souvisících prvků, snaží se tento systém rekonstruovat a změny v něm vysvětlují hlavně vnitřně systémovými potřebami. Předpokládá se totiž, že systém jazyka nepřetržitě směřuje k „rovnováze“ mezi svými prvky, odstraňuje svá „slabá místa“. Ale protože změna nastolující rovnováhu mezi některými prvky zpravidla ruší rovnováhu mezi prvky jinými, existuje v jazycích neustálý pohyb.[2]

Příčiny jazykových změn nelze však hledat výhradně v takové „systémové terapii“: pražská škola nepřehlíží ani faktory mimojazykové, zvláště sociální. Odpověď na to, co je primární příčinou změn v mluvnické stavbě, není ovšem jednoduchá. Vachek sám zastává názor, že systémové potřeby mají spíše regulativní než iniciativní úlohu, tj. systém se mění tehdy, jestliže jeho dosavadní struktura v tom či onom bodu nevyhovuje komunikativním potřebám; změna pak proběhne tak, aby to bylo v souladu se strukturními tendencemi systému.

Mimořádná pozornost se věnuje problematice jazyků v kontaktu. Důležitou úlohu v takových situacích mají bilingvní (dvojjazyční) mluvčí, kteří nejlépe cítí (i když si přímo neuvědomují) slabost některých míst systému jednoho jazyka na rozdíl od druhého; dávají pak nejsnáze impuls k „nápravě“.

[274]Badatel, který jazyk analyzuje, musí tedy počítat s tím, že všechny jazykové jevy nebudou zcela pravidelně uspořádány, zvláště ne v jazycích s velkou kulturní tradicí; v nich je přirozený vývoj brzděn normalizací, stabilitou spisovného jazyka, který má vždy poněkud konzervativní charakter. Konečně je nutno si uvědomit, že jazyk je systém velmi složitý: skládá se z několika podsystémů, z nichž každý má své vlastní zákonitosti, ale přitom závisí na jiných, ovlivňuje jejich vývoj a sám je jimi ovlivňován. (Jako příklad lze uvést např. fonologické změny anglické, totiž redukce koncových samohlásek, které měly za následek úplné přebudování tvaroslovného a skladebného systému jazyka.)

Z toho všeho plyne, že zdůrazňování priority synchronního pohledu na jazyk ještě neznamená, že jazyk je chápán jako statický jev. Autor naopak zdůrazňuje, že v každém okamžiku lze v něm najít jednotky vznikající a zanikající, jinak řečeno periferní (na rozdíl od jednotek centrálních, odpovídajících obecným pravidelnostem daného jazyka).[3] Tento přístup k zkoumání jazyka pražskou skupinu výrazně charakterizuje.

Dále je pro ni typické, že věnuje stálou pozornost mnohovrstevnému vztahu zvukové formy a její funkce, zvláště funkce významové. Asymetričnost tohoto vztahu, poprvé zdůrazněná S. Karcevským, jeví se Vachkovi jako jeden z hlavních důvodů neustálého vzniku změn v jazyce.[4] Pojmem „funkce jazyka“ se Vachek zabývá dosti podrobně. Připomíná, že členové PLK tento pojem chápou velmi široce, tj. rozumějí jím všechny úkoly, které jazyk plní v komunikaci mezi lidmi. Tak např. do něho zahrnují i funkci navazování prvního jazykového stylu (u Angličanů např. se tak děje zpravidla rozmluvou o počasí), funkci identifikace a charakterizace mluvčího (kterou plní zvláště pro mluvčího typický rytmus řeči, výběr slov a větných celků), funkci apelu na posluchače (pro ni mají některé jazyky k dispozici zvláštní tvary, totiž vokativ, imperativ, ale i jiné prostředky) atd. Krátce řečeno, je třeba si uvědomit, že jazykový projev nemá zdaleka jenom ten úkol, že informuje o věcné stránce mimojazykové skutečnosti; je tedy třeba zkoumat ty jeho prostředky, které plnění jednotlivých funkcí slouží.

Po probrání hlavních znaků „pražské teorie“ přechází Vachek k podrobnějšímu výkladu o analýze jednotlivých rovin jazyka. V části věnované fonologii se zamýšlí nejdříve nad tím, proč členové pražské skupiny věnovali (v „klasickém období“ školy) tolik pozornosti právě zvukové stránce jazyka. Šlo především o to, prověřit teoretické principy v té oblasti, kde to bylo nejsnazší, kde situace není komplikována vztahy formy k významu [275](konečně i historickosrovnávací jazykověda mladogramatická začala svou velkou éru zkoumáním hláskosloví jazyka a v něm též dosáhla největších úspěchů). Fonologie se stala velkým přínosem a dnešní lingvistika ji pokládá za nezbytnou součást teorie i konkrétního popisu jazyků, i když v některých rysech se názory na pojímání fonému u lingvistů rozcházejí. Avšak i uvnitř pražské školy samé byl pojem fonému též různě modifikován a postupně propracováván. (Podobně se změnil i názor na vztah fonologie a fonetiky, zatímco Trubeckoj viděl ve fonetice přírodní vědu a spíše pomocnici než součást jazykovědy, dnes se správně uznává, že obě disciplíny musí těsně spolupracovat a navzájem se doplňovat.)

Značná pozornost byla věnována klasifikaci vztahů mezi fonémy. Jakožto systémotvorné elementy jsou ve vztahu protikladu, založeném na funkčně relevantním rozdílu mezi nimi Zvláště důležité jsou protiklady „privativní“, tj. takové, v nichž proti sobě stojí člen mající určitou vlastnost (příznak) a člen, který tuto vlastnost nemá. Tak v privativním protikladu fonémů [d] — [t] je [t] bezpříznakovým, neznělým členem, [d] příznakovým.[5] Pro členy pražské školy je však typické, že studium fonémového systému jazyka vždy opírají o objektivně zachytitelnou, materiální stránku řečových jevů, zatímco některé současné zahraniční směry se dívají na foném jako na pouhý abstraktní, konvenčně vymezený symbol, výhodný pro popis jisté roviny jazyka. Pražská škola sice také pokládá foném za abstrakci danou konvencí, hledá však fonetické vlastnosti odpovídající distinktivním rysům, tedy přihlíží k fonetické realizaci fonémů.

Pokud jde o tzv. archifoném, Vachek zaujímá k tomuto pojmu zavedenému Trubeckým jednoznačně zamítavé stanovisko.[6] Pro jeho postoj je vůbec charakteristické, že nepřijímá pojmy, které jsou násilné a vyspekulované.

Průkopnickou práci vykonala pražská škola kvantitativním zkoumáním jazyka. Její zájem byl soustředěn opět hlavně na fonologii; zkoumalo se využití typů protikladů a konkrétních hláskových kombinací jak v systému slovní zásoby, tak v promluvách. (Dnešní jazykověda tyto zájmy široce rozvinula, využívajíc při tom výtěžku nových vědních disciplín, zvláště teorie informace. Výsledky zkoumání mají i značný praktický význam, např. pro ověřování kvality elektroakustických přístrojů, pro konstrukci vhodných kódů k přenosu zpráv ve spojích aj.) Teoretické výtěžky kvan[276]titativního výzkumu jazyka umožnily zpřesnit dva důležité poznatky o hláskové stavbě slov. Badatelé si byli dobře vědomi toho, že slova cizího původu mají v jazycích zvláštní postavení; ukazuje se však, že se to týká jen těch, jejichž hláskový sklad se nepodřizuje fonologickým zákonitostem jazyka domácího. Proto je třeba odlišovat slova původem cizí a slova „synchronně“ cizí. Je možno dost přesně určit, které hlásky a kombinace jsou právě znakem synchronní cizosti. Podobně se též odlišují hláskovým skladem slova emotivně zbarvená a slova neutrální. Signálem emotivnosti jsou též specifické fonologické rysy (v češtině zvláště např. spojení předopatrové souhlásky a zadní samohlásky v základech slov, např. ču, šu, ďu, ňou atd.).[7]

Autor uzavírá svůj výklad o fonologii aspoň stručným poukazem na výzkumy členů pražské skupiny v oblasti intonace: impulsy Karcevského pozoruhodným způsobem rozvinul F. Daneš tím, že objasnil význam intonace pro funkční výstavbu výpovědi.

Ostatním úsekům analýzy jazyka je v knize věnováno přiměřeně méně místa. Ač členové pražské skupiny přispěli i v nich důležitými a originálními myšlenkami, přece jenom — zvláště v „klasickém období“ — nebyly středem jejich zájmu. Je však třeba aspoň se zmínit o morfonologii; tato dosud málo propracovaná disciplína studuje fonologický sklad morfémů a zjišťuje inventář morfonémů jazyka. (Morfonémem se rozumí množina fonémů fungujícím v daném fonémovém úseku morfému ve všech jeho realizacích. Tak např. v kořenném morfému ruk- lze identifikovat morfonémy r, u, k/c/č — morfém se totiž realizuje ve formách ruk(a), ruc(e), ruč(ní) apod.) Závažným příspěvkem do jazykovědného bádání jsou i práce Vl. Skaličky týkající se typologie jazyků; klasifikačním kritériem je především morfologie. Morfologii jsou věnovány též významné práce Jakobsonovy (o ruském slovese a o pádovém systému), Karcevského a Trnkovy. Pokud jde o otázky skladby, největší vliv měly práce Mathesiovy; úspěšně v nich využil metody „analytického srovnávání“ češtiny s angličtinou.

V naší jazykové situaci byly pak mimořádně důležité práce B. Havránka týkající se spisovného jazyka. Havránek ukázal, že teoretická lingvistika nejen může, nýbrž i musí zasahovat do praktických otázek jazykové kultury. Zdůraznil, že spisovný jazyk je vlastně složitý útvar s rozmanitými funkcemi, jejichž splňování vyžaduje i specifické prostředky. Není proto možné přistupovat k otázkám jazykové správnosti jenom s tím kritériem, do jaké míry odpovídá zkoumaný jev (např. určitý typ tvoření slov) historicky ustáleným tendencím, nýbrž hodnotit jej podle toho, jak je potřebný a vhodný k uspokojování příslušné funkce. Odmítat některé jevy pronikající do spisovného jazyka jenom proto, že se historizujícímu pohledu jeví jako [277]ovlivněné jazykem cizím, není oprávněné. Takový postoj by mohl ve svých důsledcích neblaze ochromit přirozenou tendenci spisovného jazyka vytvářet si repertoár prostředků pro optimální splňování rozmanitých potřeb.[8] Podobný význam pro praktickou péči o jazyk mají práce členů PLK (zvláště Vachkovy) o vztahu jazyka psaného a mluveného. Uplatnění funkčního hlediska musí nás nakonec utvrdit v tom, že potíže s pravopisem se nevyřeší tak, že se psaná podoba jazyka co nejvíce přiblíží podobě mluvené. Psaný projev není totiž pouhým grafickým záznamem projevu mluveného, nýbrž jsou na něj kladeny zcela specifické nároky — proto k jejich splnění potřebuje i některé specifické vlastnosti.

Závěrečná kapitola tohoto přehledu teorie a praxe pražské školy je věnována jejím perspektivám. V ní Vachek shrnul v podstatě to, co si na základě mnoha faktů pozorný čtenář uvědomuje od prvních stránek: činnost pražské školy není jen průkopnickým obdobím naší i světové jazykovědy, nýbrž stále živým zdrojem podnětů, z nichž může čerpat a také v hojné míře čerpá lingvistika současná. V jejích intencích vznikají i dnes významné práce, vyrovnávající se ovšem také s pokroky jazykovědy zahraniční (připomeňme za všechny ostatní aspoň generativní modely vytvořené Isačenkem, Danešem a Sgallem) — někdy souhlasně, jindy kriticky.

Vachek nenapsal svou knížku jako memoáry nebo oslavný spis; avšak jeho věcná a střízlivá konfrontace „pražských“ teorií a současných jazykovědných směrů (mimochodem prozrazující bezpečnou orientaci zvláště po západní lingvistice) naprosto průkazně vyvrací dost rozšířený názor, že pražská škola je toliko část byť i úctyhodné, ale přece jenom historie. Nepochybujeme o tom, že tato kniha má mnoho co říci současnosti, a to i u nás doma. Škoda, že se dostane do rukou jen mála československých čtenářů.


[1] Stojí za zmínku, že téměř současně vydal P. L. Garvin v edici Georgetown Univ. Publications, Washington, „čítanku“ z prací těch členů pražské strukturalistické skupiny, kteří se zabývali problematikou literárněvědnou, pod názvem Prague School Reader in Esthetics, Literary Structure, and Style (Čítanka pražské školy o estetice, literární struktuře a slohu).

[2] Jako příklad takového „slabého místa“ v současné češtině můžeme snad uvést tvary na -i v 1. os. č. j. sloves 1. třídy (maži, píši). Toto -i je výsledkem hláskové změny u>i po měkkých souhláskách a v jiných případech je zcela stabilizováno (srov. např. formy ženu — nůši). Změna se v češtině uplatnila dosti široce, jenom v systému slovesných tvarů zůstává -i značně izolované (zvláště po přechodu typu prošu/proši, trpu/trpi v prosím, trpím). Tak hlásková změna přivodila „nerovnovážnou“ situaci v tvaroslovné soustavě sloves a tvary jako píši, maži jsou zatlačovány tvary píšu, mažu.

[3] Této problematice je věnován 2. sv. Travaux linguistiques de Prague, Praha 1966.

[4] Asymetričností se rozumí v podstatě to, že znak a jeho funkce (význam) si zcela přesně neodpovídají, nýbrž že každý znak je současně synonymní a homonymní (jeden znak má několik funkcí a jedna funkce je splňována několika různými znaky). Viz o tom zvl. Vl. Skalička, Naše řeč 19, 1935, s. 296n.

[5] Tyto principy dále rozvinul Jakobson ve své teorii distinktivních rysů, podle níž jsou všechny vztahy mezi fonémy převedeny na dvoučlenné protiklady akustických vlastností. Princip privativních protikladů byl s různým úspěchem přenášen i do jiných rovin analýzy jazyka, do morfologie, syntaxe atd. Srov. též čl. A. V. Isačenka, Foném a jeho signálový korelát, SaS 27, 1966, s. 193n.

[6] Archifoném se objevuje v postavení neutralizačním, tj. tam, kde se ruší privativní protiklad dvou fonémů, a realizuje se bezpříznakovým členem dvojice. V češtině by se tedy objevoval např. na konci slova jakožto zástupce obou členů dvojice „znělá - neznělá souhláska“ (t za dvojici d/t v had [hat]).

[7] Srov. čl. V. Mathesia O výrazové platnosti některých skupin hláskových, Naše řeč 15, 1931, s. 38n.

[8] Viz B. Havránek, Studie o spisovném jazyce, Praha 1964.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 5, s. 271-277

Předchozí Miloš Dokulil: Snášenlivost léků?

Následující Miroslav Grepl: Nad prvním svazkem Travaux linguistiques de Prague

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1