Snášenlivost léků?
Miloš Dokulil
[Články]
-
V popularizující lékařské literatuře setkáváme se v poslední době s poněkud zvláštním užíváním podstatného jména snášenlivost (řidčeji též základového jména přídavného snášenlivý), nápadným především tím, že se ho neužívá o lidech, o jejich povahové vlastnosti, jak toto jméno známe z běžného, neodborného vyjadřování, nýbrž o tělesných orgánech, popř. též o lécích. Podstatné jméno snášenlivost tu mívá trojí platnost: píše se
1. o snášenlivosti organismu vůči určitým látkám, např. lékům, čímž se míní schopnost organismu snášet bez újmy tyto látky;
2. o snášenlivosti léků organismem, přičemž se myslí na vlastnost léků záležející v tom, že je organismus dobře snáší, že jsou jím dobře snášeny; a konečně
3. o snášenlivosti léků mezi sebou, navzájem, čímž se chce označit vlastnost některých léků, že se navzájem snášejí, že jeden neruší nebo neoslabuje účinek druhého.
V prvních dvou případech, kde jde o vztah mezi organismem a lékem, popř. jinou látkou (ať již nazíraný z hlediska organismu, nebo z hlediska léku, popř. jiné látky), nahrazuje český výraz snášenlivost zčeštěný mezinárodní lékařský termín latinského původu tolerance (tolerance organismu vůči lékům); v posledním případě, kde jde o vztah mezi dvěma nebo více léky, se odborně mluví o kompatibilitě (léků).
[265]Jak máme v těchto případech posuzovat vhodnost české náhrady? Především je zřejmé, že výraz snášenlivost je i v odborných lékařských pojednáních víceznačný. Dokonce i spojení snášenlivost léků zůstává dvojznačné, odkazujíc jednak k vlastnosti léků snášet se navzájem, jednak k vlastnosti být snášen organismem.
K této víceznačnosti, která již sama o sobě je pro odborný jazyk nevýhodná, neboť oslabuje přesnost vyjádření, přistupují však u našeho slova ještě nedostatky hlubší, tkvějící ve vnitřní rozpornosti jeho (slovotvorné) formy a významů, v nichž se ho v lékařských projevech používá:
Jak známo, v základním významu užíváme podstatného jména snášenlivost, právě tak jako přídavného jména snášenlivý, které je jeho základem, o lidech a pak i o zvířatech: snášenlivý (nebo též snášelivý) člověk je člověk snášející se s někým nebo s něčím, nejčastěji s druhými lidmi nebo s jejich názory; snášenlivá zvířata jsou taková, která se navzájem snášejí.
Důležité je, že v obou případech je východiskem přídavného jména snášenlivý, a tedy také podstatného jména snášenlivost sloveso zvratné: snášet se s někým nebo s něčím, snášet se navzájem. Zvratná podoba slovesa tu označuje jistou vzájemnost, reciprocitu mezi oběma účastníky slovesného děje, ať již jsou oba větným podmětem (sourozenci se (dobře) snášejí), nebo je větným podmětem jen jeden z nich (bratr se snáší se sestrou — sestra se snáší s bratrem). Vzájemnost předpokládá ovšem jistou sourodost, souřadnost mezi účastníky děje, oba jsou v stejné míře zároveň původci i příjemci děje. Při přeneseném, obrazném užití hodí se proto přídavné jméno snášenlivý a odvozené jméno vlastnosti snášenlivost jen na případ kompatibility, tj. snášení se léků mezi sebou. A jen v tomto smyslu bychom mohli rozumět spojení snášenlivost léků. Zdůrazňujeme však, že takové vyjádření cítíme jako živou metaforu, personifikaci, přenesení pojmenování vlastností lidských a vůbec živých bytostí na neživé věci.
Spolupůsobí tu jistě i ta okolnost, že odvozování přídavných jmen od sloves formantem -(n)livý není dnes postupem produktivním, a že se proto přídavné jméno takto tvořené neuplatňuje v celé oblasti příslušného základového slovesa, nýbrž jen v omezené oblasti, v níž je ustáleno.
Na druhé straně v těch případech, kde se ve výchozí větné konstrukci [266]jasně rozlišuje původce a příjemce děje, staví se do protikladu, tedy např. ve spojení organismus snáší nebo nesnáší určitý lék, cítíme zřetelný rozpor mezi základním významem jmen snášenlivý, snášenlivost a významem vyžadovaným danou situací (a takovým užitím).
Chceme-li transformovat takovou větnou konstrukci ve výraz povahy adjektivní, nabízí se nám především přídavné jméno tvořené od přechodníku pro současnost: organismus snášející nebo nesnášející lék. Je sice pravda, že takové přídavné jméno neoznačuje výslovně (explicitně) významový odstín náchylnosti, způsobilosti, jaký je vlastní přídavným jménům slovesným na -vý, je však třeba si uvědomit, že ani v základní větné konstrukci není tento význam vyjádřen explicitně; ten se v ní pouze vyrozumívá, a právě tak je tento význam vyjádřen pouze implicitně v přídavných jménech od přechodníku pro současnost (typu snášející). Není tedy tento nedostatek překážkou pro užití přídavného jména snášející, nesnášející v daném významu. Pro vytvoření příslušného jména podstatného je tu však nepřekonatelná překážka formální: od přídavných jmen typu hrající, snášející, zvonící, nesoucí nelze obecně utvořit přídavné jméno vlastnosti na -ost. (Jen v zcela ojedinělých případech, kdy přídavné jméno zcela ztratilo svůj dějový charakter a stalo se označením pouhé kvality, vytvořilo se výjimečně i podstatné jméno s rozšířenou příponou -nost: nepřející — nepřejícnost, vroucí — vroucnost; ta se však zpravidla opět chápou na pozadí druhotně přitvořených adjektiv nepřejícný, vroucný.) Právě tato odchylka nám však ukazuje, že „formální“ neschopnost přídavných jmen tvořených od přechodníku pro současnost vytvářet příslušná jména vlastností na -ost má své kořeny hlubší: jazyk si nevytvořil prostředek k odvozování názvů vlastnosti k přídavným jménům slovesným tohoto typu prostě proto, že je nepotřeboval: vlastností někoho nebo něčeho hrajícího není totiž v podstatě nic jiného než právě provádění příslušné činnosti — hraní. Museli bychom tedy naši výchozí konstrukci organismus snáší lék transformovat v prosté snášení léku (organismem), to ovšem znamená, že nejen odstín náchylnosti, způsobilosti, ale ani sám význam vlastnosti by tu nebyl formálně vyjádřen: snášení je nejprve děj (o sobě) a teprve druhotně může být tento děj — jako každý děj — pojat i jako vlastnost (o sobě), aniž ovšem máme možnost tento posunutý význam nějakým formálním prostředkem zachytit. Můžeme přirozeně mluvit o snášení organismu (vzhledem k léku) nebo s výslovným uvedením předmětu (patiensu) o snášení léku organismem, tím však postihujeme [267]pouze (aktuální nebo uzuální) děj, resp. stav organismu, eventuálně léku, nikoli však jejich (inherentní) vlastnost, tím méně ovšem vlastnost jako způsobilost k danému ději.
Jestliže tedy prosté podstatné jméno slovesné nevystihuje plně, popř. přesně představu, o niž jde, a nechceme se uchýlit k několika-slovnímu opisu schopnost, způsobilost organismu snášet lék, popř. způsobilost léku být snášen organismem, nezbývá než odvážit se utvoření nového pojmenování, které by žádaný význam vystihovalo přesně a jasně. Nabízejí se tu dva vhodné slovotvorné postupy: 1. především je to utvoření dějového přídavného jména produktivní základní podobou formantu -vý, v daném případě, protože základové sloveso má kmen zakončený příponou e-, její formální variantou -ivý, která se ovšem připojuje ke kmeni prvotnímu (snáš-, nikoli snáše-). Tímto postupem vzniká přídavné jméno snášivý a pravidelným odvozením příponou -ost pak podstatné jméno snášivost, srov. např. obdobně utvořené smáčivý, smáčivost (= mající schopnost smáčet).[1] Obou těchto výrazů bychom mohli užívat především ve významu činném, tedy ve vztahu k původci, v našem případě k organismu: mluvili bychom pak o tom, že organismus je vůči tomu či onomu léku snášivý (popř. o snášivosti organismu vzhledem k tomuto léku, vůči tomuto léku). I když tu v zásadě jde o touž příčinu jako v podobách snášelivý, snášenlivý, kde je tato přípona ještě dále rozšířena elementem -l-, popř. -nl-, a připojuje se k druhotnému kmeni slovesa, přece tu je důležitý rozdíl. Zatímco formálně ne již produktivní tvoření na -(n)livý, snášenlivý je — jak jsme shora vyložili — významově omezeno, lexikálně „obsazeno“, je produktivní tvoření na -(i)vý potenciální, a proto — v rámci obecné významové formule tohoto slovotvorného typu — funkčně neomezeno; proto ho můžeme užít od základového slovesa v různé syntaktické nebo lexikální platnosti, tedy nejen ve smyslu věty organismus snáší lék, nýbrž i ve smyslu věty léky se (navzájem) snášejí, tj. ve významu, pro nějž jsme jako živé metafory užili výrazu snáše(n)livý, snaše(n)livost. 2. Zásadně by bylo možné užít tohoto slovotvorného prostředku i ve významu trpném, ve vztahu k patiensu, v našem případě k léku ve smyslu konstrukce lék je organismem snášen: mluvili bychom pak i o snášivosti léku, tj. o jeho způsobilosti být snášen organismem, v tom smyslu jako např. mluvíme o vařivosti hrachu, tj. jeho způsobilosti vařit se. Tento [268]druhý, trpný význam má však naše přípona jen velmi zřídka, i když opět nelze říci, že by se omezoval jen na uzavřenou řadu případů ustálených. V každém případě však by musel být tento trpný význam dostatečně zajištěn kontextem, větnou souvislostí. Z toho důvodu bude lépe omezit v odborném, popř. popularizujícím stylu tvoření snášivý, snášivost jen na význam činný, v němž je právě slovotvorná přípona -(i)vý produktivní, a pro význam trpný sáhnout po prostředku také rodově jednoznačném: takovým prostředkem by mohlo být příčestí trpné nebo přídavné jméno slovesné z něho tvořené, tedy snášen, snášený, od něhož lze teoreticky bez nesnází utvořit i podstatné jméno vlastnosti příponou -ost: snášenost. Jestliže jsou léky organismem dobře snášeny, bylo by lze mluvit i o (dobré) snášenosti těchto léků. V praxi se však podstatná jména vlastnosti na -ost tvoří k přídavným jménům slovesným tohoto typu jen zřídka (srov. vážený — váženost, gramatické termíny řízený — řízenost ap.), obecně se tvoří k těm, která jsou odvozena od sloves dokonavých a mají jasný význam výsledkový (srov. podřízený — podřízenost, nadnesený — nadnesenost). Bude proto lépe rezignovat na tuto teoretickou možnost a ohlédnout se po příponě, která by vyjadřovala vlastnost jakožto schopnost být předmětem určité činnosti, jako možnost být touto činností zasahován. Takovou funkci má někdy — vedle významů jiných — přípona -ný, srov. orná půda = půda, která má tu vlastnost, že ji lze orat, která se dá orat; specifickou slovotvornou příponou pro tuto platnost je však její rozšířená varianta -telný, v našem případě ještě dále formálně rozšířená její podoba -itelný. Léky, které organismus dobře snáší, jsou snášitelné a jejich vlastností je snášitelnost.[2]
Přehlédněme nyní stručně transformační souvislost našich výrazů, a to tak, že v 1. sloupci uvedeme základní větnou konstrukci, v níž základové sloveso snášet vystupuje v tvaru určitém (s platností jádra přísudku), v 2. sloupci převedeme toto určité sloveso v přídavné jméno slovesné (s platností přívlastku) a konečně v 3. sloupci uvedeme další přeměnu — podstatné jméno s významem vlastnosti utvořené z příslušného jména přídavného, popř. utvořené přímo z určitého slovesa v základové konstrukci (s platností podmětu nebo předmětu popř. [269]i jiného větného členu, který se syntakticky realizuje právě jménem podstatným).[3]
Z přehledu je patrno, že při transformaci v adjektiva, tedy v označení vlastnosti v platnosti přívlastkové, lze zásadně vždy užít ve významu činném přídavného jména tvořeného od přechodníku přítomného (snášející); ve významu trpném přídavného jména od příčestí trpného (snášený); význam schopnosti, způsobilosti není u nich sice výslovně vyjádřen, snadno se však vyrozumívá ze souvislosti. Při transformaci ve jméno podstatné se však jednak (u podstatného jména slovesného snášení) zcela stírá charakter vlastnosti a zároveň i rozdíl mezi chápáním aktivním a pasivním, což obé je z hlediska funkce sdělení velmi nevýhodné, jednak (v případě tvoření jména vlastnosti na -ost od slovesného přídavného jména trpného: snášenost) se dochází k prostředku formálně sice ústrojnému a systémovému, avšak v jazyce málo užívanému. Výhodnější se proto jeví jako východisko dějová přídavná jména explicitně vyjadřující daný významový odstín náchylnosti, schopnosti, způsobilosti. Z prostředků utvářejících přídavná jména s tímto významem je nejvýhodnější volit formant -v(ý) pro rodové pojetí činné (snášivý; je možno ponechat na vůli vyjadřovat tímto adjektivem i významový odstín reciproční: snášivé léky = léky, které se snášejí) a formant -(i)teln(ý) pro rodové pojetí trpné (snáši[270]telný). Obojí tato dějová jména dovolují totiž, jak náš přehled transformačních vztahů ukazuje, prostou, jednoznačnou transpozici v abstraktní pojem vlastnosti, který právě potřebujeme vyjádřit (snášivost, snášitelnost).
Budeme tedy mluvit tam, kde nám půjde o vztah, o reakci mezi dvěma nebo více léky, zpravidla o (vzájemné) snášivosti léků ve smyslu latinského odborného termínu kompatibilita léků (a rovněž ovšem o nesnášivosti, popř. nesnáše(n)livosti léků — s týmž slohovým odstínem — ve smyslu odborného antonyma inkompatibilita léků), kdežto tam, kde nám půjde o vztah mezi organismem a léky, o reakci organismu na lék (tedy obecně o toleranci, resp. intoleranci organismu i léku), budeme rozlišovat mezi aktivní snášivostí, popř. nesnášivostí organismu (vzhledem k lékům, vůči lékům) a pasivní snášitelností, popř. snášitelností léku (organismem, ze strany organismu). České náhrady za cizí lékařské termíny kompatibilita (inkompatibilita) a tolerance (intolerance) budou tak funkčně plně úkonné, dokáží rozlišit zřetelně i případy, kde termíny latinské musí spoléhat jen na kontext ((in)-tolerance organismu = (ne)snášivost (organismu)) a zároveň jsou také slovotvorně zcela ústrojné, jsou tvořeny v duchu slovotvorných zákonitostí a vývojových tendencí českého jazyka.
[1] Naše slovníky ani lexikální archív ÚJČ tato jména nedokládají.
[2] I když vlastní doménou adjektiv na -(i)telný je tvoření od základových sloves dokonavých, jak to vyplývá z potřeby jazyka vyjadřovat především dosažitelnost popř. nedosažitelnost určitého cíle (srov. snesitelnost — ne-, napravitelnost — ne- atp.), je i tvoření od sloves nedokonavých s významem možnosti nebo nemožnosti nějaké činnosti (srov. smáčitelnost, pozorovatelnost ap.) zcela běžné.
[3] Hvězdičkou označené transform(át)y spoluoznačují významový odstín náchylnosti, způsobilosti, schopnosti.
Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 5, s. 264-270
Předchozí Josef Vachek: Významné jubileum naší jazykovědy
Následující Zdeněk Hlavsa: Vachkova knížka o pražské lingvistické škole
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1