Za profesorem Václavem Vážným

Jaroslav Voráč

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 26. dubna 1966 zemřel ve věku 74 let doktor filologických věd Václav Vážný, profesor českého a slovenského jazyka na Karlově universitě, člen vědecké rady Ústavu pro jazyk český ČSAV, dlouholetý předseda a pak člen české dialektologické komise a jeden z dřívějších redaktorů časopisu Naše řeč. Vědecká i učitelská činnost prof. Vážného byla hodnocena u příležitosti jeho šedesátých a sedmdesátých narozenin v Naší řeči, a to A. Kellnerem (NŘ 36, 1953, s. 75n.), E. Jónou (s. 80n.) a J. Běličem (45, 1962, s. 129n.). V obou ročnících je otištěn i soupis jeho prací.

Vědecké dílo a do značné míry i životní osud prof. Vážného byly určeny jeho hlubokou a trvalou láskou k slovenské zemi a národu. Z původně širokého zaměření na srovnávací jazykozpyt a studia slavistická přesunulo se brzy těžiště jeho vědeckého zájmu na slovenský jazyk a na dialektologii. Za svého pobytu na Slovensku, kam odešel hned po první světové válce a kde později působil na bratislavské universitě, věnoval se především soustavnému výzkumu a studiu slovenských nářečí a péči o slovenský spisovný jazyk. Z řady jeho prací připomínáme alespoň jeho souborné dílo Nářečí slovenská (Čs. vlastivěda, díl III., Praha 1934), kde podává jazykovou i zeměpisnou klasifikaci slovenských nářečí v celé její složitosti. Dodnes se tato práce řadí mezi základní díla slovenské jazykovědy, jak o tom svědčí i její ohlas v novějších pracích jeho žáků i jiných pozdějších badatelů. Na zasvěcené znalosti nářeční problematiky slovensko-polské je založeno jeho kritické zhodnocení nářečních údajů Jazykového atlasu polského Podkarpatí od M. Maleckého a K. Nitsche v knize Z mezislovanského jazykového zeměpisu (1948), s metodologickými poznámkami obecné platnosti. Z překvapujícího bohatství slovenského nářečního materiálu vychází i vynikající dílo O jménech motýlů ve slovenských nářečích (1955), v němž autor dospívá na základě četných paralel z různých jazyků k zjištění celé řady shodných tvůrčích procesů v různých jazykových prostředích a ukazuje k širokým souvislostem slovanským, evropským i obecně jazykovým. Je to u nás první velká lexikální monografie s mistrovským využitím jazykově zeměpisných metod a ojedinělá svého druhu ve světě slovanském. Její mapová příloha, znázorňující zeměpisné rozložení slovenských lidových názvů pro motýla, je vlastně prvním naším atlasem slovníkovým.

Soustavný zřetel jazykově zeměpisný je podstatnou složkou veškeré dia[236]lektologické práce prof. Vážného. Zeměpisné určení jazykových jevů je u něho nejen jedním z důležitých prostředků k přesnému vědeckému utřídění nářečních skupin a jednotek, ale i upozorněním na vnější historické podmínky ustalování nářečních celků; hranice vymezující oblasti jazykových jevů signalizují zvláště v jeho pozdějším díle i hranice historických kulturních oblastí a cesty jazykového a kulturního proudění. V teorii jazykového zeměpisu směřoval prof. Vážný ke komplexnímu chápání a k syntetickému osvětlení a výkladu tzv. kulturní a jazykové, oblasti na podkladě spolupráce jazykovědy, historie a národopisu, a to nejen v rámci jednotlivých národních jazyků, nýbrž i v širších souvislostech evropských.

Zásluhou prof. Vážného byl jazykový zeměpis uveden na Slovensko hned po první světové válce (dotazníková akce v Matici slovenské). Na principech jazykového zeměpisu byl pak založen i rozsáhlý anketový výzkum českých nářečí (připravovaný v býv. České akademii věd a umění už za okupace), který prof. Vážný po druhé světové válce ve spolupráci s našimi předními jazykozpytci uváděl v život. Na těchto základech rozvíjí se dnes práce na velkém kolektivním díle českého jazykového atlasu, jako se už dříve na základech Vážným budovaných rozvinuly práce na atlase slovenských nářečí. Zároveň je vhodné připomenout i všechny kladné hodnoty pracovního úsilí prof. Vážného o stabilizaci spisovné slovenštiny a o rozšíření její znalosti v českém prostředí.

Slovenským nářečím zůstal však věrný až do sklonku svého života. Pracoval zejména na velkém úplném slovníku středoslovenského nářečí turčanského.

Jako vysokoškolský učitel vychoval dvě generace vědeckých a školských pracovníků. S jeho učitelskou činností, jíž se věnoval s láskou a porozuměním, souvisí i jeho práce z oboru staré češtiny (Historická mluvnice česká 2, Skloňování, Praha 1954) a edice některých důležitých staročeských památek (Alexandreida, Život sv. Kateřiny).

S profesorem Vážným odchází jedna z nejvýraznějších postav naší jazykovědy. Jako trvalý odkaz zůstává však jeho vědecké dílo a jeho životní příklad člověka ušlechtilého, statečného a harmonicky vyrovnaného.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 4, s. 235-236

Předchozí Miroslav Roudný: Příbramská hornická mluva

Následující Vladimír Mejstřík: Z 29. sešitu Slovníku spisovného jazyka českého