Gaučové v pončích

JK

[Drobnosti]

(pdf)

-

V našich knihách a časopisech se množí informace o latinskoamerickém životě, kultuře, folklóru. Není proto divu, že se častěji setkáváme i s některými výrazy charakteristickými pro toto prostředí a že se musíme rozhodovat, jak je v českých textech psát a skloňovat. Máme tu na mysli výrazy původních indiánských obyvatel Jižní Ameriky, které se k nám dostávají prostřednictvím španělštiny.

Co se pravopisu jmen obecných týká, je zřejmé, že dnes už budeme psát takové výrazy počeštěné podle jejich skutečné výslovnosti (ta je zprav. shodná s výslovností původní nebo španělskou): tak už Slovník spisovného jazyka českého píše gaučo ‚pasák dobytka na jihoamerických pampách‘ (s poznámkou: dříve psáno gaucho), karančo ‚dravý jihoamerický pták‘, kebračo nebo kvebračo ‚dřevo jihoamerických stromů‘, a budeme tedy zajisté psát tak i pončo ‚upravená přikrývka sloužící jako svrchní oděv některých jihoamerických Indiánů‘ (to je výraz zatím v našich slovnících nezazna[182]menaný; v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český je několik ojedinělých starších dokladů psáno s -ch-, poncho).

Pro naši tvaroslovnou soustavu jsou to jména neobvykle zakončená; poučení o jejich skloňování nenajdeme ani v dosud nejsoustavnějším a nejúplnějším výkladu o skloňování jmen přejatých ve sb. O češtině pro Čechy, 2. vyd. z r. 1963. Výrazy kebračo a pončo se sice podobají slovům středního rodu skloňovaným podle vz. „město“, mají však před koncovou samohláskou souhlásku „měkkou“, a to domácí slova nemají. Výrazy gaučo a karančo jsou jako jména životná rodu mužského a tím se blíží některým našim vlastním jménům typu Očadlo; budeme je proto skloňovat v jedn. čísle obdobně jako tato jména (2. a 4. p. gauča, karanča), v množ. čísle pak podle vz. „muž“ (1. p. gaučové, karančové, 4. p. gauče, karanče, 7. p. gauči, karanči atp.). Slovo kebračo má jen tvary jedn. čísla a ty potíže nedělají (6. p. o kebraču jako o leču). A tak jisté pochybnosti vzbuzují jen některé plurálové tvary slova pončo. Nabízí se tu srovnání se skupinou přejatých jmen typu rádio, studio apod., která se vyslovují s přechodovým -j-, tedy se souhláskou rovněž měkkou. Tato jména se v množném čísle — kromě 1. a 4. p. — skloňují podle vz. „moře“ a jejich tvary jsou ve spisovném jazyce ustáleny; bude proto v souhlase s naším tvaroslovným systémem, jestliže tímto „smíšeným“ způsobem budeme skloňovat i výraz pončo. Tedy: 1. a 4. p. ponča, 3. p. pončím, 6. p. (o) pončích („gaučové v pončích“), 7. p. ponči (jako rádia, rádiím, rádiích, rádii). A dali bychom i v 2. p. množ. přednost tvaru pončí (jako rádií), i když tu není zcela vyloučen ani tvar ponč podle „měst“ (u „smíšených“ typů ženských přejatých jmen máme vedle tvaru 2. p. ideí apod. také tvary gejš, rikš).

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 3, s. 181-182

Předchozí Miloslav Sedláček: O skloňování slovenských místních jmen typu Prievidza

Následující V. Měrka: Několik poznámek k slovu chachar