Časopis Naše řeč
en cz

O větách tázacích

Miroslav Grepl

[Články]

(pdf)

-

1. Tázací věty plní ve výstavbě promluvy velmi rozmanité a zajímavé funkce. Z tohoto hlediska nebyl u nás dosud tento typ vět soustavněji zkoumán.

Většinou se spokojujeme konstatováním, že otázky jsou zjišťovací a doplňovací. Toto základní funkční rozlišení se ještě navíc někdy doplňuje tím, že oba typy mohou fungovat také jako tzv. otázky řečnické nebo rozvažovací, delibe[277]rativní. Tím se však poznání o funkčním využití tázacích vět v promluvách nevyčerpává ani neproniká do hloubky, ač jde o problematiku, která si zevrubnější pozornosti zasluhuje.

Pohled na funkční využití otázek se pokusil rozšířit Fr. Trávníček v kapitole o větách podle citovosti.[1] Upozornil na různý stupeň a druh citového zabarvení tázacích vět a ukázal, že se tázacích forem nejednou užívá jako prostředku k vyjadřování citového postoje mluvčího. Jeho podněty si zasluhují pozornosti, nepředstavují však podle našeho mínění řešení zcela uspokojivé. Jejich nedostatkem je to, že funkční typy otázek jsou stanoveny jen empiricky a že se přitom důsledně nepřihlíží k modifikacím v oblasti jejich formy. Proto také zůstává nejasné, na jakém neutrálním pozadí se cítí jisté typy otázek zjišťovacích nebo doplňovacích jako výpovědi citově zabarvené; nelze se totiž spokojit jen s odkazy na emocionální částice a na „zvláštní intonaci“.

V tomto příspěvku chceme ukázat, jaké jsou hlavní funkční typy otázek zjišťovacích a doplňovacích neboli jak tázací věty v promluvě fungují.

2. Tematika našeho příspěvku náleží svou podstatou do teorie promluvy, a to do té její části, která se snaží zkoumat, k jakým modifikacím větných schémat (vzorců) dochází při jejich realizaci v promluvě a jak jsou tyto modifikace podmíněny právě růzností funkčního začlenění v jazykovém projevu.

Různé funkce, které mohou otázky v kontextu promluvy plnit, nezůstávají totiž bez vlivu na jejich stránku formální. K formálním změnám (obměnám) dochází především v rovině stavby modální, nikoli tedy např. v rovině stavby gramatické. Je to pochopitelné, neboť různost funkčního využití tázacích vět v promluvě záleží v podstatě v modifikacích jejich základní modální platnosti nebo v neutralizaci této platnosti, a to především vlivem emocionality.

Jednotlivé funkční typy se tedy navzájem liší nejen tím, jaký modální nebo emocionální odstín v nich převládá, ale také poměrně výraznými rysy formálními. Řečeno jinak, každý z funkčních typů má své specifické rysy formální, jimiž se odlišuje od typu jiného. Bylo už naznačeno, že jsou to formální rysy z roviny modální stavby. Jde v podstatě o to, že se modifikace v základní modální platnosti otázek projevují nějak v modifikacích jejich základní (neutrální, nepříznakové) modální formy, a to v jejích jednotlivých komponentech [278](např. v typu koncové intonace, v užití způsobu, kladu a záporu nebo částice). Je zřejmé, že nejde o změny týkající se vlastní gramatické struktury otázky.

3. Hlavní funkční typy vět tázacích jsou dva: otázky zjišťovací a otázky doplňovací. Každý z nich má svou základní (neutrální) formu, odlišnou od forem jiných typů vět (oznamovacích, rozkazovacích nebo přacích), pomocí které se daný druh postoje mluvčího (tzv. objektivní modalita) vyjadřuje; v našem případě lze tento postoj obecně charakterizovat jako úsilí (snahu) mluvčího něco se dovědět o tom, co je objektem jeho myšlení a sdělování. Protože jako nejdůležitější prostředky k vyjadřování postoje mluvčího slouží slovesný způsob a druh koncové intonace,[2] je základní forma výsledkem kombinace především těchto dvou prostředků. K nim přistupují někdy ještě tzv. obsahové částice (např. ve větách přacích) nebo slova plnící jejich funkci (např. tázací slova v doplňovacích otázkách).[3]

3.1 Otázka zjišťovací má základní formu

indikativ + bezpříznaková antikadence

α) Zůstal tam na oběd? β) Zůstal tam na oběd?

 

Jak patrno z dokladů, má antikadence dvě varianty:[4] stoupavou a stoupavě klesavou; slabika C je nositelkou větného přízvuku.

3.2 Otázka doplňovací má základní formu

tázací slovo + indikativ + (příznaková) konkluzívní kadence

[279]α) Kdo zůstal na oběd?

 

β) s větným přízvukem na tázacím slově:

Kdo zůstal na oběd?

 

3.3 Z porovnání obou forem vyplývá, že otázky doplňovací nemají antikadenci jako otázky zjišťovací, neboť jsou tázacím slovem dostatečně výrazně formálně odlišeny od ostatních typů vět, zvl. od vět oznamovacích. Mají většinou stoupavě klesavý typ kadence: slabika s větným přízvukem (C) je nejvýš (výrazně stoupne nad střed tónové výšky hlasu) a slabiky za ní (X a D) klesají až k dolní hranici.[5]

Uvedená intonace je pro otázky doplňovací intonací obvyklou, základní, a proto neutrální.

Jako příznaková vystupuje tato varianta kadence ve větách oznamovacích nebo rozkazovacích; zde je totiž neutrální (základní) konkluzívní kadence klesavá: slabika s větným přízvukem (C) klesá pod střed tónové výšky hlasu a ostatní slabiky za ní klesají až k dolní hranici hlasové. Srov. např.:

α) Oznamovací věta s kadencí klesavou (nepříznakovou):

Zůstal tam na oběd.

 

β) Oznamovací věta s kadencí stoupavě klesavou (příznakovou):

Zůstal tam na oběd!

 

Má tedy otázka doplňovací stejnou koncovou intonaci jako (zvolací) věty oznamovací, neboť její modálnost je dostatečně formálně signalizována tázacími slovy.

[280]3.4 Naproti tomu se otázky zjišťovací liší formálně od vět oznamovacích právě v intonaci: mají antikadenci, kdežto věty oznamovací kadenci. Při stejném slovesném způsobu by totiž oba typy vět zůstaly jinak nerozlišeny.[6]

Protiklad mezi formou věty oznamovací a formou otázky zjišťovací je tedy realizován v komponentu druhém, tj. v intonaci. Srov. např.:

α) Věta oznamovací:

indikativ + konkluzívní kadence

Zůstal tam na oběd.

 

β) Věta tázací:

indikativ + antikadence

Zůstal tam na oběd?

 

Je velmi zajímavé, že intonace přestává být rozlišovacím, distinktivním, prostředkem, jakmile se formálním komponentem tázací věty (β) stanou částice jestli, jestlipak nebo zdalipak. V takovém případě už otázka nemůže být uzavřena antikadencí, nýbrž kadencí konkluzívní jako věta oznamovací. Bývá to ovšem příznaková podoba kadence, neboť nejde o otázku emocionálně neutrální. Srov. např.:

částice + indikativ + příznaková konkluzívní kadence

Zdalipak tam zůstal na oběd?

 

[281]Nebo s větným přízvukem na částici:

Zdalipak tam zůstal na oběd?

 

Částice (podobně jako tázací slova v otázkách doplňovacích) signalizují samy natolik dostatečně tázací ráz výpovědi, že k tomu už není třeba specifické „tázací“ intonace. Antikadence tu nejen není nutná, ale je dokonce nemožná: k odlišení od vět oznamovacích stačí jeden distinktivní prostředek, a tím je v našem případě tázací částice.[7]

Náš příklad zároveň ukazuje, že se částice může stát součástí modální formy daného typu věty. Důkazem je právě to, že intonace přestává být relevantním distinktivním prvkem ve formě věty tázací v protikladu k formě věty oznamovací.

Lze uvést i důkaz opačný. Doplňovací otázky nepotřebují antikadenci, protože obvyklou součástí jejich formy je tázací slovo. Jakmile však v doplňovacích otázkách někdy v kontextu promluvy tázací slovo vynecháme, musí být jakožto signál modální platnosti (tedy ne jako věcně obsahový element) suplováno intonací: taková doplňovací otázka má potom antikadenci jako otázka zjišťovací. Srovnej např.:

α) A: Marie přijela včera.

B: A kdy přijela Božka? (kadence)

 

β) A: Marie přijela včera.

B: A Božka? (antikadence)

 

4. Z našich dosavadních poznámek vyplývá, že protiklad mezi formami obou typů otázek není povahy zásadní, že může za jistých okolností dojít k jejich ztotožnění. V zásadním protikladu jsou tázací formy k formám vět oznamovacích nebo rozkazovacích anebo přacích.

[282]Pokud jde o základní funkční rozdíl mezi otázkami zjišťovacími a doplňovacími, není třeba se jím zde zabývat, neboť je v podstatě správně charakterizován v známých normativních gramatikách. Můžeme proto přistoupit přímo k vnitřní funkční analýze obou typů.

5. U zjišťovacích otázek lze rozlišovat čtyři funkční typy:

5.1 Typ A představují takové otázky zjišťovací, v nichž výrazně dominuje záměr mluvčího dovědět se, zda obsah výpovědi platí, nebo neplatí. Je možno je označit jako pravé, skutečné otázky zjišťovací. Např.: máš hlad?; byls tam také?; chcete si odpočinout? aj.

5.2 Typ B tvoří takové zjišťovací otázky, v nichž mluvčí vyslovuje především podiv nad tím, že něco je jinak, než jak očekával nebo předpokládal. V těchto otázkách tedy nepřevládá záměr něco se dovědět; jsou spíše konstatováním nějaké skutečnosti, která je pro mluvčího neočekávaná, překvapující. Forma otázky je tu především výrazem citu podivu a překvapení, který při tom mluvčí prožívá. Např.: ty máš hlad? ty to nevíš? vy jste tam nebyli? vy jste v Praze? už zas nemáš peníze? aj.

5.3 Typ C jsou zjišťovací otázky, v kterých spolu se základním záměrem ověřit si něco proniká modální odstín pochybnosti, zda toto něco je (bude, bylo) opravdu tak. Srov. např.:

X: Navštívíme tedy Karla hned. Y: A bude doma?

X: Karla vezmeme s sebou. Y: A ostudu nám tam neudělá?

Odstín nejistoty v otázkách našeho typu odpovídá přibližně významu „pochybuji, že bude doma“, „obávám se, že nebude doma“ apod. V této souvislosti je zajímavé, že odstín nejistoty nelze tu vyjádřit zároveň lexikálně modálními příslovci asi, snad, možná… jako ve větách oznamovacích. Při užití těchto příslovcí změní se totiž vždy antikadence v kadenci, tj. výpověď dostane formu věty oznamovací. Srovnej:

α) A bude doma?

 

β) (A) snad bude doma?

 

snad bude doma?

 

Nikdy však, zdá se, nelze tuto výpověď v češtině vyslovit s antikadencí, tj. jako otázku; např. takto:

[283]snad bude doma?

 

5.4 Typ D představují tzv. otázky řečnické. Jde tu vlastně o využití tázací formy ve výpovědích se základní platností oznamovací, a to jako prostředku vyjadřujícího zpravidla hluboké citové rozhořčení mluvčího nad něčím, jeho nespokojenost s něčím. Užití tázací formy (formy zjišťovací otázky) není tedy v těchto větách motivováno věcně obsahově, nýbrž emocionálně; při volbě tázací formy nehraje u mluvčího dominantní roli snaha něco se dovědět. Např.: je to moje vina? neměl jsem pravdu? Je na ulici méně žebráků? Umírá se méně na souchotiny? Podívejte se na své děti, dělnické ženy! Jsou sytější a méně hubené než za Rakouska? (Olbracht) ap.

6. Je třeba nyní se pokusit stanovit formální diference mezi uvedenými funkčními typy zjišťovacích otázek, neboť jen specifické formální znaky mohou být důkazem jejich objektivní existence.

6.1 Protože jde o typy otázek zjišťovacích, mají všechny společnou základní formu indikativ + antikadence, avšak emocionální typy B a D se liší od typů A a C tím, že jsou uzavřeny příznakovou podobou antikadence. Ta se liší od varianty nepříznakové hlavně větší hloubkou tónového rozpětí mezi přízvučnou slabikou C a slabikou následující. Srov. např.:

Chceš jít domů? (typ A)

 

Ty chceš jít už domů? (typ B)

 

Může tu být přirozeně užito také antikadence stoupavě klesavé, zvláště je-li poslední takt trojslabičný nebo víceslabičný.

6.2 Poměrně výrazně se všechny čtyři typy navzájem formálně liší v užití kladu a záporu.

6.21 Pro výpovědi typu A bývá z hlediska věcně obsahového vcelku libovolné, zda v nich užijeme formy kladné nebo záporné. Klad tu není pro[284]středkem tvrzení, jako např. ve větách oznamovacích, a zápor neslouží k popření obsahu věty. Je tomu tak proto, že mluvčí předem neví, zda obsah otázky platí nebo neplatí; právě to se chce dovědět od adresáta. Lze tedy užít v téže otázce jak formy kladné (např. máš hlad?), tak formy záporné (např. nemáš hlad?), aniž se její věcný obsah nějak podstatně změní. Můžeme mluvit o neutralizaci kladu a záporu v tomto typu otázek. Několik příkladů: chceš si odpočinout? // nechceš si odpočinout? je vám zima? // není vám zima? mám s ním promluvit? // nemám s ním promluvit? pojedeš zítra do Prahy? // nepojedeš zítra do Prahy? aj.

Užití kladu a záporu tu není dáno věcně jako například ve větách oznamovacích, rozkazovacích, přacích, nebo i v otázkách doplňovacích. Mezi oběma formami je někdy jemný rozdíl v emocionálním zabarvení nebo v modálním odstínu.

Zjišťovací otázky se zápornou formou bývají náladovější, projevuje se v nich zřetelněji osobní účast nebo zájem mluvčího, jsou nejednou „zdvořilejší“ než otázky kladné. Např.: ptal se tu dnes někdo po mně? // neptal se tu dnes někdo po mně? je ti zima? // není ti zima? máte ještě nějaké přání? // nemáte ještě nějaké přání? aj.

Pokud jde o stránku modální, proniká v záporných otázkách často více méně zřetelně do popředí odstín možnosti, který v nich lze vyjádřit i lexikálně modálním příslovcem snad: ptal se tu dnes někdo po mně // neptal se tu (snad) dnes někdo po mně? je ti zima? // není ti (snad) zima? měl jste s tím nějaké potíže? // neměl jste s tím (snad) nějaké potíže? aj.

Tento odstín bývá zvlášť patrný v otázkách kontextově začleněných (replikových), tj. takových, které reagují na nějaké sdělení. Srov. např.: A: Bratr se ještě nevrátil, B: Zůstal tam na oběd? // Nezůstal tam (snad) na oběd?

Jestliže v takových případech záměr vyjádřit odstín možnosti převládá, pak má otázka zápornou formu pravidlem. Kladná forma je tu neobvyklá, protože onen modální odstín nevyjadřuje dostatečně výrazně. Proto se tyto případy jeví už jako přechod od zjišťovacích otázek typu A k typům jiným, především k typu C a D. Srov. např.: X: Někde jsem si zapomněl klíče. Y: A nenechals je (snad) ležet u mne na stole? Smysl otázky lze přibližně vystihnout takto: „je možné, žes je nechal ležet u mne na stole.“

Pokud je děj záporných otázek typu A zaměřen k přítomnosti nebo do budoucnosti a vztahuje se k 2. osobě, může v nich pronikat i modální odstín [285]výzvovosti. Např.: půjdeš tam také? // nepůjdeš tam také? posadíte se na chvilku? // neposadíte se na chvilku? aj.

Podstatné však pro zjištovací otázky typu A je to, že v nich lze vcelku formu kladnou a zápornou zaměňovat, aniž se změní věcný smysl výpovědi.

6.22 V otázkách typu B nelze klad a zápor navzájem zaměňovat. Zde je užití kladné nebo záporné formy podmíněno věcně jako ve větách oznamovacích, a jejich záměnou by se tedy podstatně změnil smysl výpovědi. To vyplývá z jejich funkce: nevyjadřují, zda něco je nebo není, nýbrž vyslovují podiv mluvčího nad tím, že něco je, nebo není. Tak např. z otázky ty jsi ještě tady? vyplývá zřetelně to, že mluvčímu je známo, že Y. je tady (vždyť s ním mluví!), a otázkou vyslovuje jen podiv nad tímto neočekávaným, překvapujícím faktem. Proto v ní musí být užito formy kladné. Naopak v otázce už zase nemáš peníze? se vyslovuje podiv nad faktem, že Y. nemá peníze, a proto je v ní forma záporná.

Nemožnost záměny kladné a záporné formy v otázkách typu B vyplývá dobře z porovnání následujících dvojic: ty máš hlad? (údiv nad tím, že někdo hlad) // ty nemáš hlad? (údiv nad tím, že někdo nemá hlad); vy jste na to už přišel? // vy jste na to ještě nepřišel? ty se ho bojíš? // ty se ho nebojíš? aj.

6.23 Také v otázkách typu C nelze zaměňovat formu kladnou a zápornou. Po této stránce se tedy shodují s typem B a liší se od typu A. Proti typu B je tu však jistý rozdíl: vlivem nejistotního odstínu není užitá forma zcela jednoznačná a může být chápána v opačném smyslu. Tak např. v promluvě 1. Tak navštívíme Karla hned teď. 2. A bude doma? může být otázka chápána ve smyslu „myslím, že nebude doma“; „bojím se, že nebude doma“ apod. Podobně naopak v promluvě 1. Vezmeme s sebou Karla. 2. A neudělá nám ostudu? lze smysl otázky chápat jako „myslím si, že nám udělá ostudu“, „obávám se, že nám udělá ostudu“ apod. Tímto náběhem k využití formy v jejím opačném významu sbližuje se typ C s typem D.

6.24 Ani v typu D (tzv. otázky řečnické) nelze zaměňovat kladnou a zápornou formu. V konkrétní otázce je závazná vždy jen jedna forma. Avšak ve srovnání s typem B se v řečnických otázkách nevyužívá obou forem v souladu s jejich významem, nýbrž v kontrastu: kladná forma znamená silné (zaujaté) popření a záporná forma rozhořčené tvrzení. Forma a obsah [286]jsou tu tedy v rozporu. Srov. např.: a neměl jsem pravdu? (= vždyť jsem měl pravdu!); já za to můžu? (= já přece za to nemůžu!) aj.

6.3 Citově zabarvené typy B a D se od typu A a C liší mimo to tendencí k využívání emocionálních částic. Ty se spolu s příznakovým typem antikadence (viz 6.1) stávají prostředkem explicitního vyjádření emocionality.

6.31 Jde především o částice copak a to. První z nich je typická zejména pro otázky typu D. Např.: copak já za to můžu?; Copak soukromí detektivové mohou někoho zatýkat? Olbracht; Copak jsme obludy? Štolba; Kristepane, copak jste na světě sami dva? Pavlíček; Copak jsem s vámi netroubil deset let? Stach aj.

S částicí to je zase více spjat citový odstín podivu. Např.: to už máš hlad?; to už zase nemáš peníze?; To vám to bude dělat takové potíže? Blažek; To máš tak málo práce? Kohout; To má hornictvo úplně vykrvácet? Cach aj.

6.32 V otázkách typu B se často klade osobní zájmeno. Je to zde výrazný aktualizační prvek, emocionálně silnější než ve větách oznamovacích. Je tomu tak proto, že osobní zájmeno je v oznamovacích větách především prostředkem tzv. vytýkavého důrazu (zdůrazněná osoba se obvykle klade do kontrastu s osobami jinými) a expresívní složka tu bývá většinou jen průvodní.

V otázkách zjišťovacích má naopak užití osobního zájmena charakter převážně citový, neboť moment kontrastu nevystupuje zde zpravidla nijak zvlášť do popředí. O citové povaze osobních zájmen svědčí dále i to, že se obvykle nekladou v otázkách, v nichž opravdu dominuje záměr něco se dovědět (typ A); zato jsou běžná právě v tázacích výpovědích, které jsou projevem podivu, překvapení mluvčího nad tím, že něco je jinak, než jak se domníval (typ B). Stačí postavit vedle sebe např. otázky máš hlad? × ty máš hlad? a uvedený rozdíl mezi nimi vynikne zcela přesvědčivě: v prvním případě jde o skutečnou otázku, a to citově neutrální, v druhém případě jde o výraz podivu nad tím, že osoba X. má hlad, vyjádřený tázací formou a také osobním zájmenem. V otázkách mají tedy osobní zájmena k citovým částicím blíže než ve větách oznamovacích. Srov. ještě několik příkladů: vy se znáte? vy už jste s tím hotovi? Ty to neumíš? Olbracht; Cože? Tak ty přece máš syna? Čapek; Vy byste chtěli hrát anciášům?! Stach aj.

7. Také otázky doplňovací představují z hlediska funkčního vnitřně diferencovanou kategorii. Lze tu rozlišovat tři typy.

[287]7.1 Typ A představují pravé, skutečné doplňovací otázky. V nich dominuje záměr mluvčího dovědět se to, co je mu ze situace projevu neznámé. Např.: kdo ti to říkal? kdy chceš jít domů? aj.

7.2 Typ B tvoří takové doplňovací otázky, které by bylo možno nazývat „ověřovací“. Reagují totiž zpravidla na nějaké neočekávané sdělení. Spolu se záměrem ověřit si pravdivost tohoto sdělení proniká v nich proto vždy silný podiv mluvčího nad tím, že se stalo něco, co neočekával. Podiv vyplývá obvykle z něčí překvapující zprávy.

A: Frantu právě odvezli do nemocnice. B: Kam ho odvezli?!

7.3 Typ C jsou doplňovací otázky řečnické. Jde tu tak jako u řečnických otázek zjišťovacích o využití tázací formy k vyjádření citově zaujatého, rozhorleného tvrzení nebo popření něčeho. Např.: kdo to mohl vědět? co je mi po tobě? kdo to dřív viděl? a kdo z vás o tom nevěděl? aj.

8. Všechny tyto tři funkční typy doplňovacích otázek jsou navzájem výrazně odlišeny formálně. Jde při tom opět o modifikace základní modální formy doplňovacích otázek (viz 3.2) v jejích jednotlivých komponentech a z části také o využití kladu a záporu.

8.1 Typ B se zásadně liší od typu A (a také od typu C) v oblasti intonace. Skutečné doplňovací otázky jsou vždy uzavřeny příznakovou konkluzívní kadencí s větným přízvukem na tázacím slově nebo na posledním taktu otázky (viz 3.2). Srov. např.:

Kam ho odvezli? Kam ho odvezli?

 

Citově zabarvené doplňovací otázky typu B však nemají konkluzívní kadenci, nýbrž antikadenci jako otázky zjišťovací. Tato pozoruhodná emocionálně motivovaná záměna intonace se dá poměrně snadno vysvětlit. V doplňovacích otázkách nelze totiž emocionálně využít stoupavě klesavé kadence jako podoby příznakové, protože zde je to podoba neutrální (nepříznaková). Citový postoj není tedy možno vyjádřit modifikací kadence jako ve větách oznamovacích, nýbrž záměnou kadence za antikadenci. Větný přízvuk při tom bývá pravidlem na tázacím slově. Může tu být přirozeně antikadence stoupavá i stoupavě klesavá. Srov. např.:

[288]X: Frantu právě odvezli do nemocnice.

Y: Kam ho odvezli?

 

Kam ho odvezli?

 

8.2 Typ C se liší od typu A a B v užití formy kladu a záporu. Kdežto v typu A a B jsou forma a obsah v souladu, tj. kladná forma vyjadřuje klad a záporná forma vyjadřuje zápor, užívá se v typu C obou forem v rozporu s jejich obsahem: kladná forma má smysl silného, zaujatého popírání a záporná forma vyjadřuje zaujaté, rozhořčené tvrzení. Např.: kdo to mohl předpokládat? (= nikdo to nemohl předpokládat!); a kdy jsme ti nepomohli? (= vždy jsme ti přece pomohli!) aj.

8.3 Typ B se mimo to liší od typu A a C ve využití emocionálních částic. V otázkách doplňovacích se užívá především částic pak a že, které se spojují s tázacím slovem ve spřežku.

8.31 V typu C se užívá obvykle částice pak. Tatáž částice se klade i v typu A při emocionálním zabarvení. Srov. např.: kdopak to mohl předpokládat?; a kdypak jsme ti nepomohli?; copak to nesete?; copak chcete?; pročpak tak brzo odešel? aj.

8.32 V doplňovacích otázkách, které jsou výrazem podivu (typ B) nad neočekávaným nebo překvapujícím sdělením, projevuje se naopak tendence klást raději částici že. Srov. např.: X: Řekl mi to tvůj bratr. Y: Kdože ti to řekl?; Káťa: … A já jsem mu říkala, že ty jsi úplně neškodný táta a že vás dám klidně dohromady. Karlach: Co žes mu říkala?! Daněk; X: Stalo se to dnes v noci. Y: Kdyže se to stalo? aj.

9. Zvláštní pozornosti si zaslouží doplňovací otázky s antikadencí mající smysl otázek zjišťovacích. Upozornil na ně Fr. Daneš.[8]

Jsou to otázky opakované: Mluvčí Y opakuje otázku mluvčího X se záměrem ověřit si, zda jí správně porozuměl, nebo jen proto, že nemůže (nechce) na ni hned odpovědět. Taková opakovaná doplňovací otázka má antikadenci a svou funkcí je to otázka zjišťovací. Srov. např.:

[289]X: Kdy pojedeš do Prahy?

 

Y: Kdy pojedu do Prahy?

 

Odpověď na otázku mluvčího je ano - ne. Podle Daneše je smysl těchto otázek asi takový: ‚ty mně kladeš otázku, kdy pojedu do Prahy?‘ Autor vysvětluje, že „dotaz, výzva k odpovědi se nevztahuje na tázací zájmeno, nýbrž na výpověď jako celek.“[9]

Na první pohled tu jde jakoby o křížení formálního prvku typického pro schéma otázek doplňovacích (tázací slovo) s konstitutivním prvkem schématu otázek zjišťovacích (antikadence), tedy o jakýsi hybrid s funkcí otázky zjišťovací. Avšak je to křížení jen zdánlivé.

Antikadenci nemají totiž tyto otázky „samy o sobě“ (jako např. doplňovací otázky typu B — viz 7.2), nýbrž proto, že jsou to ve skutečnosti vedlejší věty obsahové, závislé na hlavní větě tázací, a to na otázce zjišťovací. Tato hlavní věta se v dialogu obvykle vynechává, avšak její vliv se zřetelně projevuje v tom, že právě ona určuje intonaci v našem typu otázek. Je tomu tedy tak, jako by výpověď mluvčího Y zněla: ptáš se mě, kdy pojedu do Prahy?

Je známo, že vedlejší věta obsahová ztrácí svou modální samostatnost. O modální platnosti celého souvětí rozhoduje modalita věty hlavní.[10] Je-li tázací, má celé souvětí povahu tázací výpovědi a je přirozeně intonačně uzavřeno antikadencí, ať už vedlejší věta sama je závislá věta oznamovací (např. říkal ti, že bude doma?) nebo rozkazovací (např. říkal ti, abys k němu přišel?). Podobně je-li hlavní věta oznamovací a věta obsahová závislá otázka, má souvětí jako celek povahu výpovědi oznamovací a je uzavřeno kadencí: chtěl vědět, zda budu odpoledne doma.

To vysvětluje také užití antikadence v opakovaných otázkách typu kdy pojedu do Prahy? Jde o větu vedlejší, o závislou otázku doplňovací, s elipsou věty hlavní, kterou je otázka zjišťovací (ptáš se mě, kdy…). Ta určuje melodii eliptické vedlejší větě kdy pojedu do Prahy?, neboť modalita hlavní věty rozhoduje o celkové modální platnosti souvětí s obsahovými větami.

[290]O tom, že v našem případě jde opravdu o vedlejší větu s elipsou věty hlavní, lze podat přesvědčivý důkaz. Opakuje-li se totiž ve stejném kontextu a ve stejné funkci otázka zjišťovací, musí být uvozena podřadicí spojkou zda, zdali, hovorově jestli. Srov.: X: Přijdeš k nám dnes na oběd? Y: Zdali (jestli) k vám dnes přijdu na oběd? Závazné užití podřadicích spojek v opakované otázce je zcela jasným důkazem toho, že to je věta vedlejší, tj. otázka nikoli samostatná, ale závislá, s elipsou věty hlavní. Hlavní větu i zde tvoří nějaká otázka zjišťovací a lze ji v uvedeném příkladě snadno doplnit: X: Přijdeš k nám dnes na oběd? Y: (Chceš vědět, ptáš se mě…), zdali k vám dnes přijdu na oběd?

Z našich poznámek je patrné, že v uvedených případech nejde o zvláštní funkční typ samostatných tázacích vět, nýbrž o věty vedlejší (závislé) s kontextovou elipsou věty hlavní. Právě tato skutečnost vysvětluje, proč je opakovaná doplňovací otázka typu kdy pojedu do Prahy? intonačně uzavřena antikadencí.

10. Od doplňovacích otázek je třeba oddělit výpovědi typu kolik to už stálo peněz! nebo co jsem se s tím už nazlobil! Tyto výpovědi nejsou tázací, neboť v jejich sdělném obsahu není vůbec obsažen záměr mluvčího něco se dovědět. Zájmena a příslovce jsou tu lexikálním prostředkem intenzifikace a zároveň však spolu s příznakovou intonací vyjadřují podiv. Jejich citově neutrálním protějškem jsou měrová (kvantitativní) příslovce nebo číslovky, které vyjadřují intenzifikaci bez průvodního emocionálního odstínu. Srov. např.:

Kolik to už stálo peněz! (= Stálo to už mnoho peněz).

 

Netázací povaha uvedených zájmen a příslovcí svědčí o tom, že je třeba chápat je z dnešního hlediska jako částice, které jsou se zájmeny tázacími jen homonymní. Jiné příklady: Co ta s tím už měla starostí! (= Ta s tím už měla hodně starostí); Jak si lidé ztrpčují život! Jaký je tu klid! Co jsem se ti naspravovala kalhot! Čapek; Co já už zažila žalu a radosti… Blažek aj.

[291]10. Rozbor funkčních typů tázacích vět ukázal, že jde o kategorie vymezitelné nejen významově, ale i formálně. Formální diference mezi nimi se jeví jako modifikace základních modálních forem v jejich prostředcích, tj. v intonaci, v slovesném způsobu, ve využití částic a ve využití kladu a záporu. Modifikacemi v oblasti způsobu jsme se v tomto příspěvku nezabývali (u otázek se to týká především vztahu indikativ-kondicionál), ale pojednáme o nich jindy. Z rozboru vyplynulo, že se formální rozdíly mezi zkoumanými typy otázek nikde netýkají toho, čemu se říká větné schéma, větný vzorec, tj. mluvnická struktura věty. Je např. zřejmé, že ve všech čtyřech typech otázek zjišťovacích může být gramatický větný vzorec (schéma) společný.

Pokus o stanovení funkčních typů tázacích vět vede nás také k závěru povahy teoretické. Ukazuje se, že předmětem lingvistického bádání nemůže být jen snaha dospět abstrakcí z konkrétních promluv a výpovědí ke stanovení větných schémat, vzorců a gramatických modelů, ale úsilí o uplatnění aspektu zcela opačného, tj. zkoumat, jak se schémata, vzorce modifikují, obměňují, přizpůsobují a aktualizují při realizaci konkrétní promluvy a jak se vůbec do daného kontextu promluvy funkčně i formálně začleňují.


[1] Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1949, s. 44—51.

[2] Tuto funkci intonace nazývá V. Mathesius primárně modalitní; srov. jeho stať Mluvní takt a některé problémy příbuzné, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 250.

[3] Podrobněji o způsobech a prostředcích vyjadřování objektivní modality J. Bauer - M. Grepl, Skladba spisovné češtiny (skriptum), Praha 1965, s. 15—19.

[4] Popis fonologického systému intonačních kadencí a podrobný rozbor jejich užívání ve výpovědi podal u nás nejnověji Fr. Daneš v knize Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957. Srovnej též jeho článek Intonace otázky, Naše řeč 33, 1949, s. 62—68. — Důkladně a — jak sám autor uvádí — na základě prací Danešových je popsán intonační systém češtiny také v knize H. Kučery The Phonology of Czech, ’s-Gravenhage 1961.

[5] Fr. Daneš nazývá tento druh melodie kadencí příznakovou; viz uved. spis s. 46.

[6] Pro názornost zůstáváme jen u indikativu, ale v obou typech by bylo možno ve stejných významech užít také kondicionálu.

[7] Tím se liší čeština např. od ruštiny, kde je i ve větách tázacích s částicí možná výslovnost s antidekadencí.

[8] Viz Fr. Daneš, cit. spis, s. 110.

[9] Viz Fr. Daneš, cit. spis, s. 110.

[10] Viz k tomu J. Bauer, Souvětí s větami obsahovými, Sborník prací FFBU 1965, A 13, s. 55—56.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 5, s. 276-291

Předchozí Jaroslav Voráč: Západočeské nářeční tvary typu chlapom, kravom a lidom (Věnováno prof. Vl. Šmilauerovi k 70. narozeninám)

Následující Karel Horálek: Verš české folklorizující poezie

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1