Časopis Naše řeč
en cz

Verš české folklorizující poezie

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

-

O českém folklórním verši se ustálil názor, že je nejen sylabický (počet slabik v jednotlivých verších je normován), ale že usiluje zpravidla o rytmické uspořádání přízvuků. Protože přízvuk je v češtině (kromě oblasti lašské) vázán na první slabiku ve slově, je přízvuková rytmizace podmíněna pravidelným členěním verše mezislovními předěly (pravidelným frázováním). Čtyřstopé trocheje např. jsou členěny symetricky 4 + 4 a v poloverších převládá členění [292]2 + 2. Převládají-li dvojslabičné úseky, je trochejský ráz verše zvlášť výrazný, např.:

Stojí hruška v širém poli
pod tou hruškou kámen bílý.
Pod kamenem zlatý prsten,
skrz ten prsten tráva roste.

Protože se v českém folklórním verši připouštějí různé odchylky od pravidelné rytmizace, bývá stavěn na roveň verši staročeskému. Oba pak tvoří uvolněnou obměnu českého verše sylabotónického, jak se od Dobrovského, který k českému sylabotónismu položil teoretické základy, ustálil v novočeské literatuře. Hrabák v Úvodu do teorie verše (Praha 1953, s. 74) formuluje poměr klasického verše sylabotónického k oběma uvolněným formám docela v tomto smyslu. Považuje český verš folklórní i verš staročeský za sylabotónický, „neboť oba tyto veršové typy jeví s klasickým veršem vnitřní spojitost“. A dodává, že se tyto typy někdy „nepřesně označují jako verše sylabické“.

A právě na této nepřesnosti staví nověji své pojetí českého folklórního verše J. Levý v článku Verš české lidové poezie a jejích ohlasů (Slavia 31, 1962, s. 242—256). Levý je znám hlavně svými pracemi z oboru teorie překládání a jeho práce o českém folklórním a folklorizujícím verši je míněna jako příspěvek k srovnávací metrice. Tento článek však stojí hluboko pod úrovní většiny jiných prací Levého, a proto jsem na něj v následujícím ročníku Slavie kriticky reagoval (32, 1963, s. 54—69). Levého jsem však nepřesvědčil, a proto se k otázce veršové stavby českého folklórního verše vracím znova.

Česká lidová poezie není produkt jedné uzavřené epochy a tato skutečnost se musí nějak projevovat i v její veršové stavbě. Je třeba počítat i s diferenciací teritoriální. Pravidelná rytmizace se neuplatňuje ve všech slabičných rozměrech stejně a obliba určitého rozměru má pak důsledky pro celkový ráz písní ve veršové stavbě. Nejméně pravidelnou rytmizaci mají verše pětislabičné (nebo dvanáctislabičné se symetrickým členěním). Šestislabičné a dvanáctislabičné verše typu 6 + 6 jsou hojné zvláště na Slovensku, a již proto je zde celkový poměr mezi skladbami pravidelně rytmizovanými a skladbami uvolněnými jiný než v zemích českých.

Pokud jde o oblastní diferenciaci, vytváří zvláštní situaci přízvuk polského typu v oblasti lašské. Přízvuk na předposlední slabice odstraňuje v oblasti lašské přízvukové neshody v rýmech, je-li jedno rýmové slovo dvojslabičné, [293]druhé trojslabičné. V českém verši folklórním a folklorizujícím jsou takové neshody dosti častým zjevem, lašské (i polské) varianty písní s takovými neshodami jsou ve výhodě. O těchto věcech Levý nic nechce vědět a klidně přízvukuje ve svých ilustracích lašský text, jako by tu byly normální české přízvukové poměry (s. 244).

České lidové písně nemění v lašských variantách svůj základní rytmický charakter, jde-li o verš trochejský. To platí i pro poměr českého a polského trocheje, literárního nebo folklórního. Polské folklórní trocheje zůstávají i při mechanickém převedení do češtiny, např.:

1. Černé pole, bílý kámen.
Opolenka sedí na něm.
2. Sedí, sedí, lamentuje,
bílé ručky zalamuje.

1. Czarna rola, biały kamień,
Opolanka sedí na něm.
2. Siedzi, siedzi, lamentuje,
Białe rączki załamuje.

Docela jiná situace je u českého čtyřstopého jambu, který je v lidové poezii zastoupen např. baladou o Václavíčkovi, který zabil svou milou. Erbenova varianta této balady začíná takto:

1. Byla jest jedna matička,
syna měla Václavíčka.
2. Ženiti se mu nedala,
milou opustit kázala.
3. Václavíček se rozhněval,
do Benešova vandroval.

Již na druhém verši této písně je vidět, že od základního členění 5 + 3 se připouštějí odchylky. Poměry jsou tu podobné jako v jambu staročeském (to je ovšem písňový útvar značně výjimečný). Členění 5 + 3 (3 + 2 + 3) odpovídá jambické rytmizaci jen za předpokladu, že je přízvukována první slabika ve slově. V baladě „Václavíček“ ukazuje přitom na jamb také to, že poměrně značné procento veršů začíná jednoslabičným slovem.[1]

Při přechodu do lašského nebo polského prostředí se jambické členění 5 + 3 (3 + 2 + 3, (1) 2 + 2 + 3) dostane do kolize s přízvukováním v závěru verše, který je pro jamb zvláště důležitý, vlastně rozhodující. Touto okolností je třeba vysvětlovat, že se v polské lidové baladice vyskytují obdoby k českým písním s členěním 5 + 3 jen docela zřídka (nepočítáme-li krátké skladby typu „Hořela lípa, hořela“).

[294]Polské lidové balady si libují v sedmislabičných verších s členěním 4 + 3. A pro poměry v české tradici v poměru k polské je příznačné, že Erbenova varianta balady o paní, která zabila pána (tato píseň je nepochybně polského původu), přechází od rozměru 4 + 3 k rozměru 5 + 3 (3 + 2 + 3; některé osmislabičné verše mají také symetrické členění 4 + 4); tak je tomu např. v těchto slokách:

1. Přihodila se novina,
že paní pána zabila.
4. Pověz nám, paní švagrová,
kam’s svého pána poděla.

Rozměr 4 + 3 se ovšem v české lidové poezii vyskytuje také a je zachován i v některých variantách balady o paní vražednici.

Pokud jde o rytmický charakter českých lidových písní v oblasti s normálním přízvukem, je tu třeba rozeznávat zhruba tyto tři základní typy:

1. písně s pravidelnou rytmizací (trochejskou, daktylskou nebo smíšenou), ve kterých je jen málo odchylek nebo vůbec žádné (to platí hlavně o skladbách krátkých);

2. písně, ve kterých pravidelná rytmizace má jen podobu zřetelné tendence (sem patří i skladby jambické);

3. písně bez zřetelné tendence k pravidelné rytmizaci (pouze pro tyto skladby by měla zůstat vyhrazena charakteristika, že jde o verš slabičný).

Jako příklad prvního typu uvádím nejdříve tuto daktylskou píseň (Erben, vyd. 1864, s. 252, č. 628):

Však já mou Marjánku znám,
ona má v hospodě krám;
prodává řetkvičku,
má ostrou hubičku;
však já mou Marjánku znám,
ona má v hospodě krám.

Druhá sloka začíná jako první, pak následují verše:

ona má na čele šrám,
u nosu kapičku,
na bradě šťopičku.

V podstatě stejné jsou poměry v další sloce, kterou má Erben z jiného kraje. Tam je jedna daktylská stopa vyplněna spojením je hezká, podobný případ je [295]ve sloce první (má…). To jsou velmi běžné zvláštnosti českého folklórního verše s výraznou rytmizací. V trochejských verších se běžně vyskytují případy, kdy jsou dvě stopy realizovány čtyřslabičným spojením typu má panenka, můj tatíčku, ten sebranský, můj Jeníčku atd. Takový případ se vyskytuje např. v této písni (Erben s. 115, s. 81):

Proto jsem si kanafasku
koupila,
abych se ti, můj Jeníčku,
líbila:
na červenou, na zelenou,
na bílou,
aby si mně nechodíval
za jinou.

Příklady z dalších písní (č. 82, 83):

Neplač, neplač, má panenko,
vždyť se k tobě znám:
až se žitko zazelená,
ruku tobě dám.
Před sousedy na potoce
husy se perou,
jdi, Jeníčku, vem flintičku,
zabí některou.

Není snad třeba zvlášť zdůrazňovat, že jde skutečně o pravidelně rytmizované verše, v nichž občasné odchylky od přízvučného schématu nejsou pociťovány vůbec jako nepravidelnosti. V některých případech přešla spojení typu 1 + 2 a 1 + 3 do běžné řeči jako celky s přízvukem na počáteční slabice (má panenko, můj milej, v té naší).

Za odchylky od pravidelné rytmizace není samozřejmě možno považovat přechody od jedné rytmizace k druhé, např. od daktylů k trochejům. Takové smíšené verše se vyskytují např. v této písni (Erben s. 252, č. 619):

Káča má, Káča má
šněrovačku s prýmama:
kdo chce s Káčou tancovati,
nesmí jí je zamazati,
Káča má, Káča má
šněrovačku s prýmama.

[296]Nebo (č. 620):

Káčo, Káčo, Kačenko,
Káčo, dítě moje!
Dalas mně kytičku,
šáteček, hubičku:
přeci nejsi, Kačenko,
přeci nejsi moje!

Jde jasně o písně taneční s proměnlivým rytmem. Uvádím ještě jednu píseň se střídáním jiného typu (Erben s. 216, č. 457):

Měla jsem milého,
už ho nemám:
on se mně rozhněval,
chodí jinam.
Když jsi se rozhněval,
jen se hněvej:
však já mám jiného,
je upřimnej.

V dalších slokách se vyskytují tyto daktylské úseky: můj milej, já lásku, plyň, lásko atd. A ještě jeden příklad (Erben s. 451, č. 351):

Má panenka v hrobě leží,
mé srdéčko po ní touží;
hrajte mě, trubte mě,
zahrajte mě marš:
už se beru pryč od vás.

Tato píseň má tři sloky, verše třetí až pátý se v nich opakují jako refrén. V závěru refrénu je přízvuková nepravidelnost, jaké se v českých lidových písních vyskytují běžně.

K tomu, co bylo poznamenáno o časté nepravidelnosti šestislabičných veršů, je třeba dodat, že to nevylučuje výskyt pravidelných šestislabičných daktylů nebo trochejů. Pravidelné šestislabičné trocheje se vyskytují např. v písni „Hádka“ (Erben s. 248, s. 599), jejíž první dvě sloky mají tuto podobu:

Když jsem já šel na procházku
skrze dvě uličky,
vzal jsem já si novej klobouk,
bílý rukavičky.
[297]Potkal jsem tam dvě panenky,
ony spolu stály:
já jsem jim dal pozdravení,
ony se mi smály.

Všechny osmislabičné verše této písně (má 6 slok) dodržují členění 4 + 4, je tu však několik nepravidelností typu dvě panenky, můj prstýnek, má Pepinko. Šestislabičné verše jsou úplně pravidelné, jediná výjimka se vyskytuje v první sloce.

Podobné poměry jako v českém verši folklórním jsou i v českém verši folklorizujícím, např. u K. J. Erbena v jeho sbírce Kytice. A nemůžeme-li se spokojit u českého verše folklórního charakteristikou „sylabický“, protože je to často značně pravidelný verš sylabotónický, můžeme se tím méně s takovou charakteristikou spokojit u verše Erbenova. Levý v uvedeném článku nenachází pravidelnou rytmizaci např. v Erbenově básni Štědrý večer. Uvádí jednu sloku této básně za příklad nepravidelného členění (frázování); říká, že „v takových sylabických verších nemá smysl hledat nějaká složitá sylabotónická schémata, jako to dělali pro folklórní verš třeba Josef Král nebo Jaroslav Sutnar, neboť rytmická setrvačnost v takových verších nefunguje a zůstává jen setrvačnost sylabického rozsahu“ (cit. stať, s. 247).

Jak nejasné představy Levý o českém folklórním a folklorizujícím verši má, ukazuje pokračování jeho výkladu, kde se již mluví o symetrickém frázování (výklad však začal tvrzením, že frázování může být v sylabickém verši rytmicky neorganizováno). Všimněme si však po této stránce Erbenova Štědrého večera blíže, položme si otázku, má-li tu smysl hledat sylabotónické schéma, nebo ne. Sloka, na které rytmickou nepravidelnost Levý demonstruje, je druhá v třetím zpěvu a zní takto:

Jestliže jedna promluví k hochu,
do ohně by jí k vůli šel;
pakli se druhá usměje trochu —
na první zas by zapomněl.

Podle Levého zde frázování tíhne k obměňované symetrii, jež se popisuje jako tendence k daktylotrocheji. Ale pak zůstává záhadou, proč nemá smysl hledat v takových verších sylabotónická schémata. Nadto se Levý mýlí, jestliže v uvedené sloce nachází jen tendenci k daktylotrochejské rytmizaci. Ve skutečnosti jde o docela pravidelné daktylotrochejské verše, které vyhovují jak [298]pravidlům Dobrovského, tak novočeské básnické praxi. Odchylky, které tam Levý nachází, vyplývají jen z jeho ne dosti hlubokých znalostí pravidel o českém frázování.

V celém třetím oddílu Erbenova Štědrého večera jsou však poměry poněkud složitější než v citované druhé sloce. Jde celkem o dvanáct slok typu 10a 8b 10a 8b, v poslední sloce je první verš jedenáctislabičný. Desítislabičné verše mají symetrické členění 5 + 5, většinou se tu střídají pravidelné daktyly s trocheji, jejich pořadí je však v třetím verši páté sloky obrácené (Hano, Haničko, zlaté srdíčko); odchylný je také poslední desetislabičný verš (12. sloka): jsou to družičky, a mezi nimi…

Osmislabičné verše Štědrého večera jsou téměř důsledně členěny 3 + 2 + 3, občasná jednoslabičná zakončení mohou být interpretována ve smyslu jambické tendence, vzhledem k charakteru desítislabičných veršů stačí však i zde zůstat při daktylotrochejích. Celý třetí zpěv je tedy daktylotrochejský, na tom nic nemění několik odchylek.

Jsou-li poloverše desetislabičných veršů členěny střídavě 3 + 2 a 2 + 3, je lépe je určovat jako verše čtyřiktové než jako verše daktylotrochejské. Taková situace je u Erbena v desítislabičných verších Záhořova lože. Je to vidět např. na tomto úryvku:

Poutníče neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi,
a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní pod večerem?
Kam tak pospícháš? Tvá noha bosa,
a jeseň chladná — studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí.

První a čtvrtý verš tohoto úryvku mají jedenáct slabik, ostatní verše jsou desítislabičné. Druhé poloverše v nich jsou důsledně členěny 3 + 2, v prvním poloverši se jednou vyskytuje členění 2 + 3, stejnou podobu má i první poloverš ve druhém verši jedenáctislabičném.

Úplně jiný ráz mají desítislabičné verše v Erbenově básni Lilie. I ony jsou sice symetricky členěny 5 + 5, ale až na několik málo výjimek mají první poloverše podobu 3 + 2, druhé 2 + 3, při čemž značný počet veršů má zakončení jednoslabičné a asi třetina veršů začíná nepřízvučně. To jasně ukazuje [299]na jamb. Lilii nelze charakterizovat jako báseň s jambickou tendencí (Levý říká, že tíhne k tradičnímu pětistopému jambu), je to báseň prostě jambická, v níž převládají na začátku daktyly (to je volnost častá nejen v českém jambu) a ve které se vyskytuje několik málo odchylek od pravidelného rytmického schématu.[2]

Erbenův uvolněný verš sylabotónický se těsně přimyká k verši Čelakovského Ohlasu písní ruských. V Čelakovského básni Vyznání jsou stejně jako v Záhořově loži desítislabičné a dvanáctislabičné verše důsledně symetricky členěny, jedenáctislabičné verše jsou členěny buď 5 + 6, nebo 6 + 5. V šestislabičných úsecích se připouštějí slovní kombinace 3 + 3, 2 + 4 i 4 + 2. Vyskytují se i verše třináctislabičné. Žádný verš tam ani zde nekončí jednoslabičným slovem; jasný rozdíl je v tom, že Čelakovského báseň je nerýmovaná. Je to ovšem báseň krátká (má jen dvacet veršů), její první část má tuto podobu:

„Pověz, o pověz, dívčino krásná,
matčina ty slávo, sivá holubičko,
pověz upřímnou myšlenku lásky,
jak bylo tobě, na zahradě carské,
když jsme druh druha viděli ponejprv?“
„Bylo jak předtím nebývalo nikdy —
půl očí v tobě, půl se krylo v trávě,
a ne v trávě zelené, ale ve měňavé;
i bylo, jak by uroněná jiskra
ňádra propadala, srdce dopadala.“

Téměř všechny verše jsou čtyřiktové, jen sedmý verš v citované části je pětiiktový (počáteční spojení půl očí je v iktovém verši podle potřeby buď jednoiktové, nebo dvouiktové), méně zřetelný je po této stránce také verš osmý.

V následující básni (Odšedivělý) převládají rozhodným způsobem verše desítislabičné, čtyřiktové. V další básni (Udobření) se zase připouštějí devítislabičné, neporušují však pravidlo o čtyřech iktech. Interpretovat takové skladby jako daktylotrochejské (či trochejskodaktylské) nejde prostě z toho důvodu, že se členění 3 + 2 střídá s členěním 2 + 3.

V básni Láska nad bohatství, jež se skládá z dvojverší a trojverší nedůsledně rýmovaných, mají již jedenáctislabičné verše jen výjimečně podobu 5 + 6 (6 + 5), převládá zde členění 4 + 7. Všechny verše (je jich všech 25) [300]však končí tříslabičným slovem (jednou je to spojení s předložkou: bez lásky) Odchylka od členění 4 + 4 + 3 je vlastně jen jedna, a to na samém počátku:

Já večer s mojím milým se viděla,
a já s ním se po dolině vodila.

Malou komplikaci způsobuje v druhé sloce syntaktická pauza po sedmé slabice:

Mluvili jsme dvě slovíčka radostná,
radostná dvě slovíčka, tři žalostná.

Nic tu nepřekáží trochejské interpretaci, v závěru jde však spíše o daktyl než o úplnou stopu trochejskou. Mluvit v tomto případě jen o slabičnosti mystifikovalo by rytmickou stránku v dostatečné míře.

Na slabičném principu se zakládá báseň Smrt milé, v níž se střídají verše osmislabičné se šestislabičnými. Převládá v nich rytmizace trochejská, osmislabičné verše jsou zároveň většinou tříiktové, verše šestislabičné dvouiktové. Z devatenácti osmislabičných veršů pět má členění 2 + 3 + 3. Jestliže u básně Láska nad bohatství lze mluvit o dosti důsledné trochejské rytmizaci, jde u básně Smrt milé jen o slabičnou skladbu s tendencí trochejskou.

V Ohlasu písní ruských jsou zastoupeny i skladby se slabičným kolísáním, jejichž verš bývá charakterizován jako volný. Patří sem např. báseň Čurila Plenkovič, kde je nejvíc veršů jedenácti- a dvanáctislabičných, a báseň Ilja Volžanín, kde jsou ve velké převaze verše desíti- a jedenáctislabičné.[3] Verše desíti- až dvanáctislabičné jsou většinou čtyřiktové, ale celkově naráží u těchto skladeb iktová interpretace na značné potíže.

Z okolnosti, že se některé skladby nedají vykládat jako tónické (iktové), ovšem neplyne, že to platí o celé sbírce. V básni Vyznání je tónický princip (čtyři přízvuky ve verši) nejdůsledněji realizován v symetricky členěných verších desítislabičných. Takové verše jsou zastoupeny i v Erbenově Kytici, hlavně v třetí části Štědrého večera (tam se střídají s verši šestislabičnými) a pak v Záhořově loži (zde jsou v menšině vedle veršů jedenácti- a dvanáctislabičných).

U Erbena se vyskytují desítislabičné verše s pravidelným předělem po páté slabice také v podobě jambické. První poloverš, pokud není vyplněn pětislabičným slovním celkem (např. nedávejte mne, pochovejte mne), má zde čle[301]nění 3 + 2, případů s členěním 2 + 3 je všeho všudy pět (z celkového počtu 84 veršů). Zde nejde o slabičný verš s jambickou tendencí, nýbrž o pravidelný jamb, který připouští vedle daktylských počátků v prvním poloverši také sporadické členění typu 2 + 3. Tónická (iktová) interpretace tu není možná již proto, že víc než polovina veršů končí jednoslabičným slovem.[4] Pravidelně jambická je, jak již bylo řečeno, Erbenova báseň Lilie, začátky jsou ovšem většinou daktylské; její první sloha zní:

Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti —
škoda jí, škoda v zemi ležeti!

V Ohlasu písní českých se najdou jen ojediněle odchylky od slabičného schématu. Na rozdíl od Erbenovy Kytice, jež obsahuje několik skladeb nestrofických, zná Ohlas písní českých jen skladby strofické. Nejvíc odchylek od přízvučné rytmizace je ve verších šestislabičných, zde bývají asi dvě třetiny veršů trochejských, jedna třetina daktylských. Pravidelné osmislabičné trocheje se střídají se šestislabičnými daktyly v básni Pomoc pro náramnou lásku; začíná touto strofou:

Ach, Haničko, má perličko
jediná, jediná,
tys mě na smrt svojí krásou
ranila, ranila.

Daleko méně pravidelnou přízvukovou rytmizaci má balada Svatební den, kde se střídají verše osmislabičné se sedmislabičnými (ty jsou rýmované). Nicméně však se i zde v osmislabičných verších uplatňuje trochejská rytmizace v podobě výrazné tendence, sedmislabičné verše jsou ještě pravidelnější; jsou důsledně členěny 4 + 3. Nepravidelné osmislabičné verše mají nejčastěji členění 2 + 3 + 3, je jich (spolu s verši typu 3 + 2 + 3) asi 25 %.

V celém Ohlasu písní českých není ani jedna skladba, která by se podobala jambicky zaměřeným Svatebním košilím, nebo dokonce jambické Lilii. Čelakovský se omezoval v přízvučné rytmizaci jen na trocheje, někdy je střídal s daktyly. Po této stránce navazuje na Čelakovského K. Havlíček Borovský. Nejdelší jeho báseň Křest sv. Vladimíra je strofická, sloka má vzorce 8a 6b [302]8c 6b. Trochejská tendence je zde výrazná, osmislabičné verše jsou přitom pravidelnější než šestislabičné. Nepravidelné verše mají v některých slokách převahu, ale přece jen jsou pociťovány jako odchylky od normy. Nepravidelná je např. první sloka čtvrtého zpěvu, která působí dojmem citátu z kramářské písně:

Poslyšte, milí křesťané,
tu smutnou novinu,
jak dokonal slovanský bůh
poslední hodinu.

Mezi kramářskými písněmi bychom však těžko hledali skladbu s tak výraznou trochejskou tendencí, jaká vyznačuje Křest sv. Vladimíra. Stejnou sloku má např. Píseň nová napomínající všech věrných a upřímných Čechův ku pokoji a svornosti, datovaná 1677.[5] Osmislabičné verše začínají a končí trochejsky, ale to vyplývá prostě z vlastnosti českého přízvuku a z normálního slovního složení české věty. V přízvukování třetí, čtvrté a páté slabiky ukazuje statistika jen nepatrné rozdíly (asi 40 %), jde tedy o slabičné verše v užším slova smyslu, i tendence k pravidelnému opakování přízvuků (tří ve verších osmislabičných, dvou v šestislabičných) je zde nevýrazná.

Kramářské písně svou veršovou stavbou navazují na literární verš 16.—17. století. Je úplně nesprávné stavět je na stejnou rovinu s lidovými písněmi, z nichž značná část je docela pravidelně rytmizovaná. Delší lidové písně bez pravidelné rytmizace jsou většinou kramářského původu. A naopak zase kramářské písně s pravidelnou rytmizací jsou většinou z novější doby a napodobují literární poezii ve veršové stavbě i jinak.


[1] Srov. k tomu statistiku R. Jakobsona v časopise Slovo a slovesnost 1, 1935, s. 224.

[2] Co si v takových básních Levý představuje pod neznatelným přecházením dominance ze slovního přízvuku na slovní předěl a naopak, nedovedu říci.

[3] Srov. K. Horálek, Studie o slovanské lidové poezii, Praha 1962, s. 336.

[4] Situace by se změnila, kdybychom považovali přízvuky na konci verše za nemetrické.

[5] Špalíček písniček jarmarečních, Praha 1940, s. 31—37.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 5, s. 291-302

Předchozí Miroslav Grepl: O větách tázacích

Následující Jan Kořenský: O syntaktické stránce novin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1