Časopis Naše řeč
en cz

Intonace otázky (Kapitola z větší práce)

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

Intonací otázky se zabýval především St. Petřík[1] (ve své knize O hudební stránce středočeské věty, 1938) a Fr. Trávníček (zejména v Mluvnici spisovné češtiny I, 1948). Jejich výklady jsou neobyčejně důkladné a cenné, avšak zdá se mi, že mají jeden nedostatek. Podle jejich popisů je intonace otázek — a intonace řeči vůbec — jev poměrně složitý a velmi nepřehledný. Jestliže však uvážíme, že tento složitý jev ovládáme všichni již od svého dětství prakticky (aktivně i pasivně) velmi snadno a dobře, dojdeme k přesvědčení, že jevy intonační musí nezbytně tvořit nějakou soustavu.

Dříve však, než se počneme obírat vlastním thematem své práce, bude třeba, abychom si pověděli některé obecné poznatky, týkající se větné intonace. Při zkoumání intonace v její větné platnosti je nutno vycházet od větných kól (úseků)[2] a je třeba dobře od sebe lišit intonační jevy, které mají věcný význam, od ostatních jevů intonačních, jež slouží k vyjádření prvků expresivních a pod. Intonační jevy prvního druhu tvoří totiž jakousi základní kostru každého jazykového projevu, kdežto prvky druhé skupiny se utvářejí na této osnově. A je též nezbytné, abychom se (z počátku) omezili jen na jazyk spisovný (u otázek především hovorový). Pro lepší porozumění uvedu příklad: věta přijdu až zítra tvoří jedno kólon. Má dva úsekové přízvuky (na slabikách při- a zí-); druhý z nich můžeme nazvat přízvukem hlavním, neboť rozhoduje o umístění a částečně o podobě intonačního vyznění kóla. (Toto intonační vyznění má za základní úkol signalisovat, zda jde o kólon koncové nebo nekoncové [pokračovací]. Vyznění koncové můžeme [63]nazvat kadencí a vyznění nekoncové antikadencí. Tvoří tedy kadence a antikadence základní a nejdůležitější intonační protiklad.) Naše hořejší věta-kólon je zakončena kadencí. Jaká je její podoba? Nás bude především zajímat, jak se kadence liší od antikadence. Srovnáváním nejrůznějších kól koncových a nekoncových docházíme k závěru, že kadence je charakterisována v protikladu k antikadenci tím, že její koncová slabika je v poloze (nebo klesá do polohy), kterou můžeme nazvat konklusivní; je to poloha hluboká, blížící se k dolní hlasové hranici. Tím jsme určili onu základní intonační kostru kadence. Poloha ostatních slabik kóla není touto osnovou určována, a není jí přesně určena ani hloubka konklusivního klesnutí a průběh koncové slabiky. Této poměrné volnosti v realisaci užívá jazyk k tomu, aby vyjadřoval různé významové odstíny jiné (důraz, různé citové zabarvení atd.). Tak na př. kadenční slovo zítra z uvedeného příkladu vyslovíme ve zcela klidné výpovědi tak, že první slabika silně klesne a poslední slabika je ještě hlubší, s klesáním (nevýrazným pro svou hloubku) až k dolní hlasové mezi. Má-li být slovo zítra zdůrazněno, stoupne první slabika (více nebo méně) nad výšku slabiky předcházející, poslední slabika klesne konklusivně. (Je to důrazná podoba kadence konklusivní). Různá síla důrazu a různé odstíny citového zabarvení se vyjadřují různou výškou stoupnutí a hloubkou klesnutí, průběhem intonace v obou slabikách, po případě též polohou slabiky před druhým přízvukem. (Další citové odstíny je možno vyjádřit nebo zesílit celkovou hlasovou polohou, tempem, dynamickou modulací a pod.)

Když jsme si takto ukázali alespoň v základních rysech, jak plní intonace své úkoly v jazyce, přistoupíme k výkladu otázek.[3] Otázky musíme zařadit mezi kóla s vyzněním nekoncovým (antikadenčním), neboť nemá charakteristický znak kadencí (konklusivní klesnutí). Tradičně se otázky dělívají na dvě velké skupiny[4] podle toho, zda žádáme na posluchači jen rozhodnutí pochybností (odpověď: ano — ne; otázka zjišťovací) anebo zda potřebujeme doplnění (v otázce je to nahrazeno tázacím slovem; otázka doplňovací). Poněvadž čeština nezná v podstatě zvláštní ustálený tázací slovosled, plyne z toho, že otázky prvního typu, zjišťovací, musí se vyznačovat nějakou typickou výhradní otázkovou intonací, aby je mohl posluchač odlišit od netázacích vět téhož slovního znění. U otázek druhého typu, doplňovacích, je tázací charakter naznačen sice užitím tázacího slova a (částečně) slovosledem; poněvadž však tato slova tázací (kdo, co…) mívají jindy platnost vztahovou, uvozují věty vztažné, má i zde intonace svou úlohu.

Tento předběžný závěr podrobnější zkoumání potvrzuje. V otázkách [64]se setkáváme sice s trojím druhem antikadencí, avšak všechny se liší od antikadencí v kólech neotázkových (uvidíme, že při nejmenším jedním znakem, totiž tím, že slabika před úsekovým přízvukem u nich neklesá); souhrnně je můžeme nazvat antikadencemi tázacími.

A. Otázky zjišťovací

Antikadence tázací má zde dvojí podobu (jak na to upozornil už Petřík a j.). Podobu první bychom mohli charakterisovat jako stoupavou, druhou jako stoupavě klesavou. Jde vlastně o varianty, neboť o tom, které z nich užijeme, rozhoduje konkretní podoba taktu (vedle individuálních zvyklostí). (Petřík pokládá variantu stoupavě klesavou za nevšední a zdá se, že ji jazyk spisovný v jistých případech dává přednost.)

I. Podoba stoupavá: Slabika přízvučná klesne, poslední slabika kóla prudce stoupne. Od stoupavé antikadence netázací (t. j. normální antikadence pokračovací) se liší tím, že slabika před přízvukem znatelně neklesá a že slabiky mezi slabikou přízvučnou a koncovou (jsou-li jaké) jsou přibližně v téže výši jako slabika přízvučná. Liší tedy intonace tato dvě jinak shodná kóla: Chceš tam jít? a Chceš tam jít, (a nevíš, kde to je).

Její užití a konkretní podoby:

1. Přízvuk je na poslední slabice kóla; tato slabika z nízké polohy prudce stoupá; příkl. Chceš tam jít?

2. Přízvuk je na druhé slabice od konce; přízvučná slabika nízko, poslední prudce stoupne; příkl. Chceš tam dojít?

3. Přízvuk je na slabice třetí nebo některé další od konce; přízvučná slabika a následující slabika nízko, poslední slabika prudce stoupne; příkl. Chceš tam docházet? Avšak v těchto případech dává jazyk spisovný obyčejně přednost podobě stoupavě klesavé (zejména tam, kde je přízvuk hodně daleko od konce).

II. Podoba stoupavě klesavá. S podobou stoupavou má společnou nízkou polohu přízvučné slabiky, avšak slabika po ní prudce stoupne, další následující slabiky zůstávají v téže výši, poslední slabika mírně klesne (do polohy nad průměrnou výšku taktu). V protikladu k normální antikadenci pokračovací neklesá slabika před přízvukem a v protikladu k antikadenci důrazně vytýkací (založené na t. zv. středočeském stoupnutí po přízvuku) klesá poslední slabika jen mírně. Liší tedy intonace na př. tato dvě jinak shodná kóla: Do budoucna? a Do budoucna, (do dalších let, přeji vám…).

Její užití a konkretní podoby: V jazyce spisovném se jí užívá převážně v případech uvedených výše pod I. 3. Na př. Chceš tam docházet? V případech, kde je přízvuk na slabice poslední nebo předposlední, této po[65]doby se neužívá proto, že k svému plnému rozvití potřebuje nejméně tři slabiky. Na menší rozloze by vedla její realisace k zřetelnému stoupání (resp. stoupání a klesání) v průběhu jedné slabiky, a to se pociťuje v projevu spisovném jako nevhodné (je to totiž časté v projevech silně expresivních).

Dříve než si rozebereme otázky doplňovací, musíme si povšimnout opět blíže vnitřní stavby kól. Řekli jsme prve, že kólon je stavěno na osnově dvou přízvuků, z nichž druhý (koncový) je důležitější, neboť v jeho oblasti se realisuje kadence a antikadence. Někdy se stává, že kólon má jen jeden přízvuk, t. j. že první přízvuk chybí. Bývá tomu tak ve dvou případech. Za prvé tehdy, obsahuje-li kólon jen jednu přízvukovou jednotku. Na př. Půjdeš? — Druhý případ těsně souvisí s tím, co bychom mohli nazvat aktuálním členěním kóla, t. j. s umístěním výpovědního jádra. Toto jádro je právě nositelem hlavního přízvuku kóla a při slovosledu objektivním stojí na jeho konci. Jestliže však postavíme jádro na počátek kóla, vznikne kólon o jednom přízvuku (na počátku) a kadence (antikadence) zabere celý takt. Na př. Už jsi to našel? (obj.) — Našel už jsi to? (subj.). Poněvadž kóla s pořádkem subjektivním mívají přízvuk hodně daleko od konce, mívají takovéto otázky zjišťovací obyčejně stoupavě klesavou variantu antikadence vybízecí (avšak není nemožná ani varianta stoupavá). Některé otázky (kóla) bývají však ještě složitější. Právě uvedený příklad k nim nepatří; a to proto, že obsahuje jen jeden výraz, který je schopen stát se jádrem (našel). Avšak ve větě vypovídací Václav tam šel mohou být (potenciálně) jádrem výrazy dva: Václav nebo šel. (1) Jádrem je šel: a) Václav tam šel (obj.); b) Šel tam Václav (subj.); (2) jádrem je Václav: a) Šel tam Václav (obj.); b) Václav tam šel (subj.). Tak nám vznikne čtveřice vět, z nichž jedna dvojice se liší jen pořádkem slov, druhá jen zvukovou podobou (umístěním přízvuku a kadence). Co do významu, tvoří věty (1a, b) a (2a, b) dvě samostatné skupiny, neboť ukazují vždy k jiné kontextové souvislosti. K těmto čtyřem větám vypovídacím se přirozeně druží i čtveřice otázek zjišťovacích. (1) a) Václav tam šel? b) Šel tam Václav?[5] (2) a) Šel tam Václav? b) Václav tam šel? O intonační podobě platí obdobně, co bylo řečeno shora. Je samozřejmé, že všechny otázky nejsou tak jednoduše a názorně stavěny jako náš příklad, ale platí o nich v podstatě totéž. Uvedu ještě alespoň dva příklady. (1) a) Už jsi tu knihu našel? b) Našel už jsi tu knihu? nebo: Už jsi našel tu knihu? (2) a) Našel už jsi tu knihu? Případ b) se zde vzhledem k slovní a gramatické podobě musí realisovat poněkud jinak: Tu knihu | už jsi našel? t. j. otázka se roz[66]dělí na dvě kóla; první kólon je zakončeno antikadencí zdůrazňovací (přízvučná slabika vysoko, koncová klesá do střední polohy), druhé kólon má přirozeně antikadenci tázací. Druhý příklad tvoří otázka typu Viděl jsi ho? Má pořádek subjektivní; avšak nelze ji obměnit na podobu s pořádkem objektivním; zřejmě proto, že není možno z obou stálých příklonek utvořit předklonky; byla by možná jen obdoba: Jeho jsi viděl? t. j. tvar příklonný nahradíme nepříklonným. (Příklonnost tvaru ho tu brání také utvoření druhé skupiny s jádrem ho; v jazyce klidovém však slýcháme i podobu Viděl jsi ho? s přízvukem na příklonce.) Z našeho rozboru plyne konečně ještě jedno poučení; že se totiž aktuální členění realisuje pořádkem slov a intonačním průběhem kóla.[6]

B. Otázky doplňovací

Tyto otázky jsou uváděny tázacím zájmenem nebo příslovcem, které stojí vždy na prvním místě. Mathesius[7] se domnívá, že bývá vždy jádrem výpovědi, takže by pak tyto otázky měly jen pořádek subjektivní. S tímto výkladem však nelze plně souhlasit; mám pro to dva důvody. Kdyby měl Mathesius pravdu, musil by být v těchto otázkách přízvukový a intonační vrchol vždy na tázacím slově. Ve skutečnosti tomu však jistě tak není. Otázku slovní podoby Kdy tam půjdete? mohu klidně vyslovit i s vrcholem na půjdete, ba možno říci, že tato podoba je běžnější (neutrálnější, bezpříznaková), kdežto tvar s vrcholem na počátku je důrazový. Zdá se tedy, že jádrem výpovědi tu nebývá vždy tázací slovo. Přihlédneme-li pak k důvodům, které Mathesius uvádí pro své pojetí, shledáme, že neobstojí. Je sice pravda, že „ve větné odpovědi na takovou otázku odpovídá jádro výpovědi právě tázacímu zájmenu nebo tázacímu příslovci, kterým se počíná otázka“, avšak tím není nijak dokázáno, že toto tázací slovo je také výpovědním jádrem otázky. Na otázku Kdy tam půjdete? zní odpověď: Půjdeme tam v pondělí; zde je docela přirozené, že základem odpovědi (půjdeme) se stává jádro předcházející otázky (půjdete). Ovšem na druhé straně, pohlížíme-li na tutéž otázku s hlediska předcházejícího kontextu, je tázací slovo skutečně jádrem: A. Chystáme se jeti do Prahy. B. Kdy (tam pojedete)? Tázací příslovce kdy poukazuje na novou, dosud nevyjádřenou skutečnost, kdežto sloveso se opakuje z předešlého (může chybět). Je tu tedy možné dvojí hodnocení, a skutečně také k němu dochází. Tendenci chápat jako výpovědní jádro slovo jiné než tázací podporují jistě i případy typu: A. Zítra pojedu do Prahy. B. Kdy pojedete do Brna?, kde je centrem výpovědního jádra výraz do Brna, kdežto [67]tázací příslovce je zatlačeno na periferii jádra, poněvadž částečně vyplývá ze souvislosti (zítra) a do Brna je posilováno protikladem k výrazu do Prahy. — Poněvadž pak se tázací slovo opakuje vždy stereotypně na počátku každé otázky doplňovací, je tento subjektivní pořádek tak zeschematisován a zmechanisován, že se už vlastně ani nepociťuje; proto může nad touto vrstvou základní docházet jaksi druhotně k hodnocení novému, jak to ukazuje hudební podoba. Jestliže se pak toto druhotné hodnocení někdy shoduje s hodnocením prvotním, vzniká vyjádření důrazné. Ukazuje to i odpověď: Na důraznou otázku Kdy tam půjdeš? odpovím Zítra (tam půjdu) (spíše než Půjdu tam zítra), t. j. důrazně subjektivnímu pořadu otázky odpovídá i subjektivní pořad odpovědi (resp. vynechání všech vedlejších určení). Můžeme tedy říci, že otázku určité slovní podoby (a pořádku slov) můžeme hudebními prostředky různě modifikovat podle toho, z jaké souvislosti vycházíme a jakou odpověď si přejeme.[8] Otázka Co budete dělat v Kralupech? má na př. tyto tři varianty: Co budete dělat v Kralupech?, Co budete dělat v Kralupech? Co budete dělat v Kralupech?

U otázek doplňovacích se uplatňuje třetí podoba vybízecí antikadence, klesavá. Její hlavní rysy jsou: stoupnutí na slabice s hlavním úsekovým přízvukem, odtud pak klesání až do konce; poslední slabika však klesá asi jen na střední hlasovou výšku či přesněji: je hlubší než poslední slabika vybízecí kadence stoupavě klesavé, avšak neklesá nikdy konklusivně. Je tedy v protikladu především ke kadenci zdůrazňovací, od níž se liší právě tím, že neklesá konklusivně (srov. Kdy tam půjdete? — Ptal se mne, kdy tam půjdete — [pokud ovšem nepoužijeme kadence normální]). Dále je v protikladu ke zdůrazňovací antikadenci, které se velmi podobá, avšak liší se od ní tím, že slabika před přízvukem neklesá (což je, jak už jsme řekli, obecným znakem protikladu mezi antikadencemi tázacími a pokračovacími). (Srov. Kdo ho nezná? Kdo ho nezná, ten by tomu neuvěřil. [Opět ovšem jen potud, pokud v druhé větě neužijeme normální antikadence pokračovací, stoupavé.])

Tím jsme vlastně se svým výkladem o soustavě otázkových intonací u konce. Poznali jsme, že tato soustava tvoří úsek celkového systému intonačních protikladů, které můžeme právem nazvat fonologickými. Dalším úkolem by bylo zjistit, jak se na pozadí tohoto schematu uplatňují v otázkách ostatní jazykové funkce, nářeční rozdíly a pod. Uvedu jen několik příkladů, abych tak alespoň náznakem ukázal, jak naše pojetí přispívá k jednoduché interpretaci zdánlivě složitých jevů.

Někdy se na př. objeví antikadence otázek zjišťovacích u otázky doplňovací. Ku příkladu Kdo se ptá? se stoupavou intonací. Takto prone[68]sená otázka vyžaduje vlastně jen odpověď „ano — ne“, tedy vyjadřuje asi tento smysl: Ty chceš vědět, kdo se ptá? (t. j. otázkovost se vztahuje na celou větu). Z tohoto smyslu je pak možno snadno pochopit i význam údivu, který někdy tento způsob intonace mívá. S antikadencí otázek doplňovacích se naopak shledáváme někdy u otázek zjišťovacích s pořádkem subjektivním. Zdá se, že jde o jev nářeční (na př. některé středočeské oblasti). Tak na př. otázka Dáš mi to psaní? byla intonována tak, že od slabiky Dáš intonace klesala, poslední slabika se středním klesnutím. Poněvadž se však toto kólon neliší od kóla s antikadencí zdůrazňovací[9] (jež vedle platnosti pokračovací mívá někdy význam citově zabarveného zvolání), nepochopí často „cizinec“, že jde vůbec o otázku. (Zdá se však, že i příslušníci zmíněného nářečí tu pociťují potřebu jasnějšího rozlišení, neboť často vkládají na konec otázky partikuli ju?)

A konečně nesmíme zapomínat, že intonační systém otázek, založený na poměrně velmi jednoduchých fonologických protikladech, nechává volné pole pro uplatnění těch hudebních prvků, jež mají obecně platnost expresivní a pod. (celková hlasová poloha, velikost intervalů, síla přízvuku, tempo a jeho změny, zabarvení hlasu atd.). Jinými slovy, danou otázku můžeme pronést ve velkém počtu nejrůznějších variant, aniž tím porušíme základní fonologickou strukturu otázky.


[1] Naše řeč uveřejnila mnohé jeho články o intonaci věty v roč. 17. až 20.

[2] Srov. V. Mathesius, Mluvní takt a některé problémy příbuzné (Slovo a slovesnost 3, 193n.) a Havránek-Kopecký-Starý-Získal, Cvičebnice jazyka českého IV (§ 6).

[3] Pro jednoduchost si zde budeme všímat jen otázek „jednokólových“.

[4] Otázky rozlučovací ponecháváme tu stranou.

[5] Zdá se, že tento typ bývá někdy pociťován jako neutrální (bezpříznakový).

[6] Úmyslně zde neříkám přízvukem, neboť úsekový přízvuk a kadence tvoří jednotu a není důvodu k tvrzení, že je přízvuk jev základní a intonace jen jeho doprovodem.

[7] V. Mathesius, Řeč a sloh (Čtení o jazyce a poesii I, str. 63).

[8] Hudební prostředky je zde možno uvolnit pro druhotné hodnocení také proto, že tázací slovo můžeme pokládat za jádro výpovědi i bez intonačního zdůraznění pro jeho lexikální význam a vzhledem k souvislosti.

[9] Chybí zde totiž slabika před přízvukem, jejíž poloha by tu měla rozlišovací platnost.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 3-4, s. 62-68

Předchozí Miloš Dokulil: Lidovýchova, lidovláda, lidospráva

Následující Rudolf Havel: Národní knihovna

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1