Časopis Naše řeč
en cz

Novinářský jazyk a publicistický styl v letech 1945—1965

Alexandr Stich

[Články]

(pdf)

-

Noviny a časopisy jsou v každé moderní společnosti jedním z hlavních prostředků, které šíří informace o společenském životě a které vytvářejí veřejné mínění a ovlivňují chod veřejného života. Zároveň jsou však jednou z osobitých hlavních oblastí, v níž se výrazně uplatňuje spisovný jazyk jako základní forma národního jazyka. Nejsou bohužel dosud po ruce přesné údaje o tom, jak často se dnes průměrný občan setkává se spisovným jazykem při četbě uměleckých děl, odborné literatury, novin a časopisů, při poslechu rozhlasu a televize, ve veřejném životě atd. Ale i velmi hrubý odhad založený na každodenní zkušenosti ukazuje, že podíl novin a časopisů je zde značný a že se za posledních dvacet let podstatně zvýšil.

Posoudit jazyk žurnalistických projevů za uplynulá dvě desetiletí je proto užitečné ze dvou důvodů: úroveň novinářského jazyka je důležitým ukazatelem celkové úrovně národního společenství v uplynulém období; jazykové zpracování novinářských textů je však zároveň i jedním ze základních prostředníků při zvyšování jazykové kultury (noviny a časopisy působí dnes i v těch společenských skupinách a vrstvách, které už nezasahuje vliv přímé jazykové výchovy školní ani vliv literatury odborné, umělecké apod.).

Nářek nad nízkou jazykovou úrovní novin je u nás už tradiční; provází českou žurnalistiku vlastně od té doby, kdy se před sto dvaceti lety konstituo[145]vala v podstatě v té podobě, jak ji chápeme i dnes. Stačí však porovnat průměrný dnešní novinářský text s průměrným textem z třicátých let, abychom se přesvědčili, že tyto výtky nejsou zdaleka oprávněny v celém rozsahu, popřípadě že plynou ze zastaralých nebo nesprávných představ o jazykové správnosti a kultuře spisovného jazyka.

Zřetelně se zvýšila úroveň novinářského jazyka především v tvarosloví. Příklady na porušování spisovné kodifikace nejsou ovšem ani dnes úplně výjimečné, jde však vždy spíše o jednotlivá nedopatření nebo o jevy rozkolísané. I zde je třeba příčinu této uspokojivé tendence hledat především v autoritě obecně známých a uznávaných jazykových příruček; vliv prvního dílu Trávníčkovy „Mluvnice spisovné češtiny“ byl postupně nahrazen působením „Stručné mluvnice české“ a „České mluvnice“ B. Havránka a Al. Jedličky a školního vydání „Pravidel“ z r. 1958.

Mnohem komplikovanější je situace ve skladbě a v slovní zásobě novinářského jazyka. Jazyková úroveň novinářských textů je snižována většinou tím, že se v nich využívá v neúnosné míře skladebních prostředků a konstrukcí, které se ve spisovném jazyce vytvořily především pro potřeby těch vyjadřovacích oblastí, kde je zapotřebí vyjádřit složité myšlenkové vztahy a které jsou zaměřeny na přesné vyjádření pojmů. Máme na mysli především využití opsaných tvarů trpného rodu, tzv. rozložených výrazů slovesně jmenných a všech prostředků těsného vyjádření, mezi nimi pak zvláště nepůvodních předložkových výrazů se značně specializovaným významem, bohatěji rozvitých polovětných vazeb, infinitivů a dějových podstatných jmen místo vyjádření větného atp. V některých případech se dokonce uvnitř novinářského jazyka vytvářejí a z něho se šíří konstrukce nové, které nelze považovat za součást skladební stavby spisovného jazyka — za příklad nám nejlépe poslouží trpné neosobní konstrukce nepřechodných sloves typu bylo mluveno (bylo přistoupeno k mechanizaci atd.). Dalším citlivým místem ve skladbě novinářského jazyka byla a je stavba složitějších souvětných celků. V nich se setkáváme často s anakoluty, s porušením obsahových souvislostí, nebo se stereotypním opakováním téhož větného typu v řetězcích vztažných vět apod.

Vcelku však lze konstatovat, že frekvence těchto nedostatků v uplynulém období klesala. U některých jevů bylo zlepšení velmi zřetelné — uveďme alespoň celkový ústup některých nepůvodních předložek a předložkových výrazů (v závislosti, z titulu, s ohledem, nespis. vzhledem na atd.) z novinářského jazyka nebo striktnější dodržování spisovné kodifikace v pádových vazbách [146]předložkových i nepředložkových u sloves i přídavných a podstatných jmen (postupně mizí obraty jako úměrný od čeho, odvislý od čeho, ukázat o čem, iluze v čem apod.).

Slovní zásoba novinářského jazyka byla i v minulém dvacetiletí tou oblastí, na niž se soustřeďovaly útoky veřejnosti, ústící často v obvinění, že novinářský jazyk přímo ohrožuje spisovnou češtinu jako celek a že je zdrojem tendencí rozkladných. Tyto výtky však jen ojediněle mířily na nedostatečnou rozmanitost ve výběru lexikálních prostředků nebo na nedostatečné respektování významové stránky slovních jednotek v kontextu nebo příslušnosti užívaných slov k nespisovným vrstvám národního jazyka apod. Kritika se zaměřovala spíše na neologismy, které se v novinářském jazyce nutně objevovaly jako odraz měnící se skutečnosti, a vyplývala spíše z nedostatku funkčního přístupu k jazyku než z nedostatků v novinářských projevech samých. Naopak oprávněně byly novinářské projevy kritizovány proto, že jejich prostřednictvím pronikala do spisovného jazyka nepotřebná slova a obraty slangové, ať už šlo o hojné prostředky slangu ekonomického, administrativního a schůzovnického, nebo o prostředky slangového vyjadřování sportovního, výrobního atd. Často nevyrovnaná lexikální povaha novinářských textů byla podmíněna mj. tím, že mnozí novináři viděli jazykovou kulturu jednostranně a zúženě jen v jevech pravopisných a tvaroslovných; tento názor se odrážel i v tom, že proti autoritativním a obecně užívaným „Pravidlům“ a základním příručkám gramatickým, které měly v uplynulém dvacetiletí na novinářský jazyk vliv značný, díla lexikografická se uplatnila v úsilí o zvyšování jazykové kultury a časopisů velmi málo. Poněkud ještě na praxi působil Vášův a Trávníčkův „Slovník jazyka českého“, neúplný a dnes již ovšem v mnohém překonaný; proti tomu bohatého materiálu „Slovníku spisovného jazyka českého“, vycházejícího od r. 1958, se využívá naprosto nedostatečně. Pokud se totiž tohoto slovníku v novinářské praxi autorské i redakční vůbec užívá, slouží zase spíše jako zdroj poučení v tvarosloví a pravopisu než jako dílo, v němž se lze poučit o kodifikaci lexikální, popř. stylistické.

Úroveň novin a časopisů se v období, o něž se zde zajímáme, výrazně zlepšila v zachovávání pravopisné kodifikace, tedy v té oblasti, která je pouze prvním předstupněm jazykové kultury ve vlastním smyslu slova. Tento celkem uspokojivý stav je nepochybně výsledkem toho, že právě této stránce byla věnována největší pozornost a úsilí, že jde o jevy přesně kodifikované a že ve valné většině případů lze nalézt jednoznačné poučení velmi rychle a spolehlivě. [147]Nelze také zapomínat, že právě pravopisu věnovali a věnují soustavnou pozornost korektoři a jazykoví redaktoři. Citlivost na pravopisnou podobu textu zvyšovala jistě i ta okolnost, že pravopis byl po celé uplynulé dvacetiletí různým způsobem zdůrazňován. Během prvního poválečného desetiletí se stále silněji pociťovala potřeba pravopisné reformy, spisovná praxe a povědomí národního kolektivu se s „Pravidly“ z r. 1941 v mnoha případech rozcházely, a to nikoli pouze v jednotlivostech, ale často i v celých skupinách jevů, např. v grafické podobě přejatých zdomácnělých slov. Právě žurnalistika měla zde často i úlohu přímého iniciátora spontánních pravopisných změn (srov. např. počeštění pravopisu u slov hokej, fotbal apod. ještě před vydáním „Pravidel“ v r. 1957). Další zdůraznění pravopisné stránky přinesla příprava nových „Pravidel“, jíž se zúčastnili i zástupci novinářů, a vydání „Pravidel“ samých v r. 1957. To, že se nová „Pravidla“ rychle vžila a že byly vcelku pochopeny jejich hlavní zásady, byla i zásluha novinářských redaktorů a korektorů.

Zachovávání pravopisné kodifikace v novinách není však ani dnes stejně důsledné v celém rozsahu; jsou jevy, kde se zásady „Pravidel“ porušují častěji. Patří k nim především psaní velkých písmen, a to zvláště v těch případech, kdy jde o nově vzniklé víceslovné vlastní názvy, pro něž autoři nenacházejí přímou oporu v abecedním rejstříku „Pravidel“, a kdy tedy musí samostatně rozhodnout podle obecných předpisů jejich úvodní části. Časté jsou odchylky od „Pravidel“ i v případech, kdy je pravopisná podoba odrazem významové nebo skladební stavby výpovědi, jako je tomu zvláště v oddělování těsného a volného přívlastku shodného čárkou a v interpunkci podřadného souvětí.

Je jistě na místě položit si i otázku, jak se na postupném zvyšování jazykové kultury v novinách a časopisech podílela od r. 1945 česká jazykověda ve srovnání s dobou předválečnou. Rozdíl je tu především v tom, že se podařilo navázat přímý kontakt mezi jazykovědci a novináři a tento styk udržovat a posilovat. Vztah byl přitom oboustranný a měl výsledky proto, že se většina novinářů z ústředního tisku o jazykovou stránku svých projevů soustavně zajímala. Výrazem toho byla činnost Novinářského studijního ústavu v Praze. Ve spolupráci s jazykovědci, zvl. s pracovníky Ústavu pro jazyk český v Praze a v Brně a s pracovníky bohemistických kateder na vysokých školách, pořádal konference a kursy o jazykové správnosti a jazyce novin, referáty z těchto zasedání vydával jako cyklostylované příručky, v „Bulletinu Novinářského studijního ústavu“, později v „Novinářském sborníku“ a v „Čs. novináři“ vy[148]cházely články a studie o jednotlivých jazykových jevech a otázkách ve vztahu k novinářskému jazyku. Také jazykovědci měli na tomto vztahu aktivní podíl. Na prvním místě je třeba uvést i náš časopis; od r. 1957 vycházejí v Naší řeči pravidelně posudky a rozbory jazyka novin a časopisů (za 8 let tu byla posouzena ve 24 statích jazyková úroveň 30 novin a časopisů). Novinářskému jazyku věnoval pozornost i Jazykový koutek Čs. rozhlasu a jazykové rubriky v Literárních novinách, Tvorbě, Rovnosti, Hostu do domu, ostravské Nové svobodě, Večerní Praze a některých časopisech speciálnějších; tyto rubriky sloužily ovšem nejen kritice jazyka samého, ale zároveň i jako prostředek pro péči o kulturu spisovného jazyka ve všech oblastech veřejného života. Zvláštní úlohu měla knižní publikace M. Jelínka „O jazyku a stylu novin“ z r. 1957, v níž byl kriticky posouzen rozsáhlý materiál z tisku regionálního a krajského; právě tyto noviny a časopisy, jejichž jazyková úroveň zdaleka nedosahovala jazykového průměru ústředního tisku, byly někdy skutečným nebezpečím pro rozvoj celonárodní kultivované spisovné češtiny a Jelínkova kniha tu plodně zasáhla v pravý čas. Těsná spolupráce novinářů a jazykovědců vedla i k celé řadě interních porad a kursů přímo v redakcích novin a časopisů, popřípadě k cyklům Lidové university a Lidové akademie (z přednášek jednoho takového cyklu vznikla publikace „O češtině pro Čechy“ z r. 1960, 2. vydání v r. 1963). Vytvořilo tedy uplynulé dvacetiletí dobrou tradici spolupráce mezi novináři a jazykovědci a realizovalo množství dobrých způsobů, jak zvyšovat jazykovou úroveň novin. Některé z těchto způsobů zůstaly však zatím spíše jen v náznaku — jednou z těchto cest jsou např. všestranné jazykové rozbory novinářských textů nezaměřené výhradně na rysy negativní nebo sledování vývojových tendencí v jazykové úrovni jednoho časopisu nebo skupiny časopisů téhož zaměření.

Zabýváme-li se vztahem novin a jazyka, je třeba položit si ještě jednu otázku: jakým způsobem a jakou měrou se novinářský jazyk v letech 1945 až 1965 podílel na vývoji spisovného jazyka, na jeho obohacování, jak přispíval ke změnám v jeho kodifikaci apod. O podílu na změnách pravopisných jsme se zmínili již výše. Novinářská čeština dala však mnoho podnětů i pro změny v kodifikaci spisovného jazyka samého nebo alespoň k nim přispěla společně s jinými oblastmi spisovného vyjadřování. Přes všechny nedostatky, které se v novinách objevily, směřovala alespoň část novinářských projevů k vyjadřování zbavenému jevů archaických, knižních, a tím přispívala k tomu, že mnohé tvaroslovné, lexikální i skladebné prostředky, které byly původně za hrani[149]cemi spisovnosti nebo měly zabarvení hovorové, nabývaly postupně povahy neutrálních prostředků spisovných a byly jako prostředky spisovné nakonec i kodifikovány. Uveďme pro ilustraci alespoň změny v kodifikaci osobních zájmen, v kodifikaci přítomných tvarů sloves typu říci, péci, změny ve stanovisku normativní jazykovědy k nepůvodním předložkám díky, na rozdíl od, k souvětným spojovacím prostředkům kdežto, zatímco, k tzv. nepravým větám účelovým, podmínkovým a zčásti i vztažným atd.

Z novinářské praxe vycházely pro jazykovědu podněty i k prohlubování a k úplnějšímu zpracování kodifikace spisovného jazyka zvláště v tvarosloví; tak bylo např. úplněji propracováno skloňování cizích vlastních jmen osobních a místních (zvl. pokud šlo o jména z oblasti rozvojových zemí), přechylování jak vlastních jmen, tak jmen obecných atd. I některé změny v teoretickém chápání některých jevů lexikálních a slovotvorných vyplynuly z vyrovnání zastarávající kodifikace a běžného úzu, jak se projevoval v novinách a časopisech — názorným příkladem jsou např. náznaky změn v hodnocení tzv. hybridních složenin.

Ve slovní zásobě byl podíl novinářského jazyka na rozvoji a stabilizaci spisovného jazyka ještě zřetelnější. Lexikálních prostředků, které by vznikly přímo uvnitř novinářského jazyka a z jeho vlastních potřeb, není sice příliš mnoho, ale v novinářských textech se právě pro jejich aktuálnost a tematickou bohatost uplatnily velmi rychle ty lexikální prostředky, které vznikly jako odraz změn v životě politickém, hospodářském, kulturním, ve vědě, technice, sportu atd. Tomuto zrcadlení rozvoje slovní zásoby v novinářských textech věnovala mnoho pozornosti jak čtenářská veřejnost, tak jazykovědci. Zatímco vztah veřejnosti byl často podmíněn apriorní nedůvěrou ke všem novotvarům, rozlišovala jazyková kritika velmi pečlivě prvky skutečně potřebné a ústrojně tvořené od výrazů vzniklých náhodně, od nepotřebných výrazů slangových nebo slov, která byla výsledkem efemérní módy, šířila se jazykovou napodobivostí a nejednou tak ohrožovala žádoucí stabilitu spisovného jazyka a jeho kultivovanost. Tak se jazykovědné kritice podařilo odstranit z novinářských projevů nebo alespoň omezit takové lexikální prostředky jako protiplán, člověkohodina, pokojovitost, nanést (otázku), najíždět (na plán), proškolit, proočkovat, prosnímkovat, stát bokem atd. atd. Tyto zásahy měly pak často prostřednictvím novinářského jazyka kladný vliv i na spisovné vyjadřování v těch oblastech, kde tyto nevhodné lexikální prostředky vznikly.

Naproti tomu obhájila jazykovědná kritika mnohé nové potřebné termíny, [150]v novinách hojně užívané (např. celou velkou skupinu terminologických abstrakt jako nehodovost, poruchovost, dojivost, různá víceslovná terminologická pojmenování jako živočišná a rostlinná výroba, nové vazby u sloves, pokud jsou odrazem významového obohacení těchto sloves o nové významové odstíny, jako vzdát něco, orientovat se na něco atp.). Vcelku s úspěchem se přitom setkala v novinářské praxi soustavná snaha jazykovědců neomezovat se na prosté zákazy nebo naopak doporučení, nýbrž přenést těžiště kritické činnosti do oblasti funkční, vysvětlovat slohové vlastnosti nově vznikajících lexikálních prostředků a vést tak novináře k tomu, aby péči o jazykovou vytříbenost viděli především v přizpůsobení jazykového vyjádření cíli projevu, okruhu čtenářů, jimž je text určen, tematice atd. Tím už se dostáváme k problematice slohové.

* * *

Hodnotíme-li slohovou úroveň našich novin a časopisů v období 1945 až 1965, není výsledek tak jednoznačný, jako tomu bylo při posuzování úrovně mluvnické a lexikální. Rozporný a často nepříliš utěšený stav ve vývoji slohových vlastností naší žurnalistiky má několik příčin. Mnozí novináři nebyli často dobře připraveni na úkoly, které měli plnit, jejich projevy trpěly nedostatečnou přípravou stylistickou, a proto i malou slohovou kultivovaností (školským příkladem může být slohová úroveň mnohých sportovních rubrik, ale negativní znaky nebyly a nejsou ani zdaleka vlastní jen jim). Odrazily se tu často i různé dogmatické tendence společenské, které nepřály rozvoji samostatných a výrazných novinářských individualit, a to vedlo leckdy k slohové nivelizaci, šedi a uniformitě ve výrazu nebo k stereotypní monotónnosti v kompozici. Také teorie nepřispívala novinářské praxi tolik, kolik bylo zapotřebí. Slohové problematice sice věnovali pozornost jak novinovědci, tak lingvisté. Novinověda se však zajímala o sloh pouze okrajově, všeobecnými úvahami a někdy i neodborně. I lingvistická stylistika věnovala vlastní slohové stránce novinářských projevů méně pozornosti než jejich stránce čistě jazykové, a to jak v posudcích jednotlivých novin a časopisů, tak v pracích soubornějšího rázu. Jediná větší práce z tohoto oboru, která se obracela přímo k novinářům, „Kapitoly z praktické stylistiky“ z roku 1955 (2. vydání v r. 1957), splnila dobře své poslání jako obecný úvod do jazykově slohové problematiky vcelku, méně se však už věnovala slohové stavbě a diferenciaci novinářských projevů samých. V praxi se nutně odráželo i to, že se během celého dvacetiletí nepodařilo vytvořit propracovanou a obecně uznanou slohovou teorii, která by počítala právě s texty a projevy z široké oblasti novinářské, rozhlasové a televizní činnosti. Novi[151]nářské texty nebyly uspokojivě zahrnuty do teorie funkčního slohového rozvrstvení spisovného jazyka; důsledkem toho bylo, že se např. vyskytovaly pochybnosti o tom, zdali tzv. publicistický styl je vůbec jev funkčně slohového rázu, popřípadě že se vůbec pochybovalo o existenci publicistického stylového typu jakožto typu samostatného a vypracovaného.

Patrně i z těchto důvodů jsme se v novinářských a časopiseckých textech setkávali se značnými slohovými nedostatky, přičemž se většina z nich objevovala znovu i tehdy, když už se mohlo zdát, že jde o jevy překonané. Bylo by však nesprávné soudit, že tato slohová nevyrovnanost je novinám a časopisům vlastní ve stejné míře v celém jejich rozsahu. Vcelku je možno říci, že vyšší slohový standard mají texty, které svou slohovou podstatou tkví ve funkčním slohu odborném (zvl. popularizačním) a uměleckém, tedy ve stylech s dlouhou tradicí a zároveň více teoreticky propracovaných. Na druhé straně vlastní žánry novinářské, tj. žánry informativní a zvláště publicistické, vyžadují stále soustředěnou pozornost a soustavnou kritiku. Připomeňme si alespoň několik stylistických problémů, s nimiž jsme se často setkávali.

Česká funkční stylistika už v 30. letech obhájila nutnost ustálených formulek a obratů v novinářských projevech; vyšla přitom ze zjištění, že jistá míra stereotypnosti je v novinářském jazyce dána způsobem práce novinářů, opakováním a podobností některých událostí a potřebou soustředit pozornost čtenáře na sdělovaný obsah, nikoli na jazykovou formu sdělení. Přitom však se patrně málo zdůrazňovalo, že tato výrazová stereotypnost je účelná především v informativních žánrech. Zároveň lingvistická stylistika věnovala také mnoho pozornosti tomu, jak v jazyce vznikají a fungují prostředky aktualizované (ozvláštněné), jak se postupem času jejich funkce mění, jak se automatizují. Praktické důsledky této teorie však do novinářské praxe nepronikly, a proto se v novinářských textech jak informativních, tak publicistických hojně uplatňovaly jako stereotypní formulky i různé obraty a spojení, jejichž posláním bylo původně text aktualizovat využitím obrazného vyjádření, významového přenášení atd. Tyto obraty sloužily v době svého vzniku publicistické funkci projevů, tj. měly přímo způsobem vyjádření působit na názor a jednání čtenáře, jejich automatizování však často vyvolávalo účin přímo opačný. Tyto prostředky poklesávaly pak rychle v tzv. fráze (v obecném, nikoli jazykovědném smyslu tohoto slova) a silně snižovaly účinnost publicistických projevů, v informativních textech pak působily vždy přímo proti slohové podstatě těchto žánrů. Během uplynulých dvaceti let se vystřídalo [152]několik „frazeologických vln“, lišících se mimo jiné i tím, z jaké oblasti se obrazné obraty volily, to však neměnilo nic na podstatě tohoto jevu. (Např. v první polovině padesátých let byly v oblibě publicistické obraty typu zvrátit kolo dějin, odhalit ledví atd., jejichž neobyčejně silná expresivita v době jejich vzniku rychle vyprchala, přesto se však držely i dlouho potom; v dnešní době jsou naopak v módě obraty jako dát zelenou (ulici) apod.) Nebezpečí těchto obrazných stereotypních obratů bylo a stále je v tom, že v rukou méně zkušených novinářů vznikají nápodobou těchto automatizovaných obrazných výrazů i obraty kontaminované a komické (např. znalostní mezery zejí směrem na západ, nikdo nespočítá hodiny lásky k mládeži atd.).

Jiným úskalím, o něž se rozbíjelo úsilí o působivý publicistický styl v novinách, bylo nefunkční využívání slohově zabarvených prostředků slovní zásoby. Šlo jak o spisovné prostředky expresívní, tak o prostředky nespisovné nebo polospisovné (jiného rázu je pronikání slangových výrazů do novin podmíněné tím, že si autor nespisovnost prostředku neuvědomuje). Novináři si uvědomovali, že tyto prostředky mohou dobře sloužit pro navázání bezprostřednějšího kontaktu s čtenářem, pro vytvoření intimnější atmosféry a pro zdůraznění osobního stanoviska autora. Nesnáze však vznikaly často proto, že autoři užívali těchto prostředků tam, kde tematika a celkové zaměření textu vyžadovaly podání neosobní a slohově neutrální. Potíže se množily i tím, že individuální slohové povědomí autorů se často rozcházelo s kolektivním, celonárodním povědomím a že se nestalo běžnou povinností porovnávat toto individuální cítění s normativními popisy slovní zásoby ve vědeckých slovnících.

Lze však v naší publicistice uplynulých dvaceti let najít i mnohé slohově progresívní rysy souvisící většinou s tím, že publicistický text se stává větší či menší měrou výrazem autorské individuality. Odrazem této celkové individualizace je v jazykově slohové stavbě textu jednak větší rozpětí v repertoáru jazykových prostředků, jimiž se působí na čtenářovy názory a jimiž se těžiště podání přesouvá od neosobního, autoritativního podání k vytváření kontaktu se čtenářem, fingování dialogu mezi autorem a čtenářem, popřípadě do přímé polemiky mezi nimi. Průvodním rysem této působivé novinářské publicistiky je, že i lexikální a frazeologický materiál bývá zčásti individualizován, tj. užívá se aktualizačních prostředků neotřelých, nezbavených častým užíváním působivosti. Tento kvalitní publicistický styl, uplatňující se stále více během posledního desetiletí, lze však najít mnohem více v článcích a statích [153]uveřejňovaných v týdenících, měsíčnících, zvláště v periodikách kulturního zaměření apod., než v základní oblasti žurnalistické, tj. v denících. Kromě toho lze jen stěží mluvit o plynule vzestupném zvyšování úrovně (na rozdíl od vývoje v jazykové správnosti a kultivovanosti, kde je celkový vzestup za posledních dvacet let zřetelně patrný).

Plyne z toho, že před novinářskou praxí i jazykovědnou kritikou stojí dnes dva úkoly: pokračovat v péči o kulturu novinářského jazyka v dosavadním směru a dbát o to, aby dobrá znalost jazykové kodifikace u novinářů přispívala k ustálení celonárodní spisovné normy, a vedle toho zaměřit se mnohem více na otázky stylové, a to jak teoretickým studiem zvl. publicistického stylu a novinářského informačního stylu a jejich speciálních prostředků i postupů, tak slohovými rozbory a kritikou jednotlivých novinářských textů, jednotlivých novin a časopisů atd.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 3, s. 144-153

Předchozí Jaroslav Kuchař, Miroslav Roudný: České odborné názvosloví v uplynulém dvacetiletí

Následující Lubomír Doležel: Aktualizace v současném uměleckém jazyce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1