Časopis Naše řeč
en cz

Dvacáté výročí osvobození a český jazyk

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

Dvacet let, která uplynula od osvobození naší vlasti a od obnovení naší státní samostatnosti v r. 1945 a v nichž se uskutečnily převratné změny spojené s výstavbou socialismu, zanechalo výrazný odraz také v našem národním jazyce. I když stav a vývoj jazyka v tomto období a dlouho před ním zahrnujeme pod pojem „současný jazyk“, uvědomujeme si velmi jasně vývojovou dynamiku jazyka v těchto dvaceti letech, vývojové procesy, které doznívají, i ty, které nastupují.

Studium současného jazyka a jeho dynamiky patří dnes k důležitým úkolům naší jazykovědy. Přehledné charakteristiky základních stylových typů dnešní spisovné češtiny, které v tomto čísle přinášíme, naznačují jak šíři dané problematiky, tak vztah české jazykovědy k jejímu řešení. Soustavný a prohloubený výzkum nás zde ovšem teprve čeká.

Je nesporné, že právě vývoj vyjadřování ve dvou oblastech, odborné a publicistické, je těsně spjat se společenským vývojem v daném období. Vyjadřování odborné, především ve své složce lexikální, nutně obráží vývoj vědeckého poznání v jednotlivých oborech, rozvoj oborů tradičních i vznik a rozvoj oborů nových, ale také vývoj a rozvoj vědecké metodologie, změny v pojetí jevů ap. Neméně se v této sféře odborného vyjadřování zračí i to, jak se výsledky vědeckého výzkumu dostávají do praxe, jak se s nimi šíří i terminologie příslušných oborů, jak někdy termíny zobecňují a ztrácejí tak svou odbornou výlučnost. — Jazyk publicistiky velmi citlivě a pohotově zrcadlí — rovněž nejvíce ve své vrstvě slovní — veškeré politické a společenské dění v daném období. Boj za společenský pokrok doprovázený bojem s negativními zjevy v našem životě nachází odraz v mnoha slovních souborech, v nových významech slov a slovních spojení, jako kult (osobnosti), kultovní, popř. ve vytváření expresívních výrazových prostředků nebo jejich významových odstínů. Zkoumání této složky současného jazykového dění znamená však svým způsobem i sledování vývoje mimojazykové skutečnosti, jak se promítá do pojme[130]nování jazykových. Je však jisté, že požadavky a podněty, které skutečnost takto na jazyk v jednotlivých oblastech dorozumívání klade, podněcují a podporují i rozvoj jazykové struktury samé. — Složitost vývoje jazyka a jazykového stylu v dílech uměleckých dokládá v tomto čísle stať L. Doležela. I jazyk v dílech uměleckých je spjat se současnou jazykovou situací, podává o ní svědectví; ale stylová organizace jazykových složek je svéprávná a opravňuje i jazykový výboj a experiment.

Česká jazykověda si i v nedávné minulosti vždy uvědomovala, že výtěžky zkoumání v oblasti studia současného jazyka jsou určeny také jazykové praxi, že se dotýkají české jazykové kultury. Požadavek postavit péči o spisovný jazyk na vědecký základ neztrácí ani dnes aktuálnost. Zůstane trvalou zásluhou lingvistů sdružených v Pražském lingvistickém kroužku, že tento požadavek polemicky v r. 1932 zdůraznili a zároveň programově vytyčili úkoly, která má česká jazykověda pro potřeby jazykové kultury splnit. Nechceme dnes podávat zevrubné hodnocení toho, jak česká jazykověda plnila na tomto poli své úkoly v posledních dvaceti letech. Je však možno odpovědně říci, že dala české veřejnosti základní díla, která mají význam pro jazykovou praxi, a že pro zvýšení jazykové kultury různými formami a cestami popularizovala výsledky vědeckého bádání a propracovávala teorii jazykové kultury podle metodologického rozvoje i podle sociálních podmínek jazykového vývoje.

Že jsou otázky jazykové kultury i dnes živé a aktuální, to ukázala velmi průkazně slovenská diskuse o otázkách spisovné slovenštiny vedená v časopise Kultúrny život. Rozbouřila hladinu slovenského kulturního života, měla svůj ohlas i u nás, a proto se k ní znovu vracíme. Je jisté, že odráží specifickou jazykově společenskou situaci i problematiku slovenskou, že její prudkost byla vyvolána názorovým střetnutím vázaným na podmínky jazykového vývoje slovenského. Nicméně svými obecnými závěry má dosah i pro nás: jde totiž o vztah uživatelů ke spisovnému jazyku, o odpovědnost i k jazykové stránce veřejných projevů u některých institucí, především v tisku, rozhlase a televizi, o jazykové vzdělání mladé generace ap. To, co v slovenské diskusi vzplálo veřejně a vedlo někdy k velmi ostrým polemikám, to se v české veřejnosti ozývá tlumeněji a jen příležitostně pronikne do novinářských glos, dopisů čtenářů ap. Ani u nás však nechybějí hlasy kritické, které vyslovují znepokojení nad jazykovou úrovní některých projevů publicistických, administrativních aj. Oprávněnou kritiku můžeme slyšet i o nedostatcích ve vyučování mateřskému jazyku na školách všech stupňů, ale zvláště na školách [131]středních. Ozývají se i kritické hlasy na adresu jazykovědců, kterým se stejně jako na Slovensku vytýká pasívní postoj, nedostatek aktivního zasahování do jazykového vývoje. A nejsou to snad jen projevy staromilců, kteří vidí spíše jen jazyk minulosti a nikoli současný vývoj, ne ovšem vždy přímočarý, jak jej určují současné vyjadřovací potřeby i požadavky kladené na jazyk. I ti, které nemůžeme obviňovat z jednostranného pohledu a z ustrnulosti kritérií, pozastavují se nad některými nedostatky v jazykové kultuře a volají po nápravě. Nejvíce pozornosti však, zdá se, vyžaduje situace ve vyučování mateřskému jazyku. Nedostatky, které zde zjišťujeme, nejsou však zaviněny jen těmi momenty, které jsou obecně příznačné pro vztah k jazyku jako ke kulturní hodnotě, a mají tedy kořeny hlubší, ani jen konkrétními nedostatky v práci jednotlivců, nýbrž tkví přímo v organizaci školské, v učebních plánech a zčásti také v obsahu a pojetí vyučování mateřskému jazyku. Domníváme se proto, že bude potřebí revidovat obsah i pojetí a hodnocení vyučování mateřskému jazyku, které se prosadily při poslední úpravě. Jestliže už dílčí výzkumy ukazují na pochybenost kroku, kterým se vyučování mateřskému jazyku na konci prvního cyklu zbavilo podpůrného zřetele na stavbu jazyka a na školách druhého cyklu se omezilo jen nebo převahou na výcvik slohový, a to ještě v nedostatečném rozsahu a bez nezbytného podkladu v soustavné mluvnici, jestliže výuka cizích jazyků, tak nezbytná pro výchovu kvalifikovaných vysokoškolsky vzdělaných odborníků všech oborů, vázne i na tom, že žáci nebyli ve vyučování mateřskému jazyku dostatečně vedeni k poznání a porozumění mluvnické stavbě jazyka, pak už tato zjištění nás musí nutit k tomu, abychom nečekali na řešení dlouhodobá. — Patří k dobré tradici české jazykovědy, že vždy věnovala pozornost a zájem otázkám jazykového vyučování. To umožňovalo, že se nové poznatky rychle dostávaly do praxe a že se i nové metodologické postupy promítly v potřebné adaptaci do školní výuky. V této tradici bude třeba znovu pokračovat, popř. na ni navázat tam, kde byla přerušena.

O činnosti české jazykovědy na úseku jazykové kultury poskytují jasné svědectví i minulé ročníky Naší řeči, stejně jako více teoreticky zaměřené příspěvky s touto tematikou ve Slově a slovesnosti. Pro utváření zásadní linie této činnosti měl velký význam právě i časopis Slovo a slovesnost; stojí za připomenutí, že začal vycházet právě před třiceti lety (v r. 1935).

Promýšlení otázek metodologických při vědeckém studiu jazyka, započaté zvláště na konferenci o vědeckém poznání soudobých jazyků v r. 1956 a vyhraněněji zaostřené na konferenci o marxistické jazykovědě v r. 1960, vyústilo [132]i v aplikaci na otázky jazykové kultury. Důraz na vědecké studium současného jazyka, na poznávání jeho struktury, s opřením o metody strukturní analýzy nově propracovávané, poskytuje vhodnou základnu pro rozvíjení jazykové kultury. Stále aktuální zůstává i poznávání normy současného spisovného jazyka, a zvláště pohybu v normě. Ukazuje se, že prohloubenější a úplnější poznání některých jevů, u nichž pozorujeme vývojový pohyb, nás přivádí k revizi existující kodifikace a kodifikačních pouček. Problematika normy spisovného jazyka a její kodifikace je těsně spjata i s otázkou fungování jazyka, s otázkou jeho nositelů, mluvčích i adresátů, s jeho funkcí dorozumívací. Poněvadž je jazyk nástrojem dorozumívání ve společnosti, bude užitečné, abychom právě v otázkách jazykové kultury využili i vědy o společnosti, nově se u nás rozvíjející sociologie, při řešeních nebo pokusech o nové řešení problémů.

Nová linie péče o spisovný jazyk, jak se rozvíjela po r. 1945, zvláště také v rozhlasových jazykových koutcích a pak soustavně v Naší řeči, i jak se uplatňuje v jazykových cyklech Lidové university, nesměřuje snad jen k tomu, aby se šířila a upevňovala kodifikace a kodifikační pravidla, ale klade si tato péče také za cíl vychovávat k uvědomělému vztahu ke spisovnému jazyku. Spisovný jazyk je viděn a představován ve vývojovém pohybu, nezastírá se variantnost některých jeho prostředků, zvláště tvaroslovných (třebaže uživatelé by raději dávali přednost pohledu a hodnocení jednoznačnému) a vede se k pochopení stylových rozdílů a stylové diferenciace spisovného jazyka. Pro jazykovou kulturu má značný dosah i studium vzájemných vztahů spisovné a obecné češtiny, zkoumání městské mluvy i spontánních mluvených projevů i důraz kladený obnoveně z hlediska jazykové kultury i výchovy na hovorovou vrstvu spisovné češtiny.

Dvacáté výročí osvobození je nám příležitostí znovu se zamyslet nad cestou, kterou prošel náš jazyk, kterou šla česká jazyková kultura i naše jazykověda, i nad úkoly a možnostmi, které nás čekají.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 3, s. 129-132

Předchozí Olga Müllerová: Jak skloňovat slovo brojler?

Následující Jaroslav Kuchař, Miroslav Roudný: České odborné názvosloví v uplynulém dvacetiletí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1