Vrátil se coby vítěz

Jaroslav Machač

[Drobnosti]

(pdf)

-

Upozornění R. M., že ani akademický „Příruční slovník“, ani naše mluvnice neuvádějí spojovací výraz coby, je správné.

V části lexikálního archívu ÚJČ, na jejímž základě je „Příruční slovník“ zpracován, našli jsme pro tento výraz tři doklady: Coby úvodník (nadpis) Trn 1926; šplhalo se na hromosvod coby veveřice Švanda dudák 1929; přijme se mladý … muž coby odvěsna za účelem vytvoření manželského trojúhelníku Trn 1930. To, že „Příruční slovník“ tento spojovací výraz neuvádí, a to ani samostatně, ani v hesle co, je možná způsobeno tím, že při zpracování slovníkového hesla co nebyly tyto doklady ještě k dispozici (oba časopisy jsou mezi citovanými prameny uváděny až od II. dílu), ale nelze ani vyloučit, že to vyplývá i z povahy věci samé.

Naše řeč totiž zaznamenává výskyt coby jako doplňkového spojovacího výrazu v roce 1929[1] z fejetonu A. O Nora (v Čes. slově 28. 3.) a (nepodepsaný) autor poznámky, Jos. Zubatý, považuje jej za zřejmou anomálii: „Nevím, říká-li se tak někde, ale snad [119]nikdo tak nepíše. A snad si ani nemusíme přáti, aby se tak psalo. Je to jen stydlivě zakrytý ‚coček‘, a těch se naše spisovná mluva již vzdala.“ K tomu je pak připojena pravopisná poznámka, že se tento spřežkový výraz píše dohromady, jako např. spojky aby, kdyby a příslovečné jakoby.

Problém tzv. ‚cočku‘ patří k málem již zapomenutým brusičským lapáliím. Bývalo tak označováno užívání co na místě doplňkového, srovnávacího a přístavkového jako (např. vrátil se co vítěz, vonět co růže, Josef Novotný, co svědek). Matiční „Brusy“ a jiné podobné příručky[2] považovaly užívání co v této funkci (Bartošova „Rukověť“ s výjimkou srovnávacího co) za nenáležité, za napodobení německých konstrukcí s als. Gebauer tyto brusičské námitky ve své Historické mluvnici[3] sice zaznamenal, ale uvedl i oponující hlasy.[4] Z jeho poznámky („Co se ustálilo také ve významu jako. Bývá tak až v jazyce pozdějším, a zvláště novém.“) a z výčtu dokladů (Chelčický, Prefát, Komenský, Jungmann, Palacký, Němcová, Tomek aj.) vyplývá, že příkré odsudky brusičů nesdílel. Ostatně ani Kottův slovník, třebaže cituje brusičské námitky (zejména Bartošovy), nemohl přejít bohatý literární výskyt co v uvedené funkci a obhajuje je (vcelku moderními argumenty Maškovými), totiž že „shoda mezi českým a něm. skladem (není) dostatečnou příčinou, abychom vazbu tu zamítali (,) a to tím méně, když můžeme si původ její na základě domácím vysvětliti a když auktorita nejlepších nových spisovatelův jest záštitou“.[5] Třeba říci, že mezi tyto spisovatele patřil kromě těch, které uvádí Gebauer (a z nichž zvláště Palacký ‚cočku‘ s oblibou užíval), později i Neruda, a zejména Vrchlický, Zeyer, Čech, Machar a další. (Pro básníky této doby byly jednoslabičné výrazy vůbec velmi vítané — z důvodů metrických.)

V třicátých letech, z kterých máme první doklady na coby, pociťovalo se ovšem co místo obvyklého jako již jako prostředek výrazně knižní a zastaralý. Přesto se sporadicky objevuje dále[6] a literárně se ho užívá, jak to u archaických prostředků, zvláště skladebních, bývá, se stylistickým záměrem. Nacházíme je jednak v literárních textech výrazně knižního rázu, např. u V. Jiráta Mácha nehledal … přítele co doplněk své bytosti, u M. Tilschové Slunce povystoupilo jen co kalná skvrna, jednak v textech vyznačujících se bohatou stylistickou diferenciací, např. u A. Hoffmeistra budovy … kdysi sloužily co odvšivovací stanice… Úřady pokládaly uprchlíky zřejmě za všiváky.

Tomuto poslednímu kontextu jsou blízké nové, pozdější doklady z lexikálního archívu ÚJČ, v kterých se vyskytuje právě coby. Funguje v nich jako spojovací výraz doplňkový, popř. přístavkový tam, kde je obvyklé neutrální jako (jakožto), a připojuje příslušný doplněk nebo přístavek zpravidla s odstínem určitého zlehčování, ironizování, mírného zesměšnění, pohrdání apod. Např.: Je s podivem, jak málo odpovídá úrovni (džezové) hudby úroveň lidí, kteří tuto hudbu … uvádějí coby konferenciéři, N. Frýd v Kult. politice; loď sloužící jednak coby závodní kuchyně, jednak coby kulturní středisko, R. právo; slynula coby velká ochotnice, Lid. [120]nov.; naši praotcové coby umazaní naháči jedli rukama polosyrové maso, J. Žák; síla, jež … ho (Kvapila), coby novopečeného doktůrka, dovádí k poctám akademickým, Svob. nov.; za přítomnosti pana starosty, nyní coby osoby úřední, (byl sepsán) protokol, John; atd.

Trefná charakteristika Zubatého („stydlivě zakrytý coček“) platí i dnes, ovšem s poněkud pozměněným obsahem. Lze ji chápat tak, že obvyklé jako se v uvedených příkladech zdá právě pro svou neutrálnost z hlediska mluvčího jako nedostačující a užití archaického co se jeví jako strojené. K tomu přistupuje i to, že co může sice nabýt v kontextu také mírně zesměšňujícího zabarvení, avšak u coby je tento expresívní příznak relativně konstantní, stálý.

„Slovník spisovného jazyka českého“ se dopouští určité nepřesnosti, když toto coby uvádí nediferencované, na stejné úrovni s knižním a zastaralým co,[7] v případech jako vrátil se co (coby) vítěz; stát co (coby) jeden muž, a nevyznačuje onen stálý expresívní odstín, který tento spojovací výraz má. Tím mu ovšem nechtě vymezuje mnohem širší okruh uplatnění, než na jaký je ve skutečnosti omezen.

---

[1] Coby, Naše řeč 13, 1929, s. 140.

[2] Viz např. Brus jazyka českého, 1877, s. 71n.; Fr. Bartoš, Rukověť správné češtiny, Telč 1891, s. 6n.

[3] J. Gebauer, Historická mluvnice jaz. čes. IV, Skladba, 1929, s. 258n.

[4] Ign. Maška v Časopise Matice moravské 1873, s. 175n., a Fr. Vymazala v Komenském 1890, s. 204.

[5] F. Š. Kott, Česko-německý slovník, I. A—M, 1878, s. 1416.

[6] Naše řeč kárá co ve významu ‚jako‘ ještě v řadě glos v roč. 1, 2, 13, 21.

[7] Srov. v Slovníku spisovného jazyka českého, I. A—M, 1960, co III, 2 na s. 221b.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 2, s. 118-120

Předchozí Josef Hrbáček: Souřadné spojení větného členu a věty

Následující Hana Prouzová: Poradna dárků?