Studie o spisovném jazyce

Alois Jedlička

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

„Blíží-li se vědeckému pracovníku sedmdesát let, má právo i povinnost pracovat na syntéze svého bádání a skládat bilanci z vykonané práce.“ Těmito slovy uvádí soubor svých prací z oblasti spisovného a literárního jazyka akad. B. Havránek.[1] A širší odborná veřejnost nejen česká, ale i slovanská a vůbec mezinárodní je akad. Havránkovi jistě vděčna, že tohoto práva užil a že za ediční spolupráce Zd. Tyla připravil ucelený, soustavně a přehledně uspořádaný a „dopracovaný“ obsáhlý výběr ze svých prací z oblasti studia spisovného jazyka, zvl. českého. Zpřístupňuje se tak snadnějšímu a pohotovějšímu poznání mnohé z toho, co bylo dosud pro širší odbornou veřejnost víceméně zasuto v sborníkových statích, někdy cizojazyčných, nebo v tíže dostupných ročnících některých odborných časopisů. Po starším souboru prací V. Mathesia „Čeština a obecný jazykozpyt“ (z r. 1947) dostává se tak lingvistické veřejnosti další sborník shrnující výtěžky lingvistického myšlení a bádání, jimiž pražská škola lingvistická zasáhla do vývoje lingvistiky světové.

Studie zařazené do sborníku jsou vhodně rozděleny do tří oddílů: V prvním oddílu jsou shrnuty obecné studie teoretické povahy o zásadních otázkách spisovného jazyka, o jeho podstatě a specifičnosti, o jeho úkolech, funkčním rozlišení a rozvrstvení, o zákonitosti jeho vývoje a souborné stati o stylistice a terminologii; v druhém oddílu jsou stati obecné i materiálové, v nichž jsou aplikovány zásady nové teorie spisovného jazyka na otázky kultury spisovného jazyka a jeho kodifikace a na otázky jazyka literárního, tj. jazyka umělecké literatury; konečně poslední oddíl zahrnuje srovnávací studie o slovanských spisovných jazycích a jejich vztazích, a to jak obecně metodologické, tak materiálové, ilustrující růst některých speciálních jazykových prostředků ve spisovných jazycích slovanských i konkrétní vztahy, zvláště spisovné češtiny k staroslověnštině a k staré polštině i působení spisovné češtiny na jižní jazyky slovanské.

Jsou tedy do souboru zařazeny studie a články z let 1928—1962 (časově vypadá z tohoto rámce starší studie o dobovém zabarvení jazyka u Jiráska z r. 1921), a to studie a stati programové, souvisící s vystoupením Pražského [285]lingvistického kroužku[2] a nověji s vypracováním jazykovědy marxistické, důkladné studie materiálové, založené na teoretických principech nových metod jazykovědných, ale také články a příspěvky svým podáním popularizující a svým zaměřením získávací anebo bojující (zvláště stati ze sb. Co daly naše země Evropě a lidstvu z let 1939 a 1940).

Nemohly být do souboru pojaty časopisecké, popř. sborníkové stati nejnovější s tematikou spisovného jazyka (v poznámkách dodaných patrně v korektuře se však už na ně upozorňuje a odkazuje): závěrečné slovo z diskuse o obecné češtině a jejím poměru k češtině spisovné ze Slova a slovesnosti (24, 1963, s. 254n.), stať o jazykové kultuře v socialistické společnosti ze sb. Jazykovedné štúdie VII, 1963[3], a programová stať o srovnávacím studiu struktury slovanských spisovných jazyků ze sb. Československé přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, 1963, s. 5.[4] Mimo soubor zůstalo samozřejmě syntetické zpracování vývoje spisovného jazyka českého, vyšlé knižně v Čs. vlastivědě 1936. Bylo by snad bývalo možno pro úplnost uvažovat i o zařazení některé z autorových statí z problematiky jazykové výchovy. I v okruhu této problematiky přinesly časopisecké, popř. sborníkové články akad. Havránka mnoho myšlenek plodných a podnětných a i zde se průkopně uplatňovala aplikace nových směrů lingvistických, jak o tom svědčí již programové teze předložené Pražským lingvistickým kroužkem I. sjezdu slovanských filologů v r. 1929 (v souboru se na ně příležitostně odkazuje, zařazeny však nejsou).

Sborník studií podává ucelený obraz teorie spisovného jazyka vypracované B. Havránkem, a to i ve vývoji názorů na zásadní otázky spisovného jazyka a konkrétně spisovné češtiny pod vlivem změněného metodologického východiska i pod vlivem změn v jazyce samém, zvláště i ve vztahu ke změnám společenským. Tyto změny v názorech autor nikterak neskrývá, nýbrž upozorňuje na ně v poznámkách a kriticky se staví k některým názorům překonaným. Je proto sborník svědectvím vývoje názorů, svědectvím usilovného hledání vědecké pravdy i svědectvím stálého zpřesňování pojmů i formulací. Je možno doložit toto úsilí o pravdivé poznání složitých jevů např. vývojem názorů na složité otázky hovorové a obecné češtiny v jejich vzájemném poměru a ve vztahu k češtině spisovné, jak se projevuje od sborníkové stati z r. 1932 přes metodologicky a pojmově prohloubené propracování v r. 1941, dále v poznámkách vyvolaných pracovní diskusí v stati o jazyce literárního díla a překladu z r. 1951 a konečně v nejnovější stati ve Slově a slovesnosti z r. 1963 (do souboru nezařazené).

[286]Přes změnu a vývoj názorů na některé otázky zásadní i na některé problémy dílčí podržují si však stěžejní výtěžky nové, akad. Havránkem vypracované teorie spisovného jazyka trvalou platnost, stejně jako zdůraznění některých hledisek, z nichž se jevy posuzují nebo která se jeví jako dominantní. Je to např. zdůrazňování nového přístupu k spisovnému jazyku jako předmětu vědeckého studia a z toho plynoucí důsledky pro vědecky podloženou jazykovou kulturu. Je to dále důraz na specifičnost spisovného jazyka ve srovnání s jinými útvary národního jazyka. Tato specifičnost je dána speciálními úkoly, které plní spisovný jazyk ve společnosti, a specifickými prostředky, které k plnění těchto úkolů má nebo které se vytvářejí nebo propracovávají. Se specifičností těchto úkolů souvisí i stálý zřetel ke společenským dorozumívacím potřebám. Znamená to vidět stálý vztah jazyka a společnosti, vztah, který není přímý, ale je značně složitý; této složitosti je si B. Havránek vědom a snaží se ji ve svých pracích postihnout.

Specifickým, popř. diferenčním znakem spisovného jazyka není konzervativnost jeho prostředků, jak soudila starší jazykověda, nýbrž rozdíly jsou funkční, tkví ve speciální funkci spisovného jazyka. V pracích B. Havránka, zvláště novějších, se naopak často upozorňuje na to, jak se spisovný jazyk ve svém současném vývoji zbavuje prvků zastaralých, jak pronikají prvky shodné s jazykem běžně mluveným.

Určujícím znakem nové teorie spisovného jazyka je i důraz kladený na vědecké poznání současného spisovného jazyka; teprve na tomto vědeckém studiu je založena péče o současný spisovný jazyk, jeho pěstování, a také důvěra v současný spisovný jazyk. Ale důraz na současnost, synchronní pohled na současný systém spisovného jazyka nikterak neznamená oslabení zájmu o minulost spisovného jazyka českého, podceňování kontinuity jeho vývoje, popření nesporné skutečnosti, že současný spisovný jazyk je výsledkem dlouhého kulturního vývoje. Svědčí o tom i práce B. Havránka o vývoji spisovného jazyka českého, popř. o starších jeho vývojových fázích. Toto metodologické úsilí je však zaměřeno proti ztotožňování, popř. zaměňování měřítek při hodnocení stavu i úloh současného spisovného jazyka a spisovného jazyka ve vývojových obdobích starších.

Metodologickým východiskem nové teorie spisovného jazyka je myšlenka, že specifičnost spisovného jazyka vyplývá z jeho speciálních úkolů. Od vytčení těchto úkolů a jejich klasifikace vede pak přímá cesta k vypracování funkční diferenciace spisovného jazyka. S poznáním a vytčením jednotlivých funkcí (v schematickém výčtu a ve formulaci z r. 1932 je to funkce komunikativní, prakticky a teoreticky odborná a estetická) souvisí i rozlišení tzv. funkčních jazyků a stylů (jazyk hovorový [konverzační], pracovní [věcný], vědecký a básnický), pro něž jsou příznačné rozdíly v užívaných jazykových prostředcích, zvláště slovníkových a skladebních. V jednotlivých pracích, zvláště z vývoje spisovného jazyka, se pak mluví o spisovném jazyce v úloze jazyka administrativněprávního (administrativního), obchodního, novinářského, [287]o jazyce praktického sdělování aj. Toto funkční rozlišení a rozvrstvení spisovného jazyka, které v podobě nutně zjednodušené přešlo i do školních učebnic mateřského jazyka,[5] umožňuje uvědomovat si rozdílné úkoly (funkce) spisovného jazyka ve srovnání s jinými útvary národního jazyka a také proměnnost, vznik a růst těchto úkolů v historickém vývoji spisovných jazyků.

Zdůraznění specifičnosti prostředků spisovného jazyka vede pak k stálému zájmu o tyto specifické prostředky, a to jak při rozboru současného stavu, tak v pracích o vývoji spisovného jazyka a jeho stylů. Speciální zájem věnuje B. Havránek otázkám odborného názvosloví, terminologie. Jsou to specifické prostředky odborného sdělování, u nichž je možnost teoretického zasahování ze strany jazykovědné teorie ve spolupráci s příslušnými odborníky zvlášť zjevná i potřebná (B. Havránek se sám podílel na normalizaci terminologie elektrotechnické). Z jiných prostředků lexikálních se jako specifické pro spisovný jazyk zdůrazňují výrazy abstraktní, ustálené výrazy (šablony a klišé) v některých stylech ap. Z prostředků větné stavby jsou takto specifické nominální konstrukce, pasívní a participiální konstrukce složitější stavba větná aj.

Zdůrazňování a odhalování specifičnosti spisovného jazyka, jeho — mohli bychom říci — obhajoba jako předmětu vědeckého studia a zájmu (zároveň s odmítnutím jeho chápání jako jazyka umělého v protikladu k domněle přirozenému jazyku lidovému), nastolení problematiky srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských neodvádělo akad. B. Havránka od studia jazykových útvarů nespisovných. Autor četných zásadních, obecných studií o spisovném jazyce i materiálových a hodnotících rozborů jazykových projevů spisovných i specifických prostředků spisovného jazyka je také autorem monografického popisu českých nářečí. Důsledkem zdůraznění specifičnosti spisovného jazyka je však boj proti ztotožňování nebo zaměňování měřítek při hodnocení spisovného jazyka a jazyka lidového (v starší formulaci), a také jako projev dialektického myšlení zájem o odhalování vztahů mezi jazykem spisovným a útvary nespisovnými. Z toho vyrůstá i úsilí o teoretické vymezení a vypracování pojmů hovorová a obecná čeština i o studium konkrétních útvarů a jejich prostředků v současné české jazykové situaci (srov. už výše). Třebaže jde o otázky stále ještě diskusní jak z hlediska teoretického vymezení, tak z hlediska hodnocení (o složitosti této problematiky svědčí i připomenutý už názorový vývoj, který můžeme v pracích B. Havránka sledovat), není pochyby o tom, že podíl B. Havránka na nastolení i řešení této problematiky je neobyčejně významný a záslužný.

Velmi plodnou a podnětnou se ukázala hned na prahu nové teorie spisovného jazyka myšlenka rozlišit pojmy »norma« a »kodifikace« jazyka.[6] [288]Normou se v Havránkově pojetí rozumí soubor jazykových prostředků gramatických i lexikálních (strukturních i mimostrukturních) pravidelně užívaných (s. 30), resp. v jiné formulaci soubor prostředků, který je v kolektivním jazykovém úzu a má tendenci stát se stabilizovaným a normativním (s. 119), kodifikací pak popsání, zachycení a stanovení této normy. Normu má ovšem každý jazykový útvar, ale podle B. Havránka vyznačuje normu spisovnou to, že je uvědomělejší a závaznější než např. norma nářeční. Ale charakteristický pro spisovný jazyk je právě vztah normy a kodifikace. Rozlišení normy a kodifikace přispívá tak rovněž k poznání a odhalení specifičnosti spisovného jazyka, a zvláště také k jasnějšímu uvědomění rozdílů mezi stavem a charakterem spisovného jazyka současného a jeho vývojovými fázemi staršími. Ukazuje se např., že dříve zdůrazňovaná konzervativnost bývá spíše znakem nedokonalé, popř. záměrně archaizující kodifikace, nikoli vlastností spisovné normy. Pojmové rozlišení normy a kodifikace umožnilo např. B. Havránkovi odhalit archaizující tendence starší kodifikace, zvláště v Pravidlech před r. 1941. Umožnilo mu také jemně a citlivě analyzovat literární jazyk starších klasiků, literárních tvůrců B. Němcové a K. H. Máchy, odlišit na pozadí soudobé spisovné normy prvky jejich jazyka osobního (zvláště prvky původu lidového) a prvky umělecky záměrné. Tyto studie jsou však zároveň cennými příspěvky k dějinám normy a kodifikace spisovné češtiny (s důležitými postřehy např. o poměrně výstižném popise normy nové spisovné češtiny v Gebauerově „Historické mluvnici jazyka českého“ ap.).

Charakteristickým a vpravdě stálým znakem nové teorie spisovného jazyka je sepětí s praxí, aplikace teoretických zásad na problémy jazykové praxe, stálý zřetel k jejím potřebám a řešení teoretických otázek ve vztahu k těmto potřebám. Přímé zaměření k této praxi a přímý dosah pro ni má především teorie jazykové kultury, jíž se rozumí pěstování spisovného jazyka, vědecky podložená jazyková kritika a jazyková výchova.

Stálý zájem věnuje B. Havránek ve svých studiích jazyku literatury i významu literárních tvůrců pro vývoj spisovného jazyka. Od první materiálové studie z r. 1921 o jazyce Jiráskově, v níž probírá využití archaismů v historických románech Jiráskových, můžeme tento zájem sledovat až do příspěvku z r. 1960, v němž se autor obecně zamýšlí nad poměrem literatury a jazyka. Nejsoustředěnější a nejpropracovanější, s detailními zjištěními a s propracovaným hodnocením jednotlivých jevů jsou uvedené již studie o jazyce K. H. Máchy a B. Němcové.[7] V novějších pracích, řešících z marxistického hlediska problémy literárního jazyka a hodnotících takto jazyk současné literatury, dotýká se některých znaků jazyka J. Haška, M. Pujmanové, V. Řezáče, K. F. Sedláčka aj. Cenné a podnětné jsou i poznámky o jazykových problémech překladů, zvláště o problematice spojené s překladem děl, v nichž [289]se využívá dialektismů, archaismů, argotismů, slangových prvků ap. Otázka využívání slangů v literatuře je dnes velmi aktuální, a stojí proto za to připomenout konstatování Havránkovo, že se staly velmi účinným prostředkem emocionálnosti.

Není možné v stručném referátě probrat všechny stati a veškerou problematiku ve sborníku obsaženou. Připomeneme proto alespoň v letmém přehledu ještě některé další pojmy, které v teoretické práci B. Havránka vystupují do popředí. Je to především pojem kulturní jazyk, kterého užívá B. Havránek z podnětu polské jazykovědy. Umožňuje mu odlišit od spisovného jazyka, jehož hlavním znakem v starším historickém vývoji je jeho psaná podoba a užití v literárních památkách (odtud i Havránkem někdy užitý termín písemný jazyk pro tuto prvotní funkci, srov. s. 332, 334), jednotný jazyk mluvený před rozvitým písemnictvím. — Se zdůrazněním specifičnosti spisovného jazyka a se speciálním využíváním jazykových prostředků v něm souvisí pojmy intelektualizace, popř. racionalizace spisovného jazyka, tj. „přizpůsobování jazyka k tomu, aby jeho jazykové projevy mohly být určité a přesné, podle potřeby abstraktní a aby byly schopné vyjádřit souvislost a složitost myšlení…“ (s. 38), a dále pojmy automatizace a aktualizace jazykových prostředků. Automatizací se rozumí „takové užívání jazykových prostředků, jaké je obvyklé pro určitý úkol vyjádření, totiž takové, že výraz sám nebudí pozornost, vyjádření po stránce formy jazykové se děje a je přijímáno jako konvenční“ (s. 41), aktualizací pak „užití jazykových prostředků takovým způsobem, že samo budí pozornost a je přijímáno jako neobvyklé“ (s. 41).

Vypracovávání osnovných pojmů nové teorie, tak příznačné pro B. Havránka, i teoretický zájem o problematiku terminologie vede pak i k přímým poznámkám o některých lingvistických termínech, někdy kritickým, jindy spojeným s návrhem termínů nových. Tak jsou to např. poznámky k základnímu termínu spisovný jazyk (s. 91), k zmíněnému už termínu kulturní jazyk (s. 332) nebo poznámky k potřebě terminologické diferenciace základních pojmů dialektologických (s. 62).

Celkově lze o všech studiích zařazených do souboru říci, že jejich autor nikdy problematiku nezjednodušuje. Je mu cizí jednostranný pohled na jevy i jednostranný soud o nich. Je si vědom složitosti zkoumaných jazykových jevů, složitosti vzájemných vztahů mezi nimi i vztahů k jevům mimojazykovým. Tuto složitost odhaluje v současném stavu jazyka, v jeho současném systému i v jeho vývojovém procesu. Je mu vlastní dialektické myšlení odhalující rozpornost jevů, boj protichůdných tendencí (např. při vytváření a vývoji spisovné normy) a protikladů. To ovšem nevylučuje vidět a odhalovat dominantní, převažující znaky jevů nebo dominantní jevy vývojové.

Proto bojuje proti jednostrannému chápání problémů. Odmítá jednostranný pohled na spisovný jazyk a spolu s V. Mathesiem se staví proti jednostranným kritériím přímočaré pravidelnosti a historické čistoty při hodnocení spisovných [290]prostředků. V cizích prvcích přejímaných do jazyka nevidí jen porušování jazyka, jak je to vlastní purismu, nýbrž také projev a výsledek vzájemných historických vztahů mezi jazyky. Proti předpokladu přísné jednotnosti jazykové struktury zdůrazňuje reálně existující variabilitu v každé jazykové struktuře, a zvláště pak takovouto variabilitu, resp. variantnost prostředků přisuzuje hovorové vrstvě spisovného jazyka. Znakem i požadavkem normy spisovné je sice stabilita, ustálenost jazykových prostředků, ale zároveň je nutno upozornit na nebezpečí, aby snaha po stabilizaci nevyústila v nežádoucí nivelizaci.

I tehdy, když zčásti pod vlivem dobových názorů ovlivněných sovětskou jazykovědnou diskusí po r. 1950 se staví poněkud vyhroceněji proti přemíře dialektismů, popř. archaismů v jazyce literárního díla, uvědomuje si naléhavou potřebu — vzhledem k nebezpečí dogmatického zjednodušení, k němuž v té době skutečně nejednou došlo — opakovaně varovat před nebezpečím nivelizace, zplošťování literárního jazyka (s. 225, 242, 245, 251 aj.). Je to aktuální připomenout zvláště dnes, kdy se vyrovnáváme s dogmatismem tehdejšího oddobí a tehdejší mylné názory překonáváme.

Podobně odmítá v tomto dobovém kontextu experimentování s jazykem v literárním díle jako samoúčelné, ale zároveň vybízí k tvůrčí odvaze, k tvůrčí smělosti v oblasti literárního jazyka.

Na závěr je možno stručně shrnout a uzavřít: V Havránkových „Studiích o spisovném jazyce“ se řeší otázky mající velký význam jak pro rozvoj jazykovědné teorie, tak pro jazykovou praxi. Vybrané studie podávají výrazné svědectví o šíři autorova badatelského zájmu i pohledu: jsou soustředěny na spisovný jazyk a jeho problematiku, ale řeší ji v rámci problematiky národního jazyka a ve vztahu k jiným jeho formám a útvarům; probírají se otázky současného jazyka, ale i jeho vývoje, studuje se spisovná čeština, ale srovnávacím způsobem i její vztahy k ostatním spisovným jazykům slovanským; sledují se jevy slovní zásoby i gramatické stavby, otázky pravopisu i ortoepie, řeší se obecné i konkrétní problémy stylistické. Při této šíři badatelského zájmu i pohledu vyznačuje většinu studií zároveň zájem o detail, přímo drobnohledná analýza jazykových jevů (např. při rozboru jazyka literárních tvůrců, při rozboru některých specifických spisovných prostředků, např. přídavných jmen typu -telný ap.); tato analýza vždy vychází z přijatých teoretických zásad a vyúsťuje v obecné závěry. Hodnotící soudy o jevech spisovného jazyka jsou rovněž založeny na aplikaci teoretických principů, opírají se o studium jazykové struktury a místa příslušných jevů v ní a jsou podloženy i znalostí reálného vývoje spisovné češtiny, její vývojové linie ve vztahu k vývoji společnosti i vědomím rozvoje jejích úloh a funkcí. To vše činí ze „Studií o spisovném jazyce“ knihu vědecky aktuální, vybízející a podněcující k přemýšlení a pomáhající při řešení složitých i aktuálních otázek spisovného jazyka.

---

[1] Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, 371 s.

[2] Některé z těchto statí, které byly původně psány cizím, mezinárodním jazykem, jsou v souboru přeloženy; v originální podobě vyšly nově ve sb. „A Prague School Reader in Linguistics“, připraveném J. Vachkem a vydaném 1964 v Bloomingtonu (USA).

[3] Srov. zprávu o něm v Naší řeči 47, 1964, s. 33 i zprávu o konferenci, na níž byl referát o jazykové kultuře přednesen, tamtéž 45, 1962, s. 248.

[4] Srov. zprávu v Naší řeči 47, 1964, s. 91n.

[5] Je zásluhou vydaného souboru studií, že umožní vracet se k prohloubenějším a teoreticky propracovaným výkladům původním, a nespokojovat se jen tradováním zjednodušené klasifikace učebnicové.

[6] Srov. Al. Jedlička, K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 24, 1963, s. 9n.

[7] K jazyku obou těchto klasiků se vrací i v letošním ročníku Slova a slovesnosti (26, 1964, s. 1n. a 247n.) v čl. Jazyk Boženy Němcové a K jazyku K. H. Máchy.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 5, s. 284-290

Předchozí Ernst Eichler (Lipsko): Slovanské prvky v bývalém německém nářečí města Mimoně

Následující Alois Jedlička, Věra Formánková: Popularizující úsilí v slovenské jazykovědě