Časopis Naše řeč
en cz

Slovanské prvky v bývalém německém nářečí města Mimoně

Ernst Eichler (Lipsko)

[Články]

(pdf)

-

Aby bylo možno prozkoumat německo-slovanské vztahy v oblasti slovní zásoby, bylo by nezbytně třeba vypracovat pokud možno úplný seznam slovanských slov v německých nářečích a německých slov v jazycích slovanských. Zkoumání těchto otázek je však teprve v začátcích, a proto snad budou vítány i menší příspěvky k jejich řešení.[1]

[275]Město Mimoň (okres Česká Lípa) leželo až do r. 1945 jen asi 15 kilometrů od tehdejší německo-české „jazykové hranice“, takže se tu sama nabízí příležitost pátrat v jeho nářečí po českých vlivech. Německé osídlování údolí Ploučnice začalo asi ve 13—14. století a narazilo tu jistě na stará česká sídliště. Němečtí osídlenci, kteří pravděpodobně pocházeli převážně z hornosasko-durynské jazykové oblasti, přinesli si s sebou nářeční slovní zásobu, která už sama obsahovala některé slovanské prvky, neboť tzv. východní středoněmecká nářečí přejala některá slova ze slovanské řeči, především ze starých nářečí lužickosrbských. Proto můžeme slovanské prvky v bývalém německém nářečí mimoňském rozdělit zhruba do dvou vrstev:

I. obecně východostředoněmecká slova slovanského původu, která si němečtí osídlenci přinesli s sebou přes hory do severních Čech,

II. slova, která buď byla přejata z češtiny jako tzv. „relikty“,[2] nebo která se dostala do němčiny z českého sousedství jako „výpůjčky“. Rozlišování mezi nimi je však obtížné už proto, že Němci a Češi tu bydleli těsně vedle sebe a že pro správné zařazení každého jednotlivého slova je nesnadné najít bezpečná kritéria.

Naproti tomu rozšíření slov je užitečnou pomůckou pro jejich zařazení do skupin I a II. Abychom dostali ještě úplnější obraz, sestavili jsme podle dnes těžce dostupného adresáře bývalého soudního okresu Mimoň (něm. Niemes) z r. 1924 také seznam českých příjmení.

A

I. Obecně východostředoněmecká slova slovanského původu. Ve většině případů jde o slova, která jsou dobře doložena na celém rozsáhlém území, kde se spolu stýkali Němci a Slované, často od Baltského [276]moře až po Korutany; jiná slova jsou však omezena jen na Sasko a bývalá německá nářečí slezská.[3] Do této skupiny patří následující slova, která byla většinou dobře známá ve všech bývalých německých nářečích v severních Čechách:

Gabse ž. ‚kapsa‘, je známo také v Sasku; srov. stč. kapsa, jež se považuje za slovo přejaté ve středověku z lat. capsa (Machek, ES, s. 192).

Krien m. ‚křen‘, slovo známé v Sasku i jinde, ze slovan. chrěn (stč. chřěn, dnes křen). Slovanská náslovná skupina chr- byla přejata jako kr-, poněvadž německý hláskový systém náslovné ch- neměl. Základem je podoba, v níž -ŕ- se ještě nezměnilo v -ř-. Slovanská samohláska -ě- byla zřejmě nahrazena -ē-, které se pak v německém nářečí zúžilo v -ī- (v jiných německých nářečích jsou podoby Kren, Krän atd.). Už od 15. stol. je známo psaní krien, které ukazuje na -ī-; slovo bylo přejato mnohem dříve, snad už ve 12. stol. (viz také příslušné heslo v Deutsches Wörterbuch [Německý slovník] bratří Grimmů).

Mauke ž. ‚bramborová kaše‘ (např. Arplmauke, Arpl = Erdapfel ‚brambor‘), v jiných nářečích také ve významu ‚moučná kaše‘, patří ke slovan. muka ‚mouka‘. Že jde o velmi staré přejetí, potvrzují úvahy hláskoslovné: slovan. muka přešlo do němčiny jako mūke a -ū- se tu diftongizovalo v -au-. Toto slovo bylo proto přejato buď před tzv. novohornoněmeckou diftongizací, anebo v jejím průběhu. V sev. Horním Sasku je známa také podoba Mucke; to je patrně převzetí mladší.[4] Podobu Mauke v severních Čechách musíme považovat spíše za slovo, které si němečtí osadníci přinesli s sebou; méně pravděpodobné, i když nikoli vyloučené, je převzetí z českého mouka (starší podoba múka).

Plauze ž. ‚plíce, hruď, prsa‘, zejména ve rčení ich hos uff dr Plauze ‚mám to na prsou‘ (tj. jsem nachlazen, kašlu). Také zde musíme vycházet z podoby s -ū-: slovan. (pravděpodobně především staré lužickosrb.) pľuca dalo nejdříve plūze, po diftongizaci pak Plauze. Srov. hornoluž., dolnoluž. a pol. pluca, čes. plíce, nářečně ještě pľúca (Machek, ES, s. 375). Ve východních nářečích střední němčiny je slovo Plauze velmi rozšířeno. V Mimoni (jako ostatně i v Sasku) bylo toto slovo (také zdrobnělina Pläuzel) známo; v přeneseném významu ‚špatná postel‘.

[277]II. Slova pocházející z češtiny:

Buchte ž. ‚máslový koláč‘, také zdrobnělina Buchtel; z čes. buchta (etymologii viz Machek, ES, s. 50).

Kātschl stř. ‚kachna‘; z čes. káče ‚kachní mládě‘ (další slova z tohoto základu jsou kačenka, kačka, kačice atd.), utvořeného z volání na kachny kač, kač!

Liewanzen mn. ‚lívance‘; z čes. lívanec, utvořeného od líti. V literatuře najdeme také podoby Libanzen nebo Liebanzen s -b- místo -v- mezi samohláskami.

Passe ž. ‚pás‘ z čes. pás. Ze Slezska jsou známy také podoby Pas, Passek.[5]

Patschgorn mn. ‚domácí střevíce‘; z čes. bačkory, jež bylo v mladší době přejato z maďarštiny (Machek, ES, s. 21).

Plampatsch m. ‚družba, námluvčí‘; z čes. plampač, jež ve starším významu označovalo tzv. řečníka na svatbě. Podobu plampač musíme považovat za variantu slova tlampač (srov. také čes. nářeční plampač, Machek, ES, s. 530). Je však zajímavé, že němčina tu mohla skupinou pl- dobře nahradit náslovnou hláskovou skupinu tl-, která je jí cizí. Kromě slova Plampatsch, běžného hlavně na jihozápadě severních Čech, znala dřívější německá nářečí v Čechách též slova Druschmann z čes. družba a Stariswart, Tariswart, Tarichswa(r)t z čes. starosvat.[6] Pravděpodobně se onen svatební zvyk udržel v českých krajích déle, a byl proto také označen českými jmény.

Pomaaslich, Pomaasl m. ‚klouzek‘ (Ixocomus luteus); v literatuře o něm dosud nebylo zmínky. Vzniklo z nějaké varianty českých pojmenování podmáslík, podmáselník, podmáslák apod. (srov. Slovník spisovného jazyka českého II, s. 675n.; Kott II, s. 732b, zaznamenává také variantu pomazlík, která vznikla snad vlivem slovesa pomazat se).[7]

Powidal m. ‚tlachal‘; z čes. povídal, povídálek od povídat (srov. také Slovník spisovného jazyka českého II, s. 828). Slova Powidal se užívalo občas také jako označení pro Čecha.

Powidl m. ‚povidla‘; z čes. povidla pomn., povidlí stř. v tomto významu.[8]

[278]saß v úsloví saß wieder saß, znamenajícím ‚odplatu‘; pravděpodobně z českého zas (zase ‚opět‘).

Schischke ž. ‚šiška‘ (jak smrková, tak také borová); z čes. šiška. Ačkoli je toto slovo známo také v Horní Lužici,[9] pochází slovo Schischke v bývalém německém nářečí severočeském nejspíše přímo z češtiny. Příležitostně se ho žertovně užívalo také pro pyj, penis.

Schmetten, Schmeeten m. ‚smetana‘, z čes. smetana. V Čechách a na Moravě už dříve velmi rozšířené a známé, už r. 1384 je doloženo v německém příjmení Smetentopff (České Budějovice).[10] V jižních Čechách a na jižní Moravě byly známy také podoby Schmettich, Zmettich a Zimettich.[11] Ojediněle bylo slovo Smetten známo také v Horním Sasku.

Selinken mn. ‚zelenka jedlá‘ (Tricholoma equestre), od čes. zelinka (také ‚zelená hruška‘, ‚zelená švestka‘). Od dolnoluž. zeleńka ‚zelenka‘ pochází reliktní slovo Sellenke v Dolní Lužici.[12] Srov. také pol. zielonka (Karłowicz, Słownik gwar polskich VI, s. 381).

tatschen gehen ‚jít na návštěvu pohovořit si‘, srov. čes. chodit na táč, na táčky. V češtině jsou táč, táčky podst. jména, v němčině je tatschen sloveso (táčky viz Machek, ES, s. 520).

Dodatkem se zmiňujeme ještě o dvou slovech, jež vznikla hybridním tvořením:

Galitschkel, většinou v mn. čísle ‚lišky‘ (houby — Cantharellus cibarius). Utvořeno z něm. nářečního gal ‚žlutý‘, české přípony -ička a něm. zdrobňující příponou -el;[13] tedy tvoření, jež předpokládá dvojjazyčnost. Je tu vztah k čes. liška, jež označuje také houby.[14]

Hebabe ž. ‚porodní bába‘, je vlastně kontaminace slov Hebamme ‚porodní bába‘ a Babe z čes. bába ‚stará žena‘.

Jak vidíme, slova této druhé vrstvy dobře zachovala původní hláskové znění a dovolují snadno poznat původní české slovo. Celkem jsme mluvili o 15 slo[279]vech. Český podíl na slovní zásobě dřívějšího německého nářečí v Mimoni byl jistě velmi malý, i když připustíme, že mnohá slova se ztratila, vymizela. Zároveň jsme však ukázali, že některá slova byla zpravidla mnohem více rozšířena, a že byla známa i mimo hranice uvedeného nářečí.[15]

B

Důležitým pramenem při zkoumání česko-německých vztahů v severních Čechách jsou příjmení. Při jejich hodnocení z hlediska historického je třeba náležité opatrnosti; původ příjmení a etnická příslušnost nositele jména se totiž zcela neshodují, zpravidla však česká příjmení na území dříve osídleném Němci ukazují na existenci českého obyvatelstva. Tak můžeme zjistit mezi cca 900 majiteli domů v Mimoni asi 75 českých příjmení. Tento poměr byl mezi dělnictvem, tj. mezi nemajetnými vrstvami, jistě jiný, takže procento českých příjmení dané počtem vlastníků domů v Mimoni nemůže naprosto představovat skutečný poměr mezi německými a českými příjmeními. Protože Mimoň ležela blízko české jazykové oblasti, nemůže tu výskyt českých příjmení překvapovat.

Zkoumáme-li tato příjmení z hlediska jejich hláskové podoby, ukazuje se, že tu můžeme zhruba rozeznávat dvě jejich vrstvy, a to starší a mladší. Starší vrstva vnikla do úzu německých nářečí v severních Čechách už před několika stoletími, neboť je na ní patrný starší jazykový vývoj, např. novohornoněmecká diftongizace ī > ei v příjmení Preibisch, které vzniklo z Pribyš. Mladší vrstva naproti tomu je jasným dokladem o přistěhování Čechů převážně v minulém století a na začátku století tohoto. Příjmení přistěhovalého obyvatelstva zachovávají zpravidla věrně své české znění a — v protikladu k vrstvě starší — nenesou stopy poněmčení. Každý Čech dovede z takového příjmení psaného německým pravopisem vyčíst jeho původní české znění: Belohlavek = Bělohlávek, Dworak = Dvořák, Hradecky = Hradecký atd. Jako doklad připojuji seznam takových příjmení, která se podle zachovaného adresáře[16] vyskytovala v Mimoni r. 1924:

Bobek, Blaha, Bartosch; Cech; Dworak; Hasek, Hirdina, Honseyk,[17] Horecký, Hoschek; [280]Choutka; Janda, Jasek, Jenik, Jires, Jirka; Kacerowski, Koci, Kopecky, Korda, Kulhanek; Ledwina, Lewetz; Muschik; Nadwornik, Nepowim, Nowotny; Piskora, Placht, Plodek, Pobuda, Pospischil, Prochaska; Ruschowy; Schwejk, Schwerma; Severa, Sluka, Sobota, Spicak; Timesch, Tschernich a Tschirnich;[18] Woditschka, Wondrak; Zaleisky.

Mnohá z těchto jmen byla známa také v jiných místech bývalého soudního okresu Mimoň. Ze sousedních vesnic jsou z dvacátých let tohoto století dosvědčena ještě tato jména:

Buresch, Futschik; Horak; Jiranek, Jirschik; Kauschka, Kocour, Kolomasnik, Kotatka, Kowarsch; Maresch, Massopust; Neswadba; Prskawetz, Pruschek; Sedlatschek, Simanek, Stuy, Sukdelak, Swoboda; Wotawa atd.

Tato jména patřila spíše jednotlivým rodinám, které se usadily na německém území teprve před několika generacemi — proto byla poměrně málo rozšířena (některé z těchto příjmení může být ovšem doloženo i z několika vesnic).

O této mladší vrstvě příjmení budeme mluvit méně, pozornost věnujeme spíše oné vrstvě starší, poněvadž ta má pro germano-slavistická studia větší význam a je obtížnější ji vysvětlovat než příjmení vrstvy mladší. Přitom se ovšem musíme omezit jen na několik vybraných jmen; zároveň poznamenáváme, že někde nám chybí vhodná fonetická kritéria, a pak ovšem začlenění jména do té nebo oné vrstvy může být problematické.[19]

Se jménem Hanisch setkáváme se nejen v severních Čechách, ale dnes je známo také v Sasku a v Lužici. U něho bezpochyby přistoupila slovanská přípona -iš, která byla — jak známo — ve slovanských osobních (křestních) jménech neobyčejně produktivní, k německé krátké formě Hans, popř. Han- (k Johannes, popř. Johann). Vedle jména Hanisch je známo také Hanuš; -uš se připojovalo — jak víme — k německým křestním jménům.

Jméno Heilek bylo na Mimoňsku velmi hojné. Pochází patrně ze stč. Hýlek od hýl (k tomuto názvu ptáka viz Machek, ES, s. 152). Jak je dobře známo, i ve slovanských jazycích sloužila jména ptáků za příjmení (srov. J. Beneš, O českých příjmeních, s. 192n.). Těžko se dá ovšem rozhodnout, zda Heilek vychází přímo ze starší podoby Hīlek (z čes. Hýlek), nebo z diftongizované české podoby Hejlek (< Hýlek). V prvním případě bychom tu měli jméno převzaté už ve staré době, jméno, které prošlo novohornoněmeckou diftongizací, [281]v případě druhém pak podobu, která ukazuje na české nářeční Hejlek, jehož -ej- bylo vyjádřeno německým -ei-.

Jonák patří jistě k Jan, českému jménu z Johann, popř. Johannes (tj. Jan Křtitel). Pravděpodobně české jméno Janák (ČJ, s. 81) přešlo do němčiny a zde bylo změněno v Jonák, neboť v němčině se mohlo -a- nářečně změnit v -o- (srov. v Mimoni se hon — sie haben ‚oni mají‘). Méně pravděpodobné je, že tu bylo od něm. John (z Johann) českou příponou -ák utvořeno jméno John-ak.

Kirpal vzniklo z českého l-ového příčestí Krpal od slovesa krpat ‚ševcovat‘ (viz Machek, ES, s. 237; Gebauer I, s. 158). Krpal mohlo být příjmení ševce. Slabičné -r- bylo tu nahrazeno slabikou -ir-, podobně jako ve jménech Hirdina (z Hrdina) a Pirzkall (z Prskal). Jméno Krpal uvádí Kotík.

Kubath patří k českému Jakub z lat. Jacobus; čes. Kubát je vedle pol. Kubat dobře doloženo (Beneš, s. 86). Přípona -át, která je v češtině cizího původu (viz lat. -atus), vyskytovala se hojně v křesťanských osobních (křestních) jménech: Benát z Benedikt, Janát z Jan, Jirát z Jiří, Pavlát z Pavel, Valát z Valentin, v polštině také Kołat z Mikołaj a Tobat z Tobiáš.

Jméno Niklatsch je asi představitelem německo-českého smíšeného tvoření: jméno Nikolaus, také Nickel, zřejmě dostalo českou příponu -ač; srov. také příponu -ačka ve jménech jako Benačka z Benedikt, Jandačka z Jan, Kubačka z Jakub aj. (Beneš, s. 125). Jméno Niklatsch je sotva možno přiřadit přímo k čes. Mikuláš, protože náslovné n- mluví spíše pro rozšíření německého jména Nickel. Přijetí kontaminace čes. Mikuláš a něm. Nickel působí jako příliš vykonstruované.

Pirzkall je právě tak jako Kirpal příkladem poněmčení českého příjmení. Toto jméno vzniklo z čes. Prskal od prskat. V českém příjmení Prskal posunula se slabičná hranice po poněmčení za -s-, z něhož v němčině vzniklo -z- [c]. České příjmení Prskal je dobře doloženo (Kotík, s. 105).

Preibisch vzniklo ze slovan. Pribyš nebo pod., neboť -ei- tu je ze staršího -i-. Jméno Pribyš bylo dobře známo jak v Čechách, tak v Lužici; patří k plnému jménu Pribyslav. Pro starší poněmčení mluví skutečnost, že -ī- se diftongizovalo v -ei- a že stč. -r- před -i- (přesněji -ŕ-) se ještě slyšelo jako -r-, nikoli už jako -ř-. Jméno Preibisch se ostatně vyskytuje i v Horní Lužici, takže je možné, že si němečtí sedláci přinesli toto jméno s sebou a nepřevzali je od svých českých sousedů.

[282]Ramisch je zřejmě jméno, jehož základem je české příjmení Ramiš, Rameš nebo pod.; bylo by možno je vysvětlit jako přetvoření čes. slova rámus (Machek, ES, s. 414) vlivem jmen (různých zkrácenin) na -isch (srov. Hanisch).

Jméno Spittank je zakončeno na -ank, jež dobře známe z lužickosrbských příjmení; srov. dolnoluž. příjmení Domank (něm. Domang), Kóžank (něm. Kuhschank), Krystank (něm. Kristang), Lapank (něm. Lappank), Marijank (něm. Mariank), Matsank (něm. Matzank), Salmank (něm. Salmang), Scapank (něm. Schappank) atd. (srov. Mucke, Dolnolužický slovník III, příslušná hesla). K formantu -an- tu přistoupil sufix -ьkъ nebo ъkъ, z něhož tu v lužické srbštině analogicky k nepřímým pádům vzniklo -k, v češtině naproti tomu -ek (srov. dolnoluž. Šćěpank a čes. Štěpánek). Ve slovanském příjmení Spytank, jež v našem případě musíme předpokládat, vězí kořen spyt-, pro nějž Miklošič udává význam ‚citus‘, tj. ‚rychlý‘; srov. staroluž. osobní jméno Spyt, Spyta v místním jménu Spittwitz (okres Budyšín), okolo r. 1400 Spittewicz atd., a právě tak čes. Spytovice (srov. stč. jméno Spytihněv atd.). Předkové této rodiny se možná přistěhovali z Lužice.

Také jméno Suske se objevovalo v Mimoni a okolí velmi hojně. Toto příjmení, právě tak jako dolnoluž. příjmení Suschke, Susska atd., bylo by možno přiřadit k základním podobám Suška, Suško nebo Sušek, které jsou odvozeny od suchý ve významu ‚hubený, vyhublý, vychrtlý‘ (Mucke, Dolnolužický slovník III, s. 97). České příjmení Susek (také Susík), které uvádí Kotík (s. 77, 82), mohlo by být utvořeno spíše od slovesa suset ‚šustit‘, jež vzniklo z onomatopoického základu; srov. např. něm. příjmení Bappeler, Schaler, Stammler, jež opět poukazují na způsob mluvení (Bach, Deutsche Namenkunde I, 1, s. 293).

Wanke představuje poněmčenou podobu českých příjmení Vanko, Vaňka, Vaněk apod., jež většinou vycházejí ze základu Václav nebo Ivan. Příjmení Wanke dokládá Beneš (s. 129) z jednoho pražského adresáře; v severních Čechách to bylo jméno běžné.

C

Dodatek

I. Česká (slovanská) příjmení v Mimoni:

Bartosch, Belohlawek, Blaha, Bobek, Brosch; Cech; Dobsch, Dworak; Flanderka; Hanisch, Hasek, Heilek, Hirdina, Honseyk, Hoschek, Hradecky; Choutka; Jaksch, Janda, Jasek, Jenik, Jires, Jirka; Kacerowsky, Koci, Koliasch, Kopecky, Korda, Kschidak, Kulhanek, Kuwlewsky; Ledwina, Lewetz; Muschik; Nadwornik, Nepowim, Nowotny; Piskora, Pirzkall, [283]Placht, Plodek, Pobuda, Pospischil, Preibisch, Prochaska, Proksch, Puditschek; Rocek, Ruschowy; Severa, Schidak, Schwejk, Schwerma; Sluka, Sobota, Spicak, Spittank, Suska; Timesch, Tschernich, Tschirnich (Czernich); Wanke, Wiechovsky, Woditschka, Wondrak; Zaleisky.

II. Česká (slovanská) příjmení z bližšího okolí Mimoně:

Perholtice (Barzdorf): Futschik; Suske; Wojatschek.

Kamenice (Deutsch-Kamnitz): Holluba; Klum; Preibisch.

Bohatice (Voitsdorf): Hickisch; Kirpal; Preibisch; Stuy; Wotawa.

Božkov (Götzdorf): Hantschek; Preibisch; Ramisch; Stuy; Tschernich.

Zákupy (Reichstadt): Cejka, Cerny, Ciha; Dedek, Dlaske, Dworsky; Hanisch; Jansky, Jonak; Karas, Kaschke, Kotschwar, Kowarsch, Kral; Nehazil, Niklatsch; Preibisch, Psota; Schamal, Stejskal, Stuchlik; Watzek, Witschek.

Brenná (Brenn): Kaluppa, Kubath; Miklitz; Tschirnich.

Borek (Heidedörfel): Flanderka; Hanisch; Jansch.

Kummer: Sukdelak; Tschirnich.

Kuřívody (Hühnerwasser): Cerha; Halba, Heilek, Horak; Jiranek, Jonasch; Kappek, Kauschka, Kocour, Kolomasnik, Kostka; Mattauch; Pirzkall, Pruschek; Stodulka, Suske; Wollak.

Horní Krupá (Ober-Gruppai): Horak, Hrdina; Kauschka; Ramisch; Tumlirsch.

Jablonec (Gablonz): Blaschka, Buresch; Flanderka; Hanisch, Heilek, Holas, Horak; Kauschka, Kubath, Kuna; Massopust; Prskawetz; Sedlatschek, Simanek, Swoboda; Wlk.

Náhlov (Nahlau): Hawelka, Heilek; Porsch; Sedlatschek, Suske.

Polohlavy (Halbehaupt): Buresch; Jürschik; Kolomasnik; Maresch; Neswadba; Pirzkall; Suske.

Okna (Woken): Borowitschka; Hollas, Hosak, Hrusa; Kirpal, Kozderka, Kuna; Wokensky.

Ploučnice (Plauschnitz): Jirschik; Pobuda, Pospischil.

Hvězdov (Höflitz): Elischka; Jirschik; Heilek, Housek; Kotatka, Kulhanek; Pobuda.

Svébořice (Schwabitz): Cankar; Heilek, Hrdyna; Kolomasnik; Pitloun; Svoboda; Tschinke; Wanke, Woite.

 

Zkratky

Beneš

= J. Beneš, O českých příjmeních, Praha 1962.

ČJ

= V. Davídek, K. Doskočil, J. Svoboda, Česká jména osobní a rodová, Praha 1941.

Gebauer

= J. Gebauer, Slovník staročeský I—II, Praha 1903.

Kotík

= A. Kotík, Naše příjmení, Praha 1895.

Machek, ES

= V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957.

(Přeložil Fr. Váhala.)


[1] Srov. E. Schwarz, Zur Wortgeographie tschechischer Lehnwörter in den deutschen Mundarten (K jazykovému zeměpisu českých přejatých slov v německých nářečích), Germanoslavica 2, 1932/33, s. 221n., 327n.; Probleme der sudetendeutschen Lehnwortgeographie (Problémy sudetoněmeckého zeměpisu přejímání slov), Zeitschrift für Mundartforschung 26, 1958, s. 128n.; Sudetendeutscher Wortatlas (Sudetoněmecký atlas slov) I, II, III, Mnichov 1954—1958 (v těchto pracích je další literatura). — Jmenovat je třeba především dílo H. Schuchardta, Slavo-Deutsches und Slavo-Italienisches, Graz 1884. — Starší sbírky slovní zásoby: F. Knothe, Wörterbuch der schlesischen Mundart in Nordböhmen (Slovník slezského nářečí v severních Čechách), Vrchlabí 1888; R. Wenisch, Wortschatzsammlung der nordböhmischen Mundart und Umgangssprache. Beiträge zur Heimatforschung Nordwestböhmens 1 (Slovní zásoba severočeského nářečí a hovorové řeči. Příspěvky k vlastivědnému bádání v severozápadních Čechách), Chomutov 1926; J. Blumer, Sammlung mundartlicher Wörter und Redensarten der nordwestböhmischen Mundart, besonders von Brüx und Umgebung. Beiträge zur Heimatforschung Nordwestböhmens 2 (Sbírka nářečních slov a rčení severozápadočeského nářečí, zejména z Mostu a okolí), Chomutov 1929. — Náš článek vychází z vlastního lexikálního materiálu.

[2] Srov. především H. H. Bielfeldt, Die slawischen eigentlichen Reliktwörter in den deutschen Mundarten (Slovanská vlastní reliktová slova v německých nářečích), Zeitschrift für Slawistik 8, 1963, s. 155n. (tam další literatura).

[3] Srov. W. Mitzka, Schlesisches Wörterbuch, Berlin 1962.

[4] Srov. E. Eichler, O. Kieser, Forschungen und Fortschritte 36, 1962, s. 27n.

[5] Beyersdorff, Schlesische Provinzialblätter 10, s. 560.

[6] Srov. E. Schwarz, Zeitschrift für Mundartforschung 26, s. 135 (a mapa 2, s. 130).

[7] B. Bartnicka, Polskie ludowe nazwy grzybów na tle słowiańskim. Z polskich studióv slawistycznych. Seria 2 (Językoznawstwo), Warszawa 1963, 193n.

[8] K etymologii srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 388; W. Steinhauser, Slawisches im Wienerischen, Wien 1962, s. 78n.

[9] Srov. G. Streiberg, Die wortgeographische Gliederung Ostsachsens und des angrenzenden Nordböhmens. Mitteldeutsche Studien H. 10 (Jazykově zeměpisné členění východního Saska a s ním sousedících severních Čech. Středoněmecké studie H. 10). Halle/S. 1935, s. 81n.; E. Schwarz, Zeitschrift für Mundartforschung 26, s. 131 a obr. 3.

[10] E. Schwarz, Sudetendeutsche Familiennamen aus vorhussitischer Zeit (Sudetoněmecká příjmení z předhusitské doby), Köln/Graz 1957, s. 282.

[11] E. Schwarz, Zeitschrift für Mundartforschung 26, s. 141n. a mapa 1, s. 130.

[12] Srov. H. H. Bielfeldt, Zeitschrift für Slawistik 7, 1962, s. 352.

[13] E. Schwarz, Zeitschrift für Mundartforschung 26, s. 137 (tam další literatura).

[14] Tamtéž a B. Bartnicka, cit. dílo, s. 192n.

[15] Některá jsou známa také ve vídeňském dialektu (srov. Steinhauser, cit. dílo).

[16] Materiál oddílů B a C je vzat z adresáře pro politické okresy Česká Lípa a Mimoň, který vyšel ve Varnsdorfu r. 1924.

[17] Jde o nářeční českou podobu Honzejk < Honzík (viz vozík > vozejk, nožík > nožejk atd.)

[18] Tj. 2. p. množ. čísla Černých, ovšem vzatý (i v češtině) za 1. pád.

[19] K těmto problémům srov. též R. Fischer, Deutsch-tschechische Beziehungen in Anthroponymen (Německo-české vztahy v osobních jménech), Onomastica Slavo-germanica I, Berlin 1965, s. 7n.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 5, s. 274-283

Předchozí Zdeněk Hlavsa: Několik poznámek o užívání a významu tvarů množ. čísla podstatných jmen

Následující Alois Jedlička: Studie o spisovném jazyce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1