Český jazyk ve sborníku „Československé přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii“

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Přednášky, které připravili českoslovenští jazykovědci pro V. mezinárodní sjezd slavistů a otiskli z větší části v samostatném sjezdovém sborníku,[1] jsou věnovány většinou vědeckým problémům, které přesahují zkoumání českého jazyka; jsou totiž zaměřeny na otázky obecně jazykovědné nebo na otázky jazykovědy slovanské. Přesto však i věda o českém jazyce byla těmito pracemi značně obohacena — český materiál tu byl zkoumán často do značné hloubky jednak jako podklad pro obecnější závěry jazykovědné, jednak ve vztahu k jiným slovanským jazykům v rámci slovanské jazykovědy; v této zprávě se jimi budeme zabývat právě z hlediska jejich vztahu k češtině.

Hned úvodní stať akad. B. Havránka Srovnávací studium struktury slovanských spisovných jazyků (s. 5—10) český jazykový materiál předpokládá a k němu jakožto jednomu z východisek srovnávání směřuje. Autor tu jako pokračování několika studií z poslední doby vytyčil program pro srovnávací zkoumání struktury těchto jazyků, jejich obecných i konkrétních specifických znaků, které jsou společné spisovným jazykům slovanským bez ohledu na původ těchto znaků a které plynou z totožných nebo podobných úkolů spisovných jazyků ve společenském životě, a zároveň i pro studium rozdílných reakcí na tyto úkoly podle rozdílů ve stavbě různých slovanských jazyků. Takovéto studium, odlišné od studia historickosrovnávacího, usiluje nejen o rozbor hláskové a tvarové stavby, ale především o postižení celkové struktury slovní zásoby a větné stavby i stylového rozvrstvení různých slovanských jazyků.

Zřetel k českému jazyku se výrazně projevil v přednáškách věnovaných jazyku umělecké literatury. Al. Jedlička dokumentoval ve studii K úloze umělecké literatury ve vývoji spisovných jazyků slovanských (s. 31—40) tezi o rozdílnosti vztahu mezi vývojem spisovného jazyka a jazyka umělecké literatury v různých slovanských jazycích na tom, zda jde o jazyk s dlouhou nebo kratší spisovnou a literární tradicí, do značné míry právě na jazyce české literatury 19. a 20. století. Opíraje se o obecnou tendenci pronikání prvků běžně mluveného jazyka do literárního jazyka nové doby, ukázal rozborem vývoje českého slovosledu (postavení určitého slovesa, shodného přívlastku a příklo[92]nek), že umělecký jazyk tu byl prostředníkem mezi jazykem běžně mluveným a neuměleckými styly jazyka spisovného a iniciátorem dalšího vývoje směrem k celkovému zhovorovění a že tento druh vztahu se projevuje obzvláště v situacích, kdy se spisovný jazyk a útvary běžně mluvené od sebe značně vzdálily. Zároveň připomněl, že spisovný jazyk se může v některých případech obohacovat prostředky, které v jazyce umělecké literatury přímo vznikly. Na vývoji spisovné češtiny a jejích uměleckých stylů a na jejich současném stavu dokumentoval i druhou stránku tohoto vztahu, jejímž výsledkem je neustálé rozšiřování repertoáru prostředků, kterých může umělecká literatura využívat právě proto, že se slohové rozrůznění a obohacení spisovného jazyka stále prohlubuje.

M. Jelínek se zaměřil v práci Míšení funkčních stylů v soudobé umělecké próze slovanských národů (s. 295—302) na vyvrácení dvou možných námitek, které by téma formulované v nadpisu studie mohlo vyvolat. Ukázal, že prvky jiných funkčních stylů, kterých se v jazyce uměleckého díla využívá, nabývají vedle svého původního slohového zabarvení v celku uměleckého díla vlastností nových, tj. že se z nich stávají prostředky umělecky zobrazovací. Dále vyvrátil pochybnost, zdali je možné srovnávat stylistické poměry v různých slovanských jazycích, poukazem na to, že funkční styly v různých jazycích vedle rozdílů obsahují i rysy shodné a že lze porovnávat výběrové tendence, které jsou společné všem stylům jednoho jazyka, liší se však od tendencí jazyka druhého. V materiálové části práce dospěl k závěru, že v jazyku soudobé umělecké literatury různých slovanských jazyků se projevuje tendence využívat prostředků hovorové, odborné a publicistické slohové vrstvy a tendence vytlačit na okraj užívání dialektů. Zároveň se však slovanské jazyky liší intenzitou, s níž se tyto prostředky v umělecké literatuře uplatňují (čeština patří mezi ty slovanské jazyky, u nichž tento proces pronikání prostředků původem cizorodých a jejich zapojování do stavby literárního díla v celém jeho rozsahu dospěl poměrně nejdále).

O studium slohové problematiky české se opírá i obecně pojatá stať K. Hausenblase Základní okruhy stylistické problematiky (s. 287—293). Shrnuje výsledky mnohaletého výzkumu autorova i jiných českých jazykovědců v oblasti stylistiky češtiny a výkladem základních pojmů i promyšleným uspořádáním slohové problematiky vytváří základ pro systematické zpracování stylového rozvrstvení češtiny v celém rozsahu.

Ze stanoviska literární vědy přistoupil k slohové problematice uměleckých děl akad. J. Mukařovský ve studii Individuální sloh spisovatele, jeho vznik a vývoj a jeho úloha ve vývoji literatury i spisovného jazyka (s. 277 až 285). Rozborem slohu Nerudovy poezie — porovnal sloh Hřbitovního kvítí, Písní kosmických a dalších sbírek především z hlediska významové výstavby, větné stavby a úlohy slova jako jednotky básnického kontextu — doložil tu autor obecně platnou myšlenku, že individuální sloh spisovatele je výsledkem záměrného úsilí a že se rozvíjí během celé tvůrčí činnosti spisovatele nikoli sa[93]moúčelně, ale pod vlivem snahy proniknout hlouběji do složité zobrazované skutečnosti. Závěry získané rozborem zobecnil v tezi, že individuální styl velkého slovesného tvůrce není vzpourou proti celonárodnímu jazyku, jeho deformací, nýbrž důležitým činitelem v dalším rozvoji spisovného jazyka i uměleckého jazyka samého.[2]

Gramatickým otázkám byla věnována přednáška Fr. Daneše Syntaktický model a syntaktický vzorec (s. 115—124). Autor v ní na českém jazykovém materiálu osvětlil pojem věty jako základní pojem skladební a ukázal, že věta je abstraktní skladební vzorec, který je součástí jazykové soustavy a který umožňuje vytvářet v jednotlivých promluvách ze sledu slov, gramaticky zpracovaných, konkrétní výpovědi sloužící jazykovému dorozumění. Zjištění takových základních větných vzorců je jedním z hlavních úkolů při popisu skladby některého jazyka; kromě něho je zapotřebí zjistit pravidla, která umožňují vytvářet z těchto základních vzorců i výpovědi se složitější větnou stavbou (např. s rozvíjejícími nebo několikanásobnými větnými členy) nebo výpovědi speciální (s nevyjádřeným nebo zájmenným podmětem apod.). V dodatku připojil autor příklady vzorců a pravidel, které lze stanovit pro skladební soustavu češtiny.

Tvoření slov v češtině nebyla v „Přednáškách“ věnována samostatná stať; blízkou slovotvornou problematikou slovenskou se zabýval J. Horecký ve studii K štylistickej štruktúre slovotvorného modelu (s. 125).[3]

Historickému vývoji slovní zásoby v češtině byla věnována speciální přednáška Základní procesy v lexikálním vývoji českého jazyka (s. 105—113). J. Marvan, E. Michálek a I. Němec v ní probrali řadu pravidelných změn v slovní zásobě, které byly přímo vyvolány změnami mluvnické stavby jazyka. Např. ukázali, že pro vývoj české slovní zásoby měly zásadní význam zachování jmenného rodu v plném rozsahu, tedy i v množném čísle, vytvoření životnosti jako speciálního mluvnického významu, soustavné uplatnění protikladu mezi číslem jednotným a množným, oslabení protikladu mezi mluvnickým významem určenosti a neurčenosti, u sloves pak vytvoření vidové soustavy a s ním souvisící oslabení protikladu sloves počínavých a trvacích i sloves přechodných a nepřechodných. Upozornili zároveň, že výsledkem těchto procesů bylo jasné rozhraničení mluvnické soustavy jazyka a soustavy slovní zásoby, které se uskutečnilo až v době historické.

[94]Vývoje češtiny se týkala zčásti i studie P. Trosta Německé vlivy na slovanské jazyky (s. 29—30). Korigují se v ní některé pokusy zahraničních lingvistů vykládat rozmanité hláskové a tvarové změny v češtině vlivem německým a ukazuje se, že ani staletý kontakt češtiny s němčinou nebyl schopen zasáhnout základní rysy mluvnické stavby nebo naopak přispět k vytvoření nové složky této stavby.

K historickému vývoji českého jazyka přihlédly i obecněji pojaté studie M. Komárka K monogenezi a polygenezi fonologických jevů v slovanských jazycích (s. 47), A. Lamprechta Vztah mezi fonologickým a morfologickým systémem v slovanských jazycích (s. 71) a E. Paulinyho Periodizácija dejín fonologického a morfologického systému v západnej slovančine (s. 87). Nové výklady o původu některých českých slov přinesla přednáška V. Machka Vývoj praslovanské slovní zásoby (s. 99).

Studiu českých nářečí nebyla v „Přednáškách“ věnována samostatná stať; mnoho pozornosti mu však bylo věnováno v přednášce J. Běliče Hranice mezi příbuznými jazyky a pomezní nářeční izoglosy (s. 135—142). Autor se v ní v souvislosti s přípravou slovanského jazykového atlasu zabýval otázkou hranic mezi příbuznými národními jazyky, mezi nimiž existují souvislé nářeční přechody, a vyložil, že pro stanovení těchto hranic nejsou rozhodující staré nářeční znaky, ale zeměpisné hranice, na nichž se stýká vliv sousedních jazyků spisovných. Tuto myšlenku dokumentoval pak mj. rozborem jazykově zeměpisných poměrů česko-slovenských, kde se pod vlivem staré hranice politické vytvořila i zřetelná hranice jazyková, a poměrů na styku česko-polském, kde zvláštní poměry politické a kulturní v době vzniku novodobého národa vedly ke vzniku území smíšeného (v úseku jihovýchodním) a území jazykově nevykrystalizovaného (v úseku severozápadním).

Obecně jazykovědnými problémy se zabýval V. Skalička ve stati Typologie a komparatistika (s. 41). Problémy slovanské jazykovědy byly tématem přednášek F. V. Mareše Vznik a raný vývoj slovanské deklinace (s. 51), J. Bauera Úkoly a metody praslovanské syntaxe (s. 75), V. Šmilauera Slovanský onomastický atlas a onomastická příručka (s. 145) a R. Krajčoviče Typonymia ako prameň sociálnych dejín Slovanov v dobe ranofeudálnej a feudálnej (s. 151). Jiným slovanským jazykům byly věnovány studie A. Dostála Staroslověnský jazyk, jeho strukturní charakteristika a lokální typy (s. 11), J. Stanislava Poznámky ze slovenskej a slovanskej historickej syntaxe (s. 83), V. Latty Periodizácija vývinu fonologických systémov vo východoslovanských jazykoch (s. 95) a S. Heřmana Počátky spisovné bulharštiny a její poměr k sousedním jazykům na Balkáně do konce 19. století (s. 143).

Tematika „Přednášek“ přesahovala daleko za hranice studia současné češtiny a jejího vývoje; přesto však přinesly „Přednášky“ množství podnětů závažných i pro toto studium. Ukázaly nové metody, kterých je možno při zkoumání češtiny použít a kterými je možno odhalit nové, dosud nepovšimnuté rysy její mluvnické stavby i slovní zásoby, popř. slohového rozvrstvení. Dále poukázaly na ty její vlastnosti, které jsou závažné při srovnávacím pohledu na slovanské jazyky jak z hlediska jejich vývoje, tak z hlediska jejich současného stavu.

---

[1] Československé přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, Praha 1963, 375 stran, cena 55 Kčs; přednášky ve sborníku neotištěné byly uveřejněny v časopisech a jsou v něm uvedeny souhrnně na s. 375 (jen přednáška E. Jóny vyšla v Jazykovedném časopise 14, 1963, s. 8n.).

[2] Jazykového materiálu českých uměleckých děl se v různé míře dotýkají i ostatní přednášky tohoto okruhu, a to studie K. Horálka K otázce vztahu mezi českým veršem folklórním a literárním (s. 303), M. Červenky O významu verše (s. 307) a B. Ilka Ideová a estetická podmíněnost životnosti básnického díla v mezislovanských překladech (s. 319).

[3] Statistický přístup k slovotvorné problematice, použitý v této studii, uplatnil se jako součást širší porovnávací koncepce i ve sjezdové přednášce M. Dokulila (Ke koncepci porovnávací charakteristiky slovanských jazyků v oblasti „tvoření slov“), uveřejněné v časopise Slovo a slovesnost 24, 1963, s. 85n.; tematicky s ní souvisí i přednáška J. Kuchaře, Základní rysy struktur pojmenování (tamtéž, s. 105n.).

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 2, s. 91-94

Předchozí Emanuel Michálek: Komediální talent, či komedijní talent?

Následující Jarmila Syrovátková: K česko-bulharským jazykovým vztahům