Časopis Naše řeč
en cz

Bohemistika ve sborníku věnovaném prof. W. Doroszewskému

Alena Šimonková, Jaroslav Porák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V posledních letech se velmi dobře rozvíjí organizovaná vzájemná spolupráce československé a polské jazykovědy. Jedním z projevů těchto dobrých vztahů našich a polských slavistů je rozsáhlý sborník Prace filologiczne XVIII, věnovaný profesoru varšavské university, význačnému polonistovi Witoldu Doroszewskému.

Sborník Prace filologiczne XVIII byl připravován k vydání již r. 1939 (válečné události však přerušily jeho vydání, příspěvky byly zničeny). Jeho čtyři svazky budou obsahovat celkem 144 příspěvků polských i zahraničních autorů. V naší zprávě si všimneme bohemistických a některých obecných příspěvků (z nich pak těch, které mají vztah k tematice Naší řeči) v dosud vyšlých prvních dvou svazcích tohoto sborníku.[1] První svazek obsahuje příspěvky týkající se obecné jazykovědy a jazykovědy srovnávací, druhý svazek zahrnuje příspěvky z oblasti slovanské jazykovědy. Protože jde o sborník u nás poměrně málo dostupný, chceme v této zprávě věnovat některým závažnějším bohemistickým příspěvkům poněkud větší pozornost.

Dříve než přistoupíme k vlastní zprávě o jednotlivých bohemistických příspěvcích, využíváme této příležitosti k tomu, abychom právě v Naší řeči stručně upozornili na jednu z oblastí zájmů prof. Doroszewského, která má vedle vlastního významu vědeckého především velký význam aktuálně společenský. Prof. W. Doroszewski navazuje svým dílem na řadu význačných varšavských jazykovědců (Baudoin de Courtenay, Antoni Kryński, Stanisłav Szober, Stanisław Słoński), kteří vždy věnovali velkou pozornost otázkám jazykové kultury.

Otázky jazykové kultury společně s potřebami jazykové praxe spojuje prof. Doroszewski vždy s teorií jazyka a s jeho vědeckým poznáním. Význam studia jazyka záleží podle prof. Doroszewského v tom, že jazyk slouží jako prostředek myšlení, že je jedním z nejdůležitějších činitelů kulturního rozvoje národa. Proto staví do popředí i společenský význam jazykovědy. Tento zájem o otázky jazykové kultury uplatňuje prof. Doroszewski od r. 1932 jako redaktor časopisu Poradnik Językowy. Některé aktuální a zajímavé jazykové otázky objasňuje a popularizuje po r. 1935 v Polském rozhlase a shrnuje je v r. 1937 pod názvem Zamyšlení a úvahy nad polským jazykem (Myśli i uwagi o języku polskim). Hlavní těžiště této důležité popularizační činnosti prof. Doroszewského je po r. 1945, kdy vycházejí souhrnné práce z této oblasti. V r. 1950 [238]vydává souborně Kritéria jazykové správnosti (Kryteria poprawności językowej), ve kterých na základě bohatého jazykového materiálu stanoví řadu kritérií (např. logicko-formální, geografické, národní, estetické aj.), která je zapotřebí brát v úvahu při stanovení jazykové správnosti. V letech 1948—54 se objevují Doroszewského Rozmluvy o jazyce (Rozmowy o języku).[2] Jsou to vlastně knižně vydané rozhlasové „jazykové koutky“. Sborníky obsahují malé a větší články z nejdůležitějších jazykovědných oborů; jejich předností je jasný populární výklad. O potřebě a společenském významu sborníků svědčí to, že již v r. 1962 vychází druhé, souborné vydání pod názvem Za kulturu slova (O kulturę słowa).

Po tomto úvodu přikročíme k vlastní zprávě o prvních dvou svazcích sborníku. Z obecných příspěvků našich jazykovědců se zmíníme o stati Karla Horálka Monolog a monologické funkce jazyka (sv. I, s. 43—46). Autor shrnuje a doplňuje o zajímavé postřehy problematiku jazykových funkcí. Upozorňuje na dosavadní stav bádání. Za nejvýznamnější a nejsoustavnější výklad o jazykových funkcích pokládá autor příspěvku práci Friedricha Kainze „Psychologie der Sprache“, kterou hodnotí a doplňuje. Kainzův popis monologických funkcí jazyka považuje za neúplný, a to hlavně proto, že Kainz nepřihlíží k některým zvláštním projevům emocionálního charakteru. Nejobvyklejším případem monologických funkcí jazyka je podle K. Horálka reprodukování hotových textů, a to buď reprodukování jen myšlené, nebo hlasité. K monologickým projevům je třeba počítat také některé projevy psané, na prvním místě mnemotechnické poznámky (monologičnost je dána tím, že jsou určeny výhradně pro potřebu pisatele). Každá monologická funkce jazyka může být uskutečněna pomocí dialogu. Tzv. vnitřní dialog je podle K. Horálka v podstatě jen monolog v dialogické podobě.

Mluvnickou teorií se ve svém příspěvku Mluvnické významy a prostředky (sv. I, s. 145—148) zabývá Fr. Trávníček. Základní tezí jeho studie je teze o vzájemné a těsné souvislosti mezi lexikálními a mluvnickými významy slov. Autor v úvodu nejprve vymezuje pojmy „lexikální význam“ a „mluvnický význam“. Lexikální význam slova je svou poznávací povahou pojem vztahující se na celý druh předmětu. Mluvnické významy vystupují ve větách, jsou obsahem vět a vyjadřují vztahy. Výrazovými prostředky větných vztahů jsou především slova a jejich tvary, různé způsoby jejich spojování a různé stránky slov: přízvuk, výslovnost, slovosled. Mluvnické významy jsou tedy abstrakce z významů lexikálních, jsou to zobecněné lexikální významy. Ze sdělné funkce jazyka vyplývá potřeba různé významy nějak blízké, po nějaké stránce společné vyjadřovat obecně, zobecňovat je. V závěru stati Trávníček zdůrazňuje důležitost lexikálních významů pro gramatické výklady. Lexikální významy nejsou vlastním předmětem mluvnických výkladů, ale jsou základem, z kterého [239]musí gramatika vycházet, nechce-li odtrhovat jazyk od myšlení a upadat do formalismu.

Tematika mluvnických kategorií je ve sborníku zastoupena dvěma studiemi. André Mazon (Paříž) se ve stati Časy a vid v ruštině, v češtině a v polštině (sv. II, s. 67—72) vrací k problematice vidu, ve které patří mezi přední odborníky. Všímá si souvislosti vidů se systémem časů ve slovanských jazycích (vidové rozdíly se odrážejí v užívání časů). Autor zjišťuje, jak se tato souvislost projevuje ve vývoji slovanských jazyků, zejména ruštiny, češtiny a polštiny.

Andrzej Sieczkowski (Varšava) ve studii Mluvnická kategorie vokativu v jazycích západoslovanských (sv. II, s. 239—262) dokazuje, že vokativ patří do systému pádů, probírá syntaktické vlastnosti vokativu a na materiálu ukazuje, že ze západoslovanských jazyků je vokativ nejúplněji zachován v češtině.

Užší problematiky skladebné se týká článek Jaroslava Bauera Odporovací vztah mezi souřadnými větami a větnými členy (sv. II, s. 5—15). Autor rozebírá významové vztahy mezi členy odporovacího spojení, a to na základě především významových rozdílů mezi spojovacími prostředky. O odporovacím vztahu mluví jen u spojení souřadného; na rozdíl od prof. Šmilauera sem neřadí případy rozporu mezi členy nesouřadnými (Obrazy, kdysi zavřené, mají nyní mnoho vzduchu), ovšem u tzv. nepravých vět vztažných připouští možnost řazení k odporovacím spojením (Otec Kulich mlčel, čehož panímáma příliš nedbala). U odporovacího spojení rozlišuje, podobně jako J. Haller, tři základní odstíny: konfrontační (dvě části spojení se stavějí do protikladu — zatímco, kdežto), omezovací (ve druhé části se omezuje dosah toho, co se říká v části první — ale, jenže), popírací (jedna část spojení se popírá a místo ní se klade druhá, platná — ale, nýbrž). Na základě polského, zčásti i ruského a českého materiálu pak zjišťuje typické spojovací prostředky. Konstatuje na jedné straně tendenci k zobecňování prostředku jediného (v češtině spojka ale) pro všechny dílčí vztahy, na druhé straně tendenci k využívání těch spojovacích prostředků, které jednoznačně vyjadřují významové odstíny, všude tam, kde je této jednoznačnosti potřeba — především v literatuře odborné (s tím souvisí i to, že jsou to prostředky knižní až archaické).

Nejvíce je mezi bohemistickými tématy zastoupena lexikologie a lexikografie, především tvoření slov. Alois Jedlička ve stati K adjektivům s významem možnosti (nemožnosti) v nové spisovné češtině (sv. II, s. 199—207) navazuje na starší srovnávací studii Havránkovu o těchto adjektivech a jejich vývoji v jednotlivých slovanských jazycích (Slavia 7, 1928, s. 766n.) a na svou nedávnou studii K slovotvornému vývoji v novější spisovné češtině (Slavica Pragensia IV, Praha 1962, s. 377n.) a rozebírá česká adjektiva na -telný v současné spisovné češtině na pozadí jejího vývoje od počátku obrození až do doby dnešní. Stará čeština, jak prokázal Havránek, disponovala poměrně značným repertoárem prostředků pro vyjadřování možnosti a nemožnosti u adjektiv; mezi nimi si vedoucí postavení začínala vypracovávat přípona -telný. Stav [240]v starším jazyce svědčí o kolísání, nejistotě, nevyhraněnosti prostředků, nikoli o bohatosti jazyka. Proces významového rozlišování a vyhraňování jednotlivých prostředků byl přerván v době pobělohorské, a tak se v obrození znovu navazuje na stav starší.

Základním prostředkem je přípona -telný, vedle ní dožívají jako neproduktivní i prostředky jiné (srov. přídavná jména typu nedosáhlý, nepřekonaný, nenáhradný). V nové spisovné češtině dochází k bohatému slovotvornému uplatnění přípony -telný v konkurenci s příponou -ný. Výhodou přípony -telný je její významová jednoznačnost, možnost tvořit kladné i záporné podoby (stíhatelný - nestíhatelný). Pro tyto vlastnosti se adjektiva na -telný výrazně uplatňují v odborném názvosloví. Naopak adjektiva na -ný tvořená od týchž základů mívají při existenci adjektiva na -telný charakter prostředků publicistického stylu, užívaných v ustálených, automatizovaných spojeních (nezlomná víra, neodvratný osud).

Tvoření slov v češtině se týkají ještě dvě studie. Varšavská bohemistka Eva Siatkowská ve studii Syntetická a analytická pojmenování v češtině a polštině (sv. II, s. 219—237) porovnává jednoslovná (jednozákladová) pojmenování v češtině a v polštině; zjišťuje, že čeština jich má ve srovnání s polštinou mnohem více (např. kolář - kołodziej, obr - wielkolud, polárka - gwiazda polarna, polština - język polski; naopak zase glądownia - hladomorna). — Zaznamenáme ještě stať Bély Sulána (Debrecín), Maďarské prvky v českém zlodějském žargonu (sv. II, s. 279—297). Autor ukazuje, jak pro argoty ve slovanských jazycích je typické přejímání slov z jiných jazyků, a stanoví i podmínky tohoto přejímání. Přejímá se obvykle z toho jazyka, (1) s jehož národem žil daný národ určitou dobu ve stejném státě; (2) s kterým sousedí; (3) z jazyka kočujících národností; (4) z jazyků těch národů, s kterými má daný národ jiné kontakty (např. obchodní). Míra přejímání závisí na intenzitě a délce trvání těchto styků. Ve druhé části studie se zabývá maďarskými prvky v českém zlodějském argotu (je to okolo 50 slov) a zkoumá, což je velmi důležité, jakými cestami a za jakých podmínek se tato slova do češtiny dostala.

Obecněji si problematiky tvoření slov všímá Jozef Ružička ve stati Z problematiky slovotvorných modelov (sv. II, s. 127—130). Na tvoření podstatných a přídavných jmen ve slovenštině ukazuje, že do charakteristiky slovotvorných modelů patří i hláskoslovná pravidla (tzv. morfonologická), která se zákonitě uplatňují při tvoření všech slov podle daného modelu. Např. neodvozená přídavná jména mají zakončení (a v dalších pádech tzv. „tvrdé“ koncovky -ého, -ému atd.) po tvrdé nebo obojetné souhlásce; po měkké souhlásce je zakončení (a v dalších pádech tzv. „měkké“ koncovky -ieho, -iemu atd.), srov. malý - malého, peší - pešieho. Uplatňuje se tu i rytmický zákon (dlouhá samohláska v koncovce se krátí, jestliže v základu přídavného jména předchází dlouhá samohláska, rýdzi - rýdzeho). Stejná pravidla platí pro složená adjektiva typu dvojhlavý, úzkoplecí. Jinak je tomu u přivlastňovacích druhových adjektiv vlčí, kde před koncovkou je měkká nebo obojetná sou[241]hláska; neuplatňuje se tu ani rytmický zákon (páví, pávieho). Jde tu tedy o zcela jiný slovotvorný typ.

Jaromír Bělič reviduje ve studii Stadt - město? (sv. II, s. 17—27) rozšířený dosud názor, že formální a významové rozlišení slov město a místo v češtině (a dalších západoslovanských jazycích) je závislé na němčině, ve které se slova stat (1. a 4. pád; 2. a 3. p. zněl ve střední horní němčině stete), znamenajícího původně ‚místo‘ (locus), začíná užívat v souvislosti se vznikáním feudálních měst také ve významu ‚město‘ (urbs); to vede k formálnímu rozštěpení slova na stat (die Stadt) ‚město‘ a stete (die Stätte)‚místo‘. Někteří západoněmečtí historikové se pokoušejí tuto diferenciaci v češtině vykládat jako vliv „přetvářející síly německé kolonizace“, jako proces „pozápadnění“ Čech a celého západnějšího území slovanského. Bělič na základě rozboru materiálu z řady evropských jazyků a hlavně ze středověké latiny dochází k závěru, že západoslovanská diferenciace město - místo není otrocky závislá na němčině. Je to „pojmenovací postup, který se objevuje nezávisle na sobě v různých dobách a v různých jazycích“. Již ve staré řečtině se setkáváme s podobným zúžením významu u slova topos, ve staré latině u slova locus. V období vznikání feudalismu má toto rozštěpení oporu spíše ve středověké latině, ve které se slova locus (‚místo‘) užívá i v zúženém významu ‚místo osídlené‘, civitas; nejstarší doklad z československého území uvádí Bělič z r. 871. Kdyby mělo jít o přímý vliv němčiny, očekávali bychom spíše přejetí německého slova, jak tomu bylo u řady jiných slov (šlechta, hrabě, musit), nikoli kalk. Stejná diferenciace jako v češtině a slovenštině je v polštině, lužické srbštině a slovinštině, kde všude německá středověká kolonizace zasahovala; je však i na části území srbochorvatského, kam tato kolonizace nezasáhla.

J. Bělič si všímá i chronologie tohoto rozštěpení a zjišťuje, že pro starou češtinu je jasné významové i formální rozštěpení doloženo v polovině 15. stol. (souvisí to s označováním délky v Husově pravopise: miesto s krátkým ě proti míesto s dlouhým ie; zda je tato diferenciace starší, nedovedeme říci, protože spřežkový pravopis délku neoznačoval), kdežto pro němčinu s určitostí až v 1. polovici 16. stol. — U diferenciace město - místo jistě paralelnost a snad i souvislost s obdobným vývojem německým je (s výjimkou území srbochorvatského), ale nelze zde rozhodně mluvit o projevu koloniální závislosti.

Sovětský slavista a bohemista Leonid I. Rojzenzon ze Samarkandu zdůrazňuje v článku K otázce srovnávacího studia frazeologie slovanských jazyků (sv. II, s. 109—122) potřebu srovnávacího studia slovanské frazeologie, aby se zjistily společné, praslovanské způsoby tvoření frazeologických obratů. Zároveň upozorňuje na potřebu zkoumat typologické shody, tj. paralely vznikající nezávisle na sobě v různých jazycích (podle Rojzenzona především v nepříbuzných nebo vzdáleněji příbuzných jazycích). Možnosti takového studia ukazuje na srovnání některých frazeologických typů v západoslovanských jazycích, zejména v češtině a horní lužické srbštině. Podněty Rojzenzonovy jsou [242]jistě záslužné; v této oblasti je ještě mnoho nejasných věcí, které bude třeba dalším studiem zpřesňovat.

Antonín Dostál přispěl do sborníku statí K otázce lexikografického zachycení slovní zásoby jazyka (sv. I, s. 21—28). Autor se zabývá otázkou, jak dalece a jak úplně musí každý lexikograf zachytit slovní zásobu jazyka v slovníku. Vychází ze základního poznatku, že slovní zásobu nemůžeme chápat jako uzavřený systém, nýbrž naopak slovní zásoba musí citlivě a pohotově reagovat na všechny nové pojmenovávací úkoly. A. Dostál zdůrazňuje některé důležité poznatky o tempu vývoje slovní zásoby. V závěru stati se vyrovnává s otázkou, kterou klade v jejím úvodu, tj. s otázkou výběru slov pro slovník. Každý slovník musí obsahovat slova gramatická, která mají pravidelně nejvyšší frekvenci, a dále pojmenování. Otázka výběru pojmenování je mnohem složitější. Při jejich výběru je nutno řídit se tím, že jazyk je dorozumívacím prostředkem člověka. Stanovit přesné, jediné kritérium pro výběr slovní zásoby je obtížné a nelze to chápat zjednodušeně.

Problematice onomastické je věnován článek Vladimíra Šmilauera, Krusičany v Čechách a Kruszwica v Polsku (sv. II, s. 299—302); podává se tu nový výklad jména osady Krusičany u Benešova. Nejstarší doložená podoba Krušvičany a vznik osady v 1. pol. 11. stol. ukazují, že osada byla asi založena polskými obyvateli přivedenými v té době Břetislavem I. z Poznaňska, kde leželo i sídliště Kruszwica. Dosud se toto jméno vykládalo z předpokládaného slova krušvicě (hruška); tato podoba (s k místo h) však v češtině nikde doložena není.

Z četných dialektologických příspěvků se zmíníme aspoň o těch, které mají vztah k češtině.

Ve stati Josefa Skuliny Jazykový zeměpis a struktura dialektů (sv. I, s. 123—130) se za jeden z nejvážnějších problémů sestavení jazykového atlasu pokládá vztah jazykového zeměpisu a struktury nářečí. J. Skulina se snaží přispět novým pohledem, opřeným o český nářeční materiál, k řešení tohoto vztahu; na nářečním materiálu ukazuje, jak jsou charakterizovány nářeční typy a jejich strukturní povaha především po stránce hláskoslovné, neopomíjí však ani doklady o strukturní povaze nářečí v typických jevech tvaroslovných. Sestavení jazykového atlasu je závislé na dokonalém poznání strukturního útvaru národního jazyka.

Pavel Jančák ve stati Možnosti statistického zpracování kolísavých nářečních jevů na jazykových mapách (sv. I, s. 53—58) ukazuje dva možné postupy statistického zpracování nářečního materiálu. Autor příspěvku zpracovává totiž na základě dotazníkového materiálu středočeskou nářeční oblast. Řada diferenčních jazykových jevů středočeských má jasně vymezující charakter, a tedy i relativně pevné hranice. Jistá část jazykových jevů se však ani svou povahou, ani svým zeměpisným rozložením tak jasně nevyhraňuje. Metoda bodového značkování se pro kartografování rozkolísaných jazykových jevů dobře nehodí. P. Jančák se pokusil zpracovat dotazníkové údaje statisticky. [243]Statistická metoda, která má zásluhou průkopnických prací Doroszewského v polské dialektologii už svou tradici, ukázala se užitečná i při sledování kolísavých znaků středočeských.

Slavomír Utěšený v článku K zanikání tradičních nářečí na severní Moravě (sv. II, s. 303—308) probírá způsoby zatlačování místních nářečí (ústup příliš výlučných nářečních znaků, pronikání spisovných prvků do nářečí, přímý přechod mluvčích od nářečí k hovorové spisovné češtině) a úlohu interdialektů. Rozborem dílčího výzkumu, a to dotazníkové ankety, která byla provedena mezi mládeží v severomoravském městečku Úsově, pak autor potvrzuje skutečnost, že nejsilněji odolává hlásková stránka nářečí, zatímco mnohem rychleji se mění zejména slovní zásoba. Ze 67 žáků zachovávají hláskovou podobu svého nářečí skoro tři čtvrtiny (je tu rozdíl mezi městskými a venkovskými žáky: z úsovských žáků zachovávají nářečí asi dvě třetiny, z venkovských skoro všichni); pokud jde o znalost desíti tradičních nářečních slov, znají je žáci už jen z jedné třetiny.

Božena Zimová podává v článku K teorii a praxi lexikálního archívu českého lidového jazyka (sv. II, s. 309—314) přehled o činnosti tohoto archívu v Ústavu pro jazyk český, o metodách práce a o jejích problémech i o dosavadních výsledcích, které se projevily především ve zpracování hesláře, podle něhož se bude soustavně sbírat materiál na celém českém jazykovém území.

Závěrem je možno kladně hodnotit účast československých jazykovědců ve sborníku věnovaném prof. W. Doroszewskému (v prvních dvou svazcích je to 18 příspěvků z celkového počtu 77),[3] přivítat ji jako konkrétní projev spolupráce československé a polské jazykovědy i zdůraznit poměrně hojné zastoupení problematiky vysloveně bohemistické v článcích jak našich, tak i zahraničních jazykovědců.


[1] Prace filologiczne XVIII, sv. I, Varšava 1963, LV + 250 s.; Prace filologiczne XVIII, sv. II, Varšava 1964, 453 s.

[2] Srov. zprávu o prvních svazcích těchto knižně vydaných výborů s názvem Rozmowy o języku v Naší řeči 36, 1953, s. 167n.

[3] Kromě autorů, o jejichž statích jsme se ve zprávě zmínili, přispěli do sborníku tito českoslovenští jazykovědci: Bohumil Trnka studií o homonymii morfémů (sv. I, s. 149—152), Václav Machek příspěvkem o srovnávacím indoevropském a slovanském hláskosloví (sv. II, 57—66), Igor Němec, K původu slovanských tranzitiv n-ových (sv. II, s. 87—92), Antonín Frinta, O tzv. ř v lužické srbštině (sv. II, s. 185—189), Anton Habovštiak, Názov rázvora v slovenských nárečiach (sv. II, s. 191—198) a Eugen Pauliny, K vkladným samohláskam v gen. plur. fem. a neuter v slovenčine (sv. II, s. 209—211).

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 4, s. 237-243

Předchozí Vladimír Mejstřík: II. díl Slovníku spisovného jazyka českého ukončen (Z 24. sešitu SSJČ)

Následující Vilém Fried: Bohemistika a slovakistika ve Velké Británii

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1