Bohemistika a slovakistika ve Velké Británii

Vilém Fried

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Je jen přirozené, že se v neslovanských zemích soustřeďuje hlavní zájem slavistických studií na rusistiku. Zajímavé je pak v těchto zemích postavení studia jazyků a literatur ostatních slovanských národů vedle rusistiky. Mnoho přitom záleží na vnějších okolnostech a na osobních zálibách jednotlivých badatelů. Zájem o bohemistiku (chápeme ji zde jako disciplínu nezahrnující také historickou vědu) je v Anglii staršího data. Člen cambridžské university duchovní Albert Henry Wratislaw (1821—1889) v druhé polovině 19. století uveřejnil — asi pro svůj český původ — řadu pojednání o starší české literatuře a také řadu překladů z této literatury. Prvním řádným profesorem ruštiny a ostatních slovanských jazyků v Oxfordu a vlastně prvním profesorem slavistiky v Anglii se stal Richard W. Morfil (v prvním desetiletí našeho století); napsal mimo jiné také popisnou mluvnici češtiny už v roce 1889. Samostatný lektorát češtiny vznikl v Anglii teprve po první světové válce, když byla založena Škola slovanských a východoevropských studií při londýnské universitě (School of Slavonic and East European Studies, University of London); ta se stala hlavním střediskem slavistických studií ve Velké Británii a zůstala jím do konce druhé světové války. Dnes mají kromě této školy stejný význam slavistické katedry v Cambridži a v Oxfordu. Místo lektora češtiny v Londýně zaujímali na této škole českoslovenští vědci F. Chudoba, O. Vočadlo, O. Odložilík, R. Wellek a M. Sova, který zde působil ještě několik let po druhé světové válce. Z těchto dočasných docentů češtiny byl vlastně jedině M. Sova bohemistou. Jeho A Modern Czech Grammar z roku 1944 významným způsobem přispěla k lepšímu praktickému poznání dnešní češtiny ve Velké Británii. Zmínku si ovšem také zasluhují některé lingvistické a literárněhistorické bohemistické příspěvky, které uveřejnil během svého působení v Londýně O. Vočadlo.

Nástupcem M. Sovy v Londýně se stal r. 1947 Stuart E. Mann. Je dnes mimořádným profesorem českého a slovenského jazyka a mimoto albánského jazyka na této fakultě. Z bohemistických prací S. E. Manna si především zasluhuje zmínky jeho přehledná Czech Historical Grammar (1957). Je dále autorem řady kratších bohemistických pojednání a početných recenzí, které většinou uveřejňuje v orgánu londýnské Školy slovanských studií Slavonic and East European Review. Jeho vlastním zájmem, jak sám tvrdí, není však bohemistika ani širší slavistika, nýbrž indoevropeistika, zejména v poslední době stará arménština.

[245]O soustředěné vědecké bohemistice a slovakistice můžeme však mluvit teprve na základě dosavadního vědeckého díla prof. Roberta Autyho, který se 10. října 1964 dožívá 50 let. R. Auty, jenž byl před dvěma roky povolán na stolici řádného profesora srovnávací filologie slovanských jazyků a je zároveň vedoucím katedry jazyků a literatury na Škole slovanských studií při londýnské universitě, má takto ústřední postavení v britské slavistice. Druhá stolice všeobecné slavistiky je nyní ještě v Oxfordu, všechny ostatní stolice řádných profesur pro slavistiku patří ve Velké Británii rusistice. R. Auty začal jako germanista. Jeho vrozený talent ovládat rychle cizí jazyky slovem a písmem ho přivedl již před válkou též k češtině a slovenštině, které zvládl opravdu dobře. Praktickou znalost obou těchto jazyků uplatňoval během války jako překladatel. Když se po válce vrátil ke svým povinnostem na universitě v Cambridži, byl již roku 1946 pověřen přednáškami o češtině a r. 1948 se zde stal prvním docentem, kterému byla oficiálně udělena venia docendi pro studia česká a slovenská. Tak byla cambridžská universita druhou vysokou školou v Británii, kde bylo možno studovat češtinu a slovenštinu jako diplomní obor. Třetí universitou, kde lze volit češtinu jako studijní obor (nejen jako lektorský kurs), je od r. 1949 universita v Glasgowě. Teprve r. 1957 se mohl R. Auty věnovat slavistickým studiím zcela, když byl zproštěn povinností výuky v germanistice a stal se v Cambridži řádným docentem pro slovanské studie.

Máme tu tedy dost ojedinělý případ zahraničního slavisty v neslovanské zemi, který zaujímá místo profesora srovnávací slavistiky zejména na základě svých prací bohemistických a slovakistických. Z dosavadních víc než dvaceti vědeckých pojednání a sdělení, která R. Auty uveřejnil ve Velké Británii, v Rakousku, v Itálii, v Jugoslávii, v Rumunsku i u nás, převážná většina se týká problematiky rozvoje spisovných jazyků slovanských od druhé poloviny 18. století a počátku 19. století. Mezi nimi zase patří hlavní pozornost R. Autyho vývoji spisovné češtiny a slovenštiny a dále jiných slovanských jazyků v Rakousku-Uhersku, jejichž vývoj byl bezprostředně ovlivněn společným politickým osudem těchto národů v habsburské monarchii — vývoji srbochorvatštiny a slovinštiny. Lze říci, že Auty vychází ve všech těchto studiích z názorů Pražské školy na teorii spisovného jazyka. Východiskem jsou mu především teze akademika Havránka, ale též závěry J. Běliče, K. Horálka, Al. Jedličky, V. Vážného a jiných. Auty se rovněž drží terminologie Pražské školy a přesně rozeznává termíny jako psaný jazyk, spisovný jazyk, umělecký jazyk a snaží se o podobné rozlišení odpovídajících termínů anglických.

R. Auty je snad první Brit, který se soustavně zabývá slovenštinou a jejím rozvojem a neustále zdůrazňuje samostatnost a nezávislost spisovné slovenštiny. Zde navazuje zejména na práce E. Paulinyho.

Velký význam připisuje Auty osobnostem, které svými názory bezprostředně ovlivnily vývoj spisovných slovanských jazyků v habsburské říši, jako Dobrovskému, Štúrovi, Gajovi a jiným. Studium vývoje spisovných jazyků je pro Autyho nejen problematikou filologickou, ale také historickou. Domnívá se, že [246]poznatky historie a jazykovědy se tu navzájem doplňují a vedou k lepšímu poznání historického vývoje slovanských národů v době novověké, kdy již došlo k plnému rozvoji kapitalistických ekonomických vztahů. O problematice vývoje spisovných slovanských jazyků přednášel R. Auty česky během svého studijního pobytu v Československu v roce 1957 (jeho přednáška byla uveřejněna ve Slavii 27, 1958, s. 161—170). Některé názory R. Autyho byly u nás podrobeny kritickému hodnocení, zčásti také na obou posledních mezinárodních slavistických kongresech.

Auty je též autorem druhého dílu knihy Handbook of Old Church Slavonic (autorem prvního dílu je prof. Nandris): Texts and Glossary (Londýn 1962). Je to velmi zdařilá chrestomatie, v které zaujímá významné místo česká redakce staroslověnštiny.

Přehled dosavadního bohemistického a slovakistického díla Roberta Autyho by však nebyl úplný, kdybychom se také nezmínili o jeho studiích literárněhistorických. Týkají se zejména díla Jana Kollára a osudů bible v našich zemích. Dále napsal články o české a slovenské literatuře pro Cassel’s Encyclopaedia of Literature (Londýn 1953) a článek o československé literatuře pro nejnovější vydání Encyclopaedia Britannica z roku 1961. V této souvislosti je třeba se zmínit též o ročních bibliografických přehledech, které Auty uveřejňuje od r. 1951 v The Year’s Work in Modern Language Studies (vydává je Modern Humanities Research Association v Cambridži). Jde o výběrový komentovaný přehled bohemistických a slovakistických lingvistických a literárněhistorických prací uveřejněných u nás i v cizině. První takový přehled s obecným úvodem připravili B. Havránek a A. Novák pro VII. svazek (1937) o pracích vyšlých v létech 1935—1936. Auty uveřejňuje tyto přehledy pravidelně od XI. svazku (za léta 1940—48), nejdříve pod titulem Czech and Slovak Studies, od XX. svazku (za rok 1958) pak zvlášť jako Czech Studies a Slovak Studies. Rovněž těmito přehledy dokumentuje Auty jako jeden z mála západních slavistů svébytnost slovakistiky. Tento přehled by bylo možno doplnit ještě velkým počtem recenzí o bohemistických a slovakistických pracích našich i cizích, které doposud R. Auty uveřejnil.

Soustředěný zájem R. Autyho o studium bohemistiky a slovakistiky v rámci širších studií slavistických má ovšem i svůj odraz v jeho pedagogickém působení. Již v Cambridži vychoval mezi tamními studujícími slavistiky několik bohemistů a je víc než pravděpodobné, že podobný zájem a zaměření vzbudí též mezi svými posluchači a hlavně postgraduálními studenty na londýnské Škole slovanských studií. Má tedy dnes bohemistika a slovakistika poměrně velmi silné postavení v rámci dnešní britské slavistiky.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 4, s. 244-246

Předchozí Alena Šimonková, Jaroslav Porák: Bohemistika ve sborníku věnovaném prof. W. Doroszewskému

Následující Antonín Tejnor: Jak je to s plánem vlakotvorby?