Časopis Naše řeč
en cz

Člověk mění kůži

Josef V. Bečka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Bruno Jasenskij: Člověk mění kůži. Dva díly (317 a 342 str. Přeložil red. Vlasta Borek. Vyšlo v dubnu a v červnu 1935 nákladem Jana Fromka jako 71. a 72. svazek edice »Odeon«.

(Dokončení.)

Sloh překladu je velmi plynný. Dbá se správného místa příklonek ve větě (se, si, mi, ti a p.) a není tu proti správnému usu chyb. Jen na několika málo místech by bylo třeba pořádek slov pozměnit, na př. u lidí, jichž (!) jméno již se vám nyní zdá nenávistným (I, 171; jejichž jméno se vám již nyní zdá nenávistné). Na jednom místě se mi zdál překlad nejasný: Při celkových obtížích, na které stavba naráží po linii zabezpečení nové půdy dostatečným množstvím přistěhovalců, mohlo by to zastrašit dechkany a vůbec zabrzdit další příliv přistěhovalců (II, 197). Možná, že je tu nějaká tisková chyba.

Překlad je tedy zřejmě pečlivý a svědomitý a pěkně se čte, ale přes to není prost některých chyb a omylů. Omylem jest psáno Šiité (II, 66) místo šiité a naopak angličani (II, 330), buď chybou tisku, nebo vlivem ruského originálu. Třikrát se čte povinnen (I, 71, 110, 111), místo povinen; oddolný (I, 192) místo odolný. Místo napjetí (II, 296) správně má býti napětí, místo zrcádko (I, 227) správně zrcátko, místo oblázky (I, 252) správně oblásky, místo dezorganisoval (I, 177; asi pod vlivem tvaru zorganisoval) správně desorganisoval. Nesprávně je psáno shasil místo zhasil (I, 77; ale I, 292 je správně zhasil). Někdy je správně psáno bojkot (na př. I, 307), jindy zas boykot (na př. I, 308). Někdy není správné kvantity, na př. nenápodobil (I, 64, m. nenapodobil), kouřicích se talířů (I, 45, m. kouřících se), nevšíml (II, 19, m. nevšiml), upřimně (II, 109, m. upřímně) a p.

Více odchylek od správného jazyka je však v tvarosloví. I když necháme stranou tvary jako zavřu (I, 138, lépe zavru), nelhu (I, 315, lépe nelžu), protože se vyskytují často i u dobrých spisovatelů, nemůžeme nechat bez povšimnutí některé tvary, které by se přece jen měly psáti ve správném znění, na př. střežte je (I, 112, m. střezte je), svleč se (I, 138, m. svlec se). Místo tvarů převeženi (I, 40), vyhraženo (I, 119), vynahraženo (I, 121), čistění (I, 144), zapovězený [53](II, 178), opozďuje (II, 208) bychom raději viděli tvary správné převezeni, vyhrazeno, vynahrazeno, čištění, zapověděný, opožďuje. Chybné jsou někdy 3. osoby pl. přít. času: oba se staví za Urtabajeva (I, 265, místo stavějí), všichni rozumí (I, 200, místo rozumějí); chybně je hladovícím (I, 23) místo hladovějícím. Místo z něj (I, 90, 99, 127, 137) je správně z něho, podobně místo u něj (I, 112) u něho. Genitiv vedle mne se dosud nedovoluje (jenom genitiv tě, se vedle tebe, sebe je v některých ustálených rčeních dovolen), bylo by tedy lépe, kdyby ho překladatel neužíval, na př. jistě byste se zastal (I, 202; místo mne), zastával se (II, 10, m. mne). Ve větě: I vás i jednoduše hodí přes palubu (I, 169) se nehodí nepřízvučný tvar do postavení, kde je na něm silný přízvuk; má býti správně: I vás i mne. Vlivem současného usu užívá překladatel s oblibou širších tvarů zájmen můj, tvůj i mimo 1. a 4. pád, jak to dovolují příslušná pravidla; čteme: po mojí demoralisované armádě (I, 172; správně po ), v mojí představě (I, 230, správně v ), o mojí věci (II, 13, spr. o věci). Téměř důsledně nesprávně je skloňováno zájmeno tentýž, na př. těmitéž očima (II, 82, místo týmaž), tutéž práci (II, 304, m. touž), v tomtéž okamžiku (I, 81, m. v témž), splnění těchže úkolů (I, 91, m. týchž) a p. Několikrát se objevuje chybný genitiv třech, čtyřech místo tří, čtyř (ze čtyřech I, 289; třech citátů II, 65; třech džadidů II, 75; třech metrů II, 196). Nedopatřením se dostal do knihy i tvar k nohoum (II, 275; m. k nohám). Někde překladatel kolísal ve skloňování. V I. díle na str. 247 končí větu: maličkých čajoven a ašchan. Hned následující větu začíná: U vchodu do ašchanů. Je nominativ k tomu »ten ašchan« či »ta ašchana«? V I. díle na str. 43 se čte: poslední niť (!), spojující je s dalekým vnějším světem — s NewYorkem, s Něgoreloje, s Moskvou; proč se zde neskloňuje s Něgorelým? Protože se slovo Něgoreloje bude pravděpodobně častěji vyskytovat i mimo beletrii, je lépe, když si hned budeme zvykat náležitým tvarům skloňovaným: Něgorelého, Něgorelému atd. Zájm. něčí tu má, snad přehlédnutím, zvláštní užití: bylo slyšet něčího kroky (II, 96).

Ve skladbě jazyka překladu, ač je jinak dosti správná, vytrvale se opakuje trojí chyba. Především je to nesprávné užívání superlativu se zájmenem ten, na které se najde velmi mnoho příkladů: Žel, že před odjezdem sem dostal jsem jen ty nejvšeobecnější informace (I, 46; správně: jen nejvšeobecnější informace). Vezměme ten nejjednodušší příklad (I, 119); podobně je tomu na mnoha a mnoha místech, na př. I, 71, 109, 80, 154, 238, 285, 250, 169, 207, 210, 211, 179; II, [54]26, 29, 59, 65, 99, 119, 165, 195. Druhou častou odchylkou překladu od správné skladby je chybné kladení instrumentálu doplňkového u adjektiv, na př.: Tato míra není tou nejefektnější (I, 154; s dvojí chybou, místo není nejefektnější); každá stavba je tou nejdůležitější (I, 250: se stejnou dvojí chybou); případ nebyl ojedinělým (I, 177; m. nebyl ojedinělý) a p. Třetí častou odchylkou od dobré skladby je kladení přechodníku budoucího tam, kam patří přechodník minulý. Zde byl překladatel na zřejmých rozpacích, ale dobře je chápeme. V ruském originále měl přechodník a chtěl ruský obrat přeložit rovněž přechodníkem. U mnoha sloves však je přechodník minulý tvarem čistě literárním, papírovým, neživým, a do takového tvaru se zřejmě nechtěl nutit; volil tedy podle svého domnění zlo menší, t. j. užil přechodníku budoucího, který mu patrně nezněl tak archaisticky. Lépe by však bylo, kdyby se byl v takovém případě vůbec vyhnul vazbě přechodníkové, než aby jí užil chybně. Takových příkladů najdeme v překladě několik: Přijda domů Clerk se svlékl a ulehl (I, 129; správně by bylo: Přišed domů, ale přirozeněji by znělo: Když přišel domů); vejdouc do předsíně, zaklepala na dveře (I, 133); obejda výkop, pustil se k místu, kde… (I, 144); ona, odejdouc od otce, usadila se někde (I, 203); Dojda k tomuto poznatku, došel jsem přirozeně k závěru… (II, 196). Že se tato odchylka nestala z neznalosti, o tom svědčí to, že se objevuje jen u slovesa jíti, u něhož je přechodník minulý skutečně velmi neobvyklý.

Z jiných odchylek skladebných je možno uvésti nesprávné užívání spojky aniž s kondicionálem tam, kde se nemluví o ději podmíněném, na př.: Dva dny jsem nosila dopis, aniž bych jej otevřela (I, 74), aniž by se svlékl, převalil se na postel (I, 116) a p. Vytknout by se dalo i chybné opomíjení zájmen zvratných. Na př.: Vy to při vašich bohatých zkušenostech jistě musíte dobře vědět (I, 151; správně: při svých). Při práci v strojním oddělení jsem s ním měl velmi zřídka co dělat (II, 298). Vytáhněte laskavě vaši náprsní tobolku (II, 299). Škoda, že při korektuře byla tato nedopatření přehlédnuta. Přehlédnutím vznikla také tato chyba: Jest jen třeba, aby vy sama jste měla snahu se změnit (I, 232, místo abyste). Dále jest několikrát užito vazby osobní místo neosobní u vazeb infinitivních, na př. byla slyšeti i angličina (I, 14) místo spisovného bylo slyšeti i angli-činu. Na několika místech by bylo bývalo lépe položit rozvitý přívlastek za jeho jméno, na př. kolem Clerkovi dobře známého vítězného oblouku (I, 17, lépe: kolem vítězného oblouku, Clerkovi dobře známého). Podobně: první nezdar v hledání [55]tak rychle kouzla zbavené exotiky (I, 76). Směrem k horám se kameny posetá krajina znatelně zvedala (I, 97) atd. Takové příklady neznějí v češtině právě hezky a čtenáře často svádějí k nedorozumění anebo ho alespoň matou. Nečesky zní i vazba: Napsal dvě stránky, odložil násadku, přečetl napsané (II, 124; místo: přečetl, co napsal.).

Výběr slov je správný a jistě v této věci překlad činí originálu zadost. Některá nesprávně volená slova je třeba přičísti na vrub současnému nesprávnému usu, na př.: To je lhostejné (I, 71; místo: to je jedno, na tom nezáleží); ale nepostavíš-li (t. j. most do zítřka), nechám ti useknout hlavu (I, 156; správně dám ti uskenout hlavu); celé zařízení sestávalo ze skládací postele (I, 45; sestávalo volil překladatel místo lepšího skládalo se patrně proto, aby se vyhnul opakování stejných slov; lépe by však bylo napsat: celým zařízením byla jen skládací postel.).

Slova, jichž překladatel užívá, jsou jinak vesměs ve shodě s dobrým usem. Jen četná adjektiva na -itelný v přísudku poněkud ruší čtenáře (na př. to bylo ještě odpustitelné I, 170; fakta… jsou úplně zjistitelná I, 176; bude to lehce napravitelné II, 196 atd.). Tyto obraty, které jistě nejsou hezké, těsně souvisí s četnými obraty novinářskými, které jsou jedním z charakteristických prvků slohu Jasenského, jak jsem se o tom už zmínil výše. Některá slova, jichž překladatel užil, jsou dost málo obvyklá. Na př. slovo okrajina, které se objevuje v I. díle na str. 140, znamená boudu nebo chatrč postavenou na okraji osady. (»Vedle této oficiální osady rostly po obvodě živelně okrajiny. Ženatí dělníci, kteří neměli rádi »bytové kolchozy«, jak říkali společným barákům, robili si bez ohledu na všechny zákazy z ukradených prken, překližek a kousků lepenky po nocích samostatné boudy.«) Jiným velmi neobvyklým slovem je slovo ostydlý »vychladlý« (podobajíc se ostydlé lávě I, 28). Neobvyklý je rovněž tvar prášivý místo prašnatý, prašný (Vypravili se všichni tři prášivými, prázdnými ulicemi I, 197). Neběžné je též, pokud vím, slovo inteligentský (Marně se pokoušíte mě špičkovat mým inteligentským původem I, 201) nebo slovo spoluvinictví (Ale co se týče Krystalova, tu výstraha, že autor lístku o všem poví Sinicynovi, ještě nesvědčí o daleko jdoucím spoluvinictví I, 285). Nové je rovněž slovo majitelnictví (ze svého vědomí vykořenil buržoasní přežitky mužského majitelnictví II, 94; myslí se práva muže na ženu v manželství). Vlivem ruského originálu je užito v neobvyklém významu slova obchvacovati »zabírati« (Sovětský Tadžikistan neobchvacuje ani čtvrtinu všech Tadžiků II, 217).

[56]Místo tvaru dotek obvyklejší je tvar dotyk (srov. i styk), proto bychom viděli raději tento tvar ve větě: podobali se čerstvě vykopaným mumiím, které se rozpadnou v prach při prvém neopatrném doteku (I, 44). Naopak raději bychom zase viděli tvar násep místo novějšího a méně častého tvaru násyp v této větě: Přes planinu, kam až zrak sahal, táhl se nyní vysoký násyp (II, 45; hned v následující větě se čte: Mezi srázy náspů ležel v kamení vykopaný hluboký průplav).

Ostatní věci, které by bylo lze vytknout, jsou jen drobná přehlédnutí, na př. právě teď jsem viděla, jak v nádraží odnesli ženu s děckem (II, 88); zvěst o porážce vznešené Buchary nevěřícími (II, 245; jasnější by bylo napsat: o porážce Buchary od nevěřících).

Poměrně mnoho chyb je v interpunkci. Dáváme-li si při čtení pozor na čárky v textu, zdá se nám, že překladatel má svá zvláštní pravidla o kladení čárek, která se v mnohém rozcházejí s ustálenými pravidly. Tak nejsou zpravidla čárkou oddělovány krátké věty vedlejší, na př. Můžete chodit kudy chcete (I, 16), jeďte zpátky odkud jste přišel (I, 115); od oka uhádnu zač člověk stojí (I, 136) atd. Téměř vždy schází čárka, je-li věta vedlejší vsunuta mezi dvě věty hlavní hned za spojku a nebo před ni, na př.: Projekty byly oceněny jako výmysl blázna a ježto autor se domáhal jejich uskutečnění, posadili ho pro všechny případy do blázince (I, 21). Pil periodicky a když to na něj přišlo, nešel do práce (I, 206). Slib mi, že přijdeš a udělám vše, co chceš (I, 162). Takových příkladů by bylo lze vypsat veliké množství. Chybně se klade čárka před než a jako. Před větami uvozenými těmito spojkami čárka velmi často schází: aby viděli věci jinak než jsou (I, 59); jejich spolužití je založeno na něčem daleko trvanlivějším než je fysická náklonnost (II, 90). Zato však před větnými výrazy uvozenými spojkami než, jako se v překladu velmi často čárka objevuje proti pravidlu: zdravili se s ním, jako se starým známým (I, 39); Inženýři večer u pokeru nemluví o ničem jiném, než o skvělé Petersově kariéře (II, 111); posypávala jsem jimi (kousky roztrhaného psaní), jako květy, celé schodiště (I, 235). I jiné odchylky se najdou, na př.: následkem silného, proti nim vanoucího větru, letadlo se zpozdilo (I, 20); Jen se na mne Muchtarove nezlob (II, 145) atd. Tyto odchylky jsou velmi časté, téměř na každé stránce se objevují. Většinou si jich ovšem čtenář, čte-li zběžněji, ani nepovšimne, někdy však přece jen ruší, svádějíce k dvojsmyslům a nejasnosti, na př. na chodnících i na lešení se hemžili lidé, postříkaní sluncem, jako vápnem (I, 6). Město [57]pomalu klouzalo vzad, naježivši se jako ježek, ostny stavebních lešení (I, 19) a p.

Celkem můžeme říci, že se Borkův překlad vyznačuje velikým porozuměním pro originál i jemným cítěním pro slohovou pestrost a plynnost. Nakladatelství vydalo tuto knihu vkusně na pěkném, lehkém papíře; typy jsou úhledné a dobře se čtou. Jen to poněkud vadí, že přímé řeči nejsou označovány uvozovkami. Tisk je pečlivý a tiskových chyb (zvláště v I. díle) velmi málo.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 2-3, s. 52-57

Předchozí V. Š.: Česko-německá příjmení

Následující Studie z oblasti onomatopoje