Výrazný přednes

Ludmila Švestková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V posledních letech vzrostl u nás zájem o zvukovou stránku jazyka, zvláště také v projevech uměleckých. S kulturou mluveného slova je nutno začínat už ve škole. Nepředpokládáme, že se nám podaří vychovat recitátory ze všech žáků, ale byla by to chyba, kdybychom se nesnažili vést všechny k úsilí o kultivovaný přednes jak textů uměleckých, tak i neuměleckých před posluchači na veřejnosti, tedy o „výrazný přednes“. Nejde při tom ještě o projev umělecký, ačkoli se v něm mohou určité umělecké prvky projevit. Výrazný přednes ve školní praxi je pouze průpravou k recitaci — uměleckému přednesu literárního díla.

Vzorem v péči o správnou a zřetelnou výslovnost a o výstižný přednes veršů mohou být němečtí pracovníci v oboru zvaném „Sprechkunde“. Nespokojují se s pouhým seznámením posluchačů pedagogických škol se základy výrazného přednesu v několika hodinách jako u nás, ale věnují ještě celý další semestr výuce uměleckého přednesu veršů.[1]

V Sovětském svazu vyšla již v r. 1954 kniha J. J. Rudněvové „Vyrazitelnoje čtenije v 5—7 klassach srednej školy“. Po devíti letech vychází podobná kniha i u nás.[2] Je to práce čtyř autorů, V. Ženatého, J. Hubáčka, M. Romportla a V. Staňka, nazvaná Výrazný přednes.[3] Na rozdíl od knihy sovětské mohli autoři naší učebnice vynechat část o technice řeči, poněvadž u nás již existuje od r. 1958 Hálova „Technika mluveného projevu“,[4] která je též uvedena mezi doporučenou literaturou.

Učebnice „Výrazný přednes“ obsahuje pět částí. V první, nejobsažnější, „Zvukové prostředky řeči ve spisovných projevech“, je stručně a přehledně probrána ortoepie a modulace souvislé řeči (dynamika a melodie věty, pauzy a frázování, tempo). Poukazuje se tu na zvláště časté chyby a nářeční odchylky jak ve výslovnosti (otevřenost samohlásek ap.), tak i v modulaci (středočeská otázka ap.). V některých případech nejsou ortoepická pravidla formulována zcela shodně s pra[257]vidly „Výslovnosti spisovné češtiny“ (např. uvolnění v užívání rázu, s. 17). V krátkých vhodně volených cvičeních, následujících v jednotlivých partiích po výkladech, se probraná látka znovu procvičuje.

Vlastní jádro knihy tvoří kapitola nazvaná „Zvukové prostředky řeči ve výrazném přednesu“. Pojednává o dvou složkách přípravy textu: a) o prostudování textu po stránce obsahové a ideové, aby mohlo být dosaženo jednoty obsahu a zvukových prostředků, b) o uplatnění jednotlivých zvukových prostředků řeči (obecně probraných v prvé části) při výrazném přednesu. V této kapitole se řeší různé problémy spojené s recitací, o kterých se již vedly diskuse v Časopisech „Český jazyk“ a „Literatura ve škole“.[5]

Třetím oddílem knihy začíná její část praktická. Velmi užitečné budou jistě ukázky nácviku přednesu, v nichž jsou podány různé postupy přípravy přednesu s vědomím, že ukazují jen některé z mnoha možných způsobů metodického přístupu k těmto otázkám. Lze předpokládat, že budou dobrou pomůckou hlavně pro mladé učitele.

Kratičká kapitolka „Práce s magnetofonem“ nás seznamuje s možnostmi využití magnetofonu při nácviku výrazného přednesu, ve škole. Dodatečně má být k učebnici připojena i nahrávka uměleckého přednesu na gramofonové desce, která ukáže rozdílnost přístupu k zvukové realizaci textu při výrazném přednesu a jeho uměleckém ztvárnění. Domnívám se, že by tu prospěl celý soubor gramofonových desek nebo magnetofonových pásků s dobrými nahrávkami vzorné recitace školních básní (toto speciální zaměření nemají ovšem nahrávky vydávané u nás Gramofonovým klubem).

Poslední část knihy přináší texty různých literárních žánrů k rozboru. Další cvičné texty najdou učitelé v příručce V. Ženatého a V. Staňka Texty k výraznému přednesu (Praha 1962).

Cílem naší učebnice bylo podle slov jejích autorů přispět především k prohloubenému chápání kultury mluveného slova v práci učitele ve škole. Domnívám se však, že tato „školská učebnice“ přerostla svým poctivým a vtipným zpracováním školní rámec a mohla by být vzorem i doplňkem mnohým „jevištním příručkám“ pro herce. Nejsou v ní totiž různé nepřesné termíny a neujasněné pojmy, se kterými jsme se někdy setkávali v příručkách, o nichž jsme již psali.[6] Látka je podána s opravdovým zřetelem k pedagogické praxi a ve srovnání s většinou recitačních a jevištních příruček našich i zahraničních je ve výkladu střízlivá a věcná.

[258]Myslím, že k jejímu jasnému výkladu značně přispěla kolektivní spolupráce čtyř odborníků. Soudím, že by bylo i v jiných případech užitečné, kdyby se při práci spojili teoretikové i praktikové a vytvořili dobré pracovní kolektivy.

---

[1] Srovnej zprávu o tom v Slově a slovesnosti 20, 1959, s. 74n. (H. Krech, Nauka o mluvené řeči a její úkoly v NDR).

[2] Nesmíme zapomínat na články L. Petříkové, které měly alespoň částečně nahradit nedostatek samostatné příručky. Srov.: Péče o dobrou četbu a recitaci na gymnasiích, Český jazyk 1, 1950, s. 249n.; Zvuková forma mluvených projevů na škole II. a III. stupně, Český jazyk 4, 1954, s. 313n.; O technice přednesu, Český jazyk 5, 1955, s. 188n.; Mluvený jazyk v projevech reprodukovaných, Literatura ve škole 3, 1957, s. 357n.

[3] Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1963.

[4] Srov. zprávu o ní v Naší řeči 42, 1959, s. 94n. (K. Ohnesorg, Nová práce o technice mluveného projevu).

[5] Např. polemika mezi F. Soldánem a V. Drozenem o rytmickém a logickém členění verše v časopise Literatura ve škole 4, 1958, s. 221n., 297n.; 5, 1959, s. 148n.; k tomu L. Pokorný tamtéž 6, 1960, s. 309n.

[6] Naše řeč 46, 1963, s. 40n.; Slovo a slovesnost 17, 1956, s. 120n.; Slovo a slovesnost 20, 1959, s. 139n.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 5, s. 256-258

Předchozí Eva Tlustá, Jaromír Nigrin, Jitka Štindlová: Dvě učebnice češtiny pro cizince

Následující Václav Vážný: K pětasedmdesátým narozeninám doc. dr. Aloise Gregora