Dvě učebnice češtiny pro cizince

Eva Tlustá, Jaromír Nigrin, Jitka Štindlová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Stanislav Lyer vydal začátkem tohoto roku ve Státním pedagogickém nakladatelství dvousvazkovou učebnici češtiny pro cizince ovládající francouzštinu.[1] Potřeba systematické učebnice češtiny psané francouzsky, spojené s textovým materiálem a se slovníčkem, je zvlášť v poslední době, kdy se u nás učí hodně studentů z africké oblasti, velmi naléhavá.

[252]Mezi obdobnými příručkami (viz průkopnickou práci M. Sovy na základě angličtiny, Ševčenkovu příručku českého jazyka pro Rusy a nově Fischerovu konverzační brožurku pro Němce)[2] je tato nová, obsáhlá učebnice prací jistě záslužnou.

Autor podává ve čtyřiceti lekcích obraz mluvnické stavby a výběr slovní zásoby současné spisovné češtiny. V úvodní kapitole seznamuje zkratkovitě a populárně se zvukovou stránkou jazyka; cílem je praktické zvládnutí české výslovnosti. I když má na zřeteli především srozumitelnou výslovnost a patrně záměrně se proto nezabývá zvukovou stránkou češtiny podrobněji a odborněji, je jeho osobitá transkripce místy i nedůsledná (např. … českou operu Prodanou nevěstu přepisuje [tcheskoou operou prodanou nèvyestou] — s. 15).

Skloňování podstatných jmen a některých zájmen vykládá paralelně podle pádů v pořadí: 1. jedn. č., 4. jedn. č., 1. mn. č., pak 2. jedn. č., 4. mn. č., 2. mn. č., 6. jedn. č., 7. jedn. č., 3. jedn. č., 6. mn. č., 7. mn. č., 3. mn. č. Příležitostně uvádí značně podrobně zvláštnosti a odchylky v českém skloňování (např. tvary podstatných jmen den, přátelé, nebe, Julius, muzeum, změny v kvantitě kmenové samohlásky u ženských jmen, hláskové změny v 3. a 6. p. mn. mužských jmen apod.). Pouze výjimečně odkazuje také na hovorové varianty. Tím se mu ve výkladu skloňování hromadí v jednotlivých lekcích zbytečně mnoho výjimek (zvláště v lekcích počátečních je to pedagogicky těžko zvládnutelné). Rovněž není nutno zatěžovat studenta výklady rázu vlastně etymologického: „… ztratily svůj zdrobňující charakter tato podstatná jména: chlapec (od chlap gars), matka (archaická podoba máti mère), slunce soleil etc.“ (s. 249), pokud nepřispívají k pochopení specifických rysů české slovní zásoby. — K výkladu o substantivním a adjektivním skloňování bylo možno připojit také skloňování číslovek základních a řadových.

Autor si byl jistě správně vědom toho, že Neslovanu působí v češtině největší potíže právě skloňování. Proto je také zpracoval systematičtěji než časování. Tvarová soustava českého slovesa na rozdíl od francouzské je jistě mnohem jednodušší (s výjimkou vidů). Avšak Lyerovo metodické zpracování českého časování je (pod vlivem tradiční interpretace v českých mluvnicích) zbytečně zkomplikováno tím, že podává dvojí klasifikaci českého slovesa. Z hlediska metodického se nám dosud v praktické výuce zahraničních studentů nejlépe osvědčilo dělení sloves podle zakončení infinitivního kmene, a to tak, že se uvádějí typy 1. na -it, -et, -ět; 2. na -at; 3. na -ovat; 4. na -nout; [253]5. brát, nést a některá slovesa se uvedou prostě jako nepravidelná. Toto dělení má rovněž výhodu pro tvoření dalších mluvnických tvarů. Autor o tomto postupu zřejmě také uvažuje, ale nedodržuje jej důsledně, a tak třeba probírá vedle sebe časování sloves dělat a mít (s. 18). (Často si totiž příklady pro časování vybírá podle toho, jak se sloveso vyskytuje v příslušném textu lekce). Vedle toho však v připojeném gramatickém přehledu se drží pouze dělení podle kmene prézentního. Do závěrečného výčtu sloves, která charakterizuje jako „nejnesnadnější a běžná“ (s. 337—349), dává slovesa, která právě běžná ani důležitá nejsou (např. klusat, kráčet, mstít, pnout, jmout, dout, dmout, nadat se, příst, tít, tesat, vát apod.).

Vcelku Stanislav Lyer podává látku v souhlase s tradiční metodou českých mluvnic. Při výkladu si však dost dobře neuvědomuje charakter jazykových prostředků. To je dáno především tím, že nebere na vědomí stylistické rozvrstvení češtiny. Soustřeďuje se především na psanou podobu spisovného jazyka a nechává stranou jeho formu mluvenou. Proto je studující zbytečně přetěžován málo frekventovanými tvary i kategoriemi (příručka probírá např. podrobně přechodník — i minulý!; rozkazovací způsob zmoz, zmozme, zmozte (s. 236), rosť, rosťme, rosťte (s. 165)! Pro praktické užívání je také aspoň pro začátek zbytečné zatěžovat cizince lexikálními i tvarovými dubletami, např. 3. mn. chtí — chtějí (s. 340); inf. šílit (?) — šílet (s. 346); 2. mn. koní, koňů; 3. mn. koním, koňům; 7. mn. koňmi, koni (s. 302); rozk. pec — peč (s. 298) — ale na s. 119 uvádí pouze tvar uteč; 1. jedn. mřu — mru; 3. mn. mřou — mrou (s. 342); 1. jedn. skvím se — skvějí se; 2. mn. skvíš se — skvěješ se; 3. mn. skví se — skvějí se; rozk. skvi se — skvěj se; skvěte se — skvějte se (s. 345) aj. Nedbání frekvence a stylistické hodnoty jednotlivých jazykových jevů vzhledem k dané potřebě je základním nedostatkem v přístupu k látce.

To se ovšem projevuje i ve výběru slov v textech (s tématy z denního života — divadlo, byt, nákupy, pošta atd.) a v partiích uvádějících ustálené hovorové obraty („locutions“). Celkový ráz těchto textů je málo živý. Poněvadž autor při výběru slov nedbal stylových rozdílů, má pak často i v konverzaci výrazy povýtce knižní a v hovoru neužívané třeba i vedle slov slangových, např. v rozhovoru při nákupech: „Zde máte větší číslo.“ — „Vždyť mají zlatou visačku, která je zárukou dobré kvality.“ — Nebo jinde: „To je vskutku skvělé“ (s. 210). — „Dobrý den, pane Kováři. Co je libo?“ (s. 91). V ukázce přátelského dopisu: „Hned zvíš proč“ (s. 109). — „Jdu do francouzské hodiny“ (s. 34). — „Václav jde do schůze“ (s. 105). — „Zvířata jsou pokryta srstí“ (s. 216). „Tak pozbyly Čechy na tři sta let své samostatnosti“ (s. 253). — Je škoda, že texty mají jazyk tak neživotný a dialogy příliš smyšlené a strnulé, srov. např. Dědeček [254]nakupuje (s. 81); na s. 205 V pražské zoologické zahradě (cit.: „Nejvíce se tam podivují slonu, hrochu a velkým šelmám v kleci“); na s. 106 U rádia („Je vidět, že vyrábíte dobré rozhlasové přístroje“); Najímání bytu, s. 219 („Z kolika místností se ten byt skládá?“ — „Ze tří místností, to jest z obývacího pokoje, jídelny a ložnice, které vedou na ulici;…“); Pomoc méně vyvinutým zemím, s. 198 („… jsou to traktory výborné a snadno ovladatelné“) aj.

Eva Tlustá - Jaromír Nigrin

Práce Miloše Sovy A Practical Czech Course for English-Speaking Students je učebnice, na jakou se dlouho čekalo. (Vyšla ve Státním pedagogickém nakladatelství v roce 1962 ve dvou svazcích. První má 527 stran a obsahuje kurs o 48 lekcích, stručnou mluvnici a výběr textů k četbě, druhý, podstatně slabší (106 stran), uvádí klíč k cvičením a stručné slovníčky: česko-anglický a anglicko-český. Cena obou vázaných výtisků je 35,10 Kčs.) Dnes, kdy k nám přichází mnoho zahraničních studentů, kteří ovládají anglický jazyk, je takováto cvičebnice velice potřebná.

Sovova anglicky zpracovaná cvičebnice českého jazyka je praktickou příručkou, která je založena na zkušenostech z dlouholetého vyučování cizinců a spočívá na dobrých znalostech češtiny i angličtiny a na lingvistickém výkladu českého jazykového systému. Miloš Sova publikoval učebnici češtiny již za války v Anglii,[3] později za svého působení na katedře češtiny pro cizince na filosofické fakultě KU jako skriptum.

Na základě skutečně zjištěných praktických potřeb cizinců, kteří se učí česky, autor na více než pěti stech stránkách účelně a systematicky seznamuje s naším jazykem.

Tradice vypracovaného schématu cvičných lekcí (cvičný text, poznámky a slovíčka k němu, gramatický výklad, několik nejužívanějších výrazů a obratů a cvičení na probíranou látku) je dobře využito.

Ve cvičných textech by se jistě mohlo ledacos upravit nebo nahradit (jsou příliš moudré a uctivé; nebo naopak neuctivé. Asi ne příliš často se užije věty: „Ty máš víc peněz než já, ale méně rozumu“ (s. 219). Také ty vtipné příhody ze života — jako že žák pokládá data Smetanova života za jeho telefonní číslo nebo lékař místo pacientovi píše prášky pro spaní jeho manželce atd. — i když to je tradiční cvičebnicový žánr, mohly by snad chybět). Konstruování textů pro cvičebnici je vždy věcí obtížnou a zranitelnou. Vhodné je, že je zde značná část textů zpracována dialogicky.

[255]Dobře byl zvolen jazykový materiál pro cvičení. Připojený klíč umožňuje kontrolu správnosti odpovědí. To je důležité zvláště proto, že se v cvičebnicích pamatuje na zvládání lexikálních jednotek. (Správnou odpověď by bylo často nesnadné kontrolovat slovníkem.)

Ve výkladech mluvnických, zdá se, nic podstatného nechybí. Vedle mluvnických lekcí obsahuje cvičebnice i stručnou systematickou mluvnici. Ta (má 85 stran tištěných petitem) spolu s odkazy na mluvnické partie cvičných lekcí je praktickým přehledem mluvnické stavby češtiny. Autor navazuje na tradici zpracování českých mluvnic, ale zároveň dovede upozornit na jevy důležité pro cizince, jako jsou např. hláskové alternace v kmeni slov, a to jak při skloňování a časování, tak i při odvozování (zvláště při tvorbě vidových dvojic).

Pro cizince je jistě výbornou pomůckou (zvláště se zřetelem k problematice slovesného vidu a alternací kmenových samohlásek) tabulka tzv. nepravidelných sloves. (Čecha snad překvapí, která slovesa se zde pod tímto názvem objevují.)

Při výkladu o užívání jednotlivých pádů stručně zachycuje zásady větné skladby a všímá si předložkových vazeb, uvádí frekventovaná slovesa a jejich vazby.

Důležitou složkou práce je úvodní část o českých hláskách a jejich výslovnosti (v deseti lekcích). Spolu s tabulkami českých hlásek a s nákresy, které znázorňují artikulaci některých hlásek (těch, které jsou si blízké a které cizinec těžko rozlišuje, jako c-č, t-ť, s-š) a jsou připojeny na konci knihy, jsou tyto lekce spolehlivým vodítkem pro správnou výslovnost. Zároveň poučují i o náležité intonaci, a to jak izolovaných slov, tak i větných úseků. (Pro názornost intonačních poměrů se v textu objevují i noty.)

Jako praktická pomůcka pro zvládnutí skloňování, úseku pro cizince velice obtížného, je do knihy na samostatném listu[4] vložena přehledná tabulka příkladů skloňování. Slovní spojení zájmen a přídavných jmen se jmény podstatnými (mužskými životnými i neživotnými, ženskými a středními, a vždy měkkého i tvrdého skloňování) jsou zde uvedena ve všech pádech obou čísel.

Praktické účely vedly i k tomu, že autor připojil seznam nejužívanějších zkratek a seznam nejběžnějších vlastních jmen místních (zemí) a od nich utvořených přídavných jmen a vlastních jmen osobních (obyvatelských).

Vedle cvičných lekcí a stručné mluvnice obsahuje cvičebnice i výbor textů z českých autorů — jako úvod k četbě české literatury. Při malém rozsahu (35 stran) byl výběr jistě obtížný, ale je vhodný.

Jitka Štindlová

---

[1] Stanislav Lyer, Manuel de tchèque, vyd. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1963. (1. Leçons, précis de grammaire et lecture — s připojenou mapkou ČSSR; 2. Clé et dictionnaire.)

[2] Miloš Sova, A Practical Czech Course for English-Speaking Students, Praha 1962 (srov. zprávu o ní na s. 254n.); A. I. Ševčenko a V. S. Ševčenko, Učebnik češskogo jazyka, Moskva 1955; R. Fischer, Wir lernen tschechisch sprechen, Halle 1963.

[3] A Modern Czech Grammar with Exercises (published by Čechoslovák, London 1944).

[4] Spolu s mapou ČSSR a plánem Prahy.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 5, s. 251-255

Předchozí Ivan Lutterer: Základní příručka toponomastického studia

Následující Ludmila Švestková: Výrazný přednes