Časopis Naše řeč
en cz

Knížka o technice jevištní řeči

Ludmila Švestková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

„Když se vás někdo zeptá, zda máte rádi svou mateřštinu, nepochybuji, že odpovíte s čistým svědomím: ano. Vždyť láska k rodnému jazyku je nám odmalička vštěpována … Jak bychom mohli svou mateřštinu nemilovat?“ (s. 5). Takovými slovy se obrací Vladimír Halada k svými čtenářům v úvodu brožurky Technika jevištní řeči, vydané v Knižnici ochotnického divadla r. 1961.

Autor si v ní zvolil téma opravdu velmi aktuální, které bylo u nás dosud dosti zanedbáváno. Vždyť i v práci Kl. Rektorisové „Řeč na jevišti“ (1955) byla „technickým základům kultury jevištní řeči“ věnována pouze malá kapitola, v níž nebylo možno jít do potřebných podrobností. Ani v jiné příručce z nedávné doby, určené přednášečům a hercům (Aksenov-Scherl-Vnouček, „Kniha o uměleckém přednesu“, 1957), nesetkali jsme se s dostatečným poučením o technice jevištní řeči. Před třemi lety (1958) vyšla ovšem Hálova „Technika mluveného projevu“, ale ta byla určena „všem uživatelům řeči v jejím veřejném poslání“. Nemohla být tedy ani ona věnována speciálně otázkám herecké mluvy.

Praktickým zaměřením i opřením o autorovy herecké zkušenosti vyhovuje Haladova knížka lépe než dosavadní příručky věnované jevištní řeči. Autor správně zdůrazňuje, že uznáváme-li zásadu jednoty formy a obsahu, nelze považovat nedostatky v technice jevištní řeči za formální (s. 9). Jiný klad lze spatřovat v autorově snaze podat [41]látku co nejpřístupněji a nejzajímavěji, tak aby bylo možno užít jeho knížky jako učebnice pro soukromé studium jednotlivců i souborů lidové umělecké tvořivosti. V tom směru je důležité, že autor kromě základních poznatků podává i návod a cvičné texty k dechovým a hlasovým cvičením.

Někdy nás poněkud zarážejí příliš nadsazené a pateticky stylizované pasáže; snad je to přijatelné v úvodu, kde se autor snaží upoutat čtenářovu pozornost (i zde máme ovšem námitky, např. na s. 5), na jiných místech však může taková stylizace působit až nevhodně. Přes tyto výhrady se domníváme, že Haladova práce může přinést dobrý užitek, neboť, jak autor píše na s. 9, „teprve dobrá technika jevištní řeči umožňuje herci důsledně plnit nejzákladnější společenské úkoly“. K těmto úkolům řadí zejména srozumitelnost, emocionální účinnost (jak zapůsobit na cit diváka), výchovný vliv na diváka (lidé přejímají automaticky i nesprávnou výslovnost) a konečně i odpovědnost k sobě samému (indispozice následkem špatné hlasové techniky).

Po dvou úvodních kapitolách se autor dostává k vlastnímu jádru práce. Nejprve vede čtenáře k uvědomělému cvičení dechu a hlasu. Probírá druhy dýchání a jejich význam v jevištní praxi, učí zrychlování vdechu, vyrovnávání intenzity výdechového proudu a seznamuje čtenáře se zásadami dechové ekonomie. Na to navazuje výklad o tvoření hlasu a o tzv. hlasových začátcích, o jejich užití na jevišti a cvičení měkého nasazení hlasu. Hlasové začátky považuje totiž za „start pro fonaci“, a proto jim věnuje více místa.

Při sestavě jednotlivých dechových a hlasových cvičení i v jejich podání vychází autor ze stejných zásad jako některé metody pěvecké. Není proto divu, že přenáší odtud i některé způsoby vyjádření, leckdy nepřesné (až slangové), avšak u pěvců již vžité (např. „zpívat do masky“, „světlé a temné vokály“). Zvláště při výkladu o rezonančních složkách, o rejstřících, o posazení hlasu na dech, o „rozeznívání masky“ atd., tedy o věcech dosud neprobádaných, užívá názvů připomínajících pěveckou metodiku. Samo využití pěveckých zkušeností v technice jevištní řeči však neodmítáme, naopak, pokládáme je za velmi užitečné.

Zvláště však je nutné vyzdvihnout, že svými cvičeními nevede Halada k formalismu, jak by se při technice řeči mohlo snadno stát. Cvičení je podle něho potřebné pouze pro vypracování techniky mluvního ústrojí, „aby bylo schopno sloužit výraznosti mluvené řeči optimálním způsobem“. Na tuto potřebu mnohdy zapomínali někdejší odpůrci hlasových a artikulačních cvičení, když je odsuzovali jako formální. Cvičí-li autor sílu hlasu, messa di voce, výšku a barvu hlasu, připomíná, že nestačí pouze zvládnout techniku řeči, neboť modulace hlasu a řeči jsou podmiňovány vnitřním životem člověka (s. 96). Modula[42]cemi hlasu možno vytvářet hlasové charakteristiky jevištních postav. Tam, kde se zmiňuje o těchto charakterizačních účincích, čerpá autor ze své vlastní herecké zkušenosti. Na tu se odvolává i při doporučování cvičení (s. 60). Toto spojování vlastní praxe s předkládanou teorií pokládáme za jeden z nesporných kladů Haladovy práce.

Poslední kapitola pojednává o artikulaci. Autor se v ní snaží seznámit čtenáře se základy artikulace, avšak některé stylizace (např. „dlouhá hláska trvá zpravidla déle v prvé slabice slova…“, s. 109) i nepřesně nakreslené fonetické obrazy prozrazují, že autor podávanou látku teoreticky zcela nezvládl (s. 104). Stejné nedostatky však charakterizují většinu podobných příruček našich i zahraničních.

Vl. Halada nepokládá za nutné užívat artikulačních cvičení, která doporučují jiní pedagogové; zdůrazňuje pouze „problém míry artikulační práce mluvidel“, čímž myslí jistou uměřenost výslovnosti. Neprávem se dále domnívá, že význam činnosti rtů bývá pro českou artikulaci přeceňován (s. 107). Autor tu možná vystupuje proti cvičením, která doporučuje sovětská autorka Saričevová (i když se o ní nezmiňuje), nebo snad má na mysli přehánění retní činnosti při pěvecké výuce; jenže u neinformovaného čtenáře to může vést k mylné představě, že pečlivá retní činnost při artikulaci je spíše zlozvyk. Je otázka, jak si tedy vlastně autor představuje výraznější artikulaci. Zdá se, že vůbec otázku artikulace poněkud nedoceňuje, snad z odporu k artikulačním cvičením a k pedagogům, kteří je doporučují.

Je správné, že Vl. Halada vychází z pěveckých zkušeností, které mohou hercům tolik dát v jejich péči o hlasovou kulturu; domníváme se však, že by neměl přestat pouze na hlasovém výcviku, ale že by měl věnovat více pozornosti i vlastním otázkám jazykovým, mluvené formě českého jazyka s nejrůznějšími mluvními styly. Názory na to, co náleží do „techniky jevištní řeči“, mohou se jistě lišit; zdá se však, že se Halada omezuje spíše jen na techniku hlasového výcviku, na hlasovou výchovu. Ale my se domníváme, že do techniky jevištní řeči patří i mnohé z toho, o čem přednáší a píše např. Kl. Rektorisová. Bylo by jistě vhodné citovat i její „Řeč na jevišti“ a vůbec uvést na konci knihy úplnější literaturu doporučenou pro další vzdělání čtenáře. Pokud tak autor učinil, jsou jeho záznamy po stránce bibliografické neúplné a nepřesné.

Ilustrace jsou valným dílem (spolu s přehlednou tabulkou hlásek na s. 113) přejaty z publikace Hála-Sovák, „Hlas - řeč - sluch“ a nejvýše málo obměněny, i když jsou v tiráži uvedeny jako kresby Ladislava Halady.

Přes uvedené nedostatky je možno Haladovu knížku uvítat, neboť ji zvláště divadelní ochotníci již dlouho potřebují.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 1, s. 40-42

Předchozí František Váhala: Indonésan, ale Liberijec (K tvoření vlastních jmen obyvatelských)

Následující Miloslava Rejmánková: Praktická slovenská stylistika

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1