Časopis Naše řeč
en cz

Základní příručka toponomastického studia

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Potřebu získat a vychovat nové pracovníky v onomastice pociťujeme dnes v Československu zvlášť naléhavě. Studium vlastních jmen, na prvním místě zeměpisných, dostává se totiž v širokém mezinárodním měřítku stále více do popředí odborného zájmu. Slovanská věda má však zatím v tomto nástupu jisté zpoždění, jež je u nás způsobeno tím, že není dost odborně vzdělaných pracovníků, hlavně mladších. Tomuto nedostatku chce odpomoci letos vydaný Úvod do toponomastiky (nauky o vlastních jménech zeměpisných), který zpracoval prof. Vladimír Šmilauer na základě svých přednášek na filosofické fakultě Karlovy university.[1] Naše stručná zpráva nepodává zevrubné zhodnocení této neobyčejně cenné a potřebné práce — to přísluší časopisu speciálněji zaměřenému. Pokusíme se jen načrtnout její hrubý profil a na okraj připojíme několik poznámek.

Úvod do toponomastiky je rozdělen přehledně do šesti oddílů:

V prvním (s. 5—27) jsou úvodní výklady o pojmu toponomastika, o povaze toponomastické práce, o onomastických kongresech, časopisech, pracovní organizaci, archívech, bibliografii a o dějinách české toponomastiky. Zvlášť kladně je třeba hodnotit autorův stálý zřetel k onomastice světové, zvláště slovanské.

Druhý oddíl (s. 28—54) informuje o materiálu, a to historickém (přehled pramenů, zvláště listin a lexikonů), zeměpisném a nářečním [249](mapy, nářeční atlasy apod.). Připojen je instruktivní výklad o sbírání jmen traťových, tj. názvů polních tratí a lesních oddělení.

V třetím oddíle (s. 55—121) se autor podrobně zabývá jazykovou stránkou jmen: jejich podobou nářeční a spisovnou, které jsou k sobě navzájem v různém poměru, přejatými jmény (substrátem i pozdějším přejetím) a jejich změnami, grafikou, hláskoslovím, slovotvorbou, tvaroslovím, slovníkem a etymologií.

Čtvrtý oddíl (s. 122—152) pojednává o věcné stránce jmen: o reálních činitelích (zeměpisu, geologii, přírodopisu), o historických a kulturních podmínkách (archeologii, dějinách národů, lokálních dějinách, historii osídlení a metodice jejího studia).

V pátém (s. 153—179) autor navazuje na jazykové výklady kapitoly třetí a poučuje o životě zeměpisných jmen: o jejich počtu, o původcích pojmenování, o psychologii jmen, o plánovitosti pojmenování a jeho různých prostředcích, o změnách významu, proměnlivosti názvů a o zániku osad.

Poslední, šestý oddíl (s. 180—194) zdůrazňuje význam studia toponomastiky a zároveň upozorňuje na možná nebezpečí, která se skrývají v jejím materiále i v lidech jej zkoumajících. Zakončen je metodickými radami mladému toponomastikovi.

Úvod nebyl napsán jen pro filology, nýbrž se snaží přihlížet ke všem třem hlavním stránkám toponomastiky: jazykovědné, dějepisné a zeměpisné, a dát poučení všem zájemcům, ať mají základní školení v tom nebo onom oboru. Toto klasické a přitom moderní pojetí toponomastiky jako samostatné disciplíny lingvisticko-historickogeografické nesetkává se mezi jazykovědci vždy s plným pochopením. Lze slyšet hlasy, že toponomastická práce by měla být orientována důsledně lingvisticky atp. Kdybychom se postavili na toto stanovisko, přísně se omezující hranicemi jednoho oboru, vytkli bychom Úvodu bezpochyby to, že hraniční čáru mezi jazykovědou a ostatními obory až příliš hojně překračuje, a že to dokonce činí programově. Poněvadž však toponomastika je celou svou podstatou opravdu disciplína komplexní a protože hranice mezi jednotlivými jejími složkami nejsou nijak ostré (spíše se překrývají), nevidíme v tom pro toponomastiku žádnou újmu. Naopak, většinu důležitých objevů poslední doby učinili badatelé, kteří nepodléhali „byrokraticky úzkostlivému … střežení kompetence jednotlivých resortů“ (s. 194).

Může ovšem vyvstat otázka, není-li snad poněkud riskantní, aby se v příručce určené mladým adeptům onomastiky tak nezakrytě přiznávala omezenost pracovních možností výchozí specializace, například lingvistické, a potřeba smělého rozběhu za hranice vlastního oboru (s. 194). Je sice pravda, že se dejme tomu onomastik bohemista musí skoro stejně dobře vyznat i v slavistice, germanistice a v historii [250]přinejmenším celé střední Evropy, ale pro počáteční stadium je to zajisté ideál těžko dostupný. Mohl by méně vyspělého zájemce svést k tomu, že by se naučil povrchně ode všeho trochu, nebo vůbec od studia odradit. Autor, zkušený vysokoškolský učitel, je si přirozeně tohoto nebezpečí vědom: snaží se mu čelit tím, že nikdy neopomene zdůraznit potřebu maximální opatrnosti zvláště na terénu méně známém, že nabádá k střízlivosti v úsudku a že žádá úctu ke skutečnostem, poctivé hledání pravdy, nikoli dokazování tezí předem vyspekulovaných. Jednu část svého Úvodu věnuje dokonce odstrašujícím příkladům z dějin diletantismu a vědeckých omylů na tomto poli: ukazuje, že např. snahu prokázat staré osídlení Slovanů téměř po celé Evropě, vykládat většinu našich jmen, i jasně slovanských, z vymřelé keltštiny a jiné podobné výstřelky starší toponomastiky naší i cizí mívali na svědomí především ti, kdo obvykle nedovedli seriózně vědecky pracovat ani v lingvistice, ani v historii, ani v geografii.

Avšak vychovat kvalitativně nový typ pracovníka toponomasty, vyškoleného komplexně ve třech disciplínách, není úkol snadný ani krátkodobý. Prof. Šmilauer považuje proto za výhodnější, alespoň pro blízkou budoucnost, aby se specialisté z příbuzných oborů (tj. lingvisté, geografové, historikové a archeologové) sdružovali v toponomastické pracovní skupině, v níž by se těsnou spoluprací daly složité a náročné úkoly nejsnáze vyřešit. To ovšem předpokládá, že členové takové skupiny budou navzájem s problematikou a technologií svých disciplín dokonale seznámeni. Přispět k vzájemné informovanosti a optimální souhře toponomastického kolektivu klade si Úvod za jeden ze svých cílů. Nejde mu při tom o nějaké mechanicky sestavené kompendium vědomostí z různých oborů, ale o syntézu těchto oborů potřebnou pracovníku v toponomastice k tomu, aby si vypěstoval schopnost vžívat se do psychologie lidí minulých dob, kteří objektům dávali jména, a chápat vznik jména i jeho proměny, aby dále dovedl vidět objekt v krajině a v souvislosti s jinými objekty, aby se uměl „vmýšlet do ducha minulých dob“ a dobře rozuměl jejich hospodářsko-společenským pořádkům, národnostním poměrům apod.

To, že Úvod plně uznává podíl ostatních oborů na studiu zeměpisných jmen a že je při výkladech vždy respektuje, vůbec neznamená zanedbání nebo podcenění jazykové stránky. Ztotožniv se s výrokem švýcarského slavisty E. Dickenmanna, že „páteří onomastiky je výklad filologický“, věnuje autor téměř polovinu místa jazykovému rozboru a jeho metodám. Nejde mu při tom jen o zjištění původu jednotlivých jmen; za důležitější pokládá celý vývoj jména, jeho sémantické změny, frekvenci a oblast rozšíření, dále též jeho stáří a způsoby adaptace. Cílem nejvyšším je mu pochopení a výklad celé soustavy jmen v její společenské a zeměpisné podmíněnosti. Za metodicky [251]největší přínos Šmilauerovy práce považujeme princip česko-jinojazyčných paralel a klasifikaci názvoslovného materiálu. Stálý zřetel k toponymii jiných národů, slovanských i neslovanských, vnáší jasno do mnoha otázek, které by zůstaly při pohledu místně omezeném zcela temnými. To je i cesta, která nás jednou dovede k srovnávací slovanské onomastice, k slovanskému atlasu onomastickému atd.

Pokud jde o Šmilauerovo třídění jmen, tzv. neplně významové (viz s. 110n.), je přínosné v tom, že respektuje jak charakter materiálu, tak i účel práce. Od obvyklého třídění podle významových skupin na jména vzniklá podle polohy nebo typu osady, podle lokátora nebo majitele, podle původu obyvatel apod. se třídění Vl. Šmilauera liší především v tom, že spojuje všechna jména odvozená z osobních jmen (posesívní i patronymická), že neodděluje tzv. názvy přírodní (odvozené ze jmen hor, lesů, vod) od kulturních (odvozených ze jmen kostelů a jiných význačných staveb) a že deminutiva a vůbec obměněné podoby neřadí do zvláštní skupiny, nýbrž je spojuje s podobami základními. Tato klasifikace má praktický zřetel a momenty čistě teoretické jsou mu podřízeny.

K přednostem Úvodu do toponomastiky patří dále jasnost a hutnost výkladu, bohatství názorných příkladů, důkladné a spolehlivé zpracování a smysl pro pevný systém (osvědčilo se desetinné třídění s údaji v záhlaví každé stránky, které velmi usnadňuje orientaci).

Na letošním sjezdu slavistů v Sofii se tedy česká onomastika reprezentovala opravdu důstojně: vedle Šmilauerova Osídlení Čech ve světle místních jmen (1960),[2] vedle pátého svazku Místních jmen v Čechách od J. Svobody a Vl. Šmilauera (1960)[3] a práce J. Beneše O českých příjmeních (1962) má na tom nemalou zásluhu i Úvod do toponomastiky.[4]


[1] Vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1963, stran 219, cena 13, 80 Kčs.

[2] Viz referát J. Spala v Naší řeči 43, 1960, s. 289—292.

[3] Referoval o něm J. Spal v Naší řeči 44, 1961, s. 300—303.

[4] K sjezdu slavistů v Sofii byl také připraven I. sv. Příručky slovanské toponomastiky (písm. A—L, Praha 1963), kterou z uložení a za spolupráce komise pro slovanský onomastický atlas připravil Vl. Šmilauer.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 5, s. 248-251

Předchozí Igor Němec: O původu místních jmen Střekov, Postřekov a Strečno

Následující Eva Tlustá, Jaromír Nigrin, Jitka Štindlová: Dvě učebnice češtiny pro cizince

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1