Časopis Naše řeč
en cz

Poslední svazek Místních jmen v Čechách

Jaromír Spal

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1]Pátým dílem Místních jmen v Čechách, který právě vyšel, uzavírá se konečně velké toponymické dílo A. Profouse. První čtyři díly obsahují vlastní výklady místních jmen; poslední díl, plánovaný už Profousem, má obsah dosti různorodý, avšak pro praktické užívání i souborné ocenění celého díla nutný, jak jsme už v minulých recenzích[2] poznamenali. Autorem tohoto svazku není ovšem už Profous, nýbrž jeho pokračovatelé a dovršitelé J. Svoboda a Vl. Šmilauer; přispěli sem však i autoři jiní, takže vzniklo dílo do jisté míry kolektivní.[3]

Látku tohoto dílu lze rozdělit do tří skupin. Především u autoři využili příležitosti k pietní vzpomínce na A. Profouse a k ocenění jeho životního díla, nejen Místních jmen, nýbrž i jeho záslužné práce v Zemském archívu, a zejména v místopisné komisi České akademie věd a umění.

[301]Druhou část tvoří praktické pomůcky k užívání Profousova díla. Profous při své práci užíval úředních pojmenování z r. 1923 a také lokalizaci obcí prováděl podle tehdejšího správního rozdělení ČSR. Bylo tedy pro orientaci třeba srovnat toto určení s pozdějším rozdělením na okresy a kraje z r. 1949, a podařilo se tu zachytit i srovnání se stavem nejnovějším z r. 1960. Rovněž bylo třeba přihlédnout k tornu, že řada obcí byla přejmenována (hlavně po r. 1945), mnohé pak zanikly (a některé nově vznikly): i zde bylo provedeno zřetelné srovnání s dřívějším stavem. Také připojený slovníček slov ze středověké latiny a němčiny přijde mnoha uživatelům vhod. Velmi nutný je i seznam zkratek (bohužel bylo nutno konstatovat, že Profous jich neužíval důsledně). Obsáhlý soupis pramenů listinných i vlastivědných, a zejména onomastických prací českých i některých zahraničních překračuje rámec této práce a činí z ní důležitou pomůcku pro příští badatele o místních jménech.

Podstatnou část knihy tvoří doplňky a opravy (187 stran). Jsou tu jednak nově objevené historické doklady jmen (hlavně z Doskočilova Popisu Čech), jednak opravy dokladů Profousem uváděných (někdy také jím nesprávně identifikovaných), často však i nové — a to lepší — možnosti výkladu (srov. např. Blansko, Boreček, Cinvald, Círovice, Cukmantl, Hranov, Jemníky, Kačlehy, Klíše, Ladung, Dlouhá Louka, Modřany [pův. Modré luhy], Přepeře, Skalkov, Skřivany atd.). Leckdy tu jde i o opravu Profousových výkladů zřejmě mylných.

Z odborného hlediska toponymického je pak nejvýznamnější IX. kapitola, v níž prof. Šmilauer podává soustavu českých místních jmen, tj. úplné roztřídění materiálu obsaženého v Profousových čtyřech dílech. První pokus o klasifikaci českých místních jmen podal Palacký;[4] v nové době nejlepší byla klasifikace Ertlova,[5] založená na Miklosičově základním rozdělení jmen místních do dvou skupin: jmen utvořených z jmen obecných a jmen ze jmen vlastních. Pokrokem po některých stránkách je nejnovější dělení Taszyckého,[6] ale i ono má několik slabin. (Pro české poměry toto třídění upravil J. Svoboda.) Šmilauer se však tohoto třídění nedrží. Právem vytýká jeho nedostatky (zvláště nevhodné oddělování „jmen kulturních“ do zvláštní skupiny a izolování zdrobnělin) a podává třídění vlastní: mohli bychom je charakterizovat tak, že kombinuje výhody systému Miklosičova i Taszyckého. Místní jména jsou tu rozdělena na jména tvořená (a) ze jména věcných, (b) ze jmen osob; k nim však přistupuje [302]ještě třetí skupina, (c) jména obyvatelská, což jsou jednak prostá jména obyvatel místa (zakončená většinou na -any), jednak jména podle zaměstnání (např. Kravaře) a podle původu nebo národnosti (Srby, Uherce). Čtvrtou skupinu (d) pak tvoří jména cizího původu a jména nejasná.

Výhody tohoto dělení jsou zřejmé. Především v druhé skupině jsou soustředěna jména osob, od nichž jsou odvozena jména místní, aniž se rozhoduje — jak je tomu u Miklosiče —, zdali jde o osobní jméno vlastní, nebo obecné; takové rozhodnutí je často nemožné (srov. místní jména Kralovice, Kněžmost aj., která mohou být odvozena právě tak od vlastních jmen osobních Král, Kněz jako od skutečného krále nebo knížete). Dále jsou pospolu „vlastnická“ jména na -ov a -ín s patronymickými (jmény odvozenými ze jména otcova) na -ice, -ovice; jejich oddělování v dosavadních soustavách bylo krajně nevhodné, protože v mnoha případech máme od téhož osobního jména odvozeny oba druhy jmen místních, vlastnické i patronymické, v mnoha případech pak je doložena u téhož jména dvojtvarost (střídání tvarů na -ov a -ovice). Jména osobní, vyskytující se jako základ jmen místních, jsou pečlivě propracována a roztříděna i podle zřetelů formálních, zvláště domácká jména, tzv. hypokoristika, podle přípon, takže tento oddíl nabývá značného významu i pro bádání o českých jménech osobních. Zvláštní zmínky zaslouží Šmilauerův výklad místních jmen typu Těchobuzice, Mračov, Hrzov, odvozených zřejmě od osobních Těchobud, Mrak, Hrd, avšak s nevysvětlitelnou palatalizací koncové souhlásky osobního jména, připomínající vlastnická jména typu Jaroměř, tvořená příponou -jь, Šmilauer přesvědčivě dovozuje, že tu jde o palatalizaci expresivní, citovou při tvoření domáckých obměn jmen osobních: tedy místo Těchobud - Těchobuz atd.

Ovšem ani tato důmyslné a v české toponymii jistě nejlepší rozdělení místních jmen se neubrání některým problémům. Jedním z nich je např. zařazení místních jmen typu Chrabry, která Profous skoro napořád vykládá od jména jednotlivce (tedy „ves lidí Chrabrových“ nebo „ves Chrabrovy rodiny“). U většiny z nich je však mnohem pravděpodobnější, že i tu jde o jména obyvatelská, přezdívky obyvatelům některé vesnice. Sem patří např. jména Ležky, Škudly, Tatce (s. 563), Chrabry, Kruty, Pravy, Pohlody, Pojedy (s. 573), Trubce (s. 565), Oselce (s. 567), a dokonce Podmokly, Počaply, Budily atd. Šmilauer je ve shodě s Profousem probírá mezi osobními, ale pak je ještě jednou zařazuje k obyvatelským (s. 631), zřejmě nechtěje tuto obtížnou otázku rozhodovat.

Jinak však je třeba poznamenat, že při vší pietě k Profousovi Šmilauer — jak výslovně uvádí — na mnoha místech právě v tomto sou[303]pisu zřejmě se odchyluje od výkladů Profousových v rozsahu daleko větším, než je tomu v Doplňcích a opravách. Netřeba zdůrazňovat, že výklady Šmilauerovy jsou v těch případech mnohem přesvědčivější než Profousovy. Z toho důvodu zmíněná IX. kapitola je vlastně revidovanou a zmodernizovanou prací Profousovou v kostce (na 125 stranách).

Na mnoha místech, zvláště při řešení detailních otázek, se často odkazuje na Šmilauerovu práci Osídlení Čech,[7] která vhodně doplňuje Profousova Místní jména, tvoříc takřka jejich šestý díl. Tak se dostává české vědě díla významného a závažného, které bude vždy spojeno se jménem svého prvního a hlavního autora Antonína Profouse i přes značný pracovní podíl autorů jiných. Na tom nic nemění všechny výhrady, které máme k výtěžkům Profousovy práce, a někdy i k její metodě, kterou — spolu se sbíráním materiálu — pátý svazek na několika místech rovněž kritizuje. Ty nedostatky nejsou na újmu jeho zásluhám, jsou spíše jen důkazem, že úkol, který Profous na sebe vzal, byl nad síly jednotlivce a jen houževnatému a láskyplnému úsilí jeho následovníků se podařilo jej dokončit.

[1] Jan Svoboda-Vladimír Šmilauer, Místní jména v Čechách, jejich vznik, význam a změny. Díl V. Dodatky. — Nakl. ČSAV, Praha 1960.

[2] Recenze 1. a 2. dílu v Naší řeči 34, 1950, s. 97n., 3. dílu 36, 1953, s. 159n., 4. dílu 41, 1958, s. 93n.

[3] M. Dokulil napsal úvod celého svazku, Fr. Čáda stať Dílo Antonína Profouse a české úřední názvosloví místní (s. 11—18), Fr. Roubík, Příspěvek bývalého archívu ministerstva vnitra k Profousovu dílu (s. 18—19), Anna Vavroušková, Vznik díla dr. Ant. Profouse „Místní jména v Čechách“ (s. 19—23), H. Businská a A. Fialová, Latinsko-český slovníček (s. 105 až 112).

[4] Fr. Palacký, Rozbor etymologický místních jmen českoslovanských, Časopis Českého muzea 4, 1834.

[5] J. Gebauer - V. Ertl, Mluvnice česká, 9. vyd., Praha 1926, s. 156n.

[6] W. Taszycki, Slowiańskie nazwy miejscowe, Kraków 1946.

[7] Vladimír Šmilauer, Osídlení Čech ve světle místních jmen, Praha 1960; viz též zprávu v Naší řeči 43, 1960, s. 289n.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 9-10, s. 300-303

Předchozí Jaroslav Popela: Nová česká původní práce z obecné jazykovědy

Následující Redakce: Konference o životě a díle P. J. Šafaříka