Latinské názvy v českých lékařských textech

Běla Poštolková

[Články]

(pdf)

-

V lékařských publikacích a časopisech se běžně setkáváme s nejrůznějšími dvojslovnými i víceslovnými latinskými názvy v podobě spojení podstatného jména s jménem přídavným (ductus choledochus) nebo podstatného jména s jiným jménem podstatným (fissura linguae). Býváme tu na rozpacích, jak s nimi zacházet: zda je máme skloňovat, [180]či nikoli. Dříve než doporučíme některý ze způsobů, seznámíme se s dosavadním územ.

Dvojslovné latinské názvy tvoří syntaktické dvojice vzájemně spojené shodou nebo řízeností, s přívlastkem shodným nebo neshodným.

A. Je-li závislost vyjádřena shodou, shoduje se závislý člen v čísle, pádě a rodě s členem řídícím a bývá vyjádřen přídavným jménem a) trojvýchodným, b) dvojvýchodným, c) jednovýchodným.

a) Trojvýchodná přídavná jména se spojují buď s podstatnými jmény I. a II. latinského skloňování, a pak mají oba členy latinského názvu naprosto stejné zakončení (infarctus septicus, aorta thoracica, palatum durum), nebo se spojují s podstatnými jmény jiného skloňování a nemají shodné zakončení (canalis caroticus, laesio traumatica, pectus excavatum, neurofibroma pigmentosum).

V lékařských textech nacházíme názvy obou typů tam, kde by podle syntaktické stavby měl být příslušný pád, v podobě nominativní — neskloňují se:

„… z terapeutického hlediska, jako např. u status epilepticus, při eklampsii apod., …“[1] — „Za truncus brachiocephalicus je pravý bok trachey.“[2] — „Ve střední čáře vyklenuje se sliznice ve val — rhaphe palati, který vpředu při canalis incisivus vybíhá v protáhlou papilla incisiva…“[3] — „… zejména zdůrazňoval často opomíjený význam chemoreceptorů v glomus caroticum…“[4] — „(viz např. výskyt delirií u nádorů postihujících zadní část corpus callosum)“[5].

b) Dvojvýchodná přídavná jména se spojují s podstatnými jmény různého skloňování: alveolus dentalis, gingivitis catarrhalis, cornu occipitale. V lékařských textech nacházíme někdy podstatná jména i v podobě skloňované. Bývají to případy mimořádné, o čemž svědčí to, že se paralelně s nimi vyskytují i neskloňované podoby u téhož názvu.

„… v těchto případech dochází často k dentitio difficilis dentis sap. superioris…“[6] — „Po vyhojené chorea minor dáme vždy provést tonsilektomii.“[7]

V týchž pojednáních, z nichž citujeme, nacházíme stejné spojení, ale podstatné jméno se skloňuje: „Ošetření akutní formy dentitia difficilis [181]primární extrakcí provádíme zcela ojediněle.“[8] Tato skloňovaná podoba je neobvyklá, neboť slovo dentitio je ženského rodu jak v latině, tak v počeštěné podobě dentice[9] (stejně jako jiná slova téhož typu: laesio - léze, claudicatio - klaudikace apod.). Zde se však skloňuje jako podstatné jméno středního rodu (vlivem zakončení na -o) bez zřetele k latinskému kmeni. V prvním případě se slovo neskloňuje asi proto, že autor uvádí latinský název víceslovný.

V paralelním citátu ke spojení chorea minor („Vidíme-li klinický obraz připomínající choreu minor…“[10]) působilo nejspíše snadné utvoření akuzativní podoby u podstatných jmen ženského rodu zakončených na -ea na skloňování příslušného latinského podstatného jména.

c) Jednovýchodná přídavná jména se spojují s podstatnými jmény různého skloňování: musculus biceps, delirium tremens, phlebitis migrans aj. V lékařských textech se podstatná jména vyskytují ve tvarech nesklonných:

„Začátek aorta ascendens je ještě obalen ve vagina serosa arteriarum“.[11] — „ …sejmutí špatně artikulujícího můstku nebo korunky s dens pendens…“[12]

Jindy se zčešťují:

„Výskyt infarktu myokardu u pracujících s intermitentní klaudikací je pochopitelně častější…“[13] (latinsky: claudicatio intermittens).

B. Je-li závislost vyjádřena řízeností, je člen závislý nesklonný a bývá jím druhý pád, a to a) přivlastňovací (nigrities linguae, angina pectoris, collum femoris), b) předmětový (infarctus myocardii, obliteratio pericardii, fractura claviculae, ablatio retinae).

V případě a) se člen řídící vyskytuje v nepřímých pádech ve tvaru skloňovaném i v podobě nesklonné:

„Hydrocefalus může vzniknout při tumoru cerebri, obstrukci aquaeductus Sylvii, z okluze 4. komory…“[14]

V citovaném úseku nacházíme vedle sebe spojení tumor cerebri a aquaeductus Sylvii. Řídící člen prvního názvu se jako slovo běžně známé skloňuje, kdežto v druhém názvu zůstává jako slovo úzce speciální nesklonné.

[182]V případě b) se většinou celé spojení úplně nebo částečně počešťuje (infarkt myokardu, obliterace perikardu, fraktura klíčku, odchlípení sítnice):

„Desaultův obvaz je určen především pro zlomeniny klíčku…“[15] — „… zranění předního extenčního aparátu, počítaje v to fraktury pately…“[16],

anebo se vyskytuje v podobě nominativní:

„… na kostěném výstupku…, kterému říkáme podpěra kosti hlezenní — sustentaculum tali.“[17]

V lékařské literatuře setkáváme se ještě s jinými způsoby uvádění latinských dvojslovných a víceslovných názvů. Souhrnně je lze označit jako snahu zachovat nominativní tvar.

a) Užívá se latinské terminologie jen v nadpise, v textu českého synonyma, které je jako překlad někdy uvedeno v nadpise.

„Herpes simplex. Opar. Akutní, s oblibou recidivující, virusové onemocnění…“[18] „Luxatio patellae habitualis. Za habituální vymknutí čéšky (h. v. č.) považujeme…[19]

b) Latinská terminologie se uvádí v závorce nebo po pomlčce:

„Často jsou v anamnéze udávány i noční bolesti v horních končetinách (brachialgia nocturna)…“[20] — Příkladem povrchové flebitidy je stěhovavý zánět podkožních žil — phlebitis migrans (saltans).“[21]

c) Využívá se sloves, po nichž následuje nominativní konstrukce:

„Tento kloub se nazývá articulus acromioclavicularis.“[22] — „… říkáme jí bursa musculi subscapularis…“[23]

d) Před latinský název se klade český výraz pro první člen latinské dvojice:

„Distální konec ulny je jen lehce ztluštělý v tzv. hlavičku — capitulum ulnae."[24]

e) Před latinské spojení se klade nějaké české jméno obecné a po něm následuje název v podobě nominativní:

„… kmen L₁… je zvláštní, do té doby neznámou variantou gramnegativní tyčinky Streptobacillus moniliformis z nosohltanu… “[25]

[183]Kromě toho se — zejména v poslední době — latinský název tvarově počešťuje (nepřekládá!) připojením českých přípon:

„Jako Takayashův syndrom bez tepu označujeme obliterující arteriitidu větví aortálního oblouku…“[26] — „Příčiny brachiocefalické arteriitidy mladých žen nejsou dosud dobře známy.“[27]

Oba příklady, pocházející z téhož odstavce, jsou odvozeny z latinského termínu v nadpise: Arteriitis obliterans brachiocoephalica.

Častý a velmi užívaný způsob, jak se alespoň v psaném textu vyhnout skloňování, je zkracování prvního členu latinského spojení: o m. biceps brachii, s n. phrenicus, u a. renalis, na lig. anulare radii ap. (Tento způsob není řešením, uvádíme ho jen pro úplnost.)

Citované příklady z nejrůznějších lékařských oborů ukazují úsilí o počešťování latinských víceslovných názvů, snahu, aby nepůsobily v české větě nesourodě (stylizace textů do nominativních tvarů), i pokusy o skloňování některých typů latinských názvů. Srovnáme-li všechny citáty, zjistíme, že se tato spojení nejčastěji vyskytují v textech anatomických. V anatomickém textu jsou latinská spojení považována spíše za citáty, citátová slova. Z obavy před zkomolením nebo nepřesností se ponechávají ve svém nominativním tvaru i tehdy, když by z hlediska syntaktické stavby vyžadovala podobu příslušného pádu. Tato obava není jistě bezdůvodná, nahromadí-li se ve větě podobných dvojslovných nebo víceslovných názvů více. Úzus neskloňovat je oprávněn také tím, že mnohá latinská podstatná jména skloňovat nemůžeme, protože je nemůžeme zařadit k českému skloňovacímu vzoru. Těžko se však s tímto způsobem smířit v těch případech, kdy je možno latinské názvy k českým skloňovacím vzorům přiřadit.

Máme-li rozhodnout, zda a kdy skloňovat, je třeba také uvážit, komu jsou článek nebo kniha určeny. V popularizační literatuře určené širšímu okruhu čtenářů latinské názvy zpravidla skloňujeme. Nebude jich tam pravděpodobně mnoho a budou to spojení známější (angina pectoris, delirium tremens, Mycobacterium tuberculosis aj.), většinou počeštěná (infarkt myokardu, srdeční angína apod.). V odborné literatuře doporučujeme je skloňovat, pokud se nevyskytne v jedné větě tolik latinských spojení, že by jejich [184]skloňováním mohlo dojít k nesrozumitelnosti. Skloňování latinských spojení není něco nově vyžadovaného, je doloženo i odjinud. Setkáváme se s ním např. u latinských spojení obecně kulturní platnosti (terminus technicus, persona grata, perpetuum mobile; lapsus linguae, modus vivendi, corpus delicti, curriculum vitae aj.) nebo v mluvnické terminologii (o futuru exaktu, s verbem finitem, vedle participia praeteriti activi). Svědčí to o silné tendenci češtiny skloňovat vše, co se skloňovat dá.

Při skloňování je třeba se řídit těmito zásadami:

U syntaktických dvojic se závislým členem vyjádřeným jednovýchodným nebo dvojvýchodným přídavným jménem anebo druhým pádem skloňujeme jen člen řídící, např.: s alveolem dentalis, na choreu minor, vedle aorty ascendens, při arterioskleróze obliterans (nebo raději užijeme počeštěné podoby: při obliterující arterioskleróze), při angíně pectoris, u infarktu myocardii aj. U těchto spojení jde vlastně o přívlastek neshodný podobný českému typu cesta lesem, plán těžby aj., kde skloňujeme jen řídící člen.

Jinak tomu bude u spojení, kde je závislý člen vyjádřen přídavným jménem trojvýchodným (tj. kde je shodné zakončení přídavného a podstatného jména). V jazyce tak flektivním, jakým je čeština, bylo by neústrojné, aby zůstal závislý člen neshodný. Čeština ovšem nemá pro tento typ přídavného jména skloňovací vzor. Budeme proto skloňovat přídavné jméno jako podstatné jméno, s nímž se shoduje a které k českému vzoru přiřadit můžeme. Dvojslovný název ductus cysticus se podobá českému spojení, kdy v úloze přívlastku (těsného přístavku) vystupuje shodné podstatné jméno, např. se sousedem elektrotechnikem, o soudružce učitelce apod. Podle těchto zásad budeme tedy skloňovat: týká se to duktu cystiku, probíhá vedle aorty thoraciky, leží na palatu duru. První pád bude mít pravopisnou podobu latinskou (truncus sympathicus), kdežto v nepřímých pádech — podobně jako u přejatých jmen vlastních (srov. Casablanca - Casablanky) — koncovky počešťujeme: trunku sympathiku (2., 3., 6. p.), trunkem sympathikem (7. p.). U podstatných jmen mužského a středního rodu bude ovšem čtvrtý pád shodný s prvním. Zásadně však skloňujeme jen tam, kde můžeme zařadit podstatné jméno k nějakému českému skloňovacímu vzoru.

[185]Vedle toho lze různou stylizací českého textu začlenit latinské názvy tak, aby nepůsobily ve větě nesourodě. Označili jsme tyto možnosti v první části této stati jako snahu zachovat nominativní tvar. Všechny užívané způsoby, které tam uvádíme, lze přijmout. Na jeden bychom však přece chtěli ještě upozornit zvlášť [viz typ e)]. Zatím se ho nepoužívá příliš často, ale považujeme ho za jeden z nejvhodnějších. Naznačují se jím totiž přesně vztahy mezi větnými členy a přitom latinské spojení zůstává nedotčeno. Lze ho s výhodou užít tam, kde nechceme (ať už z jakýchkoli důvodů) skloňovat latinské spojení, které se skloňovat dá. Tento způsob je druh nominativu jmenovacího, kdy před latinské spojení postavíme nějaké české jméno obecné (ve vztahu k latinskému podstatnému jménu druhové nebo nějak věcně nadřazené). Např.: pacient ve stavu obliteratio pericardii, s nádorem neurofibroma pigmentosum, hrudník typu pectus excavatum, při diagnóze morbus Weili, tepna arteria carotis interna apod. Rovněž za velmi vhodné považujeme úplné nebo částečné počešťování latinské nomenklatury, jak jsme se již o něm také zmínili.

---

[1] Z. Mysliveček a kol., Speciální psychiatrie, Praha 1956, s. 367.

[2] L. Borovanský a kol., Soustavná anatomie člověka, Praha 1955, s. 507 a 317.

[3] L. Borovanský a kol., Soustavná anatomie člověka, Praha 1955, s. 507 a 317.

[4] Časopis lékařů českých 102, 1963, s. 22.

[5] Z. Mysliveček a kol., Speciální psychiatrie, s. 405.

[6] Repetitorium praktického lékaře, 2. vyd., Praha 1955, s. 1583.

[7] Tamtéž, s. 800.

[8] Repetitorium praktického lékaře, 2. vyd., Praha 1955, s. 1583.

[9] Podle Lékařského slovníku V. Valacha - J. Kábrta, 2. vyd., Praha 1962.

[10] Repetitorium praktického lékaře, s. 798.

[11] L. Borovanský a kol., Soustavná anatomie člověka, s. 506.

[12] J. Kostlán - M. Skach, Nemoci parodontu, Praha 1958, s. 214.

[13] B. Prusík - Z. Reiniš, Nemoci končetinových cév v klinické praxi, Praha 1959, s. 180.

[14] Z. Mysliveček a kol., Speciální psychiatrie, s. 560.

[15] O. Hněvkovský, Obvazy, 2. vyd., Praha 1959, s. 69.

[16] Tamtéž, s. 98.

[17] R. Linc - J. Fleischmann, Anatomie pohybového ústrojí, Praha 1958, s. 56.

[18] Repetitorium praktického lékaře, s. 726.

[19] Tamtéž, s. 904.

[20] B. Prusík - Z. Reiniš, Nemoci končetinových cév v klinické praxi, s. 271.

[21] Repetitorium praktického lékaře, s. 1455.

[22] R. Linc - J. Fleischmann, Anatomie pohybového ústrojí, s. 47.

[23] Tamtéž, s. 49.

[24] Tamtéž, s. 45.

[25] M. Závadová-Suchanová, L-organismy, Praha 1961, s. 14.

[26] B. Prusík - Z. Reiniš, Nemoci končetinových cév v klinické praxi, s. 225.

[27] B. Prusík - Z. Reiniš, Nemoci končetinových cév v klinické praxi, s. 225.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 4, s. 179-185

Předchozí Josef Hrbáček: Opakování stejných předložek v několikanásobných předložkových výrazech

Následující Marie Těšitelová: Slovník starých českých mlýnů